Po stopách manželů Coriových

Před několika měsíci uplynulo 75 let od udělení Nobelovy ceny za medicínu manželům Coriovým, pražským rodákům a absolventům medicíny na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě.

Carl Ferdinand Cori se narodil 5. prosince 1896 v rodině právníka, zoologa a univerzitního profesora v Praze v Salmovské ulici číslo 6, pár kroků od ústavů lékařské a přírodovědecké fakulty a od Všeobecné nemocnice. Když byly Carlovi dva roky, rodina se přestěhovala do Terstu, tehdy významného rakousko-uherského přístavu, hospodářského a kulturního centra. Jeho otec tam byl ředitelem zoologické výzkumné stanice. Carl tam navštěvoval gymnázium a maturoval. Do Prahy se rodina vrátila na prahu první světové války.

Gerty Theresa Radnitzová-Coriová, narozená 15. srpna 1896, byla nejstarší ze tří dcer pražské židovské rodiny chemika, prokuristy a později ředitele cukrovaru Otty Radnitze a jeho ženy Marthy rozené Neustadtl. Do 10 let měla domácí učitelku, pak navštěvovala pražské dívčí lyceum. Pro studium medicíny se rozhodla v 16 letech po vzoru svého strýce, který byl pediatrem. Rok strávila intenzivním samostudiem, aby si doplnila nedostatečné znalosti z lycea v matematice, fyzice, chemii a latině. Maturovala v roce 1914 na reálném gymnáziu v Děčíně.

Jejich životní osudy se protnuly při studiu na pražské německé lékařské fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity. Již při studiu spolupracovali na výzkumech a společně publikovali. Mezitím byl Carl v roce 1917 povolán do rakouské armády a rok sloužil v lyžařských vojenských oddílech a ve zdravotnickém sboru na italské frontě.

Oba promovali v roce 1920. Odjeli do Vídně, kde proti vůli svých rodičů téhož roku uzavřeli manželství. Gerty konvertovala k římskokatolické církvi.

Gerty pracovala ve Vídni jako dětská lékařka v Karolínině dětské nemocnici. Ve výzkumu se zaměřila mimo jiné na štítnou žlázu. Manžel Carl pracoval jako farmakolog na univerzitách ve Vídni a v Grazu. Po dvou letech pro nedobré existenční a pracovní podmínky v Rakousku a v celé poválečné Evropě přijali nabídku pracovního uplatnění v Americe.

Oba začali pracovat ve Státním ústavu pro výzkum zhoubných nemocí ve městě Buffalo – nejprve na oddělení patologie, poté biochemie. Intenzivně bádali a publikovali. Brzy získali státní občanství USA.

Gerty zkoumala příčiny rakoviny. To ji přivedlo k hlavnímu zaměření budoucích prací – metabolismu sacharidů. Vliv na to mělo i onemocnění cukrovkou u jejího otce, kterému podlehl.

V roce 1931 přešli do St. Louis, kde Gerty působila na Washington University School of Medicine jako profesorka farmakologie a biochemie. Zde oba manželé dosáhli svých vrcholných badatelských úspěchů – objevili průběh katalytické konverze glykogenu (cyklus Coriových) a přispěli k poznání jednotlivých poruch metabolismu glykogenu spojených s jeho střádáním („glykogenóz“), z nichž třetí v pořadí nese jejich jméno.

V roce 1936 se manželům narodil jejich jediný syn Thomas. Během těhotenství Gerty nadále pracovala a objevila sloučeninu známou jako glukóza-1-fosfát, která dále vysvětlila mechanismus cyklu Coriových.

V listopadu 1947 obdrželi za svoje objevy Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství, spolu s fyziologem Bernardem Houssayem.

Gerty se stala třetí ženou v historii, která dostala Nobelovu cenu za exaktní vědy – po Marii Curie-Sklodowské a Iréne Curie. Byla první, která ji obdržela za medicínu.

Gerty byla v těch letech diagnostikována primární myelofibróza, která vede k útlumu kostní dřeně. Snad byla pozdním důsledkem jejích dávných experimentů spojených s expozicí rentgenovému záření. Gerty ale pokračovala ve výzkumu a stále učila. Zemřela doma o deset let později, 26. října 1957.

Carl byl vědecky aktivní po mnoho dalších let, v posledních dvou desetiletích života jako hostující profesor biochemie na Harvardově univerzitě. Dožil se téměř 88 let a zemřel 20. října 1984 v Cambridge ve státě Massachusetts.

O oživení památky manželů Coriových v pražském kontextu se zasloužil především prof. Michal Anděl, emeritní děkan 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, vizionář v klinické medicíně, klinickém výzkumu i vzdělávání, jeden ze zakladatelů problémově orientovaného studia medicíny. Jeho zamyšlení nad naším vztahem k minulosti a vizí naší budoucnosti přinášíme na předešlých stranách.

Jan Lebl

Foto J. Lebl (obr. 2, 3, 5), převzato z veřejných webových stránek (obr. 4), Smithsonian Institution from United States (obr. 1).