Životní příběh profesora Josefa Hohlbauma

Súhrn

Profesor Josef Hohlbaum (*6. 9. 1884 v Oberlindewiese /Horní Lipová/ na severní Moravě) studoval medicínu ve Štýrském Hradci. Jeho hlavním působištěm se stalo Lipsko, kde se brzy vypracoval ve výborného chirurga a velmi dobrého univerzitního učitele. V letech 1941—1945 byl posledním přednostou chirurgické kliniky německé univerzity v Praze. Po skončení války byl 9. května 1945 zatčen českými orgány a vězněn v internačním táboře v Klecanech. Koncem června 1945 ho při polních pracích těžce zranil strážný na levém bérci náhodně nalezenou výbušninou. Byl primárně ošetřen a hospitalizován 6 týdnů na chirurgickém oddělení Vinohradské nemocnice. Poté byl na vlastní žádost přeložen do německého lazaretu v Ženských domovech v Praze na Smíchově. Během podzimu byl odtransportován do Německa, jeho stav se postupně horšil a byla provedena amputace LDK ve stehně. Přesto zemřel na sepsi 30. 12. 1945 na chirurgickém oddělení nemocnice v Markkleebergu u Lipska. Nebylo prokázáno, že by se byl profesor Jirásek vůči zraněnému J. Hohlbaumovi zachoval neeticky a odmítl jej ošetřit a hospitalizovat, jak se uvádí v řadě německých literárních pramenů. Naopak, z nalezených dokumentů vyplývá, že mu byla poskytnuta péče lege artis. Život tohoto nadaného chirurga tak skončil v důsledku pro něj tragického konce 2. světové války.

Klíčová slova:
chirurg Josef Hohlbaum – životní příběh

_ÚVOD

Prvním popudem k této práci byl dotaz přítele jednoho z autorů (J.S.), prim. MUDr. Václava Nováka, CSc., zda by se v archívu Fakultní Nemocnice Královské Vinohrady nedaly zjistit nějaké údaje o možném ošetřování profesora Josefa Hohlbauma na tamním Chirurgickém oddělení po skončení války v roce 1945 [14]. Širší pozadí této otázky pak tvořil obsah článku „Svár či smír?“, který vyšel v tomto časopise v roce 1996 [12]. Profesor Niederle (Obr. 1) v něm velmi věcným způsobem reagoval na ostrý výpad H. Killiana (Obr. 2) proti Arnoldu Jiráskovi, který se měl zachovat zcela neeticky jako lékař vůči zraněnému J. Hohlbaumovi v roce 1945 [9]. V. Novák dále uvedl, že náš další přítel, MUDr. Josef Kalný, CSc., má v držení kopii nepublikovaných strojopisných vzpomínek prof. E. Poláka, v nichž je Hohlbaumův pobyt ve Vinohradské nemocnici zmíněn.

Archiv FNKV i Polákovy vzpomínky vydaly hledaná fakta celkem snadno a rychle, ale ihned se začalo ukazovat, že při snaze o zjištění dalších potřebných a zcela objektivních údajů bude třeba pátrat v širší řadě zdrojů a směrů. Postupně se tedy do systematické rešeršní práce zapojilo mnoho dalších obětavých pracovníků z následujících institucí: Zemský archiv v Opavě, Katastrální úřad Jeseník, Okresní archiv Benešov, Univerzitní archiv v Lipsku, Kabinet dokumentace a historie Vězeňské služby ČR, Archiv hlavního města Prahy a Archiv Akademie věd České republiky. Z jednotlivců nám pak nejcennější informace poskytli: Prof. Dr. med. F. Anderhuber (Karl-Franzens-Universität Graz), PhDr. J. Hajnovský, K. Haas, Dr. med. K. Hohlbaum, PhDr. N. Krásenská, PhDr. A. Kýr, prof. MUDr. J. Pirk, DrSc., JUDr. V. Pavrovská a doc. MUDr. M. Urban.

