Anesteziologická péče pro nekardiochirurgické výkony u pacientů po transplantaci srdce
Anaesthesia for non-cardiac surgical procedures in patients after heart transplantation
Over the last 5 years, around 75 heart transplantations a year have been performed in the Czech Republic. According to these data and longer survival of these patients, it is obvious that non-cardiac surgical procedures in this particular group of patients are not rare. In the patients after heart transplantation, there is a significantly higher risk of undergoing elective and emergency surgical procedures due to various reasons. Appropriate anaesthesia and perioperative care are fundamentally affected by the knowledge of pathophysiological and pharmacological differences of transplanted heart. An equally important aspect is a lifetime immunosuppressive therapy in these patients.
Keywords:
infectious complications – heart transplantation – non-cardiac surgical procedure – anaesthesia after transplantation
Autori:
Jan Šoltés 1,2; Hynek Říha 1,2; Jan Bruthans 1; Petr Kramář 2; Milan Ročeň 2,3
Pôsobisko autorov:
Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. LF UK a VFN v Praze
1; Klinika anesteziologie a resuscitace, Kardiocentrum IKEM, Praha
2; Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 2. LF UK a FN Motol, Praha
3
Vyšlo v časopise:
Čas. Lék. čes. 2022; 161: 139-143
Kategória:
Review Article
Súhrn
V posledních 5 letech se v Česku provádí okolo 75 transplantací srdce ročně. Z počtu provedených transplantací a při delším přežívání pacientů je zřejmé, že nekardiochirurgické operační výkony u této skupiny pacientů nejsou raritním jevem. Transplantovaní pacienti mají z řady důvodů vyšší pravděpodobnost elektivního i urgentního nekardiochirurgického operačního výkonu. Správný anesteziologický a perioperační postup je zásadně ovlivněn znalostí patofyziologických a farmakologických odlišností transplantovaného srdečního štěpu. Dalším důležitým aspektem je doživotní imunosupresivní léčba těchto pacientů.
Klíčová slova:
transplantace srdce – infekční komplikace – nekardiochirurgický operační výkon – anestezie po transplantaci
ÚVOD
Ortotopická transplantace srdce (OTS) dnes představuje zlatý standard léčby terminální fáze chronického srdečního selhání s velmi dobrými dlouhodobými výsledky. V Česku se v současnosti provádí OTS u dospělých pacientů v Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) v Praze (od roku 1984) a Centru kardiovaskulární a transplantační chirurgie (CKTCH) v Brně (od roku 1992). V Dětském kardiocentru FN Motol se uskutečňují OTS u dětských pacientů. Podle registru Koordinačního střediska transplantací se v posledních 5 letech v Česku transplantovalo okolo 75 srdcí za rok (1).
Z počtu provedených OTS a při lepším přežívání pacientů je zřejmé, že nekardiochirurgické operační výkony u pacientů po OTS a s nimi spojená anesteziologická a intenzivní péče nejsou raritní. U pacientů po OTS je navíc z mnoha důvodů vyšší pravděpodobnost elektivního i urgentního nekardiochirurgického operačního výkonu (2). Správný anesteziologický a perioperační postup u těchto pacientů je zásadně ovlivněn znalostí patofyziologických a farmakologických odlišností transplantovaného srdečního štěpu. Dalším důležitým aspektem je doživotní imunosupresivní léčba.
U této specifické skupiny pacientů se setkáváme s různým typem chirurgických výkonů, které lze rozdělit do dvou velkých skupin (3). První skupinu představují výkony související přímo s předchozí transplantací, resp. transplantovaným srdečním štěpem. Příkladem jsou komplikace diagnostických metod vyžadující chirurgický výkon, např. pneumotorax, hemotorax nebo perforace pravé komory po kontrolní endomyokardiální biopsii (EMB), případně onkologické výkony pro maligní nádorová onemocnění vznikající vlivem dlouhodobé imunosuprese. Druhá skupina výkonů zahrnuje celé spektrum chirurgických výkonů bez přímé souvislosti s transplantovaným srdečním štěpem (např. z oblasti břišní chirurgie, ortopedie či traumatologie).
