Zemřel doc. MUDr. Vilibald Vladyka, CSc.

Ve svých 98 letech odešel 19. prosince 2021 vzácný člověk a jeden z posledních průkopníků neurochirurgie v Československu docent Vilibald Vladyka.

Vilibald Vladyka se narodil 17. července 1923 v Brně a na reálném gymnáziu maturoval za protektorátu v roce 1942. Poté měl být nasazen na práci v Říši, ale rodinné vztahy mu pomohly k dělnické práci v Praze, ve smíchovské Křižíkově továrně. V Praze prožil osvobození, a hned jak to bylo možné, na podzim 1945, začal studovat na Lékařské fakultě UK. Studium tehdy začalo na 3 tisíce posluchačů a teoretické přednášky se odehrávaly v Lucerně. Tam někde poznal svoji budoucí manželku Jaroslavu, když si na přednáškách vzájemně drželi místa. S ní pak prožil téměř 70 let a nesmírně ji postrádal poslední 3 roky, o které ho svým odchodem předešla. V roce 1950 promovali již jako manželé, protože místa tehdy byla přidělována, ale manželé byli umísťováni společně. Tak začali v Pardubicích, kde dr. Vladyková nastoupila na oční oddělní a dr. Vladyka na internu.

Po interních začátcích v Pardubicích, ještě před nástupem na vojnu, přešel na neurologii. Vysněnou pozici na Hennerově neurologické klinice nezískal, ale našlo se místo na neurologii v ÚVN Střešovice u primáře Františka Pleskota. V té době byl ve světě trend tandemové spolupráce neurologů s neurochirurgy, a tak profesor Zdeněk Kunc nabídl dr. Vladykovi stálé místo konziliáře ve svém týmu na právě ustanovené neurochirurgické klinice.

Prof. Kunc začal uvažovat o zavedení stereotaxe i na vlastním pracovišti, ale rozhodování, jaký stereotaktický systém zvolit, bylo při tehdy omezených kontaktech se zahraničím obtížné. Kunc navázal kontakt s profesorem Gerardem Guiotem v Hôpital Foch v Suresnes na okraji Paříže a zaujal ho model jeho zjednodušeného stereotaktického přístroje speciálně konstruovaného pro palidotomie. Již koncem roku 1958 při první stereotaktické operaci, mediální palidotomii Guiotovou metodou u pacienta s parkinsonským třesem a rigiditou s velmi dobrým efektem, akademiku Kuncovi asistoval právě mladý doktor Vladyka. Poté, co rázný a netrpělivý Kunc nakonec praštil stereotaktickým aparátem na zem a tím se stereotaxí skončil, Vladyka pokřivený rám zvedl jako hozenou rukavici, zohýbané součástky narovnal a od té doby byla stereotaxe a funkční neurochirurgie jeho doménou.

Velkou pomocí pro něj byla spolupráce s neuroradiologem dr. Jiřím Bretem, na jehož angiografické lince vybavené zesilovačem obrazu prováděli první stereotaktické operace. Jak už to v pionýrských dobách bývá, museli hodně improvizovat, aby na jeden až dva dny v týdnu přizpůsobili rentgenové pracoviště operačním podmínkám. Postupně se ukázalo, že jejich přístup a vybavení musí být daleko širší. Prof. Kunc naplánoval přestavbu operačních sálů, z nichž jeden se rozhodl věnovat stereotaxi s doplňky pro peroperační neurofyziologii a neuroradiologii, a rozvíjením stereotaxe pověřil právě dr. Vladyku. Ten požádal o stipendium Světovou zdravotnickou organizaci a v době určitého politického tání v roce 1964 získal tříměsíční pobyt v Paříži u prof. Jeana Talairacha. Tak se dostal do slavné Hôpital de la Salpêtrière, významné pro historii francouzských neuropsychiatrických oborů.

Po návratu na kliniku Vilibald Vladyka pokračoval ve stereotaxi u extrapyramidových poruch, ale pro širší aplikaci, zejména SEEG, cítil potřebu doplňující přípravy neurofyziologické a v roce 1968 uspěl s žádostí o roční stipendium Claudea Bernarda na neurofyziologii pařížské univerzity. Stereotaktickou neurochirurgii rozvíjel po svém návratu na zmíněném nově upraveném operačním sále hlavně u extrapyramidových poruch, ale stále více se zabýval epilepsií a funkční indikace rozšířil i na oblast psychochirurgie.

V tomto rozsahu již nestačilo omezení Guiotova stereotaktického systému. Pro vybavení univerzálnějším stereotaktickým aparátem chyběly devizové prostředky, proto musel zvolit tehdy jedinou možnou cestu – podílet se na konstrukci rozšířené verze Guiotova aparátu umožňující postihovat stereotakticky cíle v celém mozku a mozečku. Jeho verze přístroje byla patentována ve čtyřech evropských zemích, stereotaktické operace se staly zajímavější a postupně přitahovaly i řadu neurochirurgů, kteří se zajímali o oblast funkční neurochirurgie.

Kandidátskou práci obhájil v roce 1963 a habilitoval se v roce 1968. Své zkušenosti rozvíjel na neurochirurgické klinice ÚVN až do roku 1990. Profesorem se docent Vladyka nestal, protože neprojevoval potřebnou politickou angažovanost – to mu za to nestálo. Změnu režimu necítil jako příležitost k vlastní rehabilitaci, ale jako šanci završit své profesní úsilí zavedením nových technik a léčebných postupů, od jejichž vývoje jsme byli po desetiletí odříznuti.

Tam, kde se u jiných profesní kariéra uzavírá, určila jeho další profesní vývoj Nadace Charty 77 zakoupením gama nože pro stereotaktickou radiochirurgii. V roce 1992 nastoupil ve svých 69 letech jako vedoucí nově vzniklého oddělení stereotaktické a radiační neurochirurgie v Nemocnici Na Homolce, které jako první získalo kompletní stereotaktické zařízení využívající špičkovou technologii. Šťastnou shodou okolností se do deseti let stalo nejaktivnějším v euroatlantickém regionu a aplikují se zde všechny nejmodernější stereotaktické postupy, včetně hluboké mozkové stimulace. Osobnost docenta Vladyky při tom byla rozhodující. Přizval si o dvě generace mladší spolupracovníky a ty pro stereotaktickou neurochirurgii vychoval.

Všichni jsme ho respektovali a milovali. Dokázal skloubit hluboké vzdělání, klinickou zkušenost, laskavý přístup a tichý humor tak, že spolupracovníky pro práci nadchl. I když se v roce 1998 vzdal funkce vedoucího pracoviště, zůstal pracovně aktivní až do svých 92 let a do posledních dní se podílel na hodnocení výsledků našeho léčebného úsilí. Uchoval si zájem o dění v nemocnici, jasnou mysl a noblesu, která je v dnešním světě čím dál vzácnější.

doc. MUDr. Roman Liščák, CSc.
primář oddělení stereotaktické a radiační neurochirurgie Nemocnice Na Homolce