Škála pro měření apatie u lidí v domovech pro seniory

Súhrn

Apatie je častým syndromem u lidí v dlouhodobé péči. Je důležité ji včas diagnostikovat a léčit. Tento článek prezentuje českou verzi škály pro měření apatie a její psychometrické vlastnosti. Cílem je upozornění zdravotníků pracujících v zařízeních dlouhodobé péče na apatii u klientů a její včasné léčení, které může zvýšit jejich kvalitu života.

Klíčová slova:

apatie – škála – klienti v dlouhodobé péči – demence

Úvod

Apatie je velmi důležitým tématem v dlouhodobé péči, neboť mnoho klientů tímto syndromem trpí. Zvyšuje úmrtnost a zátěž pečovatele, má negativní dopad na léčbu dalších nemocí (1) a může způsobit podvýživu (2). Apatie může být překážkou úspěšného zapojení do rehabilitačních činností a zvyšovat náklady na zdravotní péči i potřebu péče. Bohužel často není rozpoznána, protože apatičtí jedinci si nestěžují a nevnímají svou apatii jako problém. Ani pečovatelé nemusí rozpoznat apatii jako problém – mohou ji považovat za důsledek neurodegenerativního procesu. Navíc je snazší se starat o apatické klienty, kteří nezpůsobují problémy zaměstnancům a druhým pacientům.

Pacienty je proto potřeba na přítomnost apatie pravidelně vyšetřovat. Využít je možno diagnostických kritérií vyvinutých mezinárodní pracovní skupinou (3) nebo jednu z několika stupnic pro měření apatie. Z hodnocení šestnácti apatických škál vyplynulo, že jednou z nejkvalitnějších je škála „Rozhovor a hodnocení apatie při demenci“ (DAIR) (4).

Metoda a materiály

Škála. Rozhovor a hodnocení apatie při demenci (DAIR) byla přeložena do češtiny a zpětný překlad do angličtiny byl porovnán s originální verzí. Všechny rozpory mezi zpětným překladem a originální verzí byly opraveny. Otázky v originální DAIR, které vyžadovaly dřívější vědomost o stavu klienta, byly vypuštěny, protože jsme se snažili ohodnotit současný stav klienta. Proto má konečná česká škála DAIR 11 otázek (tab. 1).

Účastníci. Psychometrické ohodnocení české verze DAIR bylo provedeno s náhodným souborem 34 klientů jednoho domova pro seniory. Účastníky byly většinou ženy (94,1 %), jejich charakteristiky jsou uvedeny v tabulce 2.

Metodika. Přítomnost apatie byla hodnocena českou škálou DAIR, použitou všeobecnými sestrami, které znaly klienty nejméně tři měsíce. Kromě škály DAIR byli senioři hodnoceni také škálou Mini-mental State Exam (5). Jejich věk byl zjištěn z dokumentace.

Výsledky

Faktorová analýza zjistila, že česká DAIR má dva faktory, avšak jeden je hlavní a vysvětluje 62 % rozptylu, zatímco druhý faktor vysvětluje pouze zbylých 11 % (tab. 3). Česká DAIR má výbornou vnitřní konzistenční spolehlivost s Cronbachovým koeficientem alfa = 0,924, který ukazuje dobrou homogenitu škálových otázek. Test-retest spolehlivost byla měřena dvěma měřeními stejných účastníků s rozdílem měsíce. Tato měření měla vysokou korelaci (r = 0,92) a nevýznamný rozdíl hodnot (t = – 1,38, p = 0,179), což ukazuje, že DAIR skóre jsou během tohoto času stabilní. Platnost DIAR škály byla zdokumentována korelací DIAR s Mini-mental Exam skóre (r = -0.69 a – 0.77 pro dvě DIAR měření), která ukazuje, že DIAR je citlivá na zvýšení apatie s progresí demence (6,7).

