Profesor Jaroslav Hlava a jeho následníci – vzpomínka u příležitosti 100. výročí otevření Hlavova ústavu

Súhrn

V letošním roce si připomínáme 100. výročí otevření Hlavova ústavu, které slavnostně proběhlo 18. dubna 1921. Otevření Hlavova ústavu představovalo vyústění mnohaletých snah profesora Hlavy o zřízení důstojných prostor pro patologii na české univerzitě. Hlava zcela zásadně ovlivnil českou patologii své doby a byl bezpochyby jednou z nejvýznamnějších osobností nejen české a evropské patologie, ale i celé české medicíny daného období. Jeho vliv na patologii a mikrobiologii je nezpochybnitelný a všeobecně známý, zásadně však ovlivnil i další obory, zejména onkologii. V následujícím sdělení je při příležitosti tohoto významného výročí zmíněna osobnost profesora Jaroslava Hlavy, přehled jeho výzkumných aktivit a uveden je kompletní seznam jeho publikačních výstupů. Stručně jsou také zmíněni následníci profesora Hlavy na pozici přednostů ústavu patologie.

Klíčová slova:

Hlavův ústav – 100. výročí otevření – profesor Jaroslav Hlava

PROFESOR JAROSLAV HLAVA

Profesor Jaroslav Hlava se narodil 7. 5. 1855 v Dolních Královicích. Již v roce 1879 se stal jako medik třetím asistentem a následně hned po promoci druhým asistentem patologické anatomie u profesora Erwina Klebse. O vztahu mezi profesorem Hlavou a Klebsem panovaly určité dohady a Hlava sám se ke Klebsovi příliš nevyjadřoval. Nicméně během své inaugurační přednášky u příležitosti nástupu na místo přednosty české patologie v roce 1883 se Hlava ke Klebsovi vyjádřil následovně: „Nechci zde posuzovati jeho smýšlení politické vůči národnosti naší - byl bych snad příliš subjektivní - chci toliko vypsati dobré jeho stránky, a těch měl, jak ve vědeckém tak i společenském životě dosti mnoho. Klebs jest geniálně založená povaha, která má toliko jedinou vadu, totiž že nestrpí okamžitého odporu; vyskytne-li se taký, pak zastává se věcí nedokázaných s takovou energií a horlivostí, která jest jemu jen na škodu. Jest zajisté želeti, že i k vědě, zvláště v posledním čase, takto se zachoval.“ Část proslovu týkající se Klebse pak Hlava uzavírá: „Naučil jsem se od něho mnohému, a hlavně děkuji jemu samostatnosť ve svých pracích, které jsem se, ač někdy za dosti trudných poměrů dodělal. Prosím Vás tedy, abyste tak příkře neodsuzovali Klebse, abyste uznávali také jeho značné zásluhy o patologickou anatomii.“ Celkově však byl zdá se vztah Hlavy a Klebse dobrý a Klebs byl Hlavovi značně nakloněn. Situace na pracovišti se však pro Hlavu změnila v roce 1882, když se po odchodu Klebse stal přednostou pracoviště Chiari, který dle dobových pamětníků Hlavu na ústavu nestrpěl a Hlava byl propuštěn. Hlava tak v roce 1882 odchází na stipendijní pobyt do zahraničí, kde po následující rok pobývá na významných pracovištích zejména v Německu a ve Franci. Mimo jiné pobýval u Virchowa, Weigerta, Cohnheima, Recklinghausena, Cornila, Strickera, ale i u profesora Flüggeho, který intenzivně věnoval problematice etiologie infekčních onemocnění. Na těchto cestách se setkal i s profesorem Wiliamem H. Welschem, významným patologem a bakteriologem a prvním děkanem John Hopkins University School of Medicine v Baltimoru a mnoha dalšími významnými vědci té doby.

