Základy kognitivní, afektivní a sociální neurovědy
V. Láska

Súhrn

Láska je neurobiologický, psychologický a kulturní jev starší, než je civilizace. Jejími kořeny jsou:

– sexuální preference a dvoření ptáků i savců

– pohlavní pud a

– tvorba vazby

Existuje 237 důvodů lidské sexuální interakce, které mají čtyři společné faktory:

1. tělo

2. dosahování cílů

3. emoce a

4. nejistotu

Ženská a mužská strategie získávání pohlavních partnerů se odlišují. Psychologové popisují tři rozměry lásky:

– důvěru

– vášeň a

– oddanost

Neuronální mapy romantické a mateřské lásky si jsou podobné, odlišností je aktivace šedi kolem mokovodu při prožívání mateřské lásky.

Klíčová slova:
láska, sexualita, ženská a mužská strategie, neuronální mapy, romantická a mateřská láska

Úvod

Pokud lze soudit z ústní tradice současných přírodních národů, projevy akutní romantické lásky vznik civilizace předcházely. Předmětem mystického rituálu plození, inspirací největších děl básníků, spisovatelů, dramatiků, filozofů a teologů je láska od vzniku nejstarších civilizací (P1; 12,13). V 19. a 20. století se láskou začali zabývat psychologové. V posledních letech je předmětem zájmu evoluční psychologie a kognitivní, sociální i afektivní neurovědy.

Antické Řecko užívalo pro lásku několik pojmů:

Éros byla láska vášnivá, smyslová a toužící. Platon pojem zobecnil. Éros byl nejprve pociťován ve vztahu k někomu, uvažování jej změnilo na ocenění krásy uvnitř člověka a ještě později na ocenění krásy samotné.

Filía byla láska přátelská, nevášnivá. Její součástí je vztah k rodině, přátelům a obci.

Storgé byla láska starostlivá, pociťovaná rodiči k dětem.

Agápe byla láska pečující, ale někdy se pojem agápe užívá stejně jako pojem éros.

Xenía byla vyjádřením posvátného, nenarušitelného vztahu mezi hostem a jeho hostitelem.

Hybris, pýcha trestaná bohy obvykle smrtí, bylo cokoli, co tento vztah narušilo.

Později, snad až ve středověku, přibyly

Mánia, láska šílená a 

Pragma, láska vypočítavá, praktická, směřující ke sňatku z rozumu.

Zejména pojmy Agápe a Storgé jsou však užívány k označení totožného chování.

Robert J. Sternberg, současný americký psycholog, tvrdí, že láska má tři základní rozměry, a to

• vzájemnou důvěru, v jejíž náruči si lidé hluboce důvěřují a sdělují skutečnosti, které by pravděpodobně nikomu jinému neřekli,
• oddanost, od níž očekávají, že jim daruje dlouhodobý nebo trvalý vztah, a 
• sexuální přitažlivost, vášeň.

Z kombinace přítomnosti nebo nepřítomnosti jednotlivých rozměrů v daném vztahu vyvodil Sternberg existenci řady podob lásky:

• zalíbení,
• zamilovanost,
• lásku romantickou,
• lásku osudovou,
• lásku přátelskou, dokonalou, při níž jsou v rovnováze všechny tři rozměry,
• lásku, které říká prázdná, v níž zbyla jen oddanost (20).

Beverly Fehrová, rovněž psycholožka, posbírala prostřednictvím internetu všechna slova, jimiž lidé lásku popisovali (11). Slova podrobila faktorové analýze a došla ke stejnému závěru jako Sternberg – láska má tři základní rozměry – nicméně dokazuje existenci devíti poněkud odlišných podob lásky:

• adolescentní,
• něžnou,
• přátelskou,
• sexuální,
• platonickou,
• romantickou,
• vášnivou,
• osudovou, a 
• oddanou.

