Z historie „jubilejního pavilonu“ v pražské všeobecné nemocnici

Jubilejní osmičky byly oblíbeny i za „starého Rakouska“. K nejvýznamnějším osmičkovým výročím patřil nástup Františka Josefa I. na trůn v roce 1848 (2. prosince) Toto výročí bylo slaveno tím více, čím se z mladého, sličného a ztepilého císaře stával „stařičký mocnář“. Padesáté výročí jeho panování v roce 1898 bylo ovšem ovlivněno zavražděním císařovy manželky Alžběty v září onoho jubilejního roku. Císař si proto nepřál veřejné honosné slavnosti, avšak i před tím oblíbené pojmenování budov a institucí jeho jménem se v souvislosti s padesátým výročím jeho nástupu na trůn vyskytovalo obzvláště často. A proto také s výstavbou nového pavilonu v areálu pražské všeobecné nemocnice se spěchalo, aby alespoň hrubá stavba byla dokončena a ozdobena mocnářovým jménem v jeho jubilejním roce.

Stavební vývoj pražské všeobecné nemocnice je nepřetržitý a velmi složitý proces, protože brzy po jejím otevření v roce 1790 přestala tato přestavba bývalého tzv. ústavu šlechtičen dostačovat a vyhovovat stoupajícímu přílivu pacientů i nárokům klinické výuky posluchačů pražské lékařské fakulty.

Zvláště naléhavě byl pociťován nedostatek klinických lůžek od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 19. století, kdy se schylovalo k rozdělení pražské univerzity na českou a německou a bylo jasné, že po tomto rozdělení se zvýší v areálu počet klinik. Byly ustanovovány různé komise složené z vládních i zemských více či méně schopných úředníků a expertů a podle jejich složení vznikaly více či méně realizovatelné návrhy. Jeden z nich, podaný v listopadu 1881 panské sněmovně akademickým senátem s převahou německé strany například navrhoval, aby pro budoucí českou lékařskou fakultu byla postavena zcela nová nemocnice. Proti tomuto návrhu vystoupil mimo jiné Spolek českých lékařů, protože věděl, že realizace tohoto návrhu by odsunula rozdělení lékařské fakulty do nedohledna.

Po aktivování české fakulty v říjnu roku 1883 se jednalo o tom, aby a areálu nemocnice bylo postupně vybudováno 9–12 pavilonů. Většina účastníků jednání byla ovšem k tomuto megalomanskému plánu oprávněně skeptická a předpokládala, že podobně jako v minulých letech, ani nyní nedojde k jeho realizaci.

A opravdu, nakonec v devadesátých letech vyrostly v areálu všeobecné nemocnice pouhé tři nové pavilony, které měly vyřešit situaci nejhůře umístěných klinik a oddělení české a německé lékařské fakulty.

V roce 1887 byla zahájena stavba dvou pavilonů určených nejhůře umístěným pracovištím. Jako první byl v roce 1890 dokončen tzv. infekční či izolační pavilon, určený pacientům s neštovicemi, skvrnitým tyfem a cholerou. Stavba proto měla tři zvláštní vchody, aby bylo zaručeno oddělování pacientů podle chorob. Ovšem tento pavilon nikdy nesloužil účelu, pro který byl vybudován. Do budovy byly umístěny – přes odpor přednostů – česká a německá gynekologická klinika a česká otiatrická klinika. Budova těmto operačním oborům naprosto nevyhovovala ani po nákladné adaptaci.

V roce 1891 byla dokončena stavba pavilonu určeného české chirurgické klinice. Ani jeho osud nebyl jednoduchý. Proti vůli přednosty chirurgické kliniky, profesora V. Weisse, bylo rozhodnuto, že do jeho části bude umístěna i česká dermatovenerologická klinika. Ač šlo o účelovou stavbu, tato byla od samého počátku nevyhovující – úzká společná chodba, kde se sotva otočila nosítka, sloužila zároveň jako čekárna, kterou procházely mimo jiné i stovky mediků do posluchárny, dokud do ní nebyl dodatečně vybudován vchod zvenčí apod. Všichni čeští přednostové byli nuceni postupně odstraňovat alespoň nejhorší nedostatky této stavby, na níž se nesmyslně šetřilo¹.