Od roku 1883 byl docentem a od roku 1887 řádným profesorem patologie. Celý jeho profesní život byl významně spojen s rozvojem české lékařské fakulty a patologie v historicky poměrně náročném období následujícím po rozdělení lékařské fakulty na německou a českou. Výčet jeho aktivit a funkcí je sáhodlouhý. Ve svých 28 letech se stal přednostou patologicko-anatomického ústavu české lékařské fakulty. V letech 1891-1912 byl celkem 4krát zvolen děkanem lékařské fakulty a v letech 1906-1908 byl rektorem University Karlovy. Od 1. února 1897 až do svého úmrtí (tedy téměř 27 let) byl předseda Spolku lékařů českých. Byl dlouholetým členem redakční rady Časopisu lékařů českých a spolu s Thomayerem založil Sborník lékařský (ten vychází s určitými přestávkami dodnes, od roku 2004 v anglickém jazyce pod názvem Prague Medical Report). Kromě množství odborných prací vydal v roce 1894 spolu se svým asistentem Obrzutem učebnici „Pathologická anatomie a bakteriologie. I. Všeobecná část“ a v roce 1897 „Pathologická anatomie a bakteriologie. II. Speciální patologická anatomie“. V roce 1900 pak vydává spolu s I. Honlem učebnici „Bakteriologie“. Význam profesora Hlavy podtrhuje i to, že jeho památce bylo po jeho úmrtí věnováno celé jedno číslo Časopisu lékařů českých (1). U příležitosti jeho dalších výročí byly opakovaně publikovány články shrnující jeho význam a je mu také věnována kapitola v monografii věnující se historii české patologie (2-6).

Shrnout vědeckou práci profesora Hlavy není jednoduché, neboť jeho vědecký zájem byl široký a zahrnoval nejen morfologii (makroskopii i mikroskopii), ale i mikrobiologii a práci pokusnou. Profesor Hlava za svého života publikoval většinu svých prací psaných v českém jazyce, což nebylo v té době běžné. Pouze některé práce publikoval i v němčině, francouzštině, polštině a srbochorvatštině. V knihovně našeho pracoviště je dostupná většina publikací od vzniku samostatného patologicko-anatomického ústavu v roce 1883 až do Hlavova úmrtí (poslední položkou je H. Šikl – Hlava jako akademický činitel, ČLČ 1924), kterých bylo celkem 625. První souhrnná bibliografie prof. Jaroslava Hlavy vyšla ve smutečním čísle Časopisu lékařů českých věnovaném jeho úmrtí již v roce 1924 (1).

Bohužel nebyla příliš kvalitně zpracována, řada položek chyběla a další byly nesprávně citovány. Považujeme tedy za užitečné prezentovat zrevidovaný a doplněný seznam Hlavových publikací získaný z více zdrojů (knihovna Ústavu patologie 1. LF UK a VFN v Praze, Ústav dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK, Zdravotnické muzeum Národní lékařské knihovny a další). Celkem se podařilo identifikovat 145 Hlavových prací, přičemž na všech je prvním autorem (tabulka 1). Během let 1881-1883 publikoval Hlava nejprve jako asistent Klebse a po návratu ze zahraničí již jako přednosta samostatného ústavu 12 prací v Časopise lékařů českých (ČLČ), zčásti kazuistických, zčásti již popisujících komplexnější problematiku. Tematicky se tyto práce věnovaly širší problematice. Další práce Hlava následně uveřejňoval kromě ČLC také ve Sborníku lékařském (SL), jednalo se již nejen o kazuistická sdělení, ale i o práce komplexní často podložené experimentálními daty, věnované širokému spektru témat. Již z těchto prací je však zřejmé, že Hlavových základním vědeckým zájmem je problematika infekčních onemocnění následovaná nádorovými onemocněními. Zásadní Hlavova sdělení byla věnována problematice v té době velmi málo probádané a diskutabilní - tedy problematice kauzální geneze infekčních onemocnění. S ohledem na tuto problematiku je nutné zdůraznit reálie 70. let 19 století. Existence živých mikroorganismů jakožto příčiny infekčních onemocnění byla i v tuto dobu často zpochybňována (i velikány jako byl Rudolf Virchow). I přesto, že první očkování proti pravým neštovicím provedl Jenner již v roce 1796, nadále část odborné veřejnosti nejenže popírala existenci živých mikroorganismů, ale odmítala i očkování. Známým je případ významného internisty Josefa Hamerníka, který očkování jednoznačně odmítal a existenci živých mikroorganismů popíral, jak jej citují Národní listy z roku 1872, často nevybíravými slovy: „každý je vůl, hovado, trouba atd., kdo věří neb učí, že je jakékoliv nakažlivé nemoci...“ Celkově však i na lékařské fakultě byla v 70. letech atmosféra taková, že mnoho členů sboru se ostře vyhraňovalo proti vědeckým poznatkům Kocha i Pasteura a teorie mikrobiální etiologie infekčních chorob nebyla všeobecně akceptována. Nicméně profesor Hlava byl o souvislosti živých mikroorganismů s infekčními onemocněními přesvědčen a jeho vědecká práce se na toto téma intenzivně zaměřovala.

