Monitor aneb nemělo by Vám uniknout, že...

PATOLOGIE GIT

… k identifikaci kolorektálních karcinomů s kinázovými fúzemi, které lze cíleně léčit inhibitory kináz, lze významně přispět poměrně běžným patologickým vyšetřením

Posledním hitem v oblasti prediktivní diagnostiky je detekce genových fúzí postihujících kinázy účastnící se intracelulární signalizace (např. ALK, NTRK, ROS, FGFR). Takto patologicky aktivované kinázy, ať již receptorové nebo post-receptorové, se mohou podílet na progresi nádoru a tím pádem jsou i vhodným terčem cílené terapie inhibitory kináz. Zatímco v některých lokalizacích (např. nemalobuněčné karcinomy plic) se již detekce těchto fúzí a následná cílená terapie stala klinickou realitou, je kolorektální karcinom (CRC), vzhledem k nízké četnosti kinázových fúzí (< 1 %), stále považován za „nudný“ nádor, jehož poměr cena/užitek plošného screeningu těchto fúzí by byl příliš vysoký. Autoři citované studie se proto zaměřili na možnost zúžení výběru vhodných kandidátů pro prediktivní diagnostiku kinázových fúzí. V souboru 2314 CRC srovnávali vztah výskytu fúzí ke znakům, které jsou běžně analyzované jako prognostické nebo prediktivní parametry (nestabilita mikrosatelitů - MSI, metylace promotoru MLH1, mutace KRAS, NRAS a BRAF).

Kinázové fúze byly detekovány v 21 z 2314 CRC, přičemž 12 z nich (tedy 57 %) bylo s vysokým stupněm nestability mikrosatelitů (MSI-H) CRC (jmenovitě šlo o fúze NTRK, BRAF, RET, FGFR, ROS a ALK). Vzhledem k tomu, že MSI-H CRC tvoří cca. 15 % všech CRC, jde o významně zvýšené zastoupení kinázových fúzí v této skupině nádorů (5 % v MSI-H CRC vs. 0,4 % v CRC se stabilitou mikrosatelitů - MSS CRC). MSI sporadických CRC je téměř vždy asociována s metylací promotoru MLH1, která vede k inaktivaci transkripce tohoto genu, přičemž tato metylace promotoru MLH1 je součástí globální hypermetylace CpG ostrůvků způsobené deregulací transkripčního faktoru MafG patologickou aktivací signální cesty MAPK/ERK. Ve skupině MSI-H CRC je za tuto patologickou aktivaci MAPK/ERK v 50 % zodpovědná mutace BRAF V600E, ve 30 % mutace genů RAS. Nabízí se tedy myšlenka, že ve zbývajících 20 % by se jako patologický aktivátor hypermetylace genomu mohl uplatňovat některý z výše uvedených fúzních genových produktů.

Proto autoři dále stratifikovali soubor na základě molekulárně genetického vyšetření genů KRAS, NRAS a BRAF a výsledkem porovnání tohoto molekulárního profilu nádoru s přítomností kinázové fúze bylo ustanovení skupiny CRC, ve které četnost kinázových fúzí dosahuje 42 % - jde o MSI-H CRC s metylací promotoru MLH1, bez mutací genu KRAS, NRAS a BRAF.

42% četnost kinázových fúzí ve skupině MSI-H, MLH1met, KRAS/NRAS/BRAF wild type CRC je jistě racionálním základem pro efektivní užití prediktivní diagnostiky, zejména vzhledem k tomu, že výsledky vyšetření MSI, metylace promotoru MLH1 a mutací genů KRAS, NRAS a BRAF by již měly být k dispozici, protože jde o terapii druhé až třetí linie. Nicméně popsaný algoritmus musí ještě potvrdit následné studie. Navíc zbývá otázka, co s těmi 43 % CRC s kinázovými fúzemi, které jsou MSS.

Zdroj:

1. Cocco et al. Colorectal carcinomas containing hypermethylated MLH1 promoter and wild-type BRAF/KRAS are enriched for targetable kinase fusions. Cancer Res 2019; 79(6): 1047-1053.

- O. Daum -

UROPATOLOGIE

… existuje nový marker pro mucinózní tubulární a vřetenobuněčný renální karcinom

Mucinózní tubulární a vřetenobuněčný renální karcinom (MTVRK) stojí zdánlivě na okraji zájmu urogenitálních patologů. Jde většinou o nádor málo agresivní, obvykle nemetastazující, a ve velké části případů dobře diagnostikovatelný. Existují však nádory, které svojí stavbou stojí na pomezí mezi MTVRK a mezi některou z variant papilárního renálního karcinomu (PRK). V minulosti nepochybně do sestav popisujících MTVRK byly přimíchány i případy PRK. To vedlo k ne zcela jednoznačnému stanovení imunohistochemického profilu a například i k tzv. „chromosomal copy number variation pattern“ (CNV). Obojí může u sporných případů hrát podstatnou roli v diferenciální diagnostice.

Co se týká CNV, zá se být dnes jasné, že MTVRK jsou nádory s mnohotnými ztrátami chromozomů nebo jejich částí a že všechny případy s polysomií chromozomu 7 a 17 jsou právě méně obvyklé PRK (1,2).

V loňském roce byla uveřejněna studie o velmi slibném genu VSTM2, který je overexprimován právě u MTVRK. Podle všeho by analýza exprese VSTM2 neměla být technicky náročná a její stanovení by mohlo přispět k přesnější diferenciální diagnostice 2 renálních karcinomů s rozličnou prognózou (3).

Zdroje:

1. Pecková K et al. Mucinous spindle and tubular renal cell carcinoma: analysis of chromosomal aberration pattern of low-grade, high-grade, and overlapping morphologic variant with papillary renal cell carcinoma. Ann Diagn Pathol 2015; 19: 291-296.

2. Ren Q et al. Distinct genomic copy number alterations distinguish mucinous tubular and spindle cell carcinoma of the kidney from papillary renal cell carcinoma with overlapping histologic features. Am J Surg Pathol 2018; 42: 767-777.

3. Wang L et al. VSTM2 overexpression is a sensitive and specific biomarker for mucinous tubular and spindle cell carcinoma (MTSCC) of the kidney. Am J Surg Pathol 2018; 42: 1571-1584.

