Jessenius o srdci

Stiahnuť PDF

Autori: Ivo Šteiner
Pôsobisko autorov: Fingerlandův ústav patologie, Lékařská fakulta UK a Fakultní nemocnice, Hradec Králové
Vyšlo v časopise: Čes.-slov. Patol., 56, 2020, No. 1, p. 47-48
Kategória: Chapters from History

Jan Jesenský z Jasené (Jessenius) (1566–1621) provedl v Praze v Rečkově koleji, v dnešní ulici Karoliny Světlé, ve dnech 8.–12. června 1600 první veřejnou pitvu v Čechách za účasti více než 1000 osob. Tento fakt je poměrně znám, již méně je však známo, že následujícího roku (1601) vydal v německém Wittenbergu popis této pitvy. Spis má 346 stran, je psán latinsky a je bez ilustrací. První český překlad kompletního spisu vyšel až v roce 2004 (1). Popis pitvy je členěn do devíti výkonů podle průběhu pitevního procesu a jednotlivých systémů a orgánů. Z dnešního pohledu spis nepřináší žádné nové informace, ale jde o zdařilý kompilát ze starověkých a středověkých anatomických a filozofických autorů (2).

Popis srdce je součástí pátého výkonu (Hrudní orgány), na celkem dvaceti stranách textu. Nejprve je popsána anatomie srdce, poté jeho funkce. Lze říci, že popis anatomie srdce je vcelku přijatelný, popis jeho činnosti je však fantazií a budí úsměvy.

Pojednání o srdci je uvedeno prohlášením, že jde o nejvznešenější orgán v těle. V zevním popisu cituji Jessenia: Srdce je uzavřeno ve vlastní pevnosti neboli pouzdru – perikardu (z řec. pericardion = kolem srdce); je v něm trochu vody. Svou velikostí srdce odpovídá velikosti celého těla. Jeho tkáň je masitá. Srdce obklopují jako věnec žíla a tepna věnčité – koronární (corona = věnec). Ve spodní části srdce jsou čtyři velké cévy: arteria magna (= aorta), vena arterialis (= a. pulmonalis), arteria venosa (= v. pulmonalis) a vena cava. V sousedství velkých cév jsou dva výrůstky (= ouška, podle podobnosti).

Při vnitřním ohledání tvoří srdce dvě komory – pravá a levá. Jessenius nerozeznává síně, zjevně je považuje za společné ústí žil do komor – dutých žil do pravé komory a plicních žil do levé komory, přičemž jejich vyústění jsou chráněna trikuspidální, resp. mitrální chlopní. Asi proto také o žilách píše v jednotném čísle – dutá žíla a plicní žíla. Obě komory jsou odděleny nápadnou přepážkou. Liší se velikostí a tvarem; pravá komora je daleko větší dutina a má tvar dorůstajícího měsíce; levá komora má tvar obrácené pyramidy, nebo velkého písmene „V“. Vnitřní povrch komor je nerovný – mají mnoho jakoby vytesaných jamek (= prostory mezi trabekulemi). Kromě toho jsou v komorách vidět jakási šlachovitá, tenká a oblá vlákna (= šlašinky). Každá komora má dvojí ústí – pravá komora velkou žílu (= vv. cavae) a vena arterialis (= a. pulmonalis), levá komora pak arteria venosa (= vv. pulmonales) a arteria magna (= aorta). U každého ústí jsou dvě či tři blanky (= cípy chlopně) – v pravé komoře trojcípá, v levé komoře dvojcípá, napodobující biskupskou mitru (= mitralis) a u ústí aorty a plicnice trojhlavé (= poloměsíčité) cípy.

