MONITOR aneb nemělo by vám uniknout, že...

HEMATOPATOLOGIE

… lymfom z buněk folikulárního centra (FCL) postihující dolní ženský genitál patrně představuje novou variantu primárně kožního lymfomu z buněk folikulárního centra (PCFCL)

Klasický folikulární lymfom (cFL) je typicky uzlinové onemocnění, obvykle diagnostikované v pokročilém stadiu s možnou pozdní systémovou diseminací. Charakteristickou genetickou změnou je translokace t(14;18)(q32;q21) a mutace v dalších genech jako je CREBBP, KMT2D, EZH2 a MEF2B.

Primární kožní lymfom z buněk folikulárního centra (PCFCL) naopak představuje samostatnou jednotku s tendencí k přetrvávající kožní infiltraci bez známek systémové diseminace. Od klasického FL se také odlišuje nepřítomností přestavby genu BCL2 a mutacemi v odlišných genech, nejčastěji v genu TNFRSF14.

V dalších extranodálních oblastech však nejsou vlastnosti FCL dostatečně definované. Autoři prezentované studie se zaměřili na lymfomy ženského genitálu, ve kterém se nejčastěji vyskytuje difúzní velkobuněčný B-lymfom (DLBCL) v rámci systémové diseminace s převahou postižení vaječníků. V rámci studie pak zúžili oblast zájmu na segment dolního genitálu (tělo děložní, děložní čípek a pochvu) a na sérii případů s primární infiltrací lymfomem s fenotypem buněk folikulárního centra.

V rozmezí 22 let identifikovali 15 případů s primárním lymfomem dolního genitálu s převažujícím postižením děložního čípku a vaginy. Lymfom postihující tělo děložní v rámci série nebyl zaznamenán. U všech případů bylo potvrzeno lokalizované onemocnění bez známek lymfadenopatie nebo infiltrace kostní dřeně. Tyto případy podrobili komplexnímu imunohistochemickému vyšetření a doplněno bylo vyšetření klonální přestavby IgH a IgK, vyšetření FISH k průkazu přestavby genů BCL2 a BCL6 a vyšetření NGS.

Morfologicky byla většina případů tvořena velkými centrocyty a centroblasty, což vedlo u 60 % případů k původní primární diagnóze DLBCL. Alespoň parciální folikulární typ růstu byl zastižen v 80 % případů, zbytek lymfomů vykazoval difúzní charakter infiltrace s variabilní sklerotizací stromatu. Nicméně lymfomy s difúzním růstem byly tvořeny převážně malými centrocyty. Nádorové buňky byly pozitivní v CD20 a bcl6. Exprese CD10 a bcl2 byla přítomna pouze v 29 % resp. 13 % případů. Z vyšetřených případů pak 91 % nevykazovalo přestavbu genu BCL2 a pouze ve 3 případech byla zachycena přestavba genu BCL6. Rekurentní mutace prokázané vyšetřením NGS byly v genech TNFRSF14 (60 %), B2M (40 %) a XIAP (30 %). Žádný z případů nevykazoval mutace v genech typických pro cFL jako CREBBP nebo KMT2D.

I přes variabilní terapeutický přístup, který zahrnoval hysterektomii a následné sledování (25 %), imuno-chemoterapii (33 %) a brachyterapii (25 %), dosáhlo 83 % pacientek trvalé kompletní remise. Celkové 5-ti leté přežití a přežití bez progrese vykazovalo 100 % resp. 76 % pacientek. U dvou relabujících pacientek se vždy jednalo o lokalizované onemocnění bez progrese mimo cervix nebo vaginu.

Autoři prezentované studie poukazují na rozdíly lymfomu z buněk folikulárního centra v oblasti dolního genitálu oproti klasickému FL a naopak navrhují možnou podobnost s primárně kožním FCL (PCFCL), se kterým sdílí morfologické a molekulární vlastnosti i klinický průběh s nízkým rizikem diseminace převážně lokalizovaného onemocnění. Za hlavní úskalí pak považují převahu velkých centrocytů a centroblastů v nádorovém infiltrátu a možnou záměnu za DLBCL. Pro odlišení floridní lymfoidní hyperplázie (lymphoma-like léze) v oblasti dolního genitálu pak lze využít chybění postižení endometria a nepřítomnost ulcerace u pravého lymfomu. Povědomí o těchto vlastnostech by pak mělo zabránit zařazení lymfomů v oblasti dolního genitálu do kategorie agresivní lymfoproliferace a také zbytečně agresivnímu terapeutickému přístupu.