Dlouhé roky Hlavových bakteriologických a histologických výzkumů vedli k publikování řady prací týkajících se problematiky příčiny infekčních onemocnění nejen s ohledem na etiologii, ale i jejich morfologických aspektů. Hlava se zejména zabýval exantematickými onemocněními (spála, spalničky, skvrnitý tyfus), ale věnoval se i problematice dalších infekcí včetně vozhřivky, tuberkulózy a aktinomykózy. Významná je jeho práce týkající se problematiky entamébové úplavice publikovaná v roce 1887 v ČLČ (7). Hlava v této vědecky precizně koncipované studii na 72 případech (z čehož 60 byli chovanci ústavu pro choromyslné) prokázal přítomnost améb ve stolici, nicméně ty již byly pozorovány před ním Pasteurem, Kochem a dalšími. Hlava však jako první prokázal kauzální souvislost tím, že v experimentu ověřil přenos dyzenterie inokulací stolice nemocných pacientů na kočku. Hlava v uvedené práci konstatuje: „Studie tato ještě není ovšem úplně ukončena, však vzhledem k tomu, že jsem první konstatoval amoeby soustavně při dysenterii evropské i podal důkaz, že dysenterie nezdá se býti affekcí mykotickou, odhodlal jsem se sděliti moje nálezy slavnému shromáždění, chtěje zároveň hájiti prioritu u nálezu takovém“. Prioritní sdělení však bylo omylem připsáno dr. O. Uplavici. Důvodem byl chybný překlad recenze práce dr. Kartulisem z Alexandrie v Zentralblattfür Bakteriologie - Uplavici, O.: Ueber die Dysenterie. Po dobu následujících 50 let pak byl mystický dr. Uplavici citován v literatuře, než se dr. C. Dobellovi podařilo celou situaci objasnit a objev byl finálně připsán prof. Hlavovi (8,9). Hlava sám si byl celé situace vědom a o dr. Uplavicim se občas s humorem jemu vlastním zmiňoval.

Výzkumné aktivity ústavu byly děleny na část histologickou, bakteriologickou a experimentální a Hlava se neustále udržoval v kontaktu s nejnovějšími vědeckými poznatky a velmi dbal na to, aby všechny nové metody, které byly v literatuře popsány, byly vyzkoušeny a na ústavu do praxe implementovány. Tak se krátce po Pasteurově objevu týkajícího se vztekliny tato problematika řeší na ústavu, stejně tak se řešila problematika neúspěšnosti sérové léčby difterie a tetanu i očkování proti tuberkulóze a problematika tuberkulózy se stala pro Hlavu a jeho kolegy trvalým předmětem výzkumu. Po rozpoznání imunitních reakcí a vztahu mezi imunitou, sérologií a infekčními onemocněními, zřizuje Hlava v ústavu samostatné bakteriologicko-sérologické oddělení. Po válce pak Hlava navrhl zřízení samostatného Bakteriologicko- sérologického ústavu, který byl následně po jeho příkladu založen i na univerzitě v Brně. Tím je vznik bakteriologie v Čechách spojen s Hlavovým jménem.

Kromě vědecké činnosti je ale nutné vzpomenout i na jeho činnost pedagogickou. V rámci výuky byl Hlava vysoce oceňován a na jeho přednáškách bylo vždy plno. Jeho neoddělitelnou součástí bylo viržinko, které někdy neodkládal ani během přednášky. Pokud však ano, tak spolu se shozením skřipce údajně přesně natrénovaným pohybem mimických svalů, bylo jeho odložení signálem pro studenty, že přednáška začíná. Jako zkoušející byl studenty obáván pro náročnost, zároveň však oceňován pro spravedlnost. Profesor Hlava dokázal zúročit všestranné znalosti nejen oboru patologické anatomie, ale i mnoha souvisejících oborů, neustále byl v kontaktu s nejnovějšími literárními poznatky a dokázal je posluchačům předat. Byť i jeho projev nebyl formálně uhlazený, dokázal posluchače upoutat. Vysoce oceňována byla jasnost, srozumitelnost a logičnost jeho sdělení. Výstižné bylo shrnutí jeho přednášek profesorem Šiklem: „Neztráceje se v detailech, dovedl podivuhodným způsobem ze záplavy fakt vyzdvihnout hlavní typické zjevy, ohraničiti je přesně vůči afekcím příbuzným a vrýti je v paměť svých posluchačů s neobyčejnou plastičností. To ovšem bylo dílo nejen jeho širokého rozhledu po celém oboru patologie, ale v první řadě jeho jasného, lehce pracujícího ducha, který mu umožňoval zachovati si přehled nad celým komplexem zdánlivě disparátních fakt a uspořádati je s pronikavou logičností v přesný a přehledný systém. Zdálo se, jako by duch jeho pracoval spíše intuicí než analysou.“