- O. Hes -

NEFROPATOLOGIE

… jsou to agrochemikálie, které indukují nefropatii zemědělských komunit

Během posledního desetiletí 20. století byly země střední Ameriky a Sri Lanka zasaženy epidemií onemocnění ledvin, které v krátké době progredovalo do selhání. Choroba byla nejprve popsaná ve střední Americe a byla pojmenovaná „mesoamerická nefropatie“. Onemocnění se projevuje postupujícím chronickým selháváním funkce ledvin bez hematurie, bez hypertenze, bez proteinurie nebo s minimální (nenefrotickou) proteinurií a má morfologii tubulointersticiální nefritidy s minimálním zánětem. V etiologii bylo pomýšleno na pesticidy nebo jiné agrochemikálie používané v zemědělství. Skupina z university v Bostonu žádnou toxickou látku (včetně těžkých kovů, pesticidů, ani lokálně se vyskytující infekci) neidentifikovala. Další hypotézou bylo, že příčinou by mohl být opakovaný tepelný stres spojený s extrémním pocením a hypohydratací při velmi těžké fyzické práci spolu s používáním běžně dostupných nesteroidních antirevmatik (NSAID). Druhá teorie se zdála nepravděpodobná, protože onemocnění mělo víceméně náhlý dramatický epidemický vzestup a pracovní podmínky zůstávaly stejné nebo se zlepšily (používání mechanizace). Jednou z teorií, která by se mohla uplatnit v rozvoji choroby, byly klimatické změny, v rámci kterých nepochybně přibylo dní s nadprůměrně vysokou teplotou v těchto oblastech. V posledních několika letech se zdá, že nepochybné zvýšení teploty nebude příčinou onemocnění.

Logické argumenty proti dominující roli tepelného stresu přinesl především tým expertů z Belgie (1). Jde o skupinu, která má mnohaletou zkušenost s identifikací nefrotoxinů, mimo jiné přispěli k identifikaci nefrotoxicity rostlin z rodu Aristolochia, která se přidávala a přidává do tzv. léčivých čínských čajů; a která stojí také za endemickou balkánskou nefropatií (2). Kolegové z různých zemí a spolupracovníci z epidemií zasažených oblastí, sbírali biopsie a provedli mnoho epidemiologických studií, které by mohly přispět k identifikaci příčiny onemocnění (3). Nepravděpodobnost zvyšující se teploty ukázali na mapě Srí Lanky, kde je výskyt onemocnění vyšší v zemědělských oblastech s nižší teplotou a současně tam, kde se používá voda z povrchových studní. Také to, že neonemocní pouze pracující v zemědělství, ale stejnou měrou také ženy a časné fáze onemocnění mají i děti, které těžkou práci nevykonávají, svědčí proti teorii opakovaného pracovního tepelného stresu.

Společně se vyskytujícím faktorem ve všech těchto oblastech je používání současných herbicidů a pesticidů (1,4). Platí to na Sri Lance, ve střední Americe i ve Francii. Kuba, kde je embargo na produkty z USA, onemocnění nezná. Stejně tak na Sri Lance, provincie, kde jsou současné agrochemikálie nedostupné, onemocnění neznají. Autoři se dále na Sri Lance soustředili na podrobnou mapu zdrojů zásobování vodou, a prokázali, že onemocnění se nejčastěji vyskytuje v těch zemědělských oblastech, kde se používají agrochemikálie a jsou mělké studny. Ukázali např., že místy onemocněli pouze obyvatelé na jednom břehu řeky (ve vesnici na druhém břehu, kde se pracovalo stejně, jen byli zásobovaní vodou odjinud, se onemocnění nevyskytovalo). Mezitím byly identifikovány epidemie stejného onemocnění i jinde ve světě (Kalifornie, Florida, Egypt, Indie, Thajsko, Mexiko) a menší počet případů byl zaznamenán i v Evropě (zvl. Francie, vinařské oblasti).

I když přesná chemikálie není zatím identifikovaná, zdá se velmi přesvědčivé, že existuje souvislost mezi chemikáliemi používanými v zemědělství (především plošně používané herbicidy a pesticidy) a onemocněním.

Poté, co se onemocnění objevilo i ve Francii, je snaha spojit evropské nefrology a nefropatology, onemocnění identifikovat a spolupracovat (pro nás nejsnáze s centrem v Belgii). Je naší nadějí, že pokud bychom ukázali, že jsme agrochemikáliemi ohroženi, EU by jejich používání zakázala. Nezbývá jen doufat, že to bude včas.

Zdroje:

1. Herath C et al. Kidney Diseases in agricultural communities: A case against heat-stress nephropathy. Kidney Int Rep 2017; 3(2): 271-280.

2. De Broe ME. Chinese herbs nephropathy and Balkan endemic nephropathy: toward a single entity, aristolochic acid nephropathy. Kidney Int 2012; 81(6): 513-515.

3. Mendley SR et al. Chronic kidney diseases in agricultural communities: report from a workshop. Kidney Int 2019; 96(5): 1071-1076.

4. Gunatilake S et al. Glyphosate‘s synergistic toxicity in combination with other factors as a cause of chronic kidney disease of unknown origin. Int J Environ Res Public Health 2019; 31; 16(15).

5. Wijkström J et al. Morphological and clinical findings in Sri Lankan patiens with chronic kidney disease of unknown cause (CKDu): similarities and differences with Mesoamerican Nephropathy. PLoSOne 2018; 13(3): e0193056.

6. Wijkström J et al. Renal morphology, clinical findings, and progression rate in Mesoamerican nephropathy. Am J Kidney Dis 2017; 69: 626-636.

- E. Honsová -

PATOLOGIE GIT

… k diagnóze kolitid lze přistupovat podle vzoru poškození střevní sliznice

Etiologie nenádorového poškození a zánětů sliznice tlustého střeva je velmi variabilní. Mezi nejčastější příčiny kolitid v běžné praxi patří nespecifické střevní záněty (IBD), infekce, ischemie, záření, divertikulóza a léky. Podobně jako jiné orgány zažívacího traktu má i střevní sliznice omezenou schopnost reagovat na různé typy poškození, což vede k tomu, že se histologické obrazy mnoha jednotek navzájem překrývají. Rozpoznání příčiny onemocnění je přitom pro léčbu pacienta zásadní.

Autoři v monitorovaném článku na základě histologického obrazu rozdělují osm základních vzorů („patterns“) postižení střeva:

• fokálně aktivní kolitida
• (difúzně) aktivní kolitida
• aktivní chronická kolitida
• ischemická kolitida
• pseudomembranózní kolitida
• lymfocytární a kolagenní kolitida
• eozinofilní kolitida
• granulomatózní kolitida.