Zdroj:

Saksena A et al. Follicle Center Lymphoma (FCL) of the Lower Female Genital Tract (LFGT): A Novel Variant of Primary Cutaneous Follicle Center Lymphoma (PCFCL). Am J Surg Pathol 2023; 47(3): 409-419.

 

K. Kamarádová -

 

DERMATOPATOLOGIE

… kožní projevy chronického typu GVHD mohou vykázat pouze minimální histopatologické změny, které jsou však pro diagnózu dostačující

 

Kožní projevy chronického typu GVHD (cGVHD) komplikují stav až u 80 % pacientů, kteří podstoupili alogenní transplantaci krvetvorných kmenových buněk. Kožní změny u cGVHD jsou rozdělovány na dva typy – epidermální (non-sklerotický) a sklerotický typ cGVHD. Jak klinicky, tak histopatologicky mohou nabývat charakter autoimunitních či inflamatorních onemocnění, se kterými sdílí stejné znaky. Klinicky se epidermální typ nejčastěji projevuje výsevem typickým pro lichen planus, méně často se vyskytuje papuloskvamózní výsev, histopatologicky s psoriaziformním či spongiotickým typem zánětu. Sklerotický typ vykazuje změny typické pro morfeu či lichen sclerosus.

Recentní studie publikovaná v The Americal Journal of Dermatopathology analyzovala 49 případů kožního postižení při cGVHD. Z tohoto počtu vykázalo 67 % pacientů epidermální typ cGVHD, pouze 2 % sklerotický typ cGVHD a 31 % pacientů mělo kombinaci obou typů cGVHD.

V případě epidermálního typu se uniformně vyskytovaly minimální známky aktivního GVHD (apoptóza keratinocytů stratum basale, vakuolární degenerace, lymfocytární satelitóza). Tyto změny jsou analogické akutnímu typu GVHD. Nejčastějším zánětlivým vzorem pak byl obraz interface dermatitidy či lichen planus s jeho dalšími typickými histopatologickými znaky (akantóza, hyperkeratóza, hypergranulóza, apoptotické keratinocyty, pruhovitý lymfocytární infiltrát při dermoepidermální junkci).

Sklerotický typ cGVHD se vyznačuje sklerózou papilárního a retikulárního koria a i sept podkožní tukové tkáně. Skleróza může postihovat až úroveň fascie. Tyto změny nabývají charakteru morfey či lichen sclerosus. Zároveň však byly přítomny minimální epidermální změny, jako je apoptóza keratinocytů stratum basale a vakuolární degenerace.

Závěrem řečeno, nejčastějším dermatohistopatologickým obrazem cGVHD je obraz lichen planus, méně často pak obraz morfey či lichen sclerosus. I v případě sklerotických změn v koriu či v podkoží jsou přítomny minimální epidermální změny. Oproti tomu, i u non-sklerotického (epidermálního) typu může být identifikována incipientní sklerotizace koria. Existence pouze minimálních epidermálních změn je dostačující ke stanovení diagnózy cGVHD.

 

Zdroj:

Alvarado SM et al. Histopathologic analysis of chronic cutaneous graft-versus-host disease. Am J Dermatopathol 2024; 46(11): 755-760.

 

M. Důra -

 

HEPATOPATOLOGIE

… mnohé mikroskopické rysy HCC naznačí zvýšené riziko rekurence po resekci?

 

Posouzení rizika rekurence patologické léze je stále důležitější součástí bioptické praxe, zvláště v souvislosti s rozvojem terapeutických možností, což platí i u hepatocelulárního karcinomu (HCC). Pacienti po resekci této neoplazie a se známkami vysokého rizika rekurence mohou být indikováni k následné efektivní terapii včetně ortotopické transplantace jater nebo v současnosti studované adjuvantní biologické léčby kombinací monoklonálních protilátek (atezolizumab a bevacizumab).