Profesor Hlava byl nejen skvělý pedagog i vědec, významná byla i jeho činnost prosektora pro klinická oddělení. Během svého života údajně sám provedl více než 7000 pitev a předávání zkušeností během výuky i během pitev hojně navštěvovaných klinickými lékaři bylo integrální součástí jeho práce. Jeho energie, nadšení pro obor a neustálá chuť do práce motivovalo mnoho jeho studentů, aby se oboru věnovali. Hlava v patologické anatomii vyškolil dvě generace lékařů a pro mnoho svých studentů byl příkladem a vzorem. Hlava byl velký vlastenec a zejména v pozdějším období svého života stále více angažoval i v roli organizační. Byl člen Nejvyšší zdravotní rady v Rakousku a v roce 1919 byl jednohlasně zvolen presidentem nově zřízené Státní zdravotní rady. Věnoval se problematice praktické hygieny, zapojil se a záhy se stal vůdčí osobností potlačování „lidových“ nemocí - rakoviny a tuberkulózy. Pracoval pro Státní zdravotní ústav, účastnil se práce výboru pro reformu zdravotnictví a dalších aktivit. I přes svou vysokou pracovní vytíženost se profesor Hlava v roce 1913 ujal předsednictví „Spolku pro zkoumání a potírání rakoviny v Praze“. Pod jeho vedením se spolku podařilo získat poměrně vysoké finanční prostředky. Spolek založil knihovnu literatury rakoviny, která byla umístěna v Hlavově ústavu a časopisy a knihy z té doby jsou povětšinou v knihovně Hlavova ústavu deponovány dodnes. V únoru roku 1924 podal Hlava spolu návrh na zřízení „Ústavu pro léčbu a zkoumání zhoubných nádorů“, který by měl výzkumné a léčebné oddělení. Po úmrtí Hlavy navrhl profesor Honl, aby byl na jeho počest zřízen při Spolku českých lékařů fond, ze kterého by byly podporovány práce z teoretických oborů, ve kterých Hlava pracoval, tedy patologické anatomie, histologie a bakteriologie. Za půl roku se na tomto fondu od různých dárců sešlo 26140,- korun a SLČ vypsal cenu 1000,- korun pro nejlepší práci v uvedených oborech. Hlavova cena je Společností českých patologů za nejlepší práci v oboru patologie udělována každoročně dodnes.

Profesor Hlava byl charismatickou osobností a příjemným společníkem, u kterého byla oceňována elegance, duchaplnost, vtipnost a všeobecná zběhlost v otázkách vědy, ale i kultury a politického života. Byl známou osobou s pestrým společenským životem, měl rád hudbu, výtvarné umění, cestování a stýkal se s četnými představiteli kultury, ale i s vědci, vynálezci a politiky. Jeho velkou láskou bylo divadlo a dlouhou dobu byl předsedou družstva Národního divadla.

Manželkou Hlavy byla Olga Hlavová, rozená Černychová, která pocházela ze známé podnikatelské rodiny. Hlavovi měli tři děti, syna Karla (později lékaře psychiatra), dceru Olgu a prvorozeného syna Jaroslava, který byl velmi nadaný, avšak smutnou událostí v jejich životě bylo jeho úmrtí v sedmi letech na spálu. Další přesné genealogické údaje nemáme k dispozici, nicméně podařilo se dohledat, že vnučkou profesora Hlavy byla nedávno zemřelá Olga Hlavová (dcera Karla Hlavy), provdaná Hrzánová. Pravnučkou je její dcera, výtvarnice a umělkyně Tereza Hrzánová (narozená v roce 1970).