Jednotlivé vzory jsou jasně definovány. Např.: fokální aktivní kolitida je charakterizována jedním nebo více fokusy infiltrace střevních krypt neutrolily (kryptitida či kryptové mikroabscesy) při jinak normálním vzhledu střevní sliznice. Každý vzor („pattern“) postižení střevní sliznice je pak spojen s řadou možných příčin. Např.: fokální aktivní kolitida etiologicky zahrnuje akutní self-limited kolitidu v důsledku infekce, léků či chemického poškození, časné stadium záněty typu IBD (zejména u dětí), ischemické postižení střeva, dráždivý tračník, kolitidu způsobenou Clostridium difficile, NSAID kolopatii či změny po přípravě střeva na kolonoskopické vyšetření.

Ani obraz chronické aktivní kolitidy (tedy přítomnost akutních zánětlivých změn a součastně známek chronického poškození – distorze mikroarchitektoniky sliznice, bazální plazmocytóza, metaplázie pylorických žlázek či Panethových buněk) není etiologicky spojen pouze se záněty typu IBD (ulcerózní kolitida, Crohnova choroba a indeterminovaná kolitida), ale může se vyskytnout i u pohlavně přenosných chorob (syfilis, lymphogranuloma venereum), tzv. „diversion associated colitis“ či kolitidy asociované s divertikulózou.

Na druhé straně mohou některé etiologické noxy vyvolávat téměř všechny vzory poškození střevní sliznice, příkladem je polékové poškození nesteroidními antiflogistiky (NSAID kolopatie).

Pro každodenní praxi lze shrnout asi takto: to co v mikroskopu vidíme není konkrétní nozologická jednotka, ale typ poškození či zánětlivé odpovědi střevní sliznice na nám neznámou příčinu. Zcela nezbytná je korelace histologického nálezu s klinickým obrazem, endoskopickým nálezem a výsledky ostatních vyšetření. Jen tak lze stanovit diagnózu konkrétní nozologické jednotky. Nutná je tedy úzká spolupráce s klinickým lékařem (po mikroskopu je i zde druhým nejdůležitějším přístrojem patologa telefon), o pečlivě vyplněné průvodce k histologickému vyšetření ani nemluvě.

Praktický návod jak formulovat závěr histologického vyšetření (vzory reportů) bohužel uváděná publikace neobsahuje, přesto ji považuji za krok dobrým směrem a vhodný podnět k diskuzi s gastroenterology o možnostech a limitech histologického vyšetření střevní sliznice.

Zdroj:

N. Assarzadegan et al. Colitides: diagnostic challenges and a pattern based approach to differential diagnosis. Diagnostic Histopathology 2017; 23(12): 536-543.

- J. Brázdil -

NEUROPATOLOGIE

… cIMPACT‑NOW upresnilo diagnostické kategórie difúznych gliómov s alteráciami MYB, MYBL1, FGFR1 a mutáciou BRAF V600E

Vydávanie WHO klasifikácií mozgových nádorov nestíha reflektovať zrýchľujúci sa rozvoj poznatkov o genetike týchto tumorov, preto bolo ustanovené cIMPACT-NOW (the Consortium to Inform Molecular and Practical Approaches to CNS Tumor Taxonomy), ktoré medzi jednotlivými vydaniami WHO publikácií upresňuje vybrané diagnostické kategórie.

IDH nemutované difúzne gliómy sú vo všeobecnosti považované za agresívne nádory. Ak sa v takomto nádore zachytí kombinovaný zisk na 7. chromozóme a strata na 10. chromozóme, alebo mutácia promótora TERT, alebo amplifikácia EGFR, biologicky sa nádor správa agresívne ako glioblastóm, aj keď histologickým obrazom zodpovedá gliómu II. či III. stupňa malignity, o čom pojednávalo predchádzajúce cIMPACT-NOW usmernenie. Nie všetky IDH nemutované gliómy sa ale správajú agresívne. Existuje skupina gr. II difúznych IDH negatívnych gliómov, vyskytujúcich sa najmä u detí a mladistvých, ktoré sú indolentné. Zároveň nevykazujú mutáciu H3K27M a často sú spojené s epilepsiou. Sú zriedkavé, morfologicky vykazujú astrocytovú, oligodendrogliovú alebo kombinovanú diferenciáciu. Geneticky k nim patria viaceré kategórie: difúzny glióm s MYB alteráciou, MYBL1 alteráciou, FGFR1 TKD duplikáciou, FGFR1 mutáciou, BRAF V600E mutáciou, inou alteráciou MAPK signálnej cesty. Napriek infiltratívnemu rastu je ich biologické správanie priaznivé, niektoré sú až na úrovni gr. I tumorov (potenciálne chirurgicky vyliečiteľné), pre niektoré je dostupná cielená terapia.

Komplikovanosť diagnostiky mozgových nádorov so zapojením stále väčšieho počtu potrebných genetických vyšetrení narastá. Pri rutinnej diagnostike mozgových nádorov začíname v našich podmienkach narážať na dostupnosť príslušných metodík a ich úhradu zdravotnými poisťovňami.

Zdroj:

Ellison DW et al. cIMPACT-NOW update 4: diffuse gliomas characterized by MYB, MYBL1, or FGFR1 alterations or BRAFV600E mutation. Acta Neuropathol 2019; 137(4): 683-687.

- B. Rychlý -

KARDIOPATOLOGIE

… k diagnóze myokarditidy patologem je nutná spolupráce s klinikem

V této práci podávají italští autoři problematiku myokarditidy se zaměřením na její diagnostiku patologem. Práce uvádí i 169 relevantních citací.

Klinické projevy myokarditidy jsou velmi různorodé – od nevýrazných bolestí na hrudi po náhlou srdeční smrt. Přesná incidence onemocnění není známa. V diagnostice myokarditidy jsou nejdůležitějšími metodami endomyokardiální biopsie (EMB) a magnetická rezonance (cMRI). Definitivní diagnóza je v rukou patologa – pomocí histologie a molekulární analýzy.

Etiologie myokarditidy je velmi různorodá; příčiny lze dělit na infekční a neinfekční. Z infekčních agens jsou to nejčastěji viry; z DNA virů hlavně adenoviry a z RNA virů hlavně enteroviry, zejména Coxsackie B. Méně častými živými příčinami jsou bakterie, prvoci (např. Toxoplasma gondii), spirochety (např. Borrelia burgdorferi) a vzácně i mykózy, paraziti či rickettsie. Neinfekčními příčinami myokarditidy jsou imunita a autoimunita, např. při systémových chorobách, po některých vakcinacích (např. proti tetanu) či při rejekci transplantovaného srdce, a dále alergická reakce na řadu léků či toxických látek (např. katecholaminů).