DŮLEŽITÉ ASPEKTY OTS
V současné době je standardním kardiochirurgickým postupem u OTS tzv. bikavální technika (4). Z původního srdce zůstává pacientovi zadní stěna levé síně (místo, kde ústí plicní žíly). Během transplantace srdečního štěpu jsou napojeny velké cévy, tedy aorta, plicnice a obě duté žíly, a provedena sutura levé síně. Dříve byla používána biatriální technika, kdy byla z původního srdce ponechána zadní stěna obou síní, pravé i levé. U těchto pacientů mohly být na elektrokardiogramu zachyceny dvě vlny P (jedna ze sinoatriálního uzlu původní pravé síně a druhá ze sinoatriálního uzlu transplantovaného štěpu) (5).
Imunosuprese začíná již na operačním sále během OTS (indukční imunosuprese); v dalším období pokračuje udržovací imunosuprese založená na trojkombinaci imunosupresiv, a to nejčastěji inhibitoru kalcineurinu (takrolimu, dříve cyklosporinu A), kortikosteroidech (prednisonu) a antimetabolitu (kyselině mykofenolové, nejčastěji v podobě mykofenolát-mofetilu). Imunosupresiva mají řadu nežádoucích účinků, se kterými je u pacientů po OTS nutné počítat (6, 24).
Takrolimus je metabolizován v játrech cytochromy P450, což vede k řadě lékových interakcí; inhibitory CYP450 (např. makrolidová antibiotika, azolová antimykotika, metoklopramid a amiodaron) zvyšují jeho hladinu, naopak induktory CYP450 (např. antiepileptika fenytoin a karbamazepin) jeho hladinu snižují. Mezi vedlejší účinky léčby takrolimem patří arteriální hypertenze, porucha metabolismu lipidů, nefrotoxicita a narušení metabolismu glukózy s rozvojem diabetu mellitu.
Nežádoucí účinky kortikosteroidů jsou dobře známé (arteriální hypertenze, osteoporóza, diabetes mellitus, porucha metabolismu lipidů atd.), proto je v rámci dlouhodobé udržovací imunosuprese dávka kortikosteroidů redukována, event. jsou úplně vysazeny.
Kyselina mykofenolová je cytotoxická, způsobuje často leukopenii, trombocytopenii a gastrointestinální potíže (nauzeu, zvracení, průjem).
FYZIOLOGIE A FARMAKOLOGIE TRANSPLANTOVANÉHO SRDEČNÍHO ŠTĚPU
Transplantované srdce je v první řadě denervovaným orgánem, postrádá tedy inervaci jak sympatickým, tak i parasympatickým autonomním nervovým systémem. Hustota adrenergních receptorů (alfa i beta) se v případě transplantace nemění, nebyla prokázána ani denervační hypersenzitivita.
Transplantovaný srdeční štěp má v těle příjemce vyšší klidovou srdeční frekvenci (90–100/min) a vyšší maximální tepovou frekvenci; denervace je zároveň příčinou nižší variability srdeční frekvence. Kompenzační tachykardie v různých běžných (např. při fyzické zátěži) i méně běžných situacích (při hypovolémii, bolesti) je závislá na cirkulujících katecholaminech, proto nastupuje pomaleji a bývá méně vyjádřena. Vagové manévry (masáž karotického sinu, tlak na oční bulby, chlazení čela, Valsalvův manévr) neovlivňují srdeční frekvenci; to platí i pro stimulaci parasympatiku při insuflaci peritoneální dutiny nebo viscerální trakci (7).
Většina pacientů po OTS má sinusový rytmus s delší refrakterní periodou, proto se u nich častěji setkáváme s atrioventrikulárním blokem I. stupně (40–80 %); u 30 % pacientů je přítomen blok pravého Tawarova raménka; v 5 % případů mají pacienti implantován trvalý kardiostimulátor (8).
Změny srdečního výdeje plně závisí na vnitřních regulačních mechanismech samotného srdečního svalu, tedy na Frankově-Starlingově mechanismu a cirkulujících katecholaminech z dřeně nadledvin. Z toho vyplývá důležitost adekvátního žilního návratu (preload dependence) (2, 3). Pro nepřítomnost aferentních vláken po denervaci chybí algické příznaky při ischemii myokardu (angina pectoris), i když možnost autonomní reinervace štěpu v průběhu let není po OTS vyloučena (9). Koronární nemoc srdečního štěpu vzniká na podkladě akcelerované aterosklerózy, která postihuje koronární tepny difuzně; patří mezi hlavní příčiny pozdní morbidity a mortality po transplantaci srdce (10).
