Komentář a diskuze

k editorialu doc. MUDr. P. Šebesty, CSc. Mladí, chcete operovat? Přidejte nám na důchody! RvCH 2019;98:231–2.

Vážený pane docente,

především mi dovolte Vás co nejsrdečněji pozdravit, přečetl jsem si dnes Váš Editorial v Rozhledech v chirurgii.

Předpokládám, jak sám uvádíte, že je reakcí na úvodník kolegy Šimši nazvaný „Odcházení v chirurgii“, po jehož uvedení byl předpoklad diskuze na dané téma. To se nekonalo! Já sám jsem napsal panu docentovi jako „potrefená husa“, která se ozve, protože mě osobně se tento problém týká. Jsem věkem za 3 měsíce osmdesátník a jsem stále v pracovním poměru a sloužím. Ne tak z důvodů sociálních, ale především z potřeb nedostatečného počtu erudovaných chirurgů.

S Vaším rozborem bezvýhradně souhlasím. Líbí se mi důvody, proč by měl chirurg ukončit svou kariéru, Vámi uváděné argumenty jsou nezpochybnitelné! Je rovněž pravdou, že každý z nás může mít jiné předpoklady jak fyzické, tak duševní. Je jistě jen otázkou pocitu zodpovědnosti vůči sobě samému, zda výkon realizovat či nikoliv a zda se nejedná o hazard – dokázat si, že to ještě umím nebo zvládnu. Lze to, pokud je chirurg zodpovědný a má v sobě dostatek sebereflexe a pokory, což je podle mého nezbytné pro výkon této profese po celý život! Napsal jsem svůj názor doc. Šimšovi, že operuji s primářem, který je natolik lucidní, i když méně zkušený, že může posoudit, kam eventuálně výkon směřuje, a ovlivnit, případně zdárně dokončit krajní situace.

Ale to jsem přešel do extrému, daná situace nemůže za normálních okolností nastat. Spíše bych chtěl zdůvodnit, proč patrně nejsem sám tohoto věku, kdo ještě pracuje. Nedostatek erudovaných chirurgů, ale i těch méně zkušených je v tomto státě stále větší! Tragédie je, že to nikoho moc netlačí a hlavně nikdo se nesnaží zjednat nápravu. Ta je jistě otázkou několika let, ale nikdo ji neřeší.

Mladí mají tak komplikovaný přístup ke vzdělání, že se mnozí ani nesnaží. Jsou snadnější obory! Když vezmeme v úvahu ještě fakt, že pro chirurgii musejí mít také určité předpoklady, a to jak manuální, tak psychické – odolnost vůči stresu, charakterové vlastnosti –, tak se výběr dost podstatně redukuje.

A další nesporný fakt – kdo je schopen jim své zkušenosti předat? Setkal jsem se s názorem, že chirurgii se může naučit každý, tak jako hře na klavír a podobně. Já jsem vždy pečlivě posuzoval, koho vychovávám, zda na ten obor má. Pokud ne, radil jsem, aby šel dělat jiný obor.

Jak píšete „Tempora mutantur“..., ale my ne, jsme pořád ve vleku těch reformátorů, kteří sledují své zájmy a realizují své blbé nápady! Zdravotnictví v tomto státě nikdo racionálně a smysluplně neřídí! Není žádná koncepce, jen „cochcárna“! O úrovni vzdělávání vím své, jsem bohužel členem atestační komise a úroveň vzdělání je na pováženou.

Nesporným faktem je rovněž překotný rozvoj všech operačních oborů, díky novým technikám a technickým možnostem. S tím vším se musí chirurg vyrovnat. Já jsem třeba programově posílal na školení laparoskopie mladší lékaře, sám jsem tuto techniku nedělal, člověk musí znát své limity.

Superspecializace nese s sebou rovněž řadu problémů, naše generace byla nucena dělat vše. Jsou zde patrné výhody, ale i nevýhody, na určitý výkon je potřeba několika specialistů!

Omlouvám se, že zacházím do problematiky, která je složitá a jistě by potřebovala rozsáhlou diskuzi, ale hlavně racionální závěry! Diskuze není. Není, kdo by diskutoval, ani ten, kdo by byl schopen závěr učinit. Výbor chirurgické společnosti se stává problematickou institucí! Vše mi to připadá, že nemá nikdo zájem věci řešit. A za stávající situace se ani nedivím.