Hlavními histologickými typy myokarditidy jsou: lymfocytární, obrovskobuněčná, sarkoidóza, jiné granulomatózy, eozinofilní a neutrofilní. Lymfocytární myokarditida s převažujícími T-lymfocyty s příměsí histiocytů je nejčastějším histologickým typem. Je charakteristická pro virové záněty a také pro akutní rejekci transplantovaného srdce či pro myokarditidy při systémových autoimunitních chorobách. Obrovskobuněčná myokarditida má rychlý průběh a špatnou prognózu. Histologicky ji charakterizuje smíšený infiltrát s příměsí obrovských vícejaderných buněk makrofagického původu, přičemž se netvoří granulomy. Naopak, u myokardiální sarkoidózy jsou obrovské buňky součástí dobře ohraničených granulomů; někdy obsahují (nespecifické) Schaumannovy či asteroidní inkluze. Z jiných granulomatóz přicházejí v úvahu tuberkulóza, mykózy a parazitární infekce. Vzácná, ale nejprogresivnější je myokarditida eozinofilní, která je nejčastěji projevem hypersenzitivity na léky, či provází hyper­eozinofilní syndrom při Loefflerově endomyokarditidě či při nemoci Churga-Straussové. Neutrofilní myokarditida je bakteriálního původu a může vznikat při septických stavech u osob se sníženou imunitou.

Zlatým standardem diagnózy myokarditidy je endomyokardiální biopsie průkazem zánětlivého infiltrátu v srdeční svalovině. Umožňuje klasifikaci histologického subtypu, s úvahou o pravděpodobné etiologii (např. infekční, imunitní, poléková, specifická). Vlastní histologie je pak doplněna o imunohistochemii a o molekulární studie k určení virového genomu. Je třeba mít na paměti, že histologickým kritériem myokarditidy je nejen zánětlivá celulizace, ale také degenerace / nekróza přilehlých kardiomyocytů. Akutní myokarditida může přejít do stádia sub­akutního či chronického; léze se hojí fibrózou.

Imunohistochemie charakterizuje zánětlivý infiltrát. Podle směrnice Evropské kardiologické společnosti z roku 2013 je minimálním kritériem pro histologickou diagnózu myokarditidy >14 leukocytů/mm², včetně až 4 monocytů/mm², s přítomností >7 CD3+ T-lymfocytů/mm².

Pro určení infekčního agens je nutná molekulární analýza, např. metodami PCR. Doporučuje se testování na celkem 11 druhů virů. U bakteriálních, mykotických a parazitárních myokarditid jsou diagnostickou pomůckou speciální barvení (Grocott, PAS, Giemsa, Gram, Ziehl Neelsenovo barvení).

Nejkritičtějším úskalím EMB je možnost falešně negativní diagnózy. Je třeba si být vědom skutečnosti, že zánětlivý infiltrát nemusí vždy být difuzní, ale může být ložiskový. Zatímco diagnostická senzitivita EMB u obrovskobuněčné myokarditidy je 80 – 90 %, u lymfocytární myokarditidy je jen 35 % a u sarkoidózy 25 %. Důležitý je proto počet odebraných vzorků; při 1 vzorku je senzitivita diagnózy myokarditidy 17 - 20 %, při 17 vzorcích 80 %. Při obvyklém počtu 4 – 5 vzorků je myokarditida prokázána v asi 50 % případů.

Optimální požadavky pro světelnou mikroskopii EMB jsou: alespoň 5 vzorků, každý velikosti 1 – 2 mm, okamžitá fixace v 10 % pufrovaném formalinu, každý vzorek zalít zvlášť a parafinové bločky je někdy vhodné prokrájet (až 60 řezů). Pro molekulární testy je třeba odebrat 1 – 2 vzorky a uchovat je např. v hlubokém zmrazení.

Závěrem autoři zdůrazňují důležitost spolupráce klinik-patolog.

Zdroj:

Leone Ornella et al. The spectrum of myocarditis: from pathology to the clinics. Virchows Arch 2019; 475: 279-301.

- I. Šteiner -

CYTODIAGNOSTIKA

 

… nároky na upřesňování prebioptické diagnostiky tyreoidálních uzlů pokračují i v průběhu roku 2019

Počátkem letošního roku v Monitoru popisované dvě z mnoha loňských publikací k uvedenému tématu, týkající se jak diferenciálně diagnostických znaků ve FNAB (1), tak využití molekulárních metod (2), pokračují v tomto roce více než 250 publikacemi. I když mnohé (ne-li většina) z nich opakují a novými studiemi dokládají známé skutečnosti (např. vyšší riziko malignity dětských tyreoidálních uzlů oproti dospělé populaci (3-5), případně vliv formulace neinvazivního folikulárního tumoru s jádry podobnými papilárnímu karcinomu (NIFTP) na snížení rizika malignity v Bethesda kategoriích B3-B5 (6-8) lze zaznamenat některé zajímavé, nebo i překvapivé nálezy a prakticky aplikovatelné postupy. Z posledně zmíněných je užitečné aplikovat v cytologii použitelná a několika studiemi ověřovaná kritéria pro návrh cytologické diagnózy NIFTP (9-11). Lze je z těchto prací shrnout jakožto striktní uplatnění všech cytologicky aplikovatelných diagnostických kritérií (tedy vyjma invaze a solidní úpravy) užívaných v bioptické diferenciální diagnostice, zejména pak skórování jaderných charakteristik pro folikulární variantu papilárního karcinomu - FVPTC (WHO 2017). Aktivně je nutno přistoupit v hodnoceném nátěru k vyloučení znaků ve prospěch papilárního karcinomu – psammomatózních tělísek, nekróz, mitóz, přesvědčivých pseudoinkluzí, pravých papilárních formací. Posledně zmíněné si zřejmě vynutí i modifikaci histologických diagnostických kritérií NIFTP – papilární složka z původně povolených 5% v architektonice histologicky vyšetřovaného NIFTP byla upravena na 1% a bude zřejmě na podkladě recentních studií strukturou pro tuto dg. naprosto vylučující (12).