Diskuse

Pacienti s apatií bývali často považováni za depresivní. Nyní se ukazuje, že apatie je samostatným syndromem, i když se deprese a apatie mohou vyskytovat současně (8). Deprese může způsobit ztrátu zájmu a snížení aktivity, ale je vnímána jako negativní afekt. Naproti tomu apatie je pro apatickou osobu neutrální, protože je stavem emocionálního deficitu. Apatie ovlivňuje každodenní fungování víc než deprese, a proto může vyžadovat zvýšenou potřebu pomoci od pečovatelů (9). Kromě rozdílných symptomů a jejich účinků na kvalitu života existují také výsledky z neuropatologických studií, které ukazují, že apatie je spojena s onemocněním malých mozkových cév, zatímco deprese s tímto stavem spojena není (10).

Apatie je velmi častá u klientů s neurodegenerativními poruchami. U Alzheimerovy choroby je nejčastějším behaviorálním syndromem (11), vyskytuje se již u jedinců s mírným kognitivním postižením (MCI) (9) a může znamenat zvýšené riziko progrese do demence, zejména u lidí s APOE є4 (12). Závažnost apatie se zvyšuje s progresí demence (6,7) a může být behaviorálním ukazatelem agresivnější demence, která má rychlejší progresi kognitivního, funkčního i emocionálního postižení (13). Apatie souvisí se změnami ve frontální části mozku, která je spojena s poruchami plánování a rozhodování a změnami v přední cingulární oblasti odpovědnými za snížení emocí a ztrátu motivace (14).

Apatie se vyskytuje též u demence s Lewyho tělísky (6) a u Parkinsonovy nemoci. Může být přítomna u Parkinsonovy nemoci bez demence (15), ovšem její přítomnost může predikovat progresi k demenci (16). Apatie je častým syndromem u Huntingtonovy nemoci, který je přítomen u téměř 25 % presymptomatických jedinců a jeho prevalence se zvyšuje až na 50 % v pozdějším stadiu onemocnění (17). Při amyotrofické laterální skleróze je apatie charakterizována zvýšenou iniciační apatií, ale sníženou emoční apatií (18). Apatie je také významným syndromem u demence související s alkoholem (19).

Apatie u vaskulární demence závisí na místě léze. Léze v anteriorním thalamu byly spojeny s apatií v MCI (20). Léze hluboké bílé hmoty způsobují apatické chování i u starších lidí bez demence (21) a v behaviorální variantě frontotemporální demence (22). Cévní léze mohou být také odpovědné za výskyt apatie u osob s diabetem 2. typu (23).

Apatie je nejen běžným, ale také přetrvávajícím syndromem. Specificky indikované a schválené léky pro léčbu apatie nejsou k dispozici, i když léky proti demenci mohou mít příznivý účinek (24). Bylo provedeno mnoho pokusů aplikovat nefarmakologickou léčbu. Článek autorů Rajkumar et al. (25) představuje nejnovější přehled nefarmakologických přístupů pro léčbu apatie.

Jakmile je apatie diagnostikována, měly by být nefarmakologické intervence použity. Nemusí jít o přístupy specifické pro apatii, účinné jsou různé terapeutické aktivity (26). Typ apatie není tak důležitý jako kvalita a doba trvání. V ideálním případě by intervenční aktivity měly být přizpůsobeny závažnosti demence a měly by být poskytovány jako kontinuální činnost sedm dní v týdnu (27). Léčebné intervence by měly být poskytovány všem, kteří je potřebují. Přítomnost apatie v seniorské populaci by mohla indikovat nedostatečnou implementaci léčebných intervencí v tomto prostředí. Zvlášť důležité je zajištění těchto postupů u jedinců s pokročilou demencí, protože tyto osoby jsou často izolovány ve svých pokojích, sedí na chodbě, případně se nedovedou zapojit do léčebných aktivit. Příjemné prostředí a laskavý dotek mohou apatii u rezidentů s pokročilou demencí na konci života snížit (28).

prof. MUDr. Ladislav Volicer, CSc.

E-mail: lvolicer@usf.edu

Po absolvování 1. LF UK v Praze pracoval v okresní nemocnici v Jindřichově Hradci, dále ve Farmakologickém ústavu Československé akademie věd. Později působil jako lékař a pedagog na Bostonské univerzitě a ve Veteránské nemocnici v Bedfordu, MA. Je profesorem na Univerzitě Jižní Floridy a hostujícím profesorem na 3. LF UK v Praze. Je autorem více než 300 vědeckých článků a 9 knih.