Mám jednu smutnou zkušenost, že věci týkající se obecných problémů, koncepcí oboru, řízení oboru, nikoho nezajímají. Jako by „nicota“ zachvátila tuto zemi! Omlouvám se za možná poněkud dramatické konstatování, ale osud chirurgie, které jsem věnoval celý svůj život, mi stále není lhostejný.

MUDr. Jan Kubačák

e-mail: Kubacak.Jan@seznam.cz

Vážený pane primáři,

především Vám znovu děkuji, že jsem Vám stál za obsáhlou úvahu, velmi si toho považuji. Moc vlastně nevím, jak do toho, Vaše postřehy a argumenty jsou určitě platné, ale jak z toho ven? Snažím se být vždycky v hodnocení umírněný u vědomí toho, že starší či odcházející generace vidí na té přicházející vždy všechno černě, ale přesto mám za to, že spousta změn se děje spíš k horšímu (jak říkával můj moudrý tatínek). Pokud jde o náš obor (jsem z všeobecné chirurgie léta pryč, ale snad se k tomu i tak mohu vyjádřit) a jeho především organizační vývoj v posledním cca čtvrtstoletí, zaregistroval jsem zhruba toto:

1. Změny v organizaci postgraduálního vzdělávání byly nešťastné: Dvoustupňový atestační systém měl smysl, někdejší politické aspekty výběru kandidátů „dvojky“ odpadly a bývaly by, podle mého názoru, stačily dílčí úpravy požadavků a jejich průběžná aktualizace.
2. Úroveň odborného vzdělání, jak sám píšete, se zhoršila. Nevím, kde to začíná, doufám, že ne již na lékařských fakultách: ten dojem jsem neměl, můj synovec absolvoval před pár lety a nemyslím, že by studium býval měl lehčí (právě naopak, všeho přibývá) než za našich časů nebo že by studenti „prolézali“ snáze. Podle mého může roli hrát a) odliv čerstvých absolventů, b) snížená rezistence těch zůstavších.
   • ad a) Odliv je zapříčiněn především špatnou reputací našich zdravotnických zařízení, ničím jiným to nejspíš nebude: chci-li se nadšeně věnovat chirurgii – a jinak to ani nejde! –, musím mít, i jako začátečník, určité podmínky. Budu-li od počátku odstaven od práce a výuky či přinejmenším konfrontován s nezájmem ze strany primáře a starších kolegů, a navíc knokautován (ne)výukovým systémem, ve kterém se akorát rozdávají jakési „odpustky“, falešné logbooky atd., no tak si budu pochopitelně hledat štěstí jinde.
   • ad b) Dnešní mladí nechtějí vydržet a snášet to, co my zamlada (a za tím si stojím, to není stařecká skepse), nechtějí většinou investovat tu dřinu a nepohodlí a počítají jinak než my kdysi. Je jistě dost výjimek, asi hlavně na fungujících výukových centrech, možná spíš specializovaných, kde je tvrdá konkurence. Na okresních apod. všeobecně chirurgických odděleních může být toto velký problém a dovedu si představit tu frustraci (nejenom těch mladých!) při nekončící fluktuaci personálu. Sám také pozoruji, že v praktické výuce dnes pokračují mnozí, jimž by dříve – jak sám uvádíte – primář vlídně doporučil, ať si vyberou jiný obor.
3.  Stárnutí chirurgické populace je na pováženou (čtvrtina nad 65 let), i když nejspíš dnes i ve světě, vzhledem k posunu pracovních let do staršího věku, celkem běžné. Problém je, kde vzít a vychovat kvalitní dorost (viz výše řečené). To by asi měl být, spolu s rozumnou koncepcí oboru, hlavní úkol naší Chirurgické společnosti. Osobně si myslím, že zásadní je nabídnout dobré a fair play podmínky nadšeným absolventům (žádné částečné úvazky na dobu určitou atd.), získat finance a určit školicí pracoviště a školitele. Jen tak nejspíš předejdeme tomu, že nás budou jednou operovat tzv. chirurgové neznámo odkud, kteří prošli sítem jakýchsi ekvalizačních zkoušek jen proto, že tu nemáme vlastní lékaře!

doc. MUDr. Pavel Šebesta, CSc.

e-mail: pavel.sebesta@cty.cz