Prebioptické testování uzlů nejisté biologické povahy molekulárními metodami hledá s ohledem na úhradové problémy svou odůvodnitelnou a ekonomicky přijatelnou verzi (13). Podpůrnými argumenty pro začlenění molekulárních testů do diagnostických algoritmů jsou pokroky v přesnosti zobrazovacích metod tyreoidálních uzlů i stratifikované terapeutické postupy; řada letošních publikací na tato témata by nepřípustně pro tuto rubriku prodloužila i tak dlouhý seznam odkazů, je však zřejmým dokladem interdisciplinárních řešení. Do určité míry překvapivým, i když po úvaze vlastně logickým se jeví závěr studie, která dokládá, že z cytologicky indeterminovaných uzlů má smysl molekulárně dotestovávat ty, které nevykazují sonograficky suspektní znaky, protože u těch uzlů, které je mají, již toto nákladné dotestování nepřispívá k rozhodnutí o dalším postupu (14).

Zdroje:

1. Malheiros DC et al. Thyroid FNAC: Causes of false-positive results. Cytopathology 2018; 29(5): 407- 417.
2. Rossi ED et al. Morphology combined with ancillary techniques: An algorithm approach for thyroid nodules. Cytopathology 2018; 29(5): 418-427.
3. Bauer AJ. Thyroid nodules in children and adolescents. Curr Opin Endocrinol Diabetes Obes 2019; 26(5): 266-274.
4. Cherella CE et al. Differences in thyroid nodule cytology and malignancy risk between children and adults. Thyroid 2019; 29(8): 1097-1104.
5. Evranos B et al. A cancer of undetermined significance: Incidental thyroid carcinoma. Diagn Cytopathol 2019; 47(5): 412-416.
6. Bongiovanni M et al. Impact of non-invasive follicular thyroid neoplasms with papillary-like nuclear features (NIFTP) on risk of malignancy in patients undergoing lobectomy/thyroidectomy for suspicious for malignancy or malignant fine-needle aspiration cytology findings: A systematic review and meta-analysis. Eur J Endocrinol 2019; In Press.
7. Ventura M et al. Risk of malignancy in thyroid cytology: The impact of the reclassification of noninvasive follicular thyroid neoplasm with papillary-like nuclear features (NIFTP). Endocr Pract 2019; 25(7): 642-647.
8. Pusztaszeri M, Bongiovanni M. The impact of non-invasive follicular thyroid neoplasm with papillary-like nuclear features (NIFTP) on the diagnosis of thyroid nodules. Gland Surg 2019; 8(Suppl 2): S86-S97.
9. Yan L et al. Cytologic and clinical features of NIFTP: Can we diagnose based on preoperative fine-needle aspiration. Diagn Cytopathol 2019; 47(12): 1259-1266.
10. Zhang Z et al. Cytological features of noninvasive follicular thyroid neoplasm with papillary-like nuclear features (NIFTP). J Am Soc Cytopathol 2019; 8(1): 5-10.
11. Brandler TC et al. Noninvasive follicular thyroid neoplasm with papillary-like nuclear features: An interobserver study of key cytomorphological features from a large academic medical centre. Cytopathology 2019; 30(1): 39-45.
12. Rossi ED, Faquin WC. NIFTP revised: Chronicle of a change foretold. Cancer Cytopathol 2018; 126(11): 897-901.
13. Nishino M, Krane JF. Role of ancillary techniques in thyroid cytology specimens. Acta Cytol 2020; 64(1-2): 40-51.
14. Zanocco KA et al. Selective use of molecular testing based on sonographic features of cytologically indeterminate thyroid nodules: A decision analysis. World J Surg 2019; In Press.

- J. Dušková -

HEPATOPATOLOGIE

… pučení nádorových elementů nevítáme ani u extrahepatických cholangiokarcinomů

Zatímco si díky nové TNM i WHO-GIT klasifikaci zvykáme slídit v růstové frontě kolorektálních karcinomů (CRC) po „pučících“ (budding) nádorových buňkách, ukazuje se, že takovýto nález je perspektivním prognostickým znakem i u mnoha jiných karcinomů, včetně mj. žaludku, pankreatu, jícnu či ústní dutiny. Do této skupiny se pravděpodobně zařadí i cholangiocelulární karcinomy včetně extrahepatických (EHCC), jak ve své práci naznačila skupina autorů z Hokkaidské univerzitní nemocnice v japonském Sapporu.

Do retrospektivní studie bylo zařazeno celkem 310 pacientů po chirurgické resekci cholangiokarcinomů, z toho 195 případů z perihilární oblasti (PHCC) a 115 z distálních žlučových cest (DCC), všichni bez neoadjuvantní terapie. Cílem práce bylo porovnání stupně buddingu a délky pooperačního přežívání pacientů i s ohledem na vztah k aberantní aktivaci epiteliálně-mezenchymální tranzice (EMT), tj. velmi zjednodušeně k postupné ztrátě kohezivity nádorových epitelií (manifestované i sníženou expresí e-cadherinu), a naopak zvýšené aktivaci mezenchymálních znaků včetně vimentinu. Tato změna může usnadnit migraci nádorových elementů skrz extracelulární matrix a lymfovaskulární invazi s následným rizikem vzniku metastáz.

Při hodnocení přítomnosti buddingu se autoři drželi metodiky evaluované v rámci International Tumour Budding Consensus Conference (Bern, 2016), tj. hot-spot s nejvyšší denzitou pučících formací (buds, nádorový element buďto izolovaný, nebo agregát max. 4 buněk v invazivní frontě tumoru) v jediném zorném poli o rozměru 0,785 mm² v barvení HE. Následné statistické zpracování počtu buds v hodnocených vzorcích vedlo ke stratifikaci mírně odlišné od stupňů buddingu užívaného u CRC: u perihilárních karcinomů (PHCC) odpovídal low grade 0-4 buds, intermediární 5-11 a high grade ≥ 12 buds; u distálních karcinomů (DCC) se soubor rozdělil pouze na dva stupně, low grade 0-4 a high grade ≥ 5 buds. Důvod této odlišnosti, posléze korelující i s délkou přežití pacientů, není zcela jasný; může se skrývat rovněž v rozdílné anatomii a histologické struktuře obou částí extrahepatických žlučovodů, včetně distribuce hladké svaloviny, stejně jako v odlišnostech okolních tkání (řídké vazivo s četnými nervy a cévami v hilové oblasti oproti dosti denznímu pankreatickému parenchymu okolo distálního choledochu).