Do spektra prací, zkoumajících prognosticky relevantní histopatologické rysy HCC, se zařadila také referovaná retrospektivní studie autorů ze skupiny Barcelona Clinic Liver Cancer (BCLC), spojené i se stejnojmenným široce používaným klinickým stagingovým systémem. Do svého souboru zařadili 218 pacientů se solitárním ložiskem HCC, ve stadiu BCLC-0 (velmi časné stadium, asymptomatické, velikost solitárního ložiska pod 20 mm, bez detekovatelné vaskulární invaze nebo extrahepatálního šíření, se zachovanou funkcí jater), nebo BCLC-A (časné stadium, asymptomatické, solitární ložisko HCC jakékoliv velikosti, nebo max. 3 ložiska o velikosti do 30 mm; bez detekovatelné vaskulární invaze nebo extrahepatálního šíření, se zachovanou funkcí jater); operovaných v Hospital Clinic Barcelona v letech 2000 – 2020, s R0 resekcí a dostupnými minimálně 4 tkáňovými bloky z tumoru. V tomto materiálu posuzovali velikost a grade karcinomu, histologický subtyp s důrazem na přítomnost makrotrabekulární architektoniky, charakterizované trabekulami s tloušťkou nad 6 hepatocytů; pokud tato růstová varianta překračovala 50 % rozsahu, léze byla označena jako makrotrabekulární-masivní subtyp (MTM-HCC) s pravděpodobně agresivnějším chováním; v souboru se jednalo o necelých 8 % tumorů. Dále se autoři soustředili na zachycení diskontinuálních satelitních nodulů a mikrovaskulární invaze (mVI/S, u 39,4 % případů), rozsah nekrózy, přítomnost prognosticky spíše pozitivních perilezionálních a intratumorózních terciárních lymfoidních struktur (TLS s rozdělením na vágní agregáty lymfocytů, primární folikly F-I bez germinálních center, sekundární folikly F-II s formací germinálních center). Do posuzovaných znaků zahrnuli rovněž recentně zkoumaný, v.s. prognosticky negativní vaskulární pattern VETC (vessels that encapsulate tumor clusters), charakterizovaný kontinuální linií CD34+ endotelií okolo nádorových klastrů (u 41,8 % případů). Pozornost byla věnována i okolnímu nenádorovému parenchymu, u téměř 72 % pacientů vznikl HCC v terénu cirhózy, etiologicky dominovala virová hepatitida C.

Pacienti byli dále dlouhodobě sledováni, u 127, tj. 58 % došlo k rekurenci HCC, z toho u 44/127 (35 %) byla tato léze hodnocena jako agresivní rekurence, překračující Milánská kritéria (solitární ložisko do 50 mm, resp. max. 3 ložiska o velikosti do 30 mm, bez makrovaskulární invaze nebo extrahepatálního šíření). Jako nezávislý prediktor nádorové rekurence se statisticky prokázala přítomnost cirhózy, horší laboratorní skóre albumin-bilirubin (ALBI) a rovněž zachycení mikrovaskulární invaze a/nebo satelitózy (rekurence nastala u 65 % pacientů s mVI/S), tento znak byl i jediným nezávislým prediktorem agresivní rekurence se signifikantním snížením celkové doby přežití. Zachycení VETC bylo asociováno s rekurencí včetně agresivní i s celkovým přežitím na základě univariantní analýzy. Přítomnost MTM-HCC signifikantně korelovala se zachycením mVI/S (82,4 % oproti 35,8 % u jiných histologických subtypů) a VETC (100 % versus 36,7 %), nebyla však prokázána jako nezávislý prediktor rekurence nebo přežití, navíc se v souboru jednalo o malý počet případů. Lokální makrotrabekulární typ růstu byl zachycen u 22 % referovaných karcinomů, patrná byla rovněž vysoká intratumorózní heterogenita, 92 % případů vykazovalo alespoň dva histologické subtypy HCC. Tento fakt omezuje možnost přesného určení subtypu HCC v limitovaných vzorcích, zvláště v punkčních biopsiích.