Z výše uvedených fyziologických odlišností vyplývají důležité rozdíly v účinku některých léčiv (2, 3, 11). Katecholaminy působící přímo na adrenergní receptory v myokardu, ať už endogenní z dřeně nadledvin anebo exogenní (adrenalin, noradrenalin, isoprenalin), vyvolávají očekávanou odpověď. Účinek katecholaminů působících také nepřímo (skrze dopamin a efedrin) je menší. Betablokátory si svůj účinek zachovávají. Atropin a digoxin neovlivňují srdeční frekvenci, podobně neostigmin nezpůsobuje bradykardii. Podle posledních doporučení Evropské resuscitační rady může podání atropinu u pacientů po OTS vést paradoxně k atrioventrikulárnímu bloku III. stupně, proto je doporučováno podání aminofylinu (12). Denervovaný myokard je vysoce senzitivní k adenosinu, proto se jeho podání nedoporučuje (12, 13).
PŘEDOPERAČNÍ OBDOBÍ
Pacienti před operačním výkonem v regionální nebo celkové anestezii podstupují standardní předoperační vyšetření internistou nebo kardiologem; pacienti po OTS mohou spadat do kategorie ASA (American Society of Anesthesiologists) 3–5. Důležitým prvkem předoperačního vyšetření je elektrokardiogram, rentgenový snímek hrudníku a echokardiogram objektivizující funkci srdečního štěpu. V případě přítomnosti kardiostimulátoru je vhodná kontrola jeho funkce.
U elektivních výkonů je z důvodu imunosuprese nezbytné důsledně vyloučit interkurentní infekci, a to klinickým a laboratorním vyšetřením (krevním obrazem s diferenciálním rozpočtem, vyšetřením C-reaktivního proteinu, příp. prokalcitoninu, chemickým vyšetřením moče a močového sedimentu), eventuálně zobrazovacími metodami (rentgenovým snímkem hrudníku). U některých pacientů můžeme zachytit nižší hodnoty hemoglobinu, leukocytů nebo trombocytů jako důsledek dlouhodobého užívání imunosupresiv. V případě významné trombocytopenie (< 100 × 109/l) je nezbytné konzultovat hematologa a také transplantační centrum, ve kterém je pacient sledován. Až 80 % pacientů po OTS má určitý stupeň renální dysfunkce (14), proto se předoperačně vyšetřuje iontogram, kreatinin a urea.
Dlouhodobá imunosupresivní léčba je nejčastěji představována kombinací takrolimu, myokofenolátu a kortikoidů. Imunosuprese se perioperačně nepřerušuje. V případě nemožnosti podávat imunosupresiva perorálně lze takrolimus a kortikoidy (hydrokortison) podat intravenózně (15). U takrolimu je možné stanovit plazmatickou hladinu. Běžně je hladina udržována v rozmezí 12–15 µg/l během prvního měsíce po OTS, dále pak jsou cílové hladiny nižší (2 až 6 měsíců po OTS 10–15 µg/l, 7 měsíců až 1 rok 10–12 µg/l, po prvním roce 8–10 µg/l, po dvou letech od OTS potom 6–8 µg/l). V případě, že je dávka prednisonu nízká (≤ 5 mg/den), není třeba v den výkonu podávat stresovou dávku kortikoidů. Je-li základní onemocnění, pro které je indikován chirurgický výkon, infekční povahy, anebo je z jiných důvodů nutné snížit dávky imunosupresiv, je nezbytné toto konzultovat s transplantačním centrem.
Standardní antibiotickou profylaxi podle vnitřních doporučených postupů pracoviště pro daný typ výkonu není ve většině případů potřeba modifikovat (nejčastěji se jedná o první generaci cefalosporinů). Úprava může být nutná v případě pozitivních kultivačních nálezů před výkonem anebo v případě, že je základní onemocnění, pro které je indikován chirurgický výkon, infekční povahy. Vzhledem k dlouhodobé imunosupresi nelze opomenout riziko oportunních infekcí (cytomegalovirem, Pneumocystis carinii, Legionella pneumophila, Candida species) (16).
Pokud pacient užívá chronickou kardiovaskulární medikaci, postupuje se podle běžných zvyklostí. U výkonů se středním a vyšším rizikem se v den výkonu nepodávají inhibitory angiotenzin-konvertujícího enzymu ani blokátory receptorů pro angiotenzin II (sartany); podávání betablokátorů není přerušováno, ale může být vhodné snížit ranní dávku a podat přípravek v neretardované formě. Důvodem je riziko hypotenze v průběhu výkonu.