U 266 případů (164 PHCC a 102 DCC) bylo možno rovněž doplnit IHC vyšetření jednak pancytokeratinu (k porovnání případného rozdílu v zachycení formací buds v IHC CK a HE barvení, s výsledným téměř identickým počtem buds v obou metodikách, potvrzujícím validitu odečtu v HE vzorcích), a také e-cadherinu a vimentinu (ke stanovení možné asociace mezi stupněm buddingu a epiteliálně-mezenchymální tranzicí, se zachyceným signifikantně vyšším počtem buds při kombinaci nízké exprese e-cadherinu s vysokou expresí vimentinu, tj vyšším stupněm EMT). Výsledky těchto vyšetření pak autoři porovnali s ohledem na další prognostické faktory a dobu přežití pacientů.

U obou skupin karcinomů byl high grade budding asociován s nízkou diferenciací a větším rozsahem primárního tumoru, přítomností lymfatické, venózní i perineurální invaze i metastáz do LU, stejně jako s kratší dobou přežití, a to jako nezávislý negativní prognostický faktor. U PHCC se navíc ukázala asociace high grade buddingu s pozitivním resekčním okrajem.

Pro praktikující patology může z této práce vyplynout několik důležitých faktů: zachycení vyššího počtu buds (ať už budeme používat kteroukoliv stratifikaci) nás může upozornit na zvýšenou pravděpodobnost nálezu i dalších výše uvedených negativních prognostických faktorů; IHC vyšetření vimentinu k odlišení případných reaktivních atypií stromálních elementů v oblasti růstové fronty od vlastních nádorových elementů může být kvůli EMT falešně pozitivní.

Neboli: zvykejme si počítat buds, nejspíše se nám postupně rozrostou i do dalších oficiálních klasifikací.

Zdroj:

Ogino M et al. Impact of tumor budding grade in 310 patients who underwent surgical resection for extrahepatic cholangiocarcinoma. Histopathology 2019; 74: 861-872

- V. Žampachová -

PATOLOGIE GIT

… nepříznivý histologický obraz sesilních kolorektálních polypů je rizikovým faktorem pro metastazování do lymfatických uzlin a opravňuje k provedení kolektomii

Nádorová diferenciace, invaze do lymfatických a krevních cév, vyšetření okrajů, polypovitý tvar a velikost jsou parametry maligních polypů (pT1), které indikují možnost metastazování do lymfatických uzlin a opravňují chirurgický výkon. V některých případech je však obtížné přesně stanovit velikost, okraje a infiltraci do lymfatických a krevních cév. Je to především u sesilních polypů parciálně odstraňovaných pří polypektomii. Cílem studie bylo identifikovat nepříznivé histologické znaky u sesilních maligních polypů, které jsou spojeny s větším rizikem metastazování do lymfatických uzlin. To by mohlo opravňovat parciální kolektomii.

Autoři vytvořili dvě skupiny pacientů se sesilními maligními polypy: první skupiny zahrnovala 24 pacientů s metastázami do uzlin a druhá 18 pacientů s negativními uzlinami. Případy s metastázami do uzlin měly mnohem častěji vyšší stupeň „buddingu“ a nízký histologický grading ve srovnání s kontrolní skupinou bez metastáz do uzlin. „Budding“ vysokého stupně a nízký stupeň nádorové diferenciace zvyšují riziko metastazování do uzlin. Metastázy do uzlin byly zjištěny i po následné kolektomii v případech, kdy byl odstraněn maligní polyp s nepříznivým histologickým obrazem.

Z výsledků studie autoři dovozují, že „budding“ vysokého stupně, nízká diferenciace nádoru nebo obojí současně, jsou důležité nepříznivé faktory rizika vzniku metastáz do uzlin. Tyto histologické znaky by měly být v bioptickém nálezu uváděny, protože opravňují chirurga ke kolektomii.

Zdroj:

Patel N et al. Adverse histologic features in colorectal nonpedunculated malignant polyps with nodal metastasis. Am J Surg Pathol 2019; in press.

- J. Mačák -

HEMATOPATOLOGIE

… u myeloidních malignit dobře koreluje imunohistochemický průkaz proteinu p53 s mutačním stavem genu TP53

Význam genu TP53 a jím kódovaného proteinu p53 asi není nutno ctěné čtenářské obci nijak zdůrazňovat. Ne nadarmo byla pé padesát trojka vyhlášena Miss molekula 1993 (tedy, přesně to bylo Molekula roku, ale uznejte, že představa, jak se jednotlivé molekuly účastní promenády v plavkách a v interview si přejí světový mír, je úchvatná.) Tumor-supresorový gen umístěný na 17. chromosomu má tak či onak prsty prakticky v každém druhém maligním nádoru a jeho mutace jsou jednoznačně spojeny s horší prognózou. Nejinak je tomu i v případě myelodysplastického syndromu a akutních myeloidních leukémií. Identifikace pacientů s mutací TP53 je tedy nezbytná pro terapeutické rozhodování, stanovení prognózy a sledování odpovědi na léčbu. Spolehlivé a přesné stanovení mutačního stavu genu umožňuje řada sofistikovaných molekulárních technik, jejichž společnou vlastností je vysoká cena a relativně velká časová náročnost. Jako rychlá, levná a dobře dostupná metoda tak stále zůstává stará dobrá imunohistologie. Jak je to však s její přesností? Dobře se ví, že ne každá mutace se projeví pozitivitou při průkazu p53 a naopak. Jak je tomu u MDS a AML? Tomuto tématu se recentně věnuje článek autorů z USA v časopisu Haematologica.

Autoři vyhodnotili imunohistologický průkaz p53 na trepanobiopsiích pacientů s MDS a AML léčených decitabinem. Vyšetřovali 21 pacientů s mutovaným TP53(TP53mut) a 51 pacientů s nemutovaným TP53 (wild type, TP53wt). K sestavě přiřadili další tři pacienty s mutacemi vedoucími ke zkrácení molekuly p53 (truncating mutations), které jsou však ve spektru mutací TP53u hematologických malignit poměrně vzácné. K imunohistochemickému průkazu p53 využili protilátky dvou různých klonů a hodnocení provedli tři patologové „ručním“ počítáním jaderných pozitivit na pěti stech buňkách.

Nepřekvapivě našli statisticky významně vyšší expresi p53 u případů TP53mut (48 %) proti TP53wt (10 %). Zvýšená exprese p53 byla prokázána i u případů s komplexními cytogenetickými poruchami, zejména postihujícími chromozomy 5 a 17. Jednotliví hodnotící dosáhli dobré shody mezi svými výsledky.

