40 let od úmrtí profesora Josefa Charváta

Profesor MUDr. Josef Charvát, DrSc., zemřel 31. ledna 1984 a i po 40 letech zůstává v české medicíně – a ještě více v historii Československa 20. století – nezapomenutelnou osobností. Vděčíme za to do značné míry jeho deníkům.

Zápisky, které nebyly určeny k publikaci, se podařilo se souhlasem rodiny edičně zpracovat a v posledních 10 letech vydat ve 2 svazcích: „Deník profesora Josefa Charváta z roku 1945“ (Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i., v Nakladatelství Lidové noviny, 2014) a „Josef Charvát v dobách naděje a zmaru: deníky z let 1946–1949“ (Masarykův ústav a archiv AV ČR, v. v. i., v Nakladatelství Lidové noviny, 2018). Tyto deníky jsou svojí autenticitou a také postavením profesora Charváta v tehdejší společnosti neocenitelným zdrojem poznání o nelehké době válečné i poválečné.

Životní a profesní dráha Josefa Charváta je poměrně dobře známá. Pocházel z relativně chudých poměrů a oba jeho bratři již nemohli studovat – jeden pracoval u pražského dopravního podniku jako jejich otec a druhý byl tiskařem. Josef odmaturoval na gymnáziu v Truhlářské ulici v Praze v roce 1916 a zapsal se ke studiu na lékařskou fakultu. Studium mu přerušila vojenská služba dělostřelce, takže promoval až v červnu 1923. Byl pevně odhodlán stát se psychiatrem, ale protože na psychiatrické klinice nebylo volné místo, využil nabídku profesora Josefa Pelnáře a nastoupil na jeho II. interní kliniku. To rozhodlo o jeho dalším směřování, zvláště když byl přidělen do skupiny docenta Bohumila Prusíka, která se věnovala látkové přeměně a také zcela novému oboru – endokrinologii. Tou se mladý Charvát zabýval natolik, že je dnes všeobecně považován za skutečného zakladatele české endokrinologie. Jeho schopnosti však nebyly jen odborné a výzkumné, ale i organizační – již před válkou administrativně vedl Pelnářovu kliniku a během okupace se zásadním způsobem zasloužil o vybudování dnešní Fakultní polikliniky na Karlově náměstí. Jeho směřování k vlastnímu pracovišti se naplnilo vskutku revolučním způsobem hned 9. května 1945, kdy s několika barikádníky zabral I. německou interní kliniku a prohlásil ji III. interní klinikou Lékařské fakulty UK.

Ale 6 let předtím prožil Josef Charvát zřejmě nejdramatičtější týdny svého života. Ihned při vypuknutí druhé světové války, 1. září 1939, byl zatčen jako významný představitel českého skautingu (patřil k úplně prvním členům oddílu Antonína Benjamina Svojsíka a od počátku 30. let byl místostarostou Svazu junáků-skautů RČS) a po 3 měsíce internován na Pankráci, v Dachau a Buchenwaldu. Pak byl bez dalšího propuštěn, což sám vysvětloval intervencí švédského krále, významného funkcionáře mezinárodního skautského hnutí. Jak ale více než 70 let poté přesvědčivě ukázalo pátrání mladého australského novináře Williama H. Burkeho, Charvátovým skutečným zachráncem byl Albert Göring, mladší (a nejspíše nevlastní) bratr význačného nacisty Hermanna Göringa, válečný ředitel Škodových závodů, k jehož manželce byl Charvát povolán jako konziliář. Svého příjmení využil nejen k propuštění profesora Charváta, ale i k pomoci dalším 33 lidem, významným i obyčejným. Na oplátku mu Charvát pomohl v roce 1945 opustit Prahu a dostat se do amerického zajetí; později byl Albert Göring očištěn norimberským i českým soudem. Přímluvu švédského krále si oba pánové zřejmě geniálně vymysleli – byla vhodná jak za války, kdy Albertu Göringovi za jeho pomoc opakovaně hrozilo zatčení, tak pro Charváta i po válce a za další totality.

I tato historka ukazuje profesora Charváta jako člověka s mimořádným rozhledem a životní zkušeností. Ovšem ani jemu se nevyhnuly v 50. letech různé politické tlaky a opakovaně musel čelit snahám odvolání z čela kliniky. Naopak v roce 1968 byl navrhován na prezidenta republiky, ale kandidatury se vzdal. V lednu 1969 kráčel v první řadě v pohřebním průvodu Jana Palacha. V témž roce byl zvolen rektorem Univerzity Karlovy, ale za nastupující normalizace se úřadu již nemohl ujmout. Přednostou kliniky byl do roku 1970, poté byl až do své smrti aktivní jak coby lékař na klinice, tak i jako myslitel – ve svých filozoficky laděných knihách („Člověk a jeho svět“ a „Život, adaptace, stres“) v mnohém předvídal, kam se bude společnost a medicína ubírat. Je považován nejen za zakladatele endokrinologie, ale i imunologie a do jisté míry tělovýchovného lékařství v naší zemi. Inspiroval profesora Jiřího Šonku k hlubšímu zájmu o obezitu a nesporný je jeho přínos lékařské informatice (a v tehdejším pojetí i kybernetice).

Lékařská profese v rodině Josefa Charváta nezanikla – dvě vnučky byly stomatoložky a pravnučka je úspěšnou dermatoložkou. Neteř pana profesora se ještě těší plnému zdraví a kuriózní je, že si vzala rovněž Charváta, což je ve východních Čechách časté jméno. Ten vyučoval několik generací mediků histologii a jejich syn je úspěšný dětský ortoped.

Profesor Josef Charvát žil a působil v době, kdy ještě mohl nadaný a pracovitý jedinec obsáhnout značnou část lékařské vědy i praxe. Jak nedávno ukázal i pořad České televize Historie.cs, Charvát toho využil v nejvyšší míře, a proto je stopa, kterou v české medicíně i české historii zanechal, i po 40 letech stále inspirativní.

Štěpán Svačina, Petr Sucharda