Pacienti po OTS v rámci prevence koronární nemoci štěpu chronicky užívají protidestičkovou léčbu, nejčastěji v podobě kyseliny acetylsalicylové (10, 16). Tuto léčbu, je-li to vzhledem k typu výkonu potřeba, je možné přerušit (typicky 5–7 dnů před výkonem). U antikoagulační léčby, která je indikována z důvodu komorbidit, jako je fibrilace síní nebo tromboembolická nemoc (samotná OTS není indikací k antikoagulační léčbě; 18), se postupuje běžným způsobem, tedy převedením z warfarinu na adekvátní dávku nízkomolekulárního heparinu. U nových přímých perorálních antikoagulancií (rivaroxabanu, apixabanu) stačí léčbu přerušit 24 hodin před výkonem, u výkonů s vysokým rizikem krvácení pak 48 hodin před výkonem. Překlenutí nízkomolekulárním heparinem není ve většině případů nutné. Po výkonu je antikoagulační léčba co nejdříve znovu zahájena (podle krevních ztrát a domluvy s operatérem).
POSTUP NA OPERAČNÍM SÁLE
Monitorování na operačním sále během výkonu je dle doporučení ASA standardní. Vzhledem k opožděné a omezené reakci kardiovaskulárního systému při nedostatečné hloubce anestezie a nedostatečné analgezii lze s výhodou využít monitorování hloubky anestezie systémy, které používají procesované elektroencefalografické (EEG) signály.
Na operačním sále je možné využít jak celkovou, tak regionální anestezii (2, 11). Zajištění dýchacích cest u celkové doplňované anestezie je možné endotracheální rourkou (orotracheálně) nebo laryngeální maskou. Nazotracheální intubace není pro riziko přenosu nazální mikrobiální flóry distálně doporučována (3). K úvodu a vedení celkové anestezie se mohou použít běžná intravenózní a inhalační anestetika. Etomidát má oproti propofolu výhodu minimálních účinků na kardiovaskulární systém (17, 23). Volba opioidu se přizpůsobuje farmakokinetice s ohledem na délku výkonu. Z hlediska nervosvalové blokády je vzhledem k minimálním kardiovaskulárním účinkům a častému výskytu renální insuficience u těchto pacientů preferováno cis-atrakurium (2, 3, 11).
U neuroaxiálních a periferních nervových blokád je naprosto nezbytné dodržovat striktně aseptický postup. Při vazodilataci navozené regionální blokádou je důležitý dostatečný žilní návrat (objemová terapie, vazokonstrikční látky), protože kompenzační tachykardie je omezena denervací (viz výše) (6).
Při dobré funkci srdečního štěpu (na předoperační echokardiografii) není u chirurgických výkonů s nízkým a středním rizikem nutné zvláštní monitorování hemodynamiky (2, 3, 11). U výkonů většího rozsahu a výkonů s vysokým rizikem (např. resekční operace gastrointestinálního traktu u onkologických onemocnění) je vhodné invazivní monitorování krevního tlaku s možností vyšetřit krevní plyny a základní biochemické parametry z arteriální krve a zavedení centrálního žilního katétru.
K optimalizaci objemové náplně cévního řečiště je možné využít metody sledující variabilitu arteriální tlakové křivky způsobenou vzájemnou interakcí srdce a plic během umělé plicní ventilace (19, 20). Podmínkou je plně řízená umělá plicní ventilace, uzavřený/stabilní hrudník a pravidelná srdeční akce. Dalším možným testem odpovědi na objemovou výzvu je „autotransfuze“, kterou lze navodit pasivním zvednutím dolních končetin (passive leg raise test) (20–22); tento test nemusí být možné během chirurgického výkonu realizovat. V průběhu rozsáhlých výkonů v břišní dutině s velkým odpařováním a přesuny tekutin, ale bez velkých krevních ztrát, je možné přibližný obraz o intravaskulární náplni získat i z peroperačních změn koncentrace hemoglobinu, event. hematokritu (hemodiluce, hemokoncentrace).
POOPERAČNÍ OBDOBÍ
Z hlediska analgetické strategie je nutné při přítomnosti renální dysfunkce pečlivě zvážit podání nesteroidních antiflogistik (25). Pooperační profylaxe tromboembolické nemoci se neliší od běžných postupů.