Při využití dvojitého značení se snažili zjistit, zda je p53 preferenčně přítomen v některé buněčné linii, ale pozitivity v obdobné intenzitě a frekvenci prokázali jak v červené, tak i v granulocytární a megakaryocytární řadě. Poněkud silnější byla exprese u CD34+ blastů, naopak neprokázali expresi u T lymfocytů.

Pouze ve třech případech TP53mut obě protilátky proti p53 vedly k nízké úrovni exprese typické pro TP53wt. Jednalo se o dva případy se zkrácenou molekulou a jeden případ, kde byl patrně výsledek ovlivněn arteficiálně v preanalytické fázi. Naopak vyšší exprese p53 byla zastižena jen u dvou případů TP53wt.

MDS a AML s mutacemi TP53 bývají rezistentní k antracyklinové či cytarabinové indukční terapii, v poslední době se však ukazuje, že mohou příznivě odpovědět na hypometylační agens jako je decitabin. Autoři doporučují imunohistologický průkaz p53 jako dobře reprodukovatelnou a rychlou skríningovou metodu k určení mutačního stavu TP53, sledování odpovědi na léčbu a časné detekci relapsu u TP53mut pacientů. Falešně negativní výsledky jsou způsobeny poměrně vzácnými zkracujícími mutacemi, arteficiálně v preanalytické fázi a patrně i nízkou náloží mutovaného proteinu (variant allele frequency, VAF).

Standardem vyšetřování mutačního stavu TP53 zůstávají molekulární techniky, ale pokud z jakýchkoli důvodů nejsou dostupné, ještě jsme tu my, patologové.

Zdroj:

Ruzinova MB et al. TP53 immunohistochemistry correlates with TP53 mutation status and clearance in decitabine-treated patients with myeloid malignancies. Haematologica 2019;104(8): e345-e348.

- V. Campr -

KARDIOPATOLOGIE

… narkomani mají ohrožen i kardiovaskulární systém

Působení návykových látek vyvolává kromě psychické závislosti a poškození mozku, jater a ledvin i poškození srdce. Bude podán přehled kardiovaskulárních účinků kokainu, marihuany a metamfetaminu (pervitinu).

Kokain je bílá mikrokrystalická látka, pocházející z jihoamerického keře koka pravá (Erythroxylon coca). Při nízkých dávkách stimuluje sympatický nervový systém, při vyšších dávkách má převážně lokální anestetický účinek. Má i účinek trombogenní. V myokardu zvyšuje potřebu kyslíku zvýšením srdeční frekvence a krevního tlaku. Současně též snižuje přívod kyslíku prostřednictvím koronární vazokonstrikce. Kokain proto zvyšuje riziko infarktu myokardu, srdečního selhání, kardiomyopatie, arytmie, disekce aorty i dalších kardiovaskulárních onemocnění.

Marihuana je nejrozšířenější pouliční droga, s odhadovaným počtem 125–200 milionů uživatelů po celém světě. Nejpodstatnější chemickou složkou jsou kanabinoidy. O vlivu kouření „konopí“ na kardiovaskulární systém je poměrně málo známo, publikované studie však popisují časový vztah mezi užíváním marihuany a rozvojem akutního infarktu myokardu, kardiomyopatie a náhlé srdeční smrti, při normálních koronárních tepnách.

Metamfetamin (pervitin) je syntetické stimulans z řad amfetaminů. Zprvu byl odhalen jeho potenciál při léčbě chorobné spavosti a astmatu, masově byl poté použit jako povzbuzující prostředek u vojáků během II. světové války. V dnešní době je pervitin zneužíván jako snadno připravitelná pouliční droga, která stimuluje centrální nervový systém – potlačení únavy a potřeby spánku, zrychlení psychomotorického tempa, extrémní euforie a zvýšená sebedůvěra. Tato vlastnost je dána rozsáhlým uvolňováním dopaminu, noradrenalinu a serotoninu do mozku. Akutní předávkování se projevuje halucinacemi, agitovaným neklidem, svalovými křečemi, deliriem a bezvědomím. Kardiovaskulárními komplikacemi metamfetaminu jsou maligní hypertenze, koronární spazmus, akutní koronární syndrom, maligní arytmie, kardiomyopatie, aortální disekce, plicní arteriální hypertenze s pravostranným srdečním selháním, náhlá srdeční zástava a při intravenózním podání infekční endokarditida.

V budoucnu bude třeba na návykové látky více myslet při akutních intoxikacích a kardiovaskulárních příhodách.

Zdroj:

Vítovec J et al. Kardiovaskulární působení rekreačních drog (kokain, marihuana, metamfetamin). Kardiol Rev Med 2019; 21(3): 159-162.

- I. Šteiner -

PATOLOGIE ORL OBLASTI

… adamantinomatózní varianta Ewingova sarkomu byla popsána také ve slinných žlázách

Ewingův sarkom podobný adamantinomu (adamantinoma-like Ewing sarcoma (ALES)) je vzácný zhoubný nádor, který je v současné době považován vzhledem k přítomnosti translokace EWSR1-FLI1 za variantu Ewingova sarkomu s epiteliální diferenciací. Ačkoli byl tento tumor původně popsán v dlouhých kostech a hrudníku, zkušenosti ukazují, že se relativně častěji vyskytuje v oblasti hlavy a krku, a to zejména v sinonazálním traktu.

Autoři Roopet et al. se ve své práci zaměřili na popis 10 případů ALES velkých slinných žláz. Soubor tvořilo 6 mužů a 4 ženy ve věku 32–77 let (průměr 52 let). Osm nádorů postihovalo příušní žlázu, dva nádory podčelistní žlázu.

Mikroskopicky vykazovaly studované případy obdobné charakteristiky jako ALES v jiných anatomických lokalizacích, tj. infiltrativní růst, fibrózní stroma, bazaloidní buňky místy tvořící rozety a monotónní cytologický vzhled buněk navzdory vysoké mitotické aktivitě. Imunohistochemicky byla zjištěna konzistentní exprese koktejlu cytokeratinů, proteinu p40, CD99 a NKX 2.2. Přestavba EWSR1 byla potvrzena ve všech případech. Některé rysy však byly u ALES slinných žláz poněkud odlišné a tyto mohou ztížit diferenciální diagnostiku. Především byla méně vyjádřena dlaždicobuněčná diferenciace (tvorba rohových perel byla zaznamenána pouze u jednoho případu) a v 80 % případů byla prokázána exprese neuroendokrinních markerů, zejména synaptofyzinu.