Sbírání a vyhodnocování faktů nám zabralo asi dva a půl roku. Teprve potom jsme mohli začít usilovat o konečnou podobu zpracování bohatého písemného a obrazového materiálu. V průběhu loňského podzimu jsme naši zprávu nejdříve v říjnu představili v podobě posteru na „V. českém chirurgickém sjezdu“, současně konaném také jako „XXXVI. sjezd českých a slovenských chirurgů“ a „XV. Pražské chirurgické dny“ (zde obdržel 1. cenu v soutěži posterových sdělení), a v listopadu ve formě ústního sdělení i na „Pehlřimovském chirurgickém dnu“. Protože jsme si v obou případech ověřili, že v naší chirurgické obci je značný zájem o poznávání historie naší medicíny, rozhodli jsme se sepsat tento článek. Doufáme přitom, že i pro mladší generace našich kolegů bude poučný příběh chirurga, který prošel dvěma světovými válkami, pěti politickými systémy, a jeho životní pouť nakonec skončila velice neblaze. Lipsko a Praha přitom patřily mezi nejvýraznější mezníky jeho života.

_{VÝSLEDKY VLASTNÍ STUDIE}

Základní životopisné údaje

Josef Adalbert Hohlbaum se narodil 6. 9. 1884 v Oberlindewiese (Horní Lipová) v okrese Jeseník. Jeho otec byl v této obci majitelem hospodářské usedlosti. Josef měl mladšího bratra Richarda (*1885) a starší sestru Annu (*1882), která se později provdala za vnuka zakladatele známých lázní v sousední Unterlindewiese (Dolní Lipová), Rochuse Schrotta.

J. Hohlbaum navštěvoval gymnázium v Opavě, na němž maturoval v roce 1903. Ve stejném roce začal studovat Lékařskou fakultu univerzity ve Štýrském Hradci a zde také promoval v oboru „všeobecné lékařství“ v roce 1909. Povinnou jednoroční vojenskou službu strávil jako poddůstojník v Opavě a v Olomouci a do zálohy odešel v roce 1913 v důstojnické funkci vrchního lékaře. V roce 1911 se oženil s Adele Blumenwitzovou (*12. 12. 1891), jejíž otec byl v severomoravském Bouzově správcem majetku Řádu německých rytířů. Měli spolu dva syny, Haralda Herrmanna (*14. 6. 1912) a Gerharda Günthera (*27. 8. 1925).

J. Hohlbaum prošel řadou kratších popromočních stáží (Štýrský Hradec, Opava, patologie Freiburg u prof. Aschoffa), definitivně ale skončil na chirurgické klinice univerzity v Lipsku, kde působil od 6. 1. 1912 jako volontérní a od 1. 10. 1913 jako klinický asistent. Jeho představeným byl prof. Erwin Payr, se kterým se poznal již během studií ve Štýrském Hradci.

Brzy po začátku první světové války, již 1. 8. 1914, byl povolán do rakouské armády, a to k 1. pěšímu pluku (se sídlem v Opavě), s nímž odešel na východní frontu jako jeho praporní lékař. Od roku 1915 byl šéflékařem frontového polního lazaretu a později šéflékařem záložního lazaretu ve Lvově. Od jara 1918 byl až do konce války šéflékařem chirurgického oddělení armádní nemocnice v Oděse, která byla okupovaná rakouskou armádou od 13. 3. do 26. 11. stejného roku. Během války byl Hohlbaum několikrát vyznamenán (Signum laudis, Zlatý záslužný kříž s korunou, Rytířský kříž řádu Františka Josefa s meči, Pruská medaile Červeného kříže, Frontová medaile).

Léta v Lipsku

Po skončení války se Josef Hohlbaum vrátil do Lipska a od 7. ledna 1919 opět nastoupil na chirurgickou kliniku. Zdá se, že neblahý poválečný vývoj poraženého Německa (rozvrácená ekonomika, hrozivá inflace, prudké politické otřesy) neměl bezprostřední vliv na Hohlbaumovu kariéru. Naopak, na klinice, kterou ve druhé polovině 19. století vedli před E. Payrem profesoři Thiersch (1867–1895) a Trendelenburg (1895–1911), se J. Hohlbaumovi dařilo rozvíjet svoje nepochybné a velké nadání pro tento obor. A tak byl již od 1. 1. 1920 jmenován primářem univerzitní kliniky a v říjnu stejného roku obdržel venia legendi pro obor chirurgie, když předtím habilitoval na základě úspěšné obhajoby své práce „O etiologii luxace patelly. Příspěvek k tvarovému vývoji končetin, kloubů a jejich deformit“. Na podzim 1923, ve svých 39 letech, byl jmenován mimořádným profesorem (Extraordinarius). Městským zdravotním radou byl jmenován v roce 1929 a od roku 1932 byl primářem chirurgického oddělení polikliniky v městské nemocnici svatého Jakuba, v níž měla sídlo i univerzitní chirurgická klinika, zajišťující výuku mediků.