Profesor Hlava byl laskavým člověkem, jehož jedním z kréd bylo „žít a nechat žít“. Během svého života finančně podporoval nadané, avšak chudé studenty, kterým i pomáhal zajistit stipendium. Přes obrovskou až neúmornou pracovitost a nezdolnou píli se Hlava dokázal radovat i z mnoha dalších aspektů života. Jeho celoživotní enormní pracovní nasazení vyústilo v nesmazatelnou stopu, kterou Hlava zanechal nejen na naší lékařské fakultě a v patologii, ale i v celé české medicíně, právě díky kombinaci pronikavého ducha, inteligence, enormní pracovitosti, vize a cíle, kterého se mu podařilo dosáhnout. Přednostou patologie se stal velmi záhy, již ve svých 28 letech poté, co tuto funkci odmítl V. D. Lambl. I když byl Hlava pro své mládi v této funkci zpočátku nahlížen s určitou nedůvěrou, prokázal, že i přes jeho nízký věk nemohlo být lepší volby. Profesor Hlava zemřel 31. 10. 1924 ve věku nedožitých 70 let. Jeho urna s popelem je uložena ve vestibulu Hlavova ústavu za pamětní deskou. Bysta profesora Hlavy byla zhotovena a instalována na stejném místě v roce 2005.

Následníci profesora Hlavy v pozici přednostů patologicko-anatomického (patologického ústavu), dnes Ústavu patologie 1. LF UK a VFN v Praze

Rudolf Kimla (1866-1950)

Narodil se 8. nebo 9. prosince 1866 v Praze-Smíchově. Kimla navštěvoval reálné gymnázium na Malé Straně, kde maturoval roku 1885. Lékařskou fakultu zakončil promocí o šest let později a ihned zahájil akademickou kariéru. V roce 1896 se Rudolf Kimla habilitoval a za tři roky byl jmenován mimořádným profesorem. V ústavu zastával nejprve pozici vedoucího histologického oddělení a pak roku 1925 nastoupil na Hlavovo místo přednosty. Vrcholu kariéry dosáhl, když se stal v letech 1932-1933 rektorem univerzity. Rudolf Kimla odešel na odpočinek v roce 1937 a zemřel 13. února 1950.

Zabýval se studiem tuberkulózy, příjice, aktinomykózy, skleromu, infekční endokarditidy, nádorů a vývojových poruch žláz. Publikoval mj. práci Pitevní technika pathologicko-anatomická (1911).

Heřman Šikl (1888-1955)

Narodil se dne 28. května 1888 v Plzni, kde také maturoval v roce 1907. Titul MUDr. získal v roce 1913, obratem se stal externistou II. lékařské kliniky a volontérem patologicko-anatomického ústavu. O několik měsíců později získal pozici asistenta. Habilitoval se v roce 1922 a mimořádným profesorem byl jmenován v roce 1928. Dne 1. července 1937 byl jmenován řádným profesorem a zároveň přednostou patologicko-anatomického ústavu po prof. Kimlovi, ústav (od r. 1945 I. patologicko-anatomický ústav) vedl do své smrti. Heřman Šikl zemřel 16. ledna 1955 v Praze.

Je zakladatelem sbírky patologicko-histologických preparátů při Hlavově ústavu. Heřman Šikl byl autorem učebnice patologie. Jeho vědecké dílo obsahuje řadu priorit. Podrobně studoval především vrozené srdeční vady, dále se zabýval hematologií a onkologií – velmi známou se stala jeho práce o rakovině jáchymovských horníků.

Blahoslav Bednář (1916-1998)

Narodil se 18. prosince 1916 v Kloboukách na Brněnsku. Po absolvování lékařské fakulty působil jako vědecký pracovník Patologicko- anatomického ústavu, kde se habilitoval v roce 1956 a byl jmenován profesorem v roce 1960 (DrSc. 1962). Od šk. roku 1950/1951 byl zástupcem přednosty, vedení ústavu převzal prozatímně po smrti prof. Šikla v roce 1955, nejpozději od roku 1960 byl ve funkci potvrzen natrvalo a setrval v ní do roku 1983. V 60. a 70. letech působil jako proděkan fakulty. Zemřel 20. října 1998 v Praze. Blahoslav Bednář byl autorem základní učebnice patologie, zabýval se zejména obecnou patologií a morfologickou onkologií. V roce 1957 popsal pigmentovaný dermatofibrosarcomaprotuberans, dříve pigmentovaný storiformní neurofibrom, který je dosud v české i světové literatuře označován eponymem Bendářův tumor (Bednar tumor).