Současná slovníková definice říká, že:

„láska je emoce charakterizovaná hlubokým citovým prožitkem a vazbou k druhému člověku. Ve filozofickém kontextu je láska ctnost, která zosobňuje všechnu lidskou laskavost, soucit a citovou vazbu. V některých náboženských souvislostech není láska jen ctností, ale podkladem bytí, příkladem je římskokatolický výrok »Bůh je láska«. Lásku je možné popsat také jako činy ve vztahu k druhým lidem (nebo sobě samému) založené na soucitu, nebo jako činy ve vztahu druhým lidem založené na citové vazbě. Slovo láska se může vztahovat k velkému počtu rozmanitých pocitů, stavů i postojů v rozmezí od obecné slasti (»miloval jsem to jídlo«) až k mohutné mezilidské přitažlivosti (»miloval jsem svou partnerku«).

Láska se může v úzkém slova smyslu vztahovat k vášnivé touze a důvěrnosti lásky romantické, k sexuální lásce erotické, k emoční blízkosti lásky v rodině, k platonické lásce definující přátelství až k hluboké jednotě nebo oddanosti náboženské lásky. Rozmanitost užívání i významů společně se složitostí pocitů, které jsou podkladem lásky, jsou důvodem krajních obtíží při konzistentním definování lásky, a to i při srovnání s jinými emočními stavy“ (23).

Smysl lásky

Biologickým smyslem lásky je získat a udržet vhodného partnera, zplodit s ním potomky a společně rodičovsky „investovat“, stručně řečeno úspěšná reprodukce. Z výsledků současného výzkumu plyne, že se na reprodukci podílejí tři vzájemně propojené neuronální systémy:

• dvoření,
• pohlavní pud, a 
• partnerská vazba (13).

Dvoření samců a samiček řady ptačích a savčích druhů je nenáhodné. Někteří příslušníci daného druhu přitahují příslušníky opačného pohlaví víc než jiní příslušníci. Literatura mluví o samičí volbě (female choice), přednosti dávané partnerovi/partnerce (mate preference), individuálním preferování, sexuální volbě. Darwin jev považoval za těžiště intersexuální selekce, složku pohlavního výběru, v jehož průběhu se u jedinců jednoho pohlaví vyvíjejí znaky přitahující jedince opačného pohlaví (9). Z bezpočetných příkladů výběru specifického partnera v průběhu dvoření lze citovat:

„Předmětem zbožňování byla pro TP samička Priscilla,…napadalo mne, že si mohl vybrat nějakou půvabnější, ale byl do ní blázen... Nedokázal z ní spustit oči. Dokonce přestal jíst…, čteme o chování volně žijícího orangutana v rezervaci na Borneu (14). Předpokládá se, že dvoření ptáků a savců je evolučním zdrojem lidské romantické lásky (1, 12).

Vazba

Pro vazbu užívá literatura pojmy bonding a attachment. V prvním slova smyslu se užívá často u zvířat pro párovou vazbu. Její neurobiologický podklad začíná být dobře znám – týká se však i lidí. V druhém slova smyslu se užívá pojem vazby pro označení vztahu mezi nejmenším dítětem a matkou (případně osobou, která ji nahrazuje) a pro vazbu mezi dospělými lidmi. Neurobiologický podklad tohoto druhu vazby dosud dobře znám není, vazba je popsána sociálně psychologicky a bude obsahem jiného sdělení. Pojem social attachment se však užívá jak u zvířat, tak u lidí.

Modelem neurobiologických podkladů tvorby párové vazby se stali

• hraboš prérijní (Microtus ochrogaster),
• hraboš horský (M. montanus),
• hraboš luční (M. pennsylvanicus) a další druhy zvířat.

Tvorba vazby mezi dospělými jedinci vyžaduje soužití po dobu 6–24 hodin, její vznik je posilován pářením. Tvorba vazby je dána integrací informací čichové paměti, sociosexuálních podnětů a systému odměny. Prérijní hraboš je po vzniku vazby monogamní, vytváří se samičkou pevnou sociální vazbu, zbylé druhy jsou polygamní a „asociální“.

Monogamní hraboše (M. ochro­gaster,  M. pinetorum) charakterizuje vysoká denzita arginin-vazopresinových receptorů podtypu V1a (V1aR) ve ventrálním palidu a mediodorzálním thalamu.

Promiskuitní druhy (M. montanus, M. pennsylvanicus) mají v těchto oblastech mozku denzitu V1aR nízkou.