Jaké charakteristiky by tedy měly patologa navést ke správné diagnóze ALES? Zaprvé je to mikroskopický nález infiltrativního tumoru sestávajícího z relativně monotónních buněk navzdory jejich vysoké mitotické aktivitě, přítomnosti nekróz apod. Takový vzhled bývá obecně typický pro translokační karcinomy, např. pro NUT karcinom. Zadruhé je to neobvyklý výsledek imunohistochemického vyšetření – kombinace exprese cytokeratinů, p40, CD99 a synaptofyzinu. V rámci diferenciální diagnostiky je nutné vyloučit zejména bazocelulární adenokarcinom, myoepiteliální karcinom, nízce diferencovaný dlaždicobuněčný karcinom, NUT karcinom a neuroendokrinní karcinom. V obtížných případech lze provést molekulárně genetické vyšetření; průkaz translokace EWSR1-FLI1, která je pokládána za patognomickou pro Ewingův sarkom, potvrdí diagnózu.

Autoři článek končí úvahou, zda je správné pokládat ALES za variantu Ewingova sarkomu a zda se vlastně nejedná o karcinom s translokací EWSR1-FLI1. Zřejmě důležitější než tato nomenklaturní záležitost je fakt, že při agresivní léčbě nemusí být prognóza nemocných s tímto nádorem vyloženě nepříznivá.

Zdroj:

Rooper LM et al. Adamantinoma-like Ewing sarcoma of the salivary glands: a newly recognized mimicker of basaloid salivary carcinomas. Am J Surg Pathol 2019; 43(2): 187-194.

- J. Laco -

PULMOPATOLOGIE

… filigránový subtyp mikropapilárního typu plicního adenokarcinomu je nová entita s velmi špatnou prognózou.

Problémy s gradingem a typingem plicních adenokarcinomů se táhnou jako červená nit současnou pulmopatologií. Mnoho význačných plicních patologů má bohatou fantazii, kterou plně projevují při vytváření nových entit a subtypů podtypů. Nejplodnějšími v tomto ohledu jsou autoři z Memorial Sloan-Kettering Cancer Centre z New Yorku pod vedením guru plicní patologie Billa Travise. Zatímco v recentní platné verzi WHO klasifikace plicních adenokarcinomů z roku 2015 jsou v kategorii subtypů adenokarcinomu III. stupně, tedy s nejhorší prognózou, zahrnuty subtypy solidní a mikropapilární (nádory stupně I jsou charakterizovány převážně lepidickým typem růstu, do stupně II patří acinární a papilární), už v roce 2014 tito autoři navrhovali zařadit mezi subtypy se špatnou prognózou ještě „kribriformní“ a „komplexní glandulární“ (viz Monitor 1/2015). Z platné verze WHO plyne, že nebyly zcela úspěšní a možná proto přicházejí autoři ze stejného pracoviště v krásném článku publikovaném v listopadovém čísle Journal of Thoracic Oncology s dalším návrhem – tzv. filigránového subtypu mikropapilárního typu růstu.

Kromě poetických výrazů jsou však jejich návrhy podloženy „tvrdými daty“ plynoucími z analýzy omračujícího počtu 1468 plicních adenokarcinomů stadia I. Autoři tvrdí, že při reklasifikaci adenokarcinomů lze filigránový subtyp najít ve 35 % případů a o důležitosti tohoto nálezu nás přesvědčují multivariátní analýzou. Ta totiž s vysokou mírou statistické signifikance prokazuje, že přítomnost i jen 5% objemu tumoru ve formě filigránového podtypu mikropapilárního typu růstu vykazuje významně horší prognózu s ohledem na kumulativní riziko recidivy nádoru.

A jak takový filigránový subtyp vlastně autoři definují? I zde popustili uzdu své fantazie, dokonce možná jedna z mála žen v autorském kolektivu prosadila názvosloví skoro jako z módního žurnálu. Jde o „jemný, krajkovitý typ růstu v rovných štočcích“ s „minimálně 3 navrstvenými jádry od bazální membrány“, „v šíři maximálně se 3 buňkami“, „bez přítomnosti kytičkových formací“ a „bez stromálních papil“. V detailnějším popisu ještě autoři zmiňují poněkud přízemní kriterium, že struktury jsou delší vertikálně než horizontálně. Je celkem pochopitelné, že z takto „uměleckého“ popisu si patolog hned není jistý rozpoznáním nového subtypu, ale bohatá fotodokumentace a zejména ilustrativní schéma hodně napomůžou. Však taky interobservační variabilita autorů byla minimální a dosáhli téměř neuvěřitelné hodnoty kappa 0,898…

Ve článku nenajdeme imunohistochemický profil léze, ale logicky lze předpokládat, že se nebude lišit od běžného profilu mikropapilárního typu adenokarcinomu, což mi ostatně Bill Travis na e-mailový dotaz potvrdil. Možná by byla zajímavá molekulárně-genetická analýza případů, nicméně ta provedena nebyla.

R. Matěj

Zdroj:

1. Katsura E et al. Expansion of the Concept of Micropapillary Adenocarcinoma to Include a Newly Recognized Filigree Pattern as Well as the Classical Pattern Based on 1468 Stage I Lung Adenocarcinomas. J Thorac Oncol 2019; 14(11): 1948-1961

GYNEKOPATOLOGIE

… formolová fixace zvyšuje nepatrně hmotnost placentární tkáně (statisticky významně, nicméně klinicky nevýznamně)

V srpnovém čísle American Journal of Clinical Pathology nás skupina bostonských patologů seznámila s výsledky své studie, která na souboru 100 rutinně zasílaných nefixovaných placent studovala význam změn hmotnosti po formolové fixaci tkáně. Autoři měřili hmotnost placentárního disku (zbaveného koagul, pupečníku a membrán) před formolovou fixací a dále po prvním a pátém dni fixace. Výsledky vykazovaly mírný, nicméně statisticky významný nárůst hmotnosti fixovaných placent po prvním dni fixace (3,7%), který se již v dalších čtyřech dnech fixace významně neměnil. V malém procentu případů došlo po fixaci k přehodnocení zařazení zralosti placenty dle percentilových grafů, oproti posuzování s využitím hmotnosti nefixované placenty, autoři se však domnívají, že klinický dopad těchto změn byl minimální. Dle autorů záleží výběr způsobu zpracování a vážení placentární tkáně na rozhodnutí patologa.

Zdroj:

Tambouret R et al. The difference between unfixed and postfixation placental weight. Am J Clin Pathol 2019; 152: 217-220.

- T. Jirásek -