Postavy a eponyma z italské historie gynekologie a porodnictví

Stiahnuť PDF

Autori: P. Knéslová
Pôsobisko autorov: Gynekologicko-porodnické oddělení, Krajská nemocnice T. Bati, a. s., Zlín, vedoucí prim. MUDr. Z. Adamík, Ph. D.
Vyšlo v časopise: Ceska Gynekol 2011; 76(5): 370-373

Itálie byla vždy považována za zemi oplývající velkým množstvím talentovaných osobností na poli umění i vědy, patřila a stále patří mezi země určující směr v mnoha oblastech lidské činnosti. Ani medicína a potažmo gynekologie nebyla v této zemi zanedbávaným oborem a není proto divu, že se italská medicína může světu pochlubit řadou zvučných jmen a medicínských termínů, které jsou od těchto slavných jmen odvozené. Stručně si připomeňme život a práci několika slavných italských lékařů a jejich přínos světové medicíně.

GABRIELE FALLOPIO (1523–1562)

Také znám pod svým latinským jménem Fallopius. Je považován za jednoho z nejvlivnějších anatomů a lékařů 16. století. Narodil se v Padově v chudé rodině. I přes velké finanční obtíže rodiny začal studovat medicínu – svůj titul získal v roce 1548 na univerzitě ve Ferraře, která byla považována za jednu z nejlepších lékařských fakult tehdejší Evropy. Zanedlouho po dokončení studií začal pracovat jako profesor anatomie na renomovaných univerzitách – nejdříve ve Ferraře, poté v Pise a Padově. Gabriele Fallopio se věnoval zejména anatomii hlavy – přispěl k objasnění detailní struktury vnitřního ucha, také jeho poznatky o kostech a svalech byly velmi cenné. Věnoval nemalou pozornost reprodukčním orgánům obou pohlaví, jako první popsal vejcovod – po něm pojmenovaný jako tuba Fallopii, klitoris, cervix a dal latinské jméno pochvě – vagina.

V 60. letech 20. století se Fallopiovo jméno dostalo také do slovníku moderní gynekologie: začala se provádět tzv. Fallopian ring sterilization jako bezpečnější alternativa laparoskopické sterilizace prováděné monopolárním kauterem. K výkonu byl potřebný aplikátor. Aplikátor měl uvnitř vysunutelné klíšťky, které umožňovaly uchopení vejcovodu 3-4 cm od rohu děložního a následné vnoření jeho „kličky“ do jeho operačního kanálu (obr. 1). Kroužek, který byl připraven na vnitřní části aplikátoru, se přesunul na vejcovod posunem zevního pláště (obr. 2).

I přesto, že Gabriele Fallopio zemřel ve věku nedožitých 40 let, zanechal trvalý odkaz dalším generacím anatomů a gynekologů.

GIOVANNI BATTISTA MORGAGNI (1682–1771)

Narozen ve Forli, studoval na Univerzitě v Boloni, kde roku 1701 promoval z filozofie a lékařství. V roce 1706 začal publikovat sérii anatomických prací, které ho proslavily v celé Evropě. V roce 1712 se přestěhoval do Padovy, kde až na krátký pokus o praktikování medicíny působil do konce života jako profesor anatomie. V 79 letech publikoval svůj mistrovský kus „De Sedibus et Causis Morborum“, ve kterém popisuje svá pozorování a poznatky z asi 700 pitev. Tato práce obsahuje také spojitosti mezi klinickými projevy nemocí a posmrtnými nálezy na orgánech jednotlivých případů. Ironicky, jeho život, který z velké části věnoval porozumění patologického podkladu mozkové příhody, skončil právě na komplikaci této nemoci v roce 1771.

Přívlastek jména Morgagni nese v současné medicíně řada termínů, např. Morgagniho syndrom, Morgagniho hernie, Morgagniho žláza, v gynekologii se setkáváme s pojmem Morgagniho cysta (také paraovariální cysta), což je cystický útvar vyskytující se v oblasti ligamentum latum nebo fimbriích vejcovodu. Pravděpodobně jde o zbytky embryonálních pronephros nebo horního oddílu mülleriánského duktu. Cysty jsou benigní, tenkostěnné, většinou bez klinického významu, při větších rozměrech mohou způsobovat bolesti a je indikováno jejich odstranění.

