Vzpomínky aneb honem, než to zapomenu

Jan Petrášek. 

Galén, Praha, 2018, 340 stran, ISBN 978-80-7492-383-8.

Bývá dobrým zvykem, že významní čeští profesoři lékařství jsou vyzváni, aby v závěru svých profesních kariér napsali vzpomínky na dobu, ve které se plně angažovali ve výzkumu nebo v praktické medicíně, většinou v obojím. Důvodem je očekávání, že dramatický vývoj vědecké medicíny 20. století, který v tzv. tvrdých datech zaznamenávají historici, doplní a ozvláštní svým příběhem plným každodenních reálií v osobním i profesním životě, který výrazně ovlivňovaly i politické událostí daného období.

Profesor vnitřního lékařství Jan Petrášek (1929) dlouho váhal, ale nakonec se přece jen chopil pera. Výsledkem je kniha, která právě vychází k jeho významným narozeninám a je psána „vytříbeným a poutavým stylem a krásnou češtinou“, jak ji výstižně charakterizoval v předmluvě profesor Štěpán Svačina, přednosta 3. interní kliniky 1. LF UK a VFN v Praze, tedy pracoviště, na kterém profesor Petrášek pilně pracoval plných 60 let.

Právě tam se nejprve specializoval na endokrinologii, poté se věnoval kardiologii. A tam také vybudoval jednu z prvních jednotek intenzivní péče u nás a zavedl metodu echokardiografie. Na 3. interní klinice nejen léčil, ale také učil a ovlivnil celé generace mediků. Ti, stejně jako spolupracovníci, znají profesora Petráška jako vysoce erudovaného a zkušeného lékaře i jako velmi přísného examinátora. Možná právě je – a nejen je – okouzlí citlivě popsaný láskyplný vztah k prarodičům a rodičům, k rodnému Třeboňsku, ale také ke spolužákům. Jan Petrášek prozradil i své první lásky a krásná slova věnoval své manželce Drahušce a synovi. Milým překvapením je, že v době středoškolských studií psal básně a hrál na housle. Rád psal i kompozice z literatury, vždy hodnocené stupněm „výtečně“, což lze zpětně označit za dobrý trénink k pozdější vlastní písemné odborné tvorbě i k redaktorské činnosti v Časopisu lékařů českých stejně jako k pečlivé a záslužné redakční práci na značném množství lékařských monografií.

Nemalou část vzpomínkového textu profesor Petrášek logicky věnoval tehdejšímu studiu medicíny a materiálně skromným poměrům té doby. Začátky jeho lékařské praxe zaujmou neobyčejnou šíří výkonů, které tehdy musel ovládat každý praktikující lékař. Na štaci v Horní Plané zvládl i porod koncem pánevním v domácím prostředí. Zajímavé jsou také informace o tehdejších žalostných platech lékařů, neochvějně doprovázené vysokým zaujetím pro medicínu.

Od roku 1956 je profesní život Jana Petráška spjatý s 3. interní klinikou, která byla i laikům známá jako klinika Charvátova. Akademiku Josefu Charvátovi zvlášť a ostatním spolupracovníkům věnoval autor vzpomínek značnou pozornost, když odborné angažmá všech uvedených doplnil některými jejich osobními charakteristikami.

I když vzpomínky profesora Petráška rámují jednotlivá charakteristická politická období (od doby předválečné až po tu po roce 1989), přece je jen škoda, že se problematice spojené s politikou avizovaně vyhnul. Potěšitelné ovšem je, že při křtu recenzované knihy, který se konal 21. května 2019 v pražském Faustově domě, přislíbil, že vzpomínkový dodatek tohoto typu napíše. Ovšem s podmínkou, že bude publikován až 20 let po jeho smrti. Škoda, že už si ho já ani mnozí pamětníci oněch dramatických a problematických dob nepřečteme, ale pro poučení mladších generací bude jistě přínosný, právě tak jako jeho aktuálně vydaný vzpomínkový text.

prof. PhDr. RNDr. Helena Haškovcová, CSc.

Fakulta humanitních studií UK v Praze