Za zcela jiných podmínek byla v květnu roku 1896 zahájena stavba (povolená 26. listopadu 1894)² pavilonu pracovně označovaného číslem VI, určeného čtyřem německým klinikám: interní, gynekologické, oční a propedeutické. Je pravda, že tyto kliniky byly dosud umístěny v nevyhovujících prostorách hlavní budovy všeobecné nemocnice, ovšem to platilo o většině klinik³.

Výstavba pavilonu byla svěřena dvěma zkušeným inženýrům z místodržitelského úřadu, A. Kožíškovi a J. Hellerovi. Za dva roky – 1898 – vyrostla na svažitém terénu rovnoběžně s průčelím všeobecné nemocnice třípodlažní stavba v tehdy oblíbeném jednoduchém novorenesančním slohu. Vzhledem k terénu měly ovšem i některé sklepní místnosti přímé osvětlení a bylo možno je využít například pro ložnice ošetřovatelek. Nevýhodou ale bylo, že budova nebyla dostatečně široká na to, aby byly jednotlivé kliniky celé umístěny v jednom podlaží. Hlavní místnosti oční kliniky byly v přízemí, interní kliniky ve zvýšeném přízemí a v prvním a ve druhém patře západního křídla, gynekologické kliniky ve stejných třech podlažích východního křídla a místnosti propedeutické kliniky ve střední části druhého patra. V roce 1900 vyšla o stavbě tohoto pavilonu knižní publikace s úvodem inženýra A. Kožíška a popisy tří zde umístěných pracovišť z pera jejich přednostů – oftalmologa W. Czermaka, internisty R. Jaksche a porodníka M. Saengera (obr. 1). Obsahuje i sedm plánů budovy a 48 fotografií – dvě exteriéru – ostatní interiérů a jejich zařízení⁴.

Z dochovaných zápisů ze zasedání profesorského sboru německé lékařské fakulty je zřejmé, že stavba byla živě sledována a zejména její budoucí uživatelé zde předkládali své požadavky na speciální vybavení svých pracovišť⁵. K nejagilnějším patřil internista prof. R. Jaksch. On byl také patrně iniciátorem návrhu, aby přednostové klinik, které měly být umístěny v novém pavilónu – vedle něho a zmíněného a W. Czermaka to byl gynekolog A. Rosthorn a experimentální patolog Ph. Knoll (poslední dva ale odešli z Prahy před dokončením pavilonu), podali návrh pojmenovat tento šestý pavilon po císaři Františku Josefovi na památku 50. výročí jeho nástupu na trůn. Na počátku jubilejního roku, tj. na konci ledna 1898, návrh projednali s ředitelem všeobecné nemocnice dr. Jaroslavem Šťastným⁶. Již za týden, 6. února, čtyři jmenovaní profesoři napsali žádost na ministerstvo vnitra, aby svolilo nazývat šestý pavilon ve všeobecné nemocnici „na věčné časy pavilonem císaře Františka Josefa“ a tuto skutečnost vytesat do mramorové desky v hale středního vchodu do pavilonu. Žádost pak putovala obvyklým způsobem s doporučením děkanátu německé lékařské fakulty do Vídně na ministerstvo vnitra, které si ještě vyžádalo stanovisko ministerstva školství a pražského místodržitelství, aby posléze ministerstvo vnitra sdělilo 19. dubna 1898 do Prahy místodržiteli hraběti C. Coudenhovemu, že žádosti o pojmenování pavilonu i instalaci desky bylo vyhověno⁷.

Profesoři Jaksch, Czermak a Rosthorn také v zasedání profesorského kolegia 13. prosince 1899 navrhli, aby inženýři Kožíšek a Heller byli za tuto stavbu vyznamenáni. Zatím se nepodařil najít doklad, zda vyznamenání opravdu obdrželi.