BŘIŠNÍ CHIRURGIE
Jedním z nejčastějších výkonů v břišní chirurgii je cholecystektomie. Již v 90. letech 20. století bylo prokázáno, že i laparoskopická cholecystektomie je u pacientů po OTS bezpečná (26). Největší soubor pacientů po OTS, kteří podstoupili cholecystektomii (otevřenou i laparoskopickou), zahrnoval 1687 pacientů (27). Většina pacientů podstoupila laparoskopický výkon, převažující indikací byla akutní cholecystitida. Celková hospitalizační mortalita byla 2,2 %; významně vyšší byla u otevřené cholecystektomie v porovnání s laparoskopickou technikou a vyšší byla také u urgentních výkonů. Recentní analýza zahrnující 6433 pacientů po OTS, kteří byli hospitalizováni pro břišní chirurgický výkon v letech 1998–2015 v USA, prokázala, že pacienti po OTS mají více komplikací a vyžadují delší dobu hospitalizace, než netransplantovaní pacienti; na druhou stranu samotná OTS nebyla prediktorem mortality (28).
GYNEKOLOGICKÁ A PORODNICKÁ ANESTEZIE
V současnosti používaná imunosupresiva nejsou teratogenní. U pacientek po OTS je tedy gravidita možná, ovšem je spojena s řadou rizik (arteriální hypertenze, preeklampsie, eklampsie, infekce) jak v průběhu těhotenství, tak postpartálně (3, 29).
Antibiotická profylaxe pro porod není paušálně doporučována; v literatuře je popsáno pouze lehce zvýšené riziko infekce v případě císařského řezu (30). Naopak, v případě přítomnosti predisponujících rizikových faktorů v kardiovaskulární oblasti (anamnézy infekční endokarditidy, významné valvulopatie, přítomnosti chlopenní protézy) je na místě profylaktické podání antibiotik k prevenci infekční endokarditidy (31).
U pacientek s dysfunkcí transplantovaného štěpu není doporučován vaginální porod, ale je preferován císařský řez; přítomnost transplantovaného srdečního štěpu nemá vliv na volbu anesteziologické techniky (3). U neuroaxiálních blokád gravidních pacientek po OTS je základním předpokladem hemodynamické stability udržení dostatečného žilního návratu. Ve většině recentních studií nebyl zachycen rozdíl ve vlivu jednotlivých typů anestezie na adaptaci v termínu narozeného novorozence (32–34).
TRAUMATOLOGIE
Rozvoj osteoporózy u pacientů po transplantaci solidních orgánů je nejspíše způsobený chronickou imunosupresivní léčbou (35); pacienti jsou náchylnější ke zlomeninám, které se u nich obtížněji hojí.
Podle dostupné literatury je přístup k „traumatologické resuscitaci“ u této specifické skupiny pacientů stejný jako u běžné populace. V časném poúrazovém období by měla být echokardiograficky zkontrolována funkce srdečního štěpu; pacienti mají vyšší riziko infekčních komplikací (36). Z již zmiňovaných patofyziologických důvodů bude při hypovolémii způsobené krvácením hemodynamická kompenzace autonomním nervovým systémem omezená. U této skupiny pacientů je možné se setkat s větší tolerancí k opioidním analgetikům, proto je výhodné využít metody regionální, event. neuroaxiální anestezie, resp. analgezie (37). Výskyt infekčních komplikací neuroaxiálních blokád je nízký i u imunosuprimovaných pacientů, nicméně vzhledem k modifikované reaktivitě imunitního systému může být klinický obraz infekce atypický (38).
ZÁVĚR
Pacienti po OTS indikovaní k nekardiochirurgickému výkonu představují specifickou skupinu pacientů s mnoha odlišnostmi v oblasti fyziologie a farmakologie. Anesteziologickou péči je nezbytné těmto rozdílům přizpůsobit. V celém perioperačním období je nutné minimalizovat riziko infekce, které je z důvodu dlouhodobé imunosupresivní léčby vyšší.
Poděkování
Podpořeno MZ ČR – RVO („Institut klinické a experimentální medicíny“ – IKEM, IČ 00023001).
Čestné prohlášení
Autoři prohlašují, že nemají střet zájmů v souvislosti s tématem práce.