Hlavními oblastmi Hohlbaumova odborného zájmu byla břišní a končetinová chirurgie. Z těchto oblastí také napsal řadu kapitol do Schwalbeho chirurgického kompendia (zevní kýly, choroby žaludku a duodena), známé byly také jeho práce o nádorech a píštělích slinivky a o chorobách jater. Pro svoje odborné kvality, ale i pro svou otevřenou a přátelskou povahu se zařadil mezi nejvyhlášenější lipské chirurgy.

Jeho představený, profesor E. Payr, který byl v této době po řadu let také prezidentem Německé chirurgické společnosti, jej ve svém pracovním posudku z podzimu 1933 hodnotí jako jednoho z nejlepších operatérů a vysokoškolských učitelů mladší generace německých chirurgů. Velmi pochvalně se vyjadřuje o jeho mimořádném technickém nadání, o jeho vlídném jednání s pacienty a o jeho velké oblibě u studentů. Hohlbaum se také pro svoji živou povahu a sympatické chování těšil důvěře velké části lipské lékařské obce.

Po ovládnutí Německa nacisty v lednu 1933 vstoupil J. Hohlbaum do NSDAP prvního dubna stejného roku, v dalších letech se však nijak politicky neangažoval a zůstal nadále soustředěný na svoji chirurgickou činnost. Byl sice několikrát navržen na udělení řádné profesury, ale jeho jmenování nebylo nikdy kladně vyřízeno.

Pobyt v Praze

Po uzavření českých vysokých škol nacisty 17. listopadu 1939 (a u lékařských fakult byla současně také zavřena i jejich klinická pracoviště) se i pražská chirurgická klinika, vedená profesorem Arnoldem Jiráskem (Obr. 4), musela za dramatických okolností okamžitě přestěhovat do nouzových podmínek Divizní nemocnice na přilehlém Karlově náměstí a do Jedličkova sanatoria v Podolí. Do areálu původní Jiráskovy kliniky se přesunula německá chirurgická klinika, jejímž vedením byl pověřen profesor Walter Dick. Ten však byl ve funkci brzy vystřídán novým šéfem, jímž se stal přesvědčený nacista profesor Kurt Strauss. Předcházela jej pověst špatného chirurga, což se ukázalo i za jeho působení v Praze – od jeho příchodu na kliniku se začala výrazně zhoršovat kvalita péče o pacienty a současně se rapidně zvýšila pooperační mortalita, a to i u jednodušších výkonů. Nakonec byla začátkem roku 1941 jmenována odborná komise, vedená profesorem Ferdinandem Sauerbruchem, která na závěr svého jednání doporučila děkanovi německé lékařské fakulty ukončení Straussova šéfování. Strauss byl donucen dát v dubnu 1941 výpověď a odejít na východní frontu [2].

Novým přednostou kliniky byl pak od 1. září 1941 jmenován Josef Hohlbaum, který, zřejmě v rámci přípravných kroků, již předtím navštívil Prahu ve dnech 1.–6. července, kdy byl ubytován v hotelu Alcron. Krátce nato, 23. července 1941, padl na východní frontě u Smolenska jeho starší syn Harald, který tam působil jako vojenský lékař. Od začátku září bydleli Hohlbaumovi v Praze XII v Chorvatské ulici č. 7, v domě, ze kterého již dlouho předtím byla vystěhována židovská rodina původního majitele. V prosinci téhož roku byl J. Hohlbaum jmenován – ve svých 57 letech – řádným profesorem.

Lékařský personál chirurgické kliniky tvořilo několik skupin lékařů – nejstarší z nich ještě zažili jako předválečného šéfa profesora Schloffera, další profesora Dicka, a poslední z nich přišli s profesorem Straussem. Hohlbaumovy schopnosti vedly k tomu, že po jeho příchodu se reputace kliniky rychle zlepšila a toto pracoviště začalo být zajímavé i pro českou klientelu [11]. Nový šéf měl i zájem na odborném rozvoji kliniky a do roku 1944 dovedl k habilitaci své dva mladší kolegy, Dr. Brandstättera a Dr. Langa. Poté, co 25. 2. 1943 náhle zemřela jeho manželka Adele ve věku 52 let, pobýval většinu času na klinice, včetně víkendů, a o domácnost se mu starala jeho ovdovělá snacha Ruth, která navíc pečovala o syna Klause, narozeného až po smrti jeho otce Haralda. Lang také uvádí, že jeho šéf trávil svoje občasné dovolené v Dolní Lipové, kde měl v tamním lázeňském zařízení vlastnický podíl [11].