PHILLIP BOZZINI (1773–1809)

Phillip (Filipo) Bozzini se narodil v Mohuči v Německu italskému otci a německé matce. Studium medicíny začal v rodném městě a dokončil v roce 1794 v Jeně. Od té doby zasvětil celý svůj profesní život sestrojení nástroje, který sám nazval Lichtleichter (světlovodič). Lichtleichter byl v podstatě primitivní endoskop, umožňující přehlédnutí přirozených tělních otvorů a dutin – ucha, uretry, rekta, ženského močového měchýře, krku, úst a nosní dutiny. Tento přístroj měl tvar vázy, potažený byl kůží, asi 30 cm dlouhý a 10 cm široký. Byl opatřen otvorem k přiložení oka pozorovatele, zrcátkem k usměrnění světelného paprsku a přenosu obrazu pozorované dutiny a zařízením k zavedení do tělesných otvorů. Zdrojem světla byla svíčka. Phillip Bozzini tak, se skromnými technickými prostředky počátku 19. století, ukázal medicíně cestu k endoskopii.

DIOMEDE PANTALEONI (1810–1885)

První dokumentovaná hysteroskopie byla provedena v roce 1869 italským lékařem (ale i významným politikem) Diomedem Pantaleonim a zpráva o ní vyšla téhož roku v anglickém Medical Press and Circular.

Příjmení Pantaleoni je v literatuře spojováno se jménem Commander nebo Commander D. Jeho nezkomolené jméno bylo ale Diomede (komander byla vojenská hodnost). Narodil se v italském městě Macerata, zemřel v Římě. Vrcholem jeho odborné kariéry byla Universita di Sapienza, kde měl ale spíše organizační funkci.

V roce 1856 se oženil s Angličankou Jane Dawson, která pocházela z aristokratické rodiny. Měli spolu dva syny, Maffea, který byl významným národohospodářským odborníkem, a Guida, jenž se postupně vypracoval na vrcholového pracovníka firmy Westinghouse. Z rodiny Pantaleonů pochází i známá americká herečka Tea Leoni, jejímž pradědečkem byl zmiňovaný Guido.

Pantaleoni se nepochybně zabýval možnostmi endoskopie podrobněji (v roce 1866 odstranil primitivním nasoskopem nosní polyp). To jej přivedlo do Dublinu. Zde se mu plně věnoval Richard Cruise (autor vylepšeného cystoskopu se systémem čoček s oddělenými systémy). Indikací k hysteroskopii, kterou Pantaleoni v Dublinu provedl, bylo krvácení z dělohy. Před výkonem zavedl do hrdla na 24 hodin laminárie. Vyšetření bylo provedeno na levém boku pacientky, tak jak to bylo obvyklé při zavádění spekula. Dvaceticentimetrová cylindrická trubice byla zavedena bez potíží do dělohy a napojena na Cruiseho lampu, kde hořela směs petroleje a kafru. Pantaleoni objevil polypózní vegetace, které kauterizoval. Nevyskytly se žádné komplikace a krvácení se již neopakovalo. Panteleoniho článek byl zakončen optimistickou spekulací: „chtěl bych pootevřít dveře dalšímu budoucímu pokroku v oblasti gynekologie“.

Vzhledem k tomu, že Panteleoni působil v Dublinu delší dobu, pronikl do tamního prostředí, které si cenilo jeho společenské brilantnosti a „výborné spisovné angličtiny“. Byl prvním prezidentem italského senátu, spolupracoval s Garibaldim, studoval zdravotnické systémy v jiných zemích. I když jeho politická činnost byla velmi úspěšná a pravděpodobně vysoce převážila nad činností lékařskou, zůstal mu natrvalo přídomek „otec hysteroskopie“.

EDOARDO PORRO (1842–1902)

Narodil se v Padově, lékařství studoval v Pavii, studia dokončil v roce 1866. Začal pracovat v nemocnici L’Ospedale Maggiore v Miláně, než jeho působení přerušil nástup do armády a boj za sjednocení Itálie. Do Milána se vrátil roku 1868, začal pracovat jako porodník v nemocnici Santa Caterina a po třech letech se stal jejím ředitelem. Eduard Pooro je považován za otce moderního císařského řezu.

Císařský řez byl sice prováděn již ve starověku, post mortem, z kulturních a náboženských důvodů – zákon Lex regia de inferendo mortuo, od Numa Pompilia (715 až 672 př. n. l.), podle kterého neměla být žena těhotná se svým plodem pochována.