Seznam použitých zkratek
ASA American Society of Anesthesiologists
CYP450 cytochrom P450
EEG elektroencefalografie
EMB endomyokardiální biopsie
OTS ortotopická transplantace srdce
Adresa pro korespondenci:
doc. MUDr. Jan Bruthans, Ph.D., MPH
Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. LF UK a VFN
U Nemocnice 2, 128 08 Praha 2
Tel.: 224 962 278, 224 962 247
e-mail: jan@bruthans.cz
Zdroje
- Transplantační aktivita v ČR 2006–2020. Koordinační středisko transplantací, 2021. Dostupné na: https://kst.cz/wp-content/uploads/2021/02/Přehled-aktivity-v-ČR-od-roku-2006-2020.pdf
- Swami AC, Kumar A, Rupal S, Lata S. Anaesthesia for non-cardiac surgery in a cardiac transplant recipient. Indian J Anaesth 2011; 55: 405–407.
- Choudhury M. Post-cardiac transplant recipient: Implications for anaesthesia. Indian J Anaesth 2017; 61: 768–774.
- Pirk J. Transplantace srdce. In: Pirk J (ed.). Kardiochirurgie. Maxdorf, Praha, 2019: 176–191.
- First MR. Cadaveric organ procurement – an overview of two aspects: donor hospital networks, and minority donation. Transplant Proc 1997; 29: 70–72.
- Goldraich LA, Leitão SAT, Scolari FL et al. A comprehensive and contemporary review on immunosuppression therapy for heart transplantation. Curr Pharm Des 2020; 26: 3351–3384.
- Stover EP, Siegel LC. Physiology of the transplanted heart. Int Anesthesiol Clin 1995; 33: 11–20.
- Thajudeen A, Stecker EC, Shehata M et al. Arrhythmias after heart transplantation: mechanisms and management. J Am Heart Assoc 2012; 1: e001461.
- Parikh PB, Clerkin K, Mancini D, Kirtane AJ. Severe coronary artery spasm presenting as Prinzmetal's angina following cardiac transplantation. Cardiovasc Revasc Med 2018; 19: 13–15.
- Eckhardt T, Pazderník M. Koronární nemoc srdečního štěpu v současnosti. Cor et Vasa 2021; 63: 73–78.
- Blasco LM, Parameshwar J, Vuylsteke A. Anaesthesia for noncardiac surgery in the heart transplant recipient. Curr Opin Anesthesiol 2009; 22: 109–113.
- Soar J, Böttiger BW, Carli P et al. European Resuscitation Council Guidelines 2021: Adult advanced life support. Resuscitation 2021; 161: 115–151.
- Březina A. Anesteziologický postup při operaci u nemocných po transplantaci srdce. In: Pirk J, Málek I (eds.). Transplantace srdce. Karolinum, Praha, 2008.
- Roest S, Hesselink A, Klimczak-Tomaniak D et al. Incidence of end-stage renal disease after heart transplantation and effect of its treatment on survival. ESC Heart Fail 2020; 7: 533–541.
- Rizk J, Mehra MR. Anticoagulation management strategies in heart transplantation. Prog Cardiovasc Dis 2020; 63: 210–218.
- Morgan‐Hughes NJ, Hood G. Anaesthesia for a patient with a cardiac transplant. BJA CEPD Rev 2002; 2(3): 74–78.
- Brüssel T, Theissen JL, Vigfusson G et al. Hemodynamic and cardiodynamic effects of propofol and etomidate: negative inotropic properties of propofol. Anesth Analg 1989; 69: 35–40.
- Alvarez-Alvarez RJ, Barge-Caballero E et al. Venous thromboembolism in heart transplant recipients: incidence, recurrence and predisposing factors. J Heart Lung Transplant 2015; 34: 167–174.
- De Backer D, Vincent JL. Should we measure the central venous pressure to guide fluid management? Ten answers to 10 questions. Crit Care 2018; 22: 43.
- Jabot J, Teboul JL, Richard C, Monnet X. Passive leg raising for predicting fluid responsiveness: importance of the postural change. Intensive Care Med 2009; 35: 85–90.
- Monnet X, Bataille A, Magalhaes E et al. End-tidal carbon dioxide is better than arterial pressure for predicting volume responsiveness by the passive leg raising test. Intensive Care Med 2013; 39: 93–100.