Neuronální aktivitu je možné nepřímo měřit jako expresi proteinu c-Fos, ten je prokazatelný imunohistochemicky. Lim a Young (17) v mimořádně elegantním experimentu měřili expresi c-Fos v mozku monogamních hrabošů následně po jejich páření. Exprese c-Fos vzrostla v mediální amygdale, mediální preoptické oblasti a v „lůžkovém jádře“ (bed nucleus) stria terminalis, což jsou oblasti, jejichž činnost je spjata se sociosexuálním chováním. Kromě toho zesiluje v uzlech sítě systému odměny a v limbickém systému, a to ve ventrálním palidu, nc. accumbens, společně s nimi také v mediodorzálním jádru thalamu.

Následně byla činnost V1aR receptoru blokována antagonistou ve třech oblastech, jejich činnost se považovala za „kandidáty“ tvorby vazby, a to ve

• ventrálním palidu,
• mediální amygdale, a 
• mediodorzálním thalamu.

Tvorbu vazby zablokovalo ovlivnění ventrálního palida. Ovlivnění mediální amygdaly a mediodorzálního jádra thalamu bylo bez efektu. Aktivace c-Fos ve ventrálním palidu je závislá na vazopresinu, protože důsledkem nadměrné exprese V1aR vytvořené virovým přenosem genu, jenž vznik tohoto receptoru kóduje, bylo proporcionální zvýšení exprese c-Fos podmíněné pářením. Ve ventrálním palidu tedy roste v průběhu páření u M. ochrogaster neuronální aktivita, a pro vznik vazby je klíčově důležitá aktivace podtypu vazopresinového receptoru V1aR (obr. 1).

Podkladem odlišné exprese V1aR jsou rozdíly mikrosatelitových délek úseků DNA v regulační oblasti daného genu. U prosociálních hrabošů je tato oblast rozsáhle expandovaná, tvoří ji několik opakujících se úseků DNA promísených úseky DNA, které se neopakují. U promiskuitních hrabošů je tato oblast velmi krátká (15).

Oxytocin a jeho receptory jsou další signální systém podílející se na tvorbě vazby. Mapování oxytocinových receptorů prokazuje jejich kupení v obalu i jádru nc. accumbens, klíčovém uzlu systému odměny. Jestliže je u samečků prérijních hrabošů vyšší denzita vazopresinových vláken ve ventrálním palidu, než je tomu u samiček, pro oxytocin tento rozdíl neplatí (16, 17).

U lidí byl prokázán vztah mezi variabilitou, neboli polymorfismem genu kódujícího vazopresinový receptor 1a (AVPR1a), a tvorbou, respektive kvalitou vzájemné vazby páru dospělých heterosexuálních dvojic. Polymorfismus tohoto genu, kritická je alela RS3, má u lidí vztah k tvorbě vazby subjektivně vnímaných problémů v manželství, jakož i skutečnosti, zda jsou její nositelé ženatí, nebo svobodní. Testovanými proměnnými byly schopnost

• vyjadřovat cit,
• míra konsenzu,
• míra soudržnosti, a 
• míra satisfakce.

U lidí se tedy uplatňuje podobný geneticky podmíněný mechanismus tvorby a kvality vazby jako u hrabošů (22).

Sexuální chování

Sexuální chování se u ptáků ani savců včetně lidí nemá směšovat s tvorbou vazby, dvořením ani (romantickou) láskou, neboť existují sexuální interakce bez lásky a láska bez sexuálních interakcí. Ještě v nedávné minulosti se předpokládala existence dvou základních důvodů pro sexuální interakce u lidí:

• úleva sexuální tenze, respektive slast, a 
• plození potomstva.

Dvě nové studie (18) však dokazují, že lidé spolu souloží z 237 důvodů. Nejčastější uváděné důvody, jejichž pořadí se poněkud liší u mužů a žen, zjištěné první studií, jsou:

• přitažlivost druhé osoby,
• potřeba slasti,
• potřeba vyjádřit cit,
• potřeba vyjádřit lásku,
• sexuální nabuzení,
• potřeba potěšit partnera.