Hrubá stavba pavilonu byla dokončena v roce 1898, zařizování interiérů se protáhlo ještě déle než rok. Ve srovnání se zmíněným českým chirurgickým pavilonem se opravdu na stavbě a zařízení nešetřilo. Stavba jen o něco menšího chirurgického pavilonu stála 240 000 zlatých, vnitřní zařízení 54 000 zlatých, stavba jubilejního si vyžádala 485 360 zlatých, zařízení 75 844 zlatých⁸. Nemocniční fond byl touto stavbou vyčerpán, realizace dalších plánovaných staveb byla celá léta pozastavena.

Zařízení jubilejního pavilonu bylo opravdu na výši doby, všechna pracoviště měla izolační místnosti, laboratoře, knihovny, moderně vybavené posluchárny atd. Anonymní referent v Časopisu lékařů českých uvedl ve zprávě o slavnostním otevření nového pavilonu, že „Kliniky jsou vesměs moderně, účelně, s možno říci s přepychem zařízeny⁹.“ Pamatováno bylo i na důstojné ubytování ošetřovatelek ve zvláštních tzv. dormitářích. Na většině ostatních pracovišť všeobecné nemocnice bydlely tehdy ošetřovatelky na pokojích nemocných, odděleny pouhou plentou.

Stěhování do nového pavilonu probíhalo postupně. Koncem července roku 1899 (31. čevence) se nastěhovaly kliniky interní a oční, koncem tohoto roku gynekologie¹⁰, datum nastěhování propedeutické kliniky se zatím nepodařilo zjistit. V této době totiž neměla propedeutická klinika řádného přednostu, tím byl jmenován E. Hering až 1. října 1901.

Slavnostní otevření pavilonu se konalo až 1. února 1900. Profesorské kolegium německé lékařské fakulty ustanovilo na své schůzi 15. ledna 1900 zvláštní komisi složenou z přednostů pracovišť v novém pavilonu, která vypracovala scénář této události. Její dosti podrobný popis uveřejnil Prager medizinische Wochenssrift, velmi stručný pak i Časopis lékařů českých¹¹.

Je až s podivem, jak velkou pozornost věnoval slavnosti otevření jubilejního pavilonu denní tisk. Prohlédla jsem pět nejrozšířenějších deníků, tři německé a dva české. Bohemia, německý liberální deník, v ranním vydání z 1. února oznamoval konání této události a týž den přinesl ve večerním vydání její velmi rozsáhlý popis. Věnoval ji více než celou stránku svého velkého formátu a vedle výčtu jmen přítomných uvedl i podstatné části projevů slavnostních řečníků. Vládní list Prager Zeitung referoval o slavnosti ve svém večerníku Prager Abendblatt a ještě druhý den (2. února) se k ní vrátil několika dodatky. Opoziční Politika upozornila 2. února na to, že i české kliniky by potřebovaly vyhovující novou budovu, ale na to že nejsou peníze. Vládní Pražské noviny přinesly 2. února stručnou zprávu o „významné slavnosti“. Národní listy o ni referovaly až 3. února. Dle očekávání vyjádřily především pochopitelnou trpkost nad tím, že „německý pavilon“ vybavený všemi moderními pomůckami podle nejlepších vzorů vyhovuje nejpřísnějším požadavkům vědy, ale je určen výhradně pracovištím německé fakulty, která má sotva třetinu posluchačů ve srovnání s českou fakultou, ale stojí mnohem více. Připomněly i „nádherné“ a „velkolepé“ německé teoretické ústavy v ulici U Nemocnice – patologický, anatomický a chemický.

Podle uvedeného lékařského a denního tisku se slavnost odehrávala ve vestibulu středního traktu pavilonu (proměněného pro tuto příležitost v „květinový háj“), kde byla odhalena pamětní deska s nápisem „Dieser Bau wurde im 50. Regierungsjahre Seiner Majestät des Kaisers Franz Josef I. vollendet und führt mit Allerhöchster Genehmigung den Namen Kaiser Franz Josef-Pavillon“.