Pokud se tedy u našich případů hepatocelulárních karcinomů setkáme s makrotrabekulárním typem růstu, nádorovými klastry obkrouženými kontinuální linií endotelu a hlavně mikrovaskulární invazí nebo satelitózou, je vhodné upozornit kliniky na zvýšené riziko rekurence HCC, aby mohla být indikována následná terapie.

 

Zdroj:

Fuster-Anglada C, Mauro E, Ferrer-Fàbrega J et al. Histological predictors of aggressive recurrence of hepatocellular carcinoma after liver resection. Journal of Hepatology (2024); 81: 995-1004.

 

V. Žampachová -

 

PATOLOGIE GIT

… v Anglii vážně uvažují o tom, kolik ze zaslaných kolorektálních polypů vlastně musí patolog histologicky vyšetřit

 

Je třeba uznat, že podobně jako scholastická otázka na počet andělů, kteří se vejdou na špičku jehly, není vzhledem k okolnostem ani anglická otázka na nutnost histologického vyšetření kolorektálních polypů endoskopicky odstraněných při skríningové kolonoskopii tak bizarní, jak se na první pohled zdá. V prvé řadě je nutné zdůraznit, že tyto úvahy se netýkají polypů odstraněných pacientům s polypózou (nebo podezřením na ni). Okolnosti, které v Anglii umožnily vůbec se takovou podivnou otázkou zabývat, představují kombinaci nedostatku finančních prostředků v Národním zdravotní službě (National Health Service, NHS), nedostatku patologů a požadavku současného anglického skríningového programu (The Bowel Cancer Screening Programme of England) na odstranění a histologické vyšetření všech polypů zastižených při endoskopii. Není asi žádným překvapením, že prvním návrhem na řešení tohoto problému, který vzešel z úřednické dílny NHS, bylo vyloučení patologů ze skríningového programu a jejich nahrazení optickou diagnostikou (zvanou též „zresekuj a zahoď“), což je koncepce založená na víře, že endoskopista vybavený moderními technologiemi je i bez patologa schopen poznat rizikový polyp. Nicméně tuto premisu studie DISCARD 3 a DISCARD2 nepotvrdily. Současné anglické úvahy jsou tedy snahou o nalezení racionálního kompromisu mezi zcela logickým postojem „vyšetřit histologicky vše“ a ekonomicky motivovanými snahami NHS „nevyšetřovat nic“.

Aby autoři zjistili minimální počet polypů, které je třeba histologicky vyšetřit, vyšli z guidelines Britské společnosti gastroenterologie, která definují vysoce rizikový nález jako záchyt „dvou a více premaligních polypů, je-li alespoň jeden z nich pokročilý, anebo alespoň pěti premaligních polypů (nepokročilých)“, z čehož odvodili, že minimální počet polypů, při kterém má smysl uvažovat o omezení histopatologické diagnostiky, je 6. Z toho důvodu ze všech 8066 skríningových případů za posledních 8 let vybrali pouze ty, od nichž bylo z endoskopického vyšetření zasláno alespoň 6 polypů. Z takto vybraných 345 případů však nakonec do studie bylo zařazeno pouze 135 (důvodem vyřazení zbývajících 210 případů byly různé technické důvody, jako nedostupnost údajů o velikosti polypů nebo vícefázové odstraňování polypu). V rámci samotné studie pak analyzovali jednotlivé polypy od největšího k nejmenšímu, aby určili práh, za kterým se již nebudou vyskytovat rizikové znaky. Takovým prahem v analyzovaném souboru nakonce bylo číslo 7. Prakticky je tedy možné říci, že stačí vyšetřit sedm největších polypů odebraných během skríningové kolonoskopie a zbytek lze vyhodit.

Nezbývá než uznat, že jde skutečně o poměrně racionální řešení (na rozdíl od výše zmíněné „optické diagnostiky“), jak udržet selhávající systém. Nicméně i tak jsem rád, že žiji v zemi, kde (alespoň zatím) nemusí endoskopista (a následně pacient) v histopatologickém nálezu číst potupný dodatek „zbývajících 8 polypů nebylo histologicky vyšetřeno“.