Adam Jirásek (1933-2011)

Narodil se 7. listopadu 1933 v Pardubicích, v roce 1965 promoval na Fakultě všeobecného lékařství UK. Od roku 1957 pracoval na patologicko-anatomickém ústavu. V roce 1986 byl jmenován profesorem. Přednostou Hlavova ústavu byl od roku 1984, z pozice odešel na počátku 90. let. Později působil ve vědecké radě fakulty. Zabýval se zejména problematikou neuropatologie (systémové atrofie mozku a experimenty zaměřené na encefalitidu) a organizací i modernizací oboru jak v oblasti vědy, tak i výuky.

Pavel Miřejovský (1933-1999)

Narodil se 10. září 1933 v Náchodě. Promoval v roce 1957, do Hlavova patologicko-anatomického ústavu přišel v roce 1969. Stal se zde uznávaným odborníkem na elektronovou mikroskopii. V roce 1990 zde byl jmenován profesorem, od roku 1992 byl do smrti přednostou. Zároveň také působil jako editor odborného časopisu Čs. patologie. Věnoval se zejména problematice plicního karcinomu a spolupracoval s klinikou otorinolaryngologie. Podílel se na klasifikaci plicních nádorů vydávané WHO.

Václav Mandys (*1951)

Narodil se 18. dubna 1951 v Hradci Králové. Po promoci se stal pracovníkem Hlavova I. patologicko-anatomického ústavu, kde se roku 1992 habilitoval. Po úmrtí profesora Miřejovského byl pověřen vedením ústavu, který vedl do roku 2000, kdy došlo ke sloučení Hlavova I. patologicko-anatomického ústavu a II. patologicko- anatomického ústavu v jedno pracoviště. Dále působil také v Ústavu experimentální medicíny AV ČR a od roku 2001 byl přednostou Ústavu patologie 3. LF UK.

Od počátku své vědecké dráhy se zabýval především patologií trávicího traktu (např. Barretovým jícnem) a vytvořil klasifikaci mikroskopické ezofagitidy.

Ctibor Povýšil (*1943)

Narodil se 10. března 1943 v Praze. Promoval na Fakultě všeobecného lékařství v roce 1966. Od školního roku 1975/1976 byl odborným asistentem II. patologicko-anatomického ústavu, kde se v roce 1988 habilitoval a v roce 1989 se stal jeho přednostou. Profesorem byl jmenován v roce 1990. V II. patologicko-anatomickém ústavu zůstal do roku 2000, kdy po sloučení s Hlavovým I. patologicko-anatomickým ústavem byl po konkurzu jmenován přednostou spojeného Ústavu patologie 1. LF UK a VFN v Praze sídlícího v Hlavově ústavu. Na této pozici zůstal do roku 2012. Ctibor Povýšil se zpočátku zaměřil na problematiku urogenitálního traktu, později se začal věnovat chorobám pohybového aparátu a v této oblasti publikoval některé prioritní práce, podílel se i na přípravě WHO klasifikace nádorů kostí a účastnil se výzkumu kosterních pozůstatků významných osobností našich dějin.

PODĚKOVÁNÍ

Autoři děkují Mgr. Šimonu Krýslovi ze Zdravotnického muzea Národní lékařské knihovny a PhDr. Anně Flieglové z knihovny Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK za pomoc při rešerši bibliografie profesora Jaroslava Hlavy, Ladislavu Tejmlovi za pomoc při přípravě fotodokumentace, prim. MUDr. Martinovi Syrůčkovi, pravnukovi Ivana Honla, za zapůjčení fotografie 1A, a doc. Markovi Bednářovi, synovi Bohuslava Bednáře, za zapůjčení materiálu z jeho soukromého archivu a poskytnutí fotografie obrazu Jaroslava Hlavy.

Adresa pre korespondenci:

Prof. MUDr. Pavel Dundr, Ph.D.

Ústav patologie 1. LF UK a VFN v Praze

Studničkova 2

128 08 Praha 2

e-mail: pavel.dundr@vfn.cz