Ve svých vzpomínkách líčí stejný autor válečné roky na německé chirurgické klinice až pohodovým způsobem, ale z paralelních vzpomínek českých pamětníků víme, jak svízelná doba to byla pro personál všech českých oddělení Všeobecné nemocnice včetně Jiráskova oddělení, a to po odborné, vědecké, společenské i politické stránce [5, 8, 10, 13, 17]. Kromě ryze odborných nezbytností se pracovníci obou chirurgických pracovišť nestýkali [13].

Ve většině dostupných literárních zdrojů je Hohlbaum zmiňován především jako chirurg, který se spolu s prof. Dickem podílel na operaci zraněného říšského protektora Reinharda Heydricha v den na něj spáchaného atentátu československými parašutisty J. Kubišem a J. Gabčíkem (27. 5. 1942) [3, 11]. Nalezli jsme však ještě dva další údaje o jeho účasti na ošetřování českých pacientů: v třetím dílu Čvančarovy trilogie je zaznamenán Hohlbaumův zásah při ošetřování zraněného českého pacienta J. Kouřimského z Pikovic (zedníka, zraněného v kamenolomu Závist v prostoru cviciště jednotek SS) v SS lazaretu v Podolí [4]. Dcera dnes 85letého pana Kouřimského, který stále žije v Pitkovicích, si nepřála, aby autoři jejího otce navštívili, ale sdělila nám, že otec vždy vzpomínal, že jej v Podolí ošetřoval „profesor, který operoval Heydricha“ [15].

– Daleko podrobnější příběh jsme získali od J. Pirka, jenž ve své knize vzpomíná na svého dědečka, MUDr. Karla Pirka, který i během války působil jako praktický lékař v Praze. Po začátku totálního nasazování mladých českých lidí na práce v Německu posílal Dr. Pirk vybrané ohrožené pacienty na německou chirurgickou kliniku (po předchozí tiché dohodě s jejím přednostou) – většinou s fingovanými diagnózami a v několika případech i operovaných, například pro suspektní appendicitidy – aby je tak uchránil od nástupu do transportu. Po prozrazení akce nalezlo gestapo na Hohlbaumově klinice 17 českých „pacientů“, Dr. Pirk byl okamžitě zatčen, uvězněn v Terezíně a jen se štěstím se jej podařilo dostat asi po třech týdnech na svobodu [18]. Není známo, zda byl za tento čin nějak kázeňsky nebo politicky stíhán i sám šéf kliniky.

Konec války

S postupujícím jarem roku 1945 bylo stále více jasné, že Německo válku brzy definitivně prohraje, a proto mnoho Němců, žijících v Praze, začalo řešit problém, jak se zachránit. H. Lang s J. Hohlbaumem chystali přestěhování svých majetků (nábytek, stříbro, obrazy) do Karlových Varů, odkud Lang pocházel [11]. Někdy v průběhu dubna navštívil J. Hohlbaum A. Jiráska a nabídl mu předání kliniky, což Jirásek striktně odmítl [8, 13]. Koncem dubna a začátkem května pak nabraly válečné události i v Protektorátu tak rychlý a dramatický spád, že už na stěhování a odchod z Prahy nikomu nezbyl čas ani možnost.

A tak naopak profesor Jirásek hned ráno 5. května 1945, po vypuknutí Pražského povstání, navštívil J. Hohlbauma na jeho klinice a oznámil mu, že ji celou přebírá do svých rukou, což Hohlbaum bez protestu akceptoval. Německý personál zůstal na svých místech a součinnost s českým oddělením v Divizní nemocnici zajišťoval dr. Svatoň, který zůstal na německé klinice [7, 8, 13, 17, 22]. Z osobního sdělení paní JUDr. V. Pavrovské víme, že i její manžel MUDr. Josef Pavrovský pracoval na německé klinice po celou dobu povstání – tento údaj jsme v jiných zdrojích nezachytili [16].