Existují i vzácné, destruktivní důvody:

• předání pohlavně přenášené choroby včetně AIDS,
• zisk peněz,
• obstarání drog,
• povýšení,
• zaměstnání,
• potřeba potrestat se nebo zničit existující vztah.

Druhá studie požádala 1 549 mladých dospělých lidí obou pohlaví, různých ras a náboženského vyznání, aby uvedených 237 důvodů seřadili do pořadí. Faktorová analýza vyhmátla čtyři faktory („společné jmenovatele“), které lze označit pojmy

1. Tělo,
2. Dosahování cílů,
3. Emoce, a 
4. Nejistota.

Každý z nich má podfaktory, tedy podskupiny, které lze chápat jako motivace. Podfaktory Těla jsou

• snížení míry stresu,
• slast, ta je kupodivu až na druhém místě,
• tělesná přitažlivost, a 
• vyhledávání zkušenosti.

Podfaktory Dosahování cílů jsou

• zisk zdrojů,
• zisk lepšího sociálního postavení,
• pomsta,
• zisk nějakého dalšího užitku.

Podfaktory Emocí jsou

• láska a oddanost,
• citové vyjádření.

Podfaktory Nejistoty jsou

• posílení sebeúcty,
• tlak a povinnost, a 
• střežení partnera nebo partnerky.

Genderové rozdíly byly doloženy ve faktorech Tělo, Dosahování cílů (tento nástroj je využíván americkými muži častěji než ženami) a Nejistota. Jestliže je sexuální interakce vyjádřením citu a oddanosti, mezi muži a ženami rozdíly nejsou.

Všichni jsme potomky „úspěšných“ rodičů, těch, kteří získali partnera opačného pohlaví a zplodili s ním potomka schopného mít další potomky. Od svých předků jsme získali čtyři druhy v tomto směru úspěšných strategií:

• dlouhodobé oddané páření (např. manželství),
• krátkodobé páření (např. krátkodobá sexuální interakce),
• páření mimo pár (např. nevěra),
• pytlačení (odlákání partnera nebo partnerky druhého člověka) a 
• střežení partnera.

Strategie žen a mužů se v těchto směrech odlišují.

Klasická studie zkoumající odlišnost mužských a ženských preferencí při volbě partnera (6) vyšetřila 37 populačních vzorků z 33 států šesti kontinentů a pěti ostrovů, celkem 10 047 dospělých lidí. Strategie obou pohlaví je odlišná a odpovídá pre­dik­cím evoluční psychologie (21) týkajících se rodičovských investic, pohlavního výběru, fertility a reprodukční hodnoty, jakož i pravděpodobnosti paternity: ženy od mužů vyžadují zdroje (zejména výdělečné možnosti, ambice, píli, inteligence je až šestém místě, muži od žen možnost mít děti a věrnost).

Novější studie (8) říká doslova:

„Atraktivní ženy chtějí vše: dobré geny, ekonomické investice, dobré otcovství a citovou oddanost.“

Jestliže je hlavním znakem přitahujícím mužskou pozornost při volbě dlouhodobé partnerky její přitažlivost, přitahují ženskou pozornost při stejné volbě čtyři skupiny znaků:

1. indikátory, že je muž nositelem „dobrých“ genů, příkladem je mužné vzezření a sexuální přitažlivost,
2. indikátor dostatečných investic, tj, možný finanční příjem,
3. indikátory dobrého otcovství (touha po domově a dětech),
4. indikátor dobrého partnerství (milující muž).

Čím byla atraktivita žen v mužských očích větší, tím vyšší byly jejich požadavky ve všech čtyřech indikátorech, které chápou jako jedinou kombinaci. Menšina žen, a to těch, jejichž atraktivita byla v mužských očích nižší, a žen, které byly s to uniknout střežení, volila smíšenou strategii: získávání investic od jednoho partnera, „dobrých“ genů od jiného, mimomanželského partnera.

Současná studie (7) shrnuje:

Ženy vyžadují od mužů možnost a schopnost investovat zdroje, a to jak do žen samotných, tak do dětí, schopnost fyzicky chránit jak je, tak děti, schopnost být dobrým otcem a partnerem a natolik dostatečnou kompatibilitu cílů i hodnot, že nebude znamenat příliš velké „náklady“ jak pro ženu, tak pro děti.