 

Zdroj:

Wong et al. How many polyps need to be histologically assessed when multiple polyps are submitted for the Bowel Cancer Screening Program? Histopathology 2025; 86(2): 302-305.

 

O. Daum -

 

CYTODIAGNOSTIKA

… celé třetí číslo 68. ročníku Acta Cytologica bylo věnováno tzv. pitfalls – úskalím cytodiagnostiky v řadě lokalit

 

Tenkojehlová apirační diagnostika některých orgánů (mamma, lymfatické uzliny) je u nás stále využívána spíše méně, ve většině zde popsaných oblastí (štítná žláza, slinné žlázy, pankreas, respirační trakt, moč, gynekologická cervikální) je cytodiagnostika náplní rutinní denní praxe a její využití součástí doporučených klinických postupů jak v indikacích, tak následných z diagnózy vyplývajících kroků.

Jakkoli má každá zmíněná lokalita svá specifická diagnostická úskalí, existují obecná pravidla omezující rizika chyb. Některá navíc nejsou ve své platnosti s ohledem na narůstající podíl minibioptických vzorků omezena pouze na oblast cytodiagnostiky. Úvodní článek (1) je shrnuje:

• Odolat pokušení naddiagnostikování z kvantitativně limitovaného vzorku
• Korelovat s klinikou, ale ověřovat kvalitu klinické informace
• Nátěry s pouze nenádorovými buňkami mohou být chybou odběru. Někdy jsou vysoce buněčné a mohou vést k chybnému podezření z benigní nebo low grade neoplázie.
• Pozor na kontaminantní struktury z blízkosti léze
• Chybně zpracovaný vzorek může obsahovat zavádějící artefakty
• Některé léze obsahují odchylky od popisovaných souborů diagnostických znaků
• Cystické léze zpravidla vyžadují pro diagnózu i odběr ze stěny útvaru
• Metastatické malignity mohou napodobovat primární

V dalším textu se v tomto příspěvku zaměříme na tyreoidální tenkojehlovou cytodiagnostiku (2).

V šestistupňové Bethesda klasifikaci (BI-BVI) lze nepochybně nalézt úskalí ve všech kategoriích. Autoři příspěvku se však věnují zejména kategorii BIII – AUS a v ní nově ve 3. vydání (3) zakotvené subklasifikaci na BIII – atypii jadernou a BIII – atypii jinou – zejm. architektonickou. Z cytomorfologických diagnostických znaků pro jednotlivé diagnostické jednotky uvažované při nálezu BIII lze pro obě podskupiny zobecnit, že:

• jednotlivý diagnostický znak je skoro vždy zastoupen v různých diagnózách a (z naší bioptické diagnostiky pevně ověřenou zkušenost), že
• ve štítné žláze je kombinace diagnóz spíše pravidlem než výjimkou. Tuto skutečnost (s možností disproporčního zastoupení diagnostických znaků) je nutno mít na mysli i v hodnocení cytologického vzorku.

Na úrovni prosté morfologie jsou jednotlivé znepokojivé jaderné znaky vedoucí k dif. dg. papilárního karcinomu vyjádřeny u tyreotoxikóz, folikulární tyreoidální nodulární choroby, zánětů, onkocytárních tumorů, NIFTP, hyalinizujícího trabekulárního tumoru (HTT), medulárního karcinomu…Psammomatózní tělíska mají obdobně nespecifickou širokou distribuci s výjimkou tří posledně zmíněných.

Z jiných celulárních atypií je zmíněna účast onkocytů v řadě benigních i maligních lézí, světlobuněčná přeměna, prstencové, hlenotvorné, melaninem pigmentované buňky a zejména degenerativní atypie.

Ze specializovaných vyšetření doplňujících základní metody je pro řešení přínosná imunocytochemie (lépe z cytobloku, je-li dostupný, částečně využitelná i v nátěrech). Imunocytochemické došetření se uplatní zejména v rozhodování primární versus metastatický tumor.

Některá molekulárně biologická došetření (mutace BRAF vs. KRAS/PTEN) mohou při dg. BIII pomoci v rozhodování o biologické povaze a urgenci bioptického došetření, globální užití je však stále limitováno dostupností.

