Vzpomínka na Františka Kornalíka a jeho ženu Milenu

S velikou lítostí jsme přijali zprávu, že 25. února 2020 zemřel náš kolega, dobrý člověk, pan prof. MUDr. František Kornalík, DrSc., a o 10 dnů později skonala jeho dobrá žena a naše kolegyně Milena. Život Františka a Milenky byl velmi zajímavý, pestrý, plný různých příhod a událostí, přátel, pejsků, hadů a jiné havěti. Už sama data úmrtí těchto dvou nám blízkých lidí hovoří o jejich vzácném vztahu a krásném soužití.

František se narodil 12. května 1927 do rodiny přírodovědce, znalce práce s hadími toxiny. K biologii tak byl Franta veden od časného dětství. V roce 1952 absolvoval medicínu v Praze a nastoupil na umístěnku na interní oddělení. Pak byl přijat profesorem Josefem Hepnerem do Ústavu patologické fyziologie Fakulty všeobecného lékařství jako odborný asistent a v roce 1962 obhájil kandidátskou disertační práci „Některé biologické účinky hadích toxinů zvláště ve vztahu ke koagulaci krve“. V roce 1973 se stal docentem v oboru patologická fyziologie, v roce 1982 obhájil doktorskou disertační práci (opět o účincích jedu Echis carinatus) a v roce 1987 byl jmenován profesorem pro obor Normální a patologická fyziologie.

I když Frantu známe především jako významného vědce, zabývajícího se studiem vlastností a účinků hadích jedů (na toto téma napsal knihu „Živočišné toxiny“, i po 50 letech v mnohém stále aktuální), musíme ho rovněž považovat za erudovaného internistu. Měl atestaci z interny a internímu lékařství zůstal věrný po celý svůj profesní život. Mnoho let pravidelně sloužil pohotovostní lékařské služby na Praze 6.

František poměrně často cestoval za hady do ciziny. Tak si také přivezl písečné zmije. Příhody, respektive nehody s nimi spojené se odehrály v době, kdy už měl František svůj hadinec po otci odstěhovaný do suterénu patofyziologického ústavu.

Jednoho dne Mileně k nám na farmakologii zatelefonovali zprávu, že Františkovu laborantku uštkla velmi nebezpečná zmije písečná. Stali jsme se svědky poplachu a úžasné mezinárodní souhry, o jejímž fungování jsme dosud neměli ani tušení. Dívku okamžitě hospitalizovali a začala sháňka po specifickém antiséru, které v Československu tehdy k dispozici nebylo. Pomoc a výdej antiséra z některé mezinárodní antitoxinové banky proběhly bez zbytečného zdržování. Zjištěno a dohodnuto nejrychlejší letecké spojení do Prahy, houkající sanitka dopravila lék přímo k letadlu, v Praze už čekal další sanitní vůz. Než se lék k pacientce dostal, uběhlo několik hodin. A stav té dívky se zhoršoval, napětí bylo veliké. Otok paže postupoval směrem k hrdlu, připraveny byly instrumenty pro tracheotomii. Úleva nastala, až když se šíření otoku zastavilo. Antisérum a symptomatická léčba pomohly. Pacientka se bez následků uzdravila. Profesor Kornalík pak ale velmi litoval, že se celá situace kvůli rozčilení nenatočila jako výukový film pro mediky. Tenkrát totiž fakulta již disponovala dokumentačním centrem a pořídit výukový film by nebyl velký problém.

Za nějaký čas písečná zmije kousla Františka. Ten si poraněné místo na ruce okamžitě sám vykousl. Zase jsme s jeho ženou Milenou prožívali velké napětí. Tak jako minule – okamžitá hospitalizace, telefonování a shánění antiséra v cizině, houkačky, letadla a zase houkačky. Tentokrát byl Franta pohotovější, protože kromě všech běžných opatření vzkázal i pro filmaře, aby natočili ten potřebný dokument. A tak u něho bděli nejen lékaři, ale i fakultní dokumentaristé. Jenže zbytečně! Nic se nedělo, jako kdyby se nic nepřihodilo. Žádné otoky ani jiné klinické projevy – nebylo co natáčet. Kožní defekt na Františkově ruce se po nějaké době, bez nutnosti plastické operace, zhojil a na celou záležitost se téměř zapomnělo.

Stalo se to však ještě jednou. Tentokrát Františka uštkla kobra. Podle něho to byla banální záležitost, jednalo se totiž o sotva vylíhlé mládě, které disponovalo teprve jedním jedovým zoubkem. Kapička jedu, pokud vůbec, miniaturní! Tentokrát proto Franta hospitalizaci odmítl. A právě tehdy velmi vážně onemocněl. Několik dní se mu nesrážela krev. Na každodenní ošetřování a očišťování krve jezdil do Ústavu hematologie a krevní transfúze. Po ty dny byli všichni dost nervózní, Milena a s ní my, ošetřující lékaři, a zřejmě i František. Trvalo to již několik dní, a proto se Frantovi lékaři pokusili o konzultaci s dalšími odborníky. Byli však odkázáni na pana profesora Kornalíka, který je v této zemi v oblasti účinků hadích jedů odborníkem nejpovolanějším. Když se pak u Františka podařilo koagulační procesy zrestaurovat, radostně nám ohlásil: „Už se srážím!“ I jemu spadl kámen ze srdce.

Profesor František Kornalík byl světově uznávaným expertem ve vědecké oblasti hadích toxinů. V roce 1992 obdržel také čestné členství Společnosti pro hematologii a transfuzi krve České lékařské společnosti. Byl to krásný člověk, jadrný, upřímný, laskavý a statečný. Pro mne to byl Velký malý muž.

A Milena? Byla elegantní, přitažlivá a předobrý člověk. Vynikající laborantka, na kterou se spolupracovníci mohli naprosto spolehnout. Kde mohla, tam pomohla, a když sama pomoci nemohla, někoho sehnala, aby to učinil za ni.

Naši František a Milenka spolu měli pěkný život. Oba milovali své pejsky, boxery Mauglíčky nebo Mauglínky, užívali si přátelství mnoha lidí, kteří si jich vážili a měli je rádi.

Elfa Mühlbachová