#PAGE_PARAMS# #ADS_HEAD_SCRIPTS# #MICRODATA#

Výskyt revmatických manifestací a orgánově nespecifické autoimunity u nemocných s autoimunitní tyreopatií –  editorial


Autori: V. Zamrazil;  K. Vondra
Pôsobisko autorov: Endokrinologický ústav Praha, ředitel doc. MU Dr. Vojtěch Hainer, CSc.
Vyšlo v časopise: Vnitř Lék 2010; 56(2): 95-96
Kategória: Editorials

Benhatchi K et al. Výskyt reumatických manifestácií a orgánovo nešpecifickej autoimunity u chorých s autoimunitnou tyreopatiou. Vnitř Lék 2010; 56(2): 106– 110.

Otázka tyreoidální autoimunity a dalších autoimunitních chorob se po zásluze v poslední době stává předmětem zájmu kliniků různých oborů.

Nebylo tomu tak vždy, donedávna au­toimunitní tyreopatie (chronická au-toimunitní tyreoiditida s různými projevy a Graves- Basedowova tyreotoxi­kóza) byly běžně považovány za tzv. orgánovou autoimunitu, tzn., že se pozornost věnovala převážně štítné žláze. Později se stalo zřejmé, že autoimunitní postižení štítné žlázy bývá velmi často součástí polyglandulárního postižení endokrinního systému. Postupně byly popsány kombinace autoimunitních tyreopatií (AIT) s postižením dalších endokrinních žláz.

Jako nejčastější se ukázala souvislost AIT s diabetem 1. typu. Tato kombinace prakticky vždy začíná manifestací DM, v obráceném pořadí jen zřídka. Druhá nejčastější kombinace AIT je s autoimunitní adrenalitidou (AA), zde naopak prvým onemocněním je obvykle AIT. Vzácněji se spolu s AIT vyskytuje hypofyzitida, primární hypogonadizmus, hypoparatyreóza (velmi vzácně). Důležité je, že klinické projevy AIT jako component disease v rámci APS jsou většinou závažnější než u izolované formy. Při vzájemné kombinaci se urychluje destrukce štítné žlázy autoimunitními mechanizmy a podobně je klinický průběh diabetu závažnější oproti diabetikům bez postižení štítné žlázy. Je tedy prokázáno, že autoimunitní postižení endokrinního systému je často kombinované a vede ke klinicky závažnějším projevům choroby. Z hlediska klinické praxe je důležité, že péče o tyto nemocné vyžaduje interdisciplinární spolupráci kliniků různých specializací.

Pro AIT je charakteristická i asociace s neendokrinními orgánovými a sy­stémovými autoimunitními onemocněními, nejčastěji s vitiligem, alopecií areata i difuza, autoimunitní atrofickou gastritidou, perniciózní anémií, celiakií, Sjögrenovým syndromem, astma bronchiale, serositidou, Stiff man syndromem, Parkinsonovou chorobou, Goodpasture syndromem, idiopatickou trombocytopenickou purpurou, herpetiformní dermatitidou, byla popsána i kombinace s různými autoimunitními chorobami pojiva včetně revmatické polyartritidy, se systémovým lupus erytematodes atd. Neendokrinní onemocnění bývá různě závažné a může AIT jak předcházet, tak následovat. Výsledný klinický obraz je proto velmi variabilní.

Studie Šterzla et al prokázala u početného souboru pacientů s chronickou autoimunitní tyreoiditidou nejen častý výskyt orgánově specifických protilátek proti různým endokrinním žlázám (nejčastěji proti nadledvinám a ovariím), ale i proti buněčným jádrům, mitochondriím, proti antigenům hladkého svalstva a příčně pruhovaného svalu. Přitom prevalence protilátek proti ovariím a nadledvinám dosahovala 25– 30 % vyšetřených osob a protilátek proti buněčným jádrům (ANAb) 26 %.

Z klinického hlediska je nutno si uvědomit, že pouhá přítomnost protilátek (která může být přechodná) neznamená klinicky manifestní chorobu. Platí to kromě orgánově specifických protilátek i o protilátkách proti buněčným jádrům. Tento stav označují uvedení autoři jako polyglandulární aktivaci autoimunity v případě specifických protilátek, analogicky lze u sy­stémových protilátek hovořit o aktivaci nespecifické autoimunity.

Na rozdíl od prací, které hodnotí možný klinický význam polyglandulární aktivace autoimunity, nám nejsou známypráce, které se zabývají možným klinickým významem přítomnosti systémových protilátek. Z tohoto hlediska je nesporně důležitá práce Benhathi et al publikovaná v tomto čísle časopisu Vnitřní lékařství, která se pokouší hodnotit vzájemné vztahy AIT a vybraných ukazatelů „reumatických manifestácií“ a markerů orgánově nespecifické autoimunity. Počet vyšetřených pacientů bohužel neumožňuje detailnější statistickou analýzu, kterou by si problematika zasloužila.

prof. MUDr. Václav Zamrazil, DrSc.
prof. MUDr. Karel Vondra, DrSc.
www.endo.cz
e-mail: vzamrazil@endo.cz

Doručeno do redakce: 12. 11. 2009


Zdroje

1. Šterzl I, Hrdá P, Matucha P et al. Polyglandulární aktivace autoimunity jako projev subklinických endokrinopatií. Čas Lék Čes 2007; 146: 256– 261.

2. Vondra K, Vrbíková J, Šterzl I. Tyreoidální autoimunita u dospělých diabetiků 1. typu. Vlastní zkušenosti z 11letého sledování. Vnitř Lék 2006; 52: 864– 872.

3. Chrousos GP, Elenkov IJ. Interactions of endocrine and imunne system. In: Endocrinology 5 ed. Philadelphia: Elseviever 2006: 791– 818.

Štítky
Diabetology Endocrinology Internal medicine

Článok vyšiel v časopise

Internal Medicine

Číslo 2

2010 Číslo 2
Najčítanejšie tento týždeň
Najčítanejšie v tomto čísle
Prihlásenie
Zabudnuté heslo

Zadajte e-mailovú adresu, s ktorou ste vytvárali účet. Budú Vám na ňu zasielané informácie k nastaveniu nového hesla.

Prihlásenie

Nemáte účet?  Registrujte sa

#ADS_BOTTOM_SCRIPTS#