V závěru představený diagnostický algoritmus pro nálezy BIII zdůrazňuje při rozhodování mezi diagnostickou lobektomií a pečlivým sledováním pacienta komplexní posouzení:

• klinických dat a sonografického vyšetření
• formulovaných rizik malignity (nižších pro atypie architektonické v porovnání s jadernými a zejména kombinovanými)
• zvážení přínosu doplňujících vyšetření

Uvedené postupy jsou pochopitelně realizovatelné pouze na úrovni dobře vyladěné mezioborové spolupráce. Práce na jejím zkvalitnění je z naší zkušenosti trvalým úkolem.

 

Zdroje:

1. Trihia HJ, Vielh P. Pitfalls in Cytopathology. Acta Cytol 2024; 68: 177-

178.

2. Juhlin CC, Baloch ZW. Pitfalls in Thyroid Fine-Needle Aspiration Cytopathology: An Approach to Atypical Findings. Acta Cytol 2024, 68: 179193.
3. Ali SZ, VanderLaan PA. The Bethesda system for reporting thyroid cytopathology. Definitions, criteria, and explanatory notes. 3rd ed: Springer, 2023, 290pp.

 

J. Dušková -

 

DERMATOPATOLOGIE

… PRAME je exprimován i v karcinomu z Merkelových buněk

 

PRAME (PReferentially expressed Antigen in MElanoma) byl prezentován původně jako „zázračný“ znak, který vysoce senzitivně i specificky dokáže identifikovat na mikroskopické úrovni struktury maligního melanomu. Vzhledem k tomu, že postupně přibývají informace o expresi PRAME i v jiných nádorech, rozhodla se skupina autorů ze severoamerických pracovišť prozkoumat expresi PRAME i v souboru karcinomů z Merkelových buněk (MCC).

Ve zmíněném článku autoři ukazují, že silná exprese PRAME byla přítomna ve 28 % případů v souboru (11 pozitivních případů z celkového počtu 39 případů). Z dalších výsledků je zajímavé, že se autorům nepodařilo prokázat statisticky významný vztah mezi expresí PRAME a přítomností Merkel cell polyoma viru (MCPyV); naopak se zdá, že exprese PRAME koreluje s horší prognózou MCC. Z předloženého se zdá být zjevné, že použití pouze exprese PRAME k odlišení maligního melanomu a MCC je problematické.

 

Zdroj:

Miller E. et al. PRAME Expression in Merkel Cell Carcinoma. AJSP 2024; 48: 1270–1276.

 

T. Jirásek -

 

NEFROPATOLOGIE

…kosmetika, která obsahuje kyselinu glyoxylovou způsobuje krystalovou nefropatii s kalcium-oxalátovými krystaly

 

V kosmetických produktech bylo zakázáno používání formaldehydu pro jeho kancerogenní a další toxické vedlejší účinky. Jako náhrada se začala v produktech, které chemicky napomáhají narovnat a vyhladit vlasy, používat kyselina glyoxylová (patentovaná v roce 2013 fi L’Oreal) jako vhodnější a bezpečnější alternativa (1). V návodu na použití produktů je uvedeno, že krém by neměl být nanášen na skalp a do vzdálenosti 1 cm od pokožky hlavy, což se určitě snadno řekne, ale v případě ošetření vlasů, hůře provede. V kosmetických produktech se po mnoho let používá kyselina glykolová a tak použití podobné varianty vypadalo bezpečně. Jenže postupně se začaly v literatuře objevovat kazuistiky a studie popisující akutní poškození/selhání ledvin (AKI) u dříve zdravých žen po použití těchto produktů (2). Autoři článku nejprve publikovali kazuistiku dosud zdravé 26 leté ženy, u které se po návštěvě v kadeřnickém salonu objevily 3 opakované epizody AKI po použití vlasové kosmetiky s kyselinou glyoxylovou a vedle toho v současné práci v experimentu potvrdili, že kyselina glyoxylová vyvolává tvorbu kalcium oxalátových krystalů v ledvinných tubulech. Rozvoj akutního selhání je velmi rychlý, často do 24 hodin, a je také významný, protože část pacientek musí být hospitalizovaná a některé strávily na dialýze několik týdnů. Proto nejde jen o akutní poškození, ale může též navodit chronické poškození ledvin (CKD), protože po podobných závažných atakách často zůstávají rezidua v podobě ložiskové fibrózy intersticia a intersticiálního zánětu (3). V experimentu použili vlasovou kosmetiku, vazelínu s kyselinou glyoxylovou, vazelínu s kyselinou glykolovou a čistou vazelínu.