Hlavním řečníkem při slavnostním otevření pavilonu byl profesor Jaksch. Začal historií budování všeobecné nemocnice a skončil vyjádřením vděku i úcty a provoláním slávy císaři Františku Josefovi. Celé shromáždění se k provolání nadšeně připojilo. Následovaly projevy zástupců ministerstva kultu a vyučování, zdravotní správy, místodržitelství a nakonec rektora německé univerzity, klasického filologa K. Holzingera.

Jeho slova citovaná v Prager medizinische Wochenschrift a v Bohemii by mohl pronést beze změny i dnešní rektor Karlovy univerzity: „My, profesoři, jsme každoročně v situaci, že musíme od státu požadovat velké sumy. Věda dnes nejen může, ale musí – je to pro každou univerzitu otázkou přežití kvůli nesmírnému konkurenčnímu boji, boji vědy, který musí vybojovat – vyžadovat, aby potřebné prostředky byly schváleny rychle a v bohaté míře.“

Večer uspořádala lékařská fakulta slavnostní banket. Ve jmenovitém výčtu osobností přítomných na této slavnosti je zmíněn zástupce české fakulty všude bez uvedení jména ...

Od přelomu 19. a 20. století do květnového povstání v roce 1945 se v tomto pavilonu odehrávala nikoliv nevýznamná část dějin německé lékařské fakulty. Následující přehled přednostů jejich čtyř klinik a oddělení ukazuje, že zde pracovaly i osobnosti, které dříve či později vstoupily do dějin světové medicíny. Uvádíme data jejich přednostenského působení, jména suplentů v období mezi ustanovením nových řádných přednostů nezaznamenáváme.

Klinika vnitřního lékařství:

Rudolf Jaksch 1899–1925

Wilhelm Nonnenbruch 1927–1939

Fritz Schellong 1939–1940

Arthur Rühl 1940 – květen 1945

Gynekologická klinika:

Max Saenger 1899–1902

Friedrich Kleinhans 1908–1916

Georg A. Wagner 1917–1928

Wilhelm Weibel 1928–1931

Hermann H. Knaus 1934 – květen 1945

Oční klinika:

Wilhelm P. Czermak 1895–1906

Anton Elschnig 1907–1933

Jaroslav Kubik 1935–1939

Herwigh Rieger 1940 – květen 1945

Propedeutická klinika:

Ewald H. Hering ml. 1901–1913

Arthur Biedl 1914–1933 (po jeho smrti klinika zanikla)

Biogramy všech přednostů pracovišť v jubilejním pavilonu do roku 1945 jsou zpracovány v biografickém slovníku německé lékařské fakulty¹².

Pracovní podmínky v jubilejním pavilonu byly patrně nejlepší ve srovnání s ostatními klinikami ve všeobecné nemocnici a navíc je nesporné, že do vzniku Československé republiky v roce 1918 byla pracoviště německé fakulty mnohem lépe dotována. Je přirozené, že republika se snažila tyto podmínky vyrovnat, nikoliv však na úkor německé strany. Nejlépe to dokumentují slova přednosty 2. německé interní kliniky R. Jaksche, jak on hodnotil tuto situaci z vlastní zkušenosti v roce 1922. Nejprve uvedl, že se na počátku své profesní dráhy toužil stát profesorem ve Vídni a pokračoval: „Nyní nelituji, že se tak nestalo. Jsem totiž jako chef skvostně vypravené kliniky v Praze v největší míře spokojen, poněvadž česká vláda všem mým přáním směřujícím ke zvelebení kliniky v nejliberálnější míře promptně vyhoví. Vděčně uznávám, že se mi podařilo v zájmu kliniky prosaditi vše, co mi bývalá rakouská vláda odepřela, ačkoliv jsem přece byl členem nejvyšší zdravotní rady¹³.“ Také světově proslulý endokrinolog A. Biedl se patrně cítil v Praze na svém pracovišti dobře. Jeho zásluhy vysoce ocenil prof. J. Pelnář v Časopisu lékařů českých ve zprávě o jeho úmrtí, kterou zakončil slovy: „Prof. Biedl patřil k těm badatelům německé fakulty, s nimiž udržujeme na zdejší horké půdě nadějné klidné vědecké styky. Zachováváme jej jako badatele i jako člověka v čestné paměti¹⁴.“

Můžeme tedy předpokládat, že i ostatním pracovníkům se v jubilejním pavilonu líbilo a dobře pracovalo nejen v rakouské monarchii, ale i v období meziválečném.