Muži dávají větší důraz na mládí žen, tělesnou přitažlivost a znaky fertility.

Obě pohlaví vzájemně vyžadují inteligenci, laskavost, pochopení, zdraví a spolehlivost, vzájemnou lásku a přitažlivost, podobnost v politických a náboženských postojích.

Požadavek mužů na ženino panenství před vstupem do manželství se v různých kulturních okruzích liší od vysokého (kontinentální Čína, Taiwan, Indie, Irán) k nízkému podílu mužů (státy sdílející západní kulturní hodnoty, zejména země EU).

V zajímavé studii korelovala DeBruine et al. (10) ženskou preferenci pro mužné tváře s ideální a aktuální mužností jejich partnerů. Mužnost tváře vypovídá o dobré imunitě proti infekčním nemocem, neboť jen muži s dobrým imunitním systémem přežijí vliv testosteronu, který jim sice mužnou tvář propůjčí, pravděpodobně však imunitu tlumí. Na druhé straně se některé ženy velmi mužných tváří poněkud bojí, protože jsou signálem značného zájmu o jiné ženy, agresivity, přílišné dominance a menší ochoty investovat zdroje do péče o partnerku a děti.

Velmi mužné tváře působí na ženy při­tažlivěji v plodné fázi menstruačního cyklu a jsou působivější, jestliže jde ženě o krátkodobý vztah, rovněž jsou působivější pro méně přitažlivé ženy. Ty přitažlivější jsou opatrnější. Vězme však, že mnohé z těchto přirozených korelací změnila orální antikoncepce.

Mužnost mužské tváře je možné na obrázku elektronicky měnit. Lze například vytvořit mužskou tvář, která má spíš mužské nebo spíše ženské rysy a oba typy měnit dál, posunovat je k ještě mužštějšímu nebo ženskému okraji kontinua, nebo směrem k tváři dospělého mladého muže a k tváři chlapecké.

V experimentu DeBruine et al. (10) se na obrázky mužských tváří dívaly mladé dospělé ženy. Přednost dávaly maskulinizované tváři bez ohledu na to, jakým způsobem to elektronická kouzla dokázala. Takže evolučně psychologická předpověď se zdála být doložená. Mužná tvář, uzavřela studie, rovná se signál, že je partner zdravý a odolný, vysoká hladina testosteronu mu příliš nepoškodila imunitu.

Ještě zajímavější byla odlišná odpověď plynoucí z další studie: jestliže je velmi mužná tvář kromě jiného znakem vyšší agresivity, soutěživosti a sklonu k dominanci, pak by měla víc přitahovat ženy v prostředí, kde se dominance cení a kde jsou „náklady“ za těžkou agresi nízké. Jinak řečeno: velmi mužná tvář je signálem vyšší pravděpodobnosti úspěchu při intrasexuální selekci, tito muži s vyšší pravděpodobností porážejí muže, jejichž mužnost je menší. Je zřejmé, že soutěž mezi muži bude vyšší ve společnostech s vyšší příjmovou nerovností.

Vysoká příjmová nerovnost dobře předpovídá

• horší zdravotní stav společnosti,
• nižší podíl žen na moci,
• vyšší míru násilné zločinnosti,
• vyšší výskyt rizikového chování,
• vyšší četnost náhodných úmrtí,
• nižší vzdělání populace.

Dobrým statistickým měřítkem příjmové nerovnosti je Giniho koeficient, který nabývá hodnotu 0–1. Hodnoty blížící se nule říkají, že by ve společnosti panovala rostoucí rovnost rozdělení příjmu, hodnoty blížící se jedné mluví o rostoucí nerovnosti. Zjistilo se, že ženy dávají mužným tvářím tím větší přednost, čím vyšší je Giniho koeficient společnosti, ve které žijí. Přednost, kterou ženy dávají mužným tvářím, je tedy kromě mužské signalizace „mám skvělé geny“ podmíněna příjmovou nerovností společnosti, ve které žijí (5).