Vazelínu s kyselinami namíchali tak, aby šlo o 10 % koncentraci látky. Každou myš izolovali, aby zabránili olizování a tím další cestu možné intoxikace.

Měřili oxaláty v moči myší, hladinu sérového kreatininu a urey a provedli také histologickou verifikaci ledvinného poškození spolu s ověřením složení krystalů. Krystalová nefropatie se objevila pouze u myší, kterým kůži na zádech ošetřili vlasovou kosmetikou a vazelinou s kyselinou glyoxylovou, u ostatních myší se krystaly nevyvinuly a ledvinná funkce zůstala v normě. Na základě provedených experimentů potvrdili, že kožní aplikace látky může vést k poškození ledvin a navrhli 3 možné hypotézy tvorby oxalátů, z nichž jedna vynechává játra a nabízí přeměnu na oxaláty v různých tkáních přímo, díky v mnoha tkáních přítomného enzymu laktát dehydrogenázy. Což by znamenalo, že malé množství látky může v některých orgánech vést k rychlé tvorbě oxalátů. Tato hypotéza vyžaduje další studie k jejímu potvrzení, stejně tak jako posouzení individuální citlivosti k daným látkám s pravděpodobným podkladem genetické variability metabolizmu oxalátů. Také není zcela jasná role zánětu, který se u některých pacientů s tímto typem AKI na pokožce po aplikaci vlasové kosmetiky objevil.

Experimentální potvrzení toxicity je významné, protože ukazuje, že i nízká koncentrace látky a aplikace na relativně malé kožní ploše dokáže u citlivých jedinců navodit závažné onemocnění ledvin. Výsledky experimentu varují před širokým používáním produktů s kyselinou glyoxylovou a zařazují tuto látku k dalším kosmetickým produktům, které dokáží při kožním použití navodit závažné onemocnění ledvin (4). Izrael je prvním státem, který používání kosmetických produktů s glyoxylovou kyselinou zakázal.

 

Zdroje:

1. Method for straightening the hair using a composition containing glyoxylic acid and/or a derivative thereof. https://patents.google.com/ patent/US20150305469A1/en
2. Bnaya A, Abu-Amer N, Beckerman P et al. Acute Kidney Injury and Hair-

-Straightening Products: A Case Series. Am J Kidney Dis 2023; 82(1): 43-52.

3. Robert T, et al. Hair-straightening cosmetics containing glyoxylic acid induce crystalline nephropathy. Kidney Int 2024; 106: 1117-1123.
4. Chakera A, Lasserson D, Beck LH Jr,et al. Membranous nephropathy after use of UK-manufactured skin creams containing mercury. QJM 2011; 104: 893-896.

 

E. Honsová -

 

PATOLOGIE ORL OBLASTI

… byl popsán nový podtyp adenoidně cystického karcinomu (ACK) slinných žláz – ACK s nápadnou tubulární hypereozinofilií

 

Adenoidně cystický karcinom (ACK) patří mezi častěji se vyskytující zhoubné nádory slinných žláz. Klasická morfologie tohoto nádoru je charakterizována tubulárním, kribriformním nebo solidním růstem nádorových buněk s převažující abluminální, resp. myoepiteliální diferenciací, které mají angulovaná hyperchromní jádra. Existují však podtypy ACK, které mají morfologii poněkud odlišnou a mohou způsobit diagnostické obtíže. K těmto nově popsaným podtypům patří např. metatypický ACK, o kterém jsme psali v monitoru 4/2023. Dalším recentně popsaným podtypem ACK, který má odlišnou morfologii od klasického ACK, je tzv. ACK s nápadnou tubulární hypereozinofilií (v anglickém originále „adenoid cystic carcinoma with striking tubular hypereosinophilia“).