- Monnet X, Rienzo M, Osman D et al. Passive leg raising predicts fluid responsiveness in the critically ill. Crit Care Med 2006; 34: 1402–1407.
- Degoute CS. Controlled hypotension: A guide to drug choice. Drugs 2007; 67: 1053–1076.
- Chang DH, Youn J-C, Dilibero D et al. Heart transplant immunosuppression strategies at Cedars-Sinai Medical Center. Int J Heart Fail 2021; 3: 15–30.
- Vasileiou I, Xanthos T, Koudouna E et al. Propofol: a review of its non-anaesthetic effects. Eur J Pharmacol 2009; 605: 1–8.
- Menegaux F, Dorent R, Tabbi D et al. Biliary surgery after heart transplantation. Am J Surg 1998; 175: 320–321.
- Kilic A, Sheer A, Shah AS et al. Outcomes of cholecystectomy in US heart transplant recipients. Ann Surg 2013; 258: 312–317.
- Zywot A, Turner AL, Sesti J et al. Morbidity and mortality after general surgery in heart and lung transplant patients. Surgery Open Science 2020; 2: 140–146.
- Abdalla M, Mancini D. Management of pregnancy in the post-cardiac transplant patient. Semin Perinatol 2014; 38: 318–325.
- Wu DW, Wilt J, Restaino S. Pregnancy after thoracic organ transplantation. Semin Perinatol 2007; 31: 354–362.
- Nishimura RA, Carabello BA, Faxon DP et al. ACC/AHA 2008 Guideline update on valvular heart disease: focused update on infective endocarditis: a report of the American College of Cardiology/American Heart Association Task Force on Practice Guidelines endorsed by the Society of Cardiovascular Anesthesiologists, Society for Cardiovascular Angiography and Interventions, and Society of Thoracic Surgeons. J Am Coll Cardiol 2008; 52: 676–685.
- Afolabi BB, Lesi FE, Merah NA. Regional versus general anaesthesia for caesarean section. Cochrane Database Syst Rev 2006; 4: CD004350.
- Reynolds F, Seed PT. Anaesthesia for Caesarean section and neonatal acid-base status: a meta-analysis. Anaesthesia 2005; 60: 636–653.
- Jain K, Bhardwaj N, Sharma A et al. A randomised comparison of the effects of low-dose spinal or general anaesthesia on umbilical cord blood gases during caesarean delivery of growth-restricted foetuses with impaired Doppler flow. Eur J Anaesthesiol 2013; 30: 9–15.
- Early C, Stuckey L, Tischer S. Osteoporosis in the adult solid organ transplant population: Underlying mechanism and available treatment options. Osteoporos Int 2016; 27: 1425–1440.
- Tessier JM, Sirkin M, Wolfe LG, Duane TM. Trauma after transplant: Hold the antibiotics please. Surg Infect (Larchmt) 2013; 14(2): 177–180.
- Gupta PK, Hopkins PM. Regional anaesthesia for all? Br J Anaesth 2012; 109: 7–9.
- Cook TM, Counsell D, Wildsmith JA. Major complications of central neuraxial block: report on the Third National Audit Project of the Royal College of Anesthetists. Br J Anaesth 2009; 102: 179–190.
Štítky
Addictology Allergology and clinical immunology Angiology Audiology Clinical biochemistry Dermatology & STDs Paediatric gastroenterology Paediatric surgery Paediatric cardiology Paediatric neurology Paediatric ENT Paediatric psychiatry Paediatric rheumatology Diabetology Pharmacy Vascular surgery Pain management Dental HygienistČlánok vyšiel v časopise
Journal of Czech Physicians
2022 Číslo 3-4
- Advances in the Treatment of Myasthenia Gravis on the Horizon
- What Effect Can Be Expected from Limosilactobacillus reuteri in Mucositis and Peri-Implantitis?
- Spasmolytic Effect of Metamizole
- Metamizole at a Glance and in Practice – Effective Non-Opioid Analgesic for All Ages
- Metamizole in perioperative treatment in children under 14 years – results of a questionnaire survey from practice
Najčítanejšie v tomto čísle
- Bartterův a Gitelmanův syndrom
- Současná bariatrická/metabolická chirurgie
- Fekální bakterioterapie v léčbě recidivující střevní infekce bakterií Clostridioides difficile – 10leté zkušenosti gastroenterologického pracoviště
- Využití autonomních leteckých systémů ve zdravotnictví