Při volbě patologie nebylo třeba dlouhého váhaní

MUDr. Nikol Jankovská je absolventkou 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Po ukončení studia v roce 2019 nastoupila na Ústav patologie a molekulární medicíny 3. LF UK a FTN, kde ve stejnou dobu zahájila i své postgraduální doktorské studium zabývající se komorbidními neurodegenerativními chorobami. Podílí se také na výuce pregraduálních studentů na 3. lékařské fakultě UK. V roce 2020 byla její publikace o extracelulárních amyloidových depozitech u Alzheimerovy a Creutzfeldt–Jakobovy choroby oceněna Lamblovou cenou za nejlepší práci člena Společnosti českých patologů do 35 let.

Milá Nikol, cením si toho, že jsi souhlasila s naším rozhovorem. Na začátek jedna generická otázka – proč sis vybrala obor patologie? Co tě na něm okouzlilo?

Ahoj Ondro, děkuji za pozvání, i když pořád bojuji s pocitem předčasnosti a vlastně i nepatřičnosti se na samém začátku své pracovní kariéry veřejně vyjadřovat – nicméně se třeba za deset dvacet let ráda pousměji, jak se člověk vyvíjí. Ptáš se na volbu oboru? Upřímně nebylo třeba dlouhého váhaní, a přestože za tím stojí řada faktů, za jeden z nejdůležitějších považuji průběh výuky patologie na 2. lékařské fakultě. Bavil mě způsob, jakým nás patologie nutila uvažovat, navíc ji dodnes vnímám jako bod, v němž se spojily veškeré rozkouskované informace nabyté v předchozích ročnících. Když se to skloubí s introvertností a možná trochu paradoxní touhou učit, není nad čím spekulovat. Ale já vlastně ani nespekulovala a rozhodně můj výběr nebyl logickým konstruktem, prostě jsem jen následovala „hlas svého srdce“. Od začátku třetího ročníku jsem tedy s hrdostí pronášela, že se zcela jistě stanu patologem, a to přes všechny vyslechnuté úsměvné komentáře veřejnosti i lékařů jiných specializací typu: „Otevřel si hospodu, ale chodili mu tam lidi! Tak nějak, kolegyně, že ano?!“

Svoji kariéru patoložky jsi začala na Ústavu patologie a molekulární medicíny 3. LF UK a FTN. Co tě sem přivedlo?

Mozky a náhoda. Velmi jsem na konci medicíny zvažovala, co vlastně od let budoucích očekávám, protože bych nerada dostala své „učitele“ do pozice, že do mě nainvestovali čas a energii a já se jim odvděčím následným odchodem na jiné pracoviště. Jestli mě něco za studií fascinovalo, tak patologie CNS a to, že fungují na trochu jiném principu, než jsme zvyklí z ostatních oblastí lidského těla. Zároveň jsem doufala, že minimálně časem budu mít příležitost učit i zaměřit se na nějakou oblast dopodrobna. Pan prof. Matěj a jeho pracoviště Národní referenční laboratoře lidských prionových chorob nabízeli možnost věnovat se neurodegenerativním chorobám a zároveň poskytli férové podmínky, upřímné jednání a možnost dělat rozumným způsobem jak medicínu, tak i vědu, což nakonec rozhodlo.

Kromě rutinní patologické práce se věnuješ i vědě v rámci svého postgraduálního studia. Přibliž nám trochu svůj výzkum.

Pamatuji si, jak nás téměř vždy úzce specializovaní nadšenci málem unudili k smrti, takže se pokusím o slušný kompromis. Ve zkratce řečeno se věnuji zkoumání komorbidních neurodegenerativních chorob, které na tomto poli dominují. Co mi třeba v nedávné době udělalo radost, byl náš článek o amyotrofické laterální skleróze, kterou jsem i já donedávna považovala za nemoc bez demence, kdy do samého konce všichni pacienti stoprocentně vnímají, co se s nimi děje. Nicméně právě dozvídání se dalších podrobností je to, co mě na vědě baví, i když častokrát člověk tu skládanku rozšíří jen o malé střípky. Věděls třeba, že desítky procent pacientů s ALS mají kognitivní nebo behaviorální potíže? Že se dnes uvažuje, zda frontotemporální lobální degenerace a ALS nejsou v sebe přecházející kontinuum, protože část pacientů s FTLD vyvine ALS a naopak? Také například finišujeme retrospektivní studii všech pacientů s Creutzfeldt–Jakobovou chorobou, které naše pracoviště vyšetřilo za posledních deset let, celkem jich je více než dvě stovky. V naší kohortě máme jen něco málo přes 10 % pacientů s „čistým“ CJD bez dalších neurodegenerativních chorob, všichni ostatní mají nejrůznější tauopatie, Alzheimerovu chorobu, ale také demenci s Lewyho tělísky nebo frontotemporální lobární degeneraci. To opět narušuje klasické učebnicové pojetí pojednávající o každé demenci odděleně od dalších jednotek. Navíc se ukázalo, že pacienty s CJD a zároveň s Alzheimerovou chorobou jsme schopni odhalit už z nálezu na magnetické rezonanci, což je přesně jeden z těch malých střípků do skládačky, o nichž jsem mluvila.