Na živé ženě byla operace poprvé provedena až roku 1610. Indikací k operaci pak byla nemožnost porodu přirozenou cestou, jako např. při velkém zúžení pánve, což bylo v té době časté. V 18. století začínalo přibývat císařských řezů na živých těhotných ženách. Neexistovala anestezie a nebyly představy o mikrobiálním původu ranné infekce. Úmrtnost žen se blížila 100 %. Operace byly prováděny vesměs na ženách umírajících, vyčerpaných, namnoze poraněných, vykrvácených, které po operaci většinou umíraly na záněty pobřišnice. Protože stehy vyhnisávaly, děloha se většinou nešila, nechávala se nešitá i břišní stěna, kudy odtékal z dutiny břišní ranný sekret anebo hnis.

Předělem pro vývoj císařského řezu bylo zavedení anestezie ve druhé polovině 19. století. Zůstával však problém infekce. Edoardo Porro poprvé v roce 1876 provedl po císařském řezu amputaci dělohy ve výši dolního segmentu a defekt následně stáhl měděným drátem. Jeho pacientkou byla Julia Cavallini s rachitickou pánví. Později začal užívat k suturám drátů stříbrných. Tímto postupem redukoval riziko infekčních komplikací u matky a život ohrožujícího krvácení.

Porrovy postupy zlepšily prognózu jak pro matku, tak i pro dítě; předtím byla téměř 100% mortalita plodu i matky, zatímco během prvních 5 let po zavedení Porrovy operace klesla mateřská mortalita na 58 % a perinatální mortalita na 14 %! Nutno ale zdůraznit, že to vše bylo na úkor ztráty plodnosti pacientky.

LEONARDO GIGLI (1863–1908)

Narodil se v Sesto Fiorentino u Florencie, záhy po dokončení lékařské fakulty opustil Itálii. Nejdříve pracoval 2 roky na slavných porodnických klinikách v Paříži a Londýně, poté se přestěhoval do Wroclavi, kde spolupracoval s Fritschem a Mikuliczem. Zde Gigli jako první přišel s návrhem laterální pubotomie (Gigliho operace) u žen s deformitami pánve, a to pomocí pilovitého drátu o průměru 0,65 mm (Gigliho pilka). Zaváděla se nad stydkou kost pomocí silné zahnuté jehly s rukojetí, do jejíhož ouška byl vtažen jeden konec drátu (Gigliho jehla) (obr. 3).

Porody komplikované deformitami pánve byly koncem 19. století velmi časté, a to zejména kvůli rozšířené rachitidě. Ukončení porodu císařským řezem bylo tehdy ještě považováno za velmi riskantní. Metodou, která byla tehdy v takovýchto případech hojně užívaná, byla symphyseotomie (poprvé provedena Sigaultem v roce 1777): rozrušení symfýzy, a tím možnost rozšíření pánve a usnadnění porodu plodu. Gigli si všímal mnoha negativ této metody, především masivního krvácení z přítomných venózních plexů, lézí močového měchýře, močové trubice a pochvy, časté infekty. Domníval se, že tyto komplikace by mohly být eliminovány jednoduše – vyhnutím se symfýze a rozrušením stydké kosti několik centimetrů od střední čáry.

Tento velmi rychlý zákrok měl minimální komplikace. V pooperačním období se doporučovalo zůstat tři týdny na lůžku. Gigliho operace má dnes již jen historický význam, přesto se o ní čas od času psalo ještě před několika desetiletími. Všeobecně byla ale opuštěna ve dvacátých letech, kdy byla díky vzrůstající bezpečnosti císařského řezu odsunuta do historie. Indikace však nacházela v neurochirurgii a ortopedii.

Po návratu do Florencie byl Gigli vystaven velké kritice, zatímco v Německu měl renomé a respekt po dlouhou dobu. Zemřel ve věku 45 let na pneumonii.

Je možné na základě medailonků několika významných historických osobností vyvodit závěry pro dnešní dobu? Předně všichni jmenovaní věřili svému ideálu a šli proti proudu své doby. Nepracovali izolovaně, měli bohaté mezinárodní kontakty, informace získávali a předávali sice pomalu, ale důkladně a promyšleně. Jejich přínos se u mnoha zhodnotil až mnohem později. A proč jsem si zvolila postavy z italské odborné historiografie? Mám pro ně totiž stejné zaujetí jako pro italský design nebo antické památky.

Autorka děkuje emer. prim. MUDr. F. Zábranskému, CSc. za inspiraci k napsání tohoto článku a revizi rukopisu. Ráda poskytnu případným zájemcům o problematiku literární zdroje, z kterých jsem čerpala.