Neuronální systémy

Metaanalýza současných studií, které užily funkční magnetickou rezonanci, dokládá existenci dvou do jisté míry jak odlišných, tak společných neuronálních map lásky:

• akutní, vášnivé, rané romantické lásky (ta se po nějaké době obvykle buď rozpadne, nebo přejde do lásky, které se říká družná) a 
• lásky mateřské (19, 2, 3) (obr. 2–4).

Možným třetím typem je nepodmíněná láska (např. matky k mentálně hendikepovanému dítěti), kterou zkoumala dosud jedna, metodicky problematická studie – je založená na představě vztahu, nikoli na reálném vztahu (4); studii však bude nutné opakovat.

Z metaanalyzovaných prací zabývajících se funkční anatomií lásky (19) plyne: mapování činnosti mozku při prožívání akutní vášnivé, rané romantické lásky zahrnulo 70 lidí, 57 žen, 13 mužů. Aktivované a utlumené oblasti byly v jednotlivých studiích totožné i rozdílné. Obecně z nich plyne, že akutní romantická láska aktivuje oblasti, jejichž činnost je podkladem emotivity, motivace, odměny, sociálního poznávání, pozornosti a sebereprezentace, neboli jáství.

Bartels a Zeki (2, 3) zjistili aktivaci oblastí v dopaminergních oblastech mozku, např. nc. caudatus a putamen, podobné aktivaci způsobené kokainem. Jestliže snížili práh signifikace (p<0,005), našli aktivitu zadního hipokampu, oblasti, jejíž činnost je podkladem ukládání a vyvolávání dat z dlouhodobé paměti. Kromě toho doložili aktivaci insulární a přední cingulární kůry, jež jsou mediátorem somatosenzorické integrace a odměny. Insula a přední cingulární kůra je aktivní při prohlížení sexuálně budivých obrázků. Utlumená aktivita byla zjištěna v zadní cingulární kůře a amygdale, aktivita těchto oblastí souvisí s prožíváním strachu a úzkosti.

Akutní romantická láska sdílí dvě oblasti aktivované prožitkem nenávisti:

• insulární kůru, a 
• putamen (24).

Aronova et al. (1) studie užila odlišnou metodiku. Zaměřila se na 12 zájmových oblastí mozku, nikoli na celý mozek. Potvrdila vysokou aktivitu dopaminergních oblastí, např. area tegmentalis ventralis a nc. caudatus a pokles aktivity amygdaly.

Zeki (25) na mapě akutní romantické lásky upozorňuje na vztah vysoce aktivních a utlumených oblastí mozku. Kromě utlumené činnost amygdaly poukazuje na tlumení činnosti prefrontální kůry, tedy přitlumení některých řídících funkcí (tzv. „rozumu“) a přitlumení části kůry spánkových laloků, která vyhodnocuje negativní emoce, jejichž zdrojem může být mentalizace. Akutní romantická láska tedy zcela tlumí kritické myšlení – a umožňuje tím prožitek jednoty s milovanou bytostí.

Mapování činnosti mozku v průběhu prožívání mateřské lásky (3) prokázalo totožnosti a rozdíly s funkční mapou akutní romantické lásky. Hlavním rozdílem je aktivita šedi kolem mokovodu v mozkovém kmeni, považuje se za součást systému odměny. Kromě toho byla zjištěna aktivace dopaminergních oblastí mozku a mozkových oblastí, jejich činnost je podkladem emotivity (pravá přední insulární kůra, putamen, thalamus, hypothalamus, orbitofrontální korové oblasti). Dále se aktivovaly oblasti odpovídající vyšším úrovním zpracovávání kognitivních a emočních informací:

• dolní čelní závit,
• dorzomediální prefrontální kůra,
• střední frontální závit,
• střední a horní temporální závit,
• g. postcentralis,
• lobulus parietalis inferior.

Hypotalamus, jedna z křižovatek sexuálního chování, je aktivní jen v průběhu prožitku akutní romantické lásky.