Tolik k anatomii, nyní k popisu činnosti srdce dle Jessenia (potažmo dle Galéna): Činností srdce je mnoho, avšak vzájemně se podřizují. Hlavní a nejdůležitější činností je tvorba pneumat. Pneuma (řecky „dech“) je tajemná látka plynné povahy, hustší než vzduch, která se tvoří ze vzduchu přitaženého do srdce plícemi cestou plicní žíly a z řídké krve přitažené cévami. A protože v srdci tkví život a vrozené teplo, připisuje se pneumatu životní schopnost – je nositelem života a síly. Při tvoření pneumatu vznikají sazovité odpady, a protože pneuma má být rozptýleno po celém těle vyčištěné a nesmíšené, potřebuje srdce další činnost – pulzování, rozšířením a stažením masa srdce. Rozšířením je s krví přitahován řidší vzduch, naproti tomu stažením jsou vypuzovány sazovité odpady a s teplem se do celého těla vylévá pneuma. Pulzování je způsobeno vlákny rozesetými ve tkáni srdce.

Srdce je ze všech částí těla nejteplejší. Toto teplo přispívá k tvorbě pneumat, protože pneumata se tvoří z nejřidší krve díky varu. Srdce je zdrojem vrozeného tepla, které se z něj rozvádí do celého těla. Voda v osrdečníku přitom srdce ochlazuje, aby nevyschlo. Protože vrozené teplo sídlící v srdci potřebuje neustálé větrání, aby se nezadusilo, poskytuje přitažený vzduch svým chladem provětrávání a ochlazování tepla.

Pulzování má vliv i na hnutí duše – rozpínáním tepla a pneumat vznikají hněv a láska, stažením pak strach a nenávist.

A jak si Jessenius představuje pohyb krve a vzduchu v srdci a v cévách? Krev vzniká v játrech z pokrmů ze vnějšku. Jde o krev hustou, rudou, méně kypící a méně pneumatickou. Z jater teče dutou žilou do pravé komory, kde se ředí a je odváděna plicní tepnou do plic kvůli jejich výživě. Kromě toho proniká řídká krev z pravé komory skrze septum komor neviditelnými póry do levé komory, kde se mísí se vzduchem, který sem byl natažen plícemi skrze plicní žílu. Hlavními funkcemi levé komory, která je sídlem duše, jsou tvorba pneumat a pulzování. Plicní žíla slouží i k vynášení sazí z levé komory s částí pneumatické krve. Krev plná životních pneumat, řídká, světlá a kypící, odchází v pulzech z levé komory aortou a cestou arterií se dostává do celého těla, kde se zcela spotřebovává. Název arteria pochází z řeckého aerotéria = uchovávatelka vzduchu, nebo altéria = skákání, protože jednak posmrtně jsou tepny prázdné, a proto se původně předpokládalo, že vedou vzduch, jednak protože se neustále pohybují.

Takže souhrnně – když se srdce rozšiřuje, přijímá do pravé komory krev z duté žíly a levá komora nabírá vzduch z plicní žíly. Když se srdce stahuje, aortou a plicní žilou proudí pneumatická krev do celého těla. Saze odstraňuje plicní žíla.

Z dnešního pohledu je Jesseniova teorie víceméně správná ve věci směru toku v aortě (rozvod krve z levé komory do celého těla), v plicnici (rozvod krve z pravé komory do plic) a v dutých žilách (přívod krve z jater do pravé komory); mýlí se však ohledně funkce plicních žil, které dle něj jedním směrem přenášejí vzduch z plic do levé komory a opačným směrem pak s částí pneumatické krve odvádějí „saze“.

Vcelku správně vidí Jessenius činnost chlopní – mají funkci ventilů, které cyklicky otevírají a zavírají ústí cév, a rovněž činnost věnčitých tepen, které srdce vyživují.

Naopak úsměvný je jeho názor na funkci oušek – na bazi srdce poskytují ochranu cévám, které vpouštějí látky do srdce, aby se při mocném roztažení srdce tyto tenkostěnné žíly neroztrhly. Také provětrávají krev i pneuma jako měchy.

Závěrem je možno říci, že tato představa o činnosti srdce, jejímž duchovním otcem je řecký lékař Galénos (asi 129–200) a kterou zde interpretuje Jessenius, přetrvávala po 14 století. Až v roce 1616 Angličan William Harvey (1578–1657) prokázal, že krev z pravé komory prochází plícemi, pohybuje se v kruhu a její oběh je udržován tepáním srdce.