Ze zprávy profesora K. Klause je známo, že kolem poledne 9. května 1945 byli všichni němečtí lékaři ve Všeobecné nemocnici soustředěni v posluchárně gynekologické kliniky (nyní II. chirurgická klinika VFN a 1. LF UK) a oficiálně předali správu klinik do českých rukou [10]. Poté byli předáni českým orgánům, které civilní osoby zatkly jménem České národní rady, vojenské osoby byly předány Rudé armádě do válečného zajetí. Zajatí civilisté (včetně H. Langa, E. Brandstättera a J. Hohlbauma) byli potom převedeni přes policejní prezidium v Bartolomějské ulici do vězení na Pankráci [11, 20]. Asi po dvou týdnech věznění byl profesor Hohlbaum s několika sty dalších Němců přesunut do internačního tábora v Klecanech, kde mu bylo přiděleno evidenční číslo 257 [1]. Stejně jako většina internovaných byl i on posílán na zemědělské práce v okolí tábora. Ve statku, kde pracoval, byl trvale vystaven nedostatečné stravě a bídným hygienickým podmínkám [20].

Podle vlastní ověřené výpovědi došlo k jeho zranění tak, že mu při práci na poli u Klecan, které za války sloužilo jako polní letiště a bylo plné rozházené munice, poblíž stojící český strážný pohodil k nohám rozbušku, která explodovala a zranila jej na distální třetině levého bérce. S tímto zraněním byl až po několika dnech, již se známkami flegmóny levého bérce, dopraven (způsob transportu Hohlbaum sám neuvedl) na chirurgickou kliniku ve Všeobecné nemocnici v Praze, kde jej vyšetřila doc. Pastorová a podle tehdejšího systému rajonizace pacientů doporučila jeho další ošetřování na Vinohradech. Profesor Jirásek v ten den na klinice vůbec nebyl a nemohl se tedy s pacientem osobně setkat [6, 12].

V archivu FNKV jsme v knize ambulantních výkonů nalezli zápis o ošetření a přijetí prof. J. Hohlbauma dne 29. 6. 1945 s Dg.: „dilaceratio cruris sin.“, poznámku o RTG vyšetření a o přijetí na mužské oddělení v 1. patře (Obr. 5). Dále byl nalezen zápis v indexové knize příjmů celé Vinohradské nemocnice (Obr. 6) – zde je datum Hohlbaumova příjmu uvedeno ze dne 1. 7. 1945, ve druhém patře pavilonu H (v současnosti je tento pavilon označen stejně a slouží jako centrum chirurgických oborů). Konečně v další ambulantní knize je pod datem 7. 8. 1945 zápis o ošetření prof. Hohlbauma s Dg.: „abscessus femoris sin.“, a jako výkon uvedena incize a ošetření Jodoformem, s vlastním podpisem doc. Poláka (Obr. 7). Chorobopisy Vinohradské nemocnice z roku 1945 byly oficiálně skartovány již před delší dobou, a proto podrobnější údaje o průběhu Hohlbaumovy hospitalizace nejsou bohužel k dispozici. Ve výpisu z chorobopisu ze Ženských domovů je konečně uvedeno, že pacient byl po šestitýdenní hospitalizaci ve Vinohradské nemocnici přeložen na vlastní žádost do tohoto německého lazaretu v Praze na Smíchově [20].

Z dalšího autentického dokumentu vyplývá, že pacient byl dlouhodobě septický, rána na LDK se nehojila dobře, končetina ztrácela vitalitu a 16. 10. byl převezen lazaretním vlakem do Německa [6]. Byl hospitalizován na chirurgickém oddělení v Bad Liebenstein poblíž Eisenachu v Duryňsku a jeho ošetřujícím lékařem byl stále dr. Hübsch. V této době nakonec byla J. Hohlbaumovi levá dolní končetina amputována in femore. Dr. Hübsch nakonec také zařídil přeložení pacienta 6. 11. na chirurgické oddělení nemocnice v nedalekém Waltershausen ke svému známému dr. Heufelderovi. Velmi pravděpodobně v této době profesor Hohlbaum napsal dopis docentu Polákovi (Obr. 8), ve kterém mu děkoval za poskytnutou péči na Vinohradské chirurgii [19]. Z tohoto zařízení byl pak nakonec 23. 12. přeložen do městské nemocnice v Markkleebergu na jižním předměstí Lipska, kde jej ještě stačila navštívit jeho snacha Ruth s vnukem Klausem těsně předtím, než zde 30. 12. 1945 zemřel.

_DISKUSE

Co dodat ke všem nalezeným objektivním údajům? Profesor Josef Hohlbaum byl zcela jistě velmi nadaný chirurg a dobrý lékař. Ve svém životě zažil pět naprosto rozdílných politických režimů – rakousko-uherskou monarchii, poválečně rozvrácené, ale přesto demokratické Německo, nacistickou diktaturu, Protektorát, a nakonec Československo v roce 1945. Po obou světových válkách se vždy ocitl na straně poražené mocnosti, a proto i on musel pokaždé znovu přijmout za svou nastalou změnu poměrů.