Poznámka 1:

Z početných příkladů existujících ve všech kulturních okruzích lze namátkově volit:

„Ohně mé tělo prostupují – bolest z lásky k tobě.
Bolest mé tělo prostupuje s ohni lásky k tobě.
Slabost tělem mým putuje s láskou k tobě.
Bolest pukajícímu vředu podobná z lásky k tobě.
Stravován ohněm jsem z lásky k tobě.
Vzpomínám, co jsi mi řekla. O tvé lásce ke mně přemítám.
Tvá láska ke mně na kusy mne rve.
Bolest a ještě víc bolesti.
Kam odcházíš s mou láskou?
Že odsud odejdeš, říkáš.
Že mne tu zanecháš, říkáš.
Moje tělo oněmělo bolestí.
Vzpomeň, co jsem ti řekl, lásko. Sbohem, lásko, sbohem.“

Báseň neznámého příslušníka kmene Kwakuitlů (jiIní Aljaška), zaznamenaná misionářem r. 1896, cit. Fisher (2004)

Ženichu, mému srdci drahý,
příjemná je tvá krása, sladká jako med,
lve mému srdci drahý,
velká je tvá krása, sladká jako med

Tys uchvátil mě, nechť v rozechvění stojím před tebou,
ženichu, kéž v ložnici bys přenesl mě,
tys uchvátil mě, nechť v rozechvění stojím před tebou,
lve, kéž v ložnici bys přenesl mě

Hlinuná tabulka označená číslem 2461 v istanbulském Muzeu starovukého Orientu, stáří asi 4000 let, klínopis, sumerština, překlad S. N. Kramer (Kramer S. N. Historie zaaíná v Sumeru, SNKLU Praha 1965, s. 210). S vysokou pravděpodobností jde o posvátný zpěv nebo recitaci kněžky bohyně Inanny spjatou s rituálem plození magicky zajišťujícím úrodu a plodnost samic. Pozemským představitelem byl panovník. Podobná milostná poezie je ve staroegyptských pramenech, objevuje se, stejně jako staroegyptská přísloví, ve Starém zákonu.

Kéž políbí mne polibkem svých úst!
Vždyť lepší je tvé laskání než víno.
příjemně voní tvé oleje,
nejčistší olej – tvé jméno…

Jak jsi krásná, přítelkyně moje,
jak jsi krásná,
oči tvé jsou holubice.
Jak jsi krásný, milý můj,
jsi líbezný!
A naše lůžko samá zeleň…

Píseň písní, připisovaná králi Šalomounovi. Bible, Písmo svaté starého a nového zákona, ekumenický překlad, Praha 1979 1: 2-3; 15-16. Šalamoun (Šlomo), král jednotného izraelského království, panoval přibližně v letech 970-931 př. n. l. Text je blízký staroegyptským svatebním písním.

Nejprve ze všeho tedy byl Chaos, ale pak Země
širokoprsá, to na věky bezpečné pro všechny sídlo…
a pak Erós, jenž z věčných bohů je nejspanilejší,
údy oprošťuje a veškerých bohů i lidí
mysl v prsou si podmaňuje i rozšafný rozum

Hésiodos, Zrození bohů, 7. století př. n. l. (Hésiodos. Železný věk. Část: Zrození bohů. Odeon, Praha 1976, překlad Julie Nováková, s. 47)

„Nerozumná touha, která nás vede k potěšení z krásy a přemáhá
usuzování směrující nás ke správnému, touha vítězná v tom jak nás,
jakmile je mocně posílena žádostmi, jež jsou s ní ve vztahu, vede ke
kráse těla, bere své pojmenování právě z této síly a říká se jí láska.“

Platon: Faidros (Faidros [on-line] Dostupné na www: http://classics.mit.edu/Plato/phaedrus.1b.txt

„…kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.

Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velkou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.

A kdybych rozdal všechno co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.“

Pavel z Tarsu (Saul, Šavel, sv. Pavel). Bible, Písmo svaté starého a nového zákona, Ekumenický překlad, Praha 1979, 1. list Korintským 13, 1-3.

Pravděpodobně popraven v rozmezí let 64–67 n. l.

MUDr. František Koukolík, DrSc.
Oddělení patologie a molekulární medicíny
Národní referenční laboratoř prionových chorob
Fakultní Thomayerova nemocnice s poliklinikou
Vídeňská 800
140 59 Praha 4 Krč
E-mail: frantisek.koukolik@ftn.cz