Tragické události let 1938–1945 se obrazily i v osudech jubilejního pavilonu a jeho pracovníků. Byli mezi nimi více či méně přesvědčení nacisté, ale i osobnosti, které si zachovaly korektní vztah k českým kolegům i československému státu a dovedly jej statečně prokázat i v nejdramatičtějších chvílích v době mnichovské krize či uzavření českých vysokých škol. Máme svědectví o tom, že takto vystupoval H. H. Knaus, přednosta gynekologicko-porodnické kliniky, světově proslulý spoluobjevitel (s K. Ogino) teorie plodných a neplodných dní ženy. Když 9. května 1945 podával spolu s ostatními profesory německé lékařské fakulty nucenou rezignaci do rukou revolučního ředitele, gynekologa prof. K. Klause a zástupců profesorského sboru české fakulty chirurga A. Jiráska a dermatovenerologa K. Gawalowského, vyjádřil své stanovisko slovy, že nebyl německým, ale československým profesorem¹⁵.

Od května roku 1945, kdy byly německé kliniky převzaty do českých rukou, se v „jubilejním pavilonu“ v pražské všeobecné nemocnici začala odehrávat nová kapitola jeho dějin (obr. 2).

doc. PhDr. Ludmila Hlaváčková, CSc.

Ústav dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK

Kateřinská 32, 128 00 Praha 2

e-mail: ludmila.hlavackova@lf1.cuni.cz

¹O stavebním vývoji všeobecné nemocnice viz Hlaváčková, L., Svobodný, P.: Dějiny všeobecné nemocnice v Praze 1790–2000. Praha, Karolinum, 2001, s. 32–36, 54–59.

²Základní kámen byl položen 20. 7. 1896; tento údaj uveřejnil deník Bohemia ve večerním vydání z 1. 2. 1900. Prager medizinische Wochenschrift z roku 1896 tuto událost nezachytil, Časopis lékařů českých z tohoto roku také ne.

³Šťastný, J.: Stručný přehled dějin a nynějšího stavu c. kr. všeobecné nemocnice v Praze, Praha 1891. Pány v příloze této publikace zachycují rozmístění všech klinik a oddělení ve všeobecné nemocnici v roce 1890.

⁴Czermak, W., Jaksch, R., Saenger, M., Kožíšek, A.: Der Kaiser Franz Josef-Pavillon im k.k. allgemeinen Krankenhause zu Prag, Prag 1900. Publikace vyšla na pokračování i v Prager medizinische Wochenschrift 25, 1900.

⁵Archiv Univerzity Karlovy (dále AUK), Protokoly profesorského kolegia německé lékařské fakulty 1897-1900, kart. B1, B2.

⁶Národní archiv (dále NA) , PM 1891–1900, 1/1/39, Protokol ze schůze gremia všeobecné nemocnice 31. 1. 1898.

⁷tamtéž, přípisy z 7. 2., 12. 3. a 19. 4. 1898.

⁸Weiss, V.: Dějiny chirurgie v Čechách. Praha, nákladem vlastním, 1981, s. 139; Czermak, W. et al.: l.c. XXV–XXVII.

⁹Časopis lékařů českých, 1900, 39, s. 119.

¹⁰Prager medizinische Wochenschrift, 1900, 25, s. 72.

¹¹Viz poznámka 7 a 6.

¹²Hlaváčková, L., Svobodný, P.: Biographisches Lexikon der Deutschen medizinischen Fakultät in Prag 1883–1945, Praha, Karolinum, 1998.

¹³Věstník českých lékařů, 1929, 41, s. 506.

¹⁴Časopis lékařů českých, 1933, 72, s. 1082.

¹⁵Svobodný, P.: H. H. Knaus – profesor lékařské fakulty Německé (Karlovy) univerzity v letech 1938–1945 (v tisku Historia Universitatis Carolinae Pragensis).