Pooperační únavový syndrom

Úvod

Únavové syndromy se stávají stále častěji zájmem odborné, ale i laické veřejnosti. Ve spojitosti s některými klinickými stavy jiných oborů/odborností (imunologie, revmatologie, onkologie, psychiatrie, neurologie) se s nimi můžeme setkat i v rámci oboru Anesteziologie a intenzivní medicína, přestože jako samostatné diagnózy nejsou uznávány [1]. Na vzniku únavových syndromů se podle současných názorů podílí zejména dlouhodobé a perzistující přetěžování imunitního a hormonálního systému organismu. Prezentovat se mohou širokou škálou symptomů – neschopnost ranního vstávání, nesnesitelné migrény, bolesti kloubů, nechutenství, palpitace a svalové křeče. Podobně různorodý je i jejich nástup – od pozvolného, který mnohdy uniká pozornosti, až po zcela náhlé změny klinického stavu jednotlivce [2].

Dělení únavových syndromů 

Popisuje se čím dál více druhů únavového syndromu, mezi nejčastěji zmiňované patří:

• jarní únava (dávána do souvislostí s nedostatkem slunce a karencí vitaminu D, virovými onemocněními a menší pohybovou aktivitou)
• únava v těhotenství (změna hladin hormonů a signalizací v imunitním systému, snížení pohybové aktivity)
• únava v dospívání (změna hladin hormonů, psychické a fyzické změny organismu)
• únava v souvislosti s prodělaným onemocněním (např. po prodělání onemocnění covid-19 v rámci imunopatologického procesu nastartovaným virem SARS‑CoV-2 [3])
• únava v souvislosti s operací

Pooperační únavový syndrom

Únavový syndrom po operaci je multifaktoriální. Byl jedním z předních témat klinického výzkumu perioperační medicíny v 90. letech minulého století [4–6]. Projeví se víceméně u každého pacienta jako důsledek bio‑psycho‑sociálních změn v souvislosti s operačním výkonem, kde hrají role zejména rozsah a doba trvání operačního traumatu a operací indukovaná imunitní reakce [6]. Anesteziolog se s tímto syndromem setká jen vzácně, jelikož se nejčastěji rozvíjí až ve fázi domácího ošetřování po propuštění ze zdravotnického zařízení.

Rizikovými faktory vzniku pooperačního únavového syndromu jsou: celkově špatný zdravotní stav jedince, nízké orgánové rezervy, malnutrice, poruchy imunitního systému a pokročilý věk. Mezi faktory asociované s operací anebo s anestezií se mimo samotný typ operativy a/nebo anestezie řadí další faktory (souhrnně obrázek 1):

Deficit spánku a dysrytmie biologických cyklů

Spojováno nejen s operací a anestezií, ale i s pooperační fází zejména na jednotce intenzivní péče [7].

Anémie

Snižuje výkonnost nedostatečnou transportní kapacitou krve pro kyslík.

Nežádoucí účinek léků (anestetika, benzodiazepiny, betablokátory, antibiotika atd.)

Metabolity některých anestetik a opiátů mohou v těle přetrvávat i několik týdnů a ovlivňovat organismus na subklinické úrovni. Anestetika sama jsou schopná alterovat mozkovou neurotransmisi na různě dlouhou dobu. Predikce těchto účinků je prakticky nemožná, nicméně dané riziko by mělo být v přiměřené míře zmíněno mj. i v rámci získávání informovaného souhlasu s anestezií. 

Deprese

Operační trauma, stejně tak jako základní diagnóza, ovlivňuje v různé míře psychiku jedince. Deprese se řadí k dalším faktorům, které mohou přispět rozvoji pooperačního únavového syndromu [8].

Hladovění a minerálový rozvrat

Operace je spojena s více či méně dlouhým obdobím nemožnosti/neschopnosti příjmu per os. Při opětovném navyšování kalorického příjmu dochází k různě vyjádřenému realimentačnímu syndromu (refeeding syndrome), který je charakteristický poklesem hladiny elektrolytů (zejména fosfátů a draslíku), což vede ke snížení výkonnosti a svalové síly [9].

Léčba pooperačního únavového syndromu

V medikamentózní léčbě postoperačního únavového syndromu se klade důraz na kontrolu bolesti, anxiolytickou/antidepresivní terapii a adekvátní kalorický příjem, včetně mikronutrientů podporujících krvetvorbu. Často je třeba upravovat režim jedince, než se „navrátí“ synchronizace hormonálních cyklů a dalších biologických dějů s denní dobou. Alterace neuronální transmise anestetiky a její případné nežádoucí klinické projevy se v současnosti nedají účinně ovlivnit, což ve stejné míře platí i pro snahy modifikovat farmakologicky projevy únavového syndromu [10]. I při maximální snaze a spolupráci specialistů různých lékařských i nelékařských oborů může postoperační únavový syndrom perzistovat řadu měsíců a v dlouhodobém měřítku ztížit či dokonce znemožnit plnohodnotné zotavení z provedeného výkonu.

Body k zapamatování

• Pooperační únavový syndrom je projevem perzistující dysregulace tkáňové homeostázy organismu s variabilními klinickými projevy.
• Prevencí rozvoje pooperačního únavového syndromu je minimalizace operačního traumatu a eliminace výkyvů homeostázy v perioperačním období.
• Specifická prevence ani terapie neexistuje.

KORESPONDENČNÍ ADRESA AUTORA:
prof. MUDr. Vladimír Černý, Ph.D., FCCM
cernyvla1960@gmail.com