Z tvých předchozích vět tedy soudím, že by ses ráda věnovala tomuto tématu i nadále v rámci svojí budoucí patologické subspecializace?

Jednoznačně! Nedokážu si představit, že bych se neurodegenerativním chorobám ve své budoucí kariéře nevěnovala! A nejsou to jen demence v tom klasickém pojetí „nemocí s patologickými depozity“, ale i celá jejich diferenciální diagnostika čítající autoimunitní nebo třeba toxické poškození mozku. Jenom upřímně přiznám, že nevím, zda „jen mozky“ budou dlouhodobě stačit, ale to ukáže až čas.

Za tu dobu, co jsi patologem, stihla sis utvořit ucelenější pohled na náš obor jako takový? Jaká spatřuješ pozitiva a negativa naší práce?

Zajímavá otázka, na první pohled snadná, ale čím víc nad ní přemýšlím, tím víc se vlastně ztrácím. Nejspíš záleží, komu bych na ni měla odpovídat. Lidem mimo medicínu bych chtěla v pozitivním duchu vysvětlit, že zajímavá je právě šíře oboru, možnost určit pacientovu diagnózu a tím mu dát šanci se léčit, nebo třeba schopnost „nahlížet za oponu“ u případů, které se nám dostanou na pitevní stůl, a ne vždy jsou klinikům od počátku úplně jasné. Kolegům z jiných oborů bych zároveň odkývala, že nevýhodou může být právě ona šíře oboru a minimální kontakt s pacientem. Vždy záleží především na tom, kdo obor soudí – někomu to jako nevýhoda může přijít, jiným ne. :-)

Opusťme teď na chvíli vody patologie a pojďme se bavit o tvých dalších zájmech a projektech. Dříve jsi se věnovala různým projektům pro mediky. Byla bys ochotná nám trochu více přiblížit jak samotné projekty, tak i tvé vlastní pohnutky a myšlenky, které vedly k rozhodnutí se touto problematikou zabývat?

Někdy ve druhém ročníku jsem pocítila potřebu proložit studium medicíny a práci nějakou vlastní realizací, což se náhodou časově protnulo s telefonátem mého kamaráda. V IFMSA tehdy hledali osobu, jež by se věnovala projektům pro mediky. Spojila jsem se proto se dvěma spolužáky a s vyřazenými jehlami z motolských sálů, bavlnkami od mojí babičky a prasečími nožičkami z masny jsme založili projekt chirurgického šití, který brzy oslovil studenty, lékaře i sponzory. Později se podobně dařilo i kurzům laparoskopického a mikrochirurgického šití, za jejichž éry jsem všechny „kurzy šití“ opustila, protože se našli větší nadšenci, kteří jim dokázali dát více. Další aktivitou byly gynekologické osvětové projekty pro veřejnost, besedy mediků pro studenty středních škol nebo koordinace doučování mezi mediky. Abychom všechny naše projekty udrželi v chodu, museli jsme nějaký čas věnovat také psaní článků, účastem v televizních pořadech nebo na akcích, které jsme „dlužili“ sponzorům. Byla to tenkrát zajímavá zkušenost do života, která nás vytrhla z bubliny klasického medicínského prostředí a nabídla nám cenný pohled zvenčí i vhled do světa neziskových organizací a médií.

Jakým dalším koníčkům se věnuješ, když nepracuješ?

Mám koníček jeden jediný, od šesti let stále stejný – psy, chovatelství a loveckou kynologii. S patologií to, pravda, moc společného nemá, ale možná právě takové koníčky mají být. Výcvik dvou letošních přírůstků je ten nejlepší oddych a pokoj pro duši, i když si to pan profesor jistě nepřečte rád. :-)

-of-