Zatímco v prvém případě mohl po I. světové válce celkem bez problémů pokračovat ve své civilní chirurgické a akademické kariéře, po 9. květnu 1945 byly vztahy mezi vítězi a poraženými v osvobozeném Československu (a především v Praze) zcela odlišné. Z mnoha pramenů je velmi dobře známo, že mnoho zatčených profesorů a docentů z pražské lékařské fakulty bylo postupně odsouzeno mimořádnými lidovými soudy k různě vysokým trestům, a po jejich odpykání byli všichni odsunuti do Německa, kde pokračovali v činnosti ve svých oborech (např. H. Lang a M. Watzka) [22]. Někteří z nich byli jako rakouští státní příslušníci propuštěni z vězení velmi brzy a bez trestu (prof. Knaus, prof. Hilgenreiner) [22].

Nikdy se zřejmě nepodaří objektivně zjistit a prokázat, podle jakého klíče byli uvěznění Němci po skončené válce umisťováni ve vězeních nebo v internačních táborech. Případ J. Hohlbauma je toho jasným dokladem – byl funkčně, národnostně i politicky na stejné úrovni jako jeho výše uvedení kolegové, přesto nezůstal ve vězení a nebyl souzen. Důvod jeho zařazení do internačního tábora dnes již nelze zjistit a zůstává nepochopitelný.

Nešťastný čin jednoho českého strážného pak způsobil, že další osud zraněného Josefa Hohlbauma nabral zcela odlišný a ve svém důsledku pro něj tragický směr. Je známo, že hygienické, nutriční a pracovní podmínky ve většině českých internačních táborů byly velmi špatné [21], a ani Hohlbaum se jim zřejmě nevyhnul – svědčí o tom i popsaná skutečnost, že nebyl k ošetření odtransportován ihned po svém zranění, ale až s delším odkladem. Lze však považovat za jisté, že profesor Jirásek se osobně a jako lékař na pacientovi Hohlbaumovi nijak neprovinil, protože se oba protagonisté tohoto příběhu v osudný den prostě nepotkali [12].

Na druhé straně lze však objektivně doložit, a to z české i z německé strany, že od okamžiku přijetí na chirurgické oddělení Vinohradské nemocnice byla J. Hohlbaumovi poskytována léčebná péče lege artis. V ambulantních knihách tohoto oddělení lze ještě dnes najít desítky záznamů o všech pacientech, kteří tam byli těsně po válce bez rozdílu ošetřováni a hospitalizováni – Češi, sovětští a američtí vojáci, ale také Němci z nedalekého internačního tábora Hagibor, dospělí i děti. Stejné zápisy, stejná péče, stejné postupy. Z tohoto pohledu se proto mravní, etická a odborná pozice a úroveň tehdejší české vinohradské chirurgie jeví ve velmi dobrém světle...

Lze si snadno představit, že tento nadaný chirurg by ve svých 61 letech mohl za příznivých okolností, tedy nejspíše po svém návratu do Německa, ještě po celou řadu let významně působit ve svém oboru. Souhra několika náhodných nešťastných okolností, které se odehrály v turbulenci skončené strašné války, tomu však zabránila, i když mu v českém a později i v německém prostředí byla poskytována veškerá tehdejší možná péče.

Autoři se pokusili v této studii zmapovat příběh jedince – chirurga. Není však v žádném případě možné vytrhnout jeho životní pouť a její smutný konec z historických souvislostí, především pak ne z důsledků konce druhé světové války, které tak tvrdě dopadly na Němce v českých zemích. Ke cti naší tehdejší chirurgie, skrze osobu profesora Emericha Poláka především, je možné přičíst i skutečnost, že se jako obor chovala i v tehdejší hektické době ve všech ohledech dobře a správně. Lze si jen přát, aby tyto základní etické a odborné principy zůstaly zachovány i v současnosti, a aby i do budoucna stál nadále v naší medicíně v popředí především zájem lékaře o nemocného, a nikoli faktory administrativní, ekonomické či politické...

SALUS AEGROTI – SUPREMA LEX!

Prof. MUDr. Josef Stingl, CSc.

Krásná 3

251 01 Říčany

e-mail: josef.stingl@lf3.cuni.cz