Doc. MUDr. Vladimír Puchmayer, CSc.

Doc. MUDr. Vladimír Puchmayer, CSc.

(17. 5. 1929 – 27. 2. 2008)

Vážení pozůstalí,

vážení smuteční hosté ...*

„Kdybych měl odpovědět na otázku, co je důležité, co má být na počátku zdůrazněno, řekl bych: vědomí souvislosti. Vědomí kladných a záporných vztahů, vědomí souběžných akcí, vědomí tradice a pohled, který dovede obsáhnout široký obzor.“ Takto, výrokem Vladislava Vančury jsem uvedl svojí laudaci k šedesátinám docenta Puchmayera. Vědomí souvislosti je jedna z nejcharakterističtějších vlastností Vladimír Puchmayera. Díky tomu získala nejen jeho mateřská IV. interní klinika, ale celá československá angiologie důstojného pokračovatele tradice založené inspirujícím Prusíkem a tvořivě rozvíjené Reinišem a Pokorným. Je ovšem skutečností, že pro „svůj“ obor mohl učinit nejvíce teprve po listopadu 1989. Krátce poté, co prošel vítězným konkurzem na místo přednosty IV. interní kliniky 1. lékařské fakulty UK a Všeobecné fakultní nemocnice, se doslova vrhnul do práce s entuziasmem hodným mladého nadšence. Pochopitelně, vždyť to byla opožděná satisfakce za léta ústrků a ponižování ze strany tehdy mocných, ale současně potřeba vyrovnat se čestně s nelehkým úkolem vytvořit širokou a fundovanou bázi pro obor, kterou léta postrádal, resp. v jejíž realizaci byl více než limitován. Tehdy, na podzim roku 1990, v čase prodchnutém porevoluční euforií se zdálo, že v nových společenských podmínkách nemůže být nic snazšího, než navázat na Prusíkovské tradice předznamenané vysokou odborností a náročností, ale rovněž i opravdovou kolegialitou, porozuměním a tolerancí. Teprve čas ukázal, co všechno bylo zdevastováno nejen okolo, ale i v nás samotných.

Přes uvedené i přes svízelnou spolupráci s vedením nemocnice, která měla často konfrontační charakter, přes limity personální politiky či nezvyklý fenomén kategorického imperativu peněz se podařilo mnoho užitečného a progresivního.

Čas od listopadu 1989 se podobal přespolnímu běhu pro netrénované. Účast v podobném závodě mohli přijmout jen ti, kteří trpěli přervanou kontinuitou smysluplné činnosti nejprve v 50. a později znovu v 60. letech.

Je pravděpodobné, že většina z nich vnímala tuto účast jako morální povinnost, pro mnohé to byla dozajista otázka sebeúcty. Docent Puchmayer byl jedním z nich. Pod jeho vedením jsme vybudovali jednotku intenzivní angiologické péče, první toho druhu u nás, za významného přispění sponzorů vybavili moderní katetrizační sál a postupně zavedli nejnovější diagnostické a léčebné invazivní výkony, v nichž mělo toto pracoviště ve své době nepochybně dominantní postavení v rámci celé země. Doc. Puchmayer si dlouhá léta jako jeden z mála uvědomoval naléhavost potřeby multidisciplinárního přístupu k nemocným s chorobami tepen a žil. Systematicky a s houževnatostí jemu vlastní prosazoval registraci angiocentra, jehož byl de facto duchovním otcem.

Rozsah odborné činnosti a zvláště šíře jeho zájmů v oblasti angiologie do jisté míry odráží členství nejen v domácích, ale především v četných mezinárodních společnostech, stejně tomu tak je s členstvím v mnoha redakčních radách tuzemských a zahraničních periodik(viz ¹).

Jen neinformovaný by soudil, že doc. Puchmayer, který ukončil svoje působení na IV. interní klinice v roce 1995, užíval zaslouženého odpočinku. Leč opak byl pravdou! Teprve po odchodu z kliniky měl dostatek času, aby vyrovnal účty s milovaným oborem – organizoval, publikoval, přednášel a především cestoval jako nikdy předtím. Vrchovatou měrou naplňoval ono zmíněné vědomí souvislostí, ale především odkaz svých učitelů – Prusíka a Reiniše, kteří mu byli vzory profesními i lidskými.

Doc. Puchamyer žil navzdory věku plným odborným i společenským životem do chvíle, kdy ho před 3 lety zaskočil osud v podobě zákeřné nemoci, a to násobně, neboť spolu s ním onemocněla těžce i jeho kultivovaná a jemná žena Marie, věrná a spolehlivá celoživotní souputnice, jeho „centrum securitatis“. Poté, co oba překonali četné obtíže spojené s operačními a následnými léčebnými postupy, se zdálo, že nejhorší bylo zažehnáno. Znovu jsme se s ním setkávali na klinice, kam často docházel. Vždy pečlivě upraven, elegantní a opět plný neopakovatelného humoru. V letních měsících uplynulého roku se však nemoc přihlásila znovu, naléhavěji. Bohužel téměř ve stejné době došlo k témuž u ženy Marie. Poměrně brzy bylo zřejmé, že i další terapeutický pokus selhal a nastal čas komplikací a spolu s ním období téměř nepřetržitého sedmiměsíčního utrpení. Jestliže jsme doc. Puchmayera ctili pro jeho morální integritu a profesní zdatnost, pak v posledních týdnech života získal náš obdiv odvahou a statečností, kterými komplikovanému průběhu nemoci vzdoroval.

Jeho odchodem ztratila 1. lékařská fakulta UK významného představitele vnitřního lékařství a angiologie, oblíbeného učitele a nezapomenutelnou osobnost.

Čest jeho památce!

¹V roce 1993 založil doc. Vladimír Puchmayer samostatnou Českou angiologickou společnost a stal se jejím prvním předsedou. Uznáním jeho mimořádných zásluh bylo v roce 1997 jmenování prvním prezidentem nově založené společnosti Central European Vascular Forum. O rok později se stal i prezidentem jejího prvního pražského kongresu. Rozsah jeho vlastní odborné činnosti je úctyhodný. Publikoval více než 170 prací včetně jedné monografie a řady kapitol v učebnicích a přednesl přibližně 300 přednášek, z nichž více než třetinu v zahraničí. Šíři jeho zájmů v oblasti angiologie do jisté míry odráží členství nejen v domácích, ale i mezinárodních společnostech, podobně je tomu i u členství v odborných periodicích. Stal se držitelem Stříbrné medaile Karlovy Univerzity, Medaile 1. stupně ČVUT Praha, Medaile 1. lékařské fakulty Karlovy Univerzity, Purkyňovy medaile České lékařské společnosti J. E. Purkyně, Zlatého odznaku Sdružení bavorských internistů, Zlaté spony České angiologické společnosti, Pamětního listu 1. lékařské fakulty Karlovy Univerzity, Slavnostní medaile Jubilejních „X. Gemeinsame 3-Länder-Tagung (BRD, Schweiz. Österreich)“ – 1995, Medaile České angiologické společnosti za zásluhy – 2008. Byl rovněž opakovaně oceněn a získal Cenu České kardiologické společnosti za monografii: „Smoking as a risk factor of the development of arterial occlusive disease“, Prusíkovu cenu České angiologické společnosti za monografii (spolu s K. Roztočilem): „Praktická angiologie 2001“, Cenu České internistické společnosti za monografii (spolu s K. Roztočilem): „Praktická angiologie 2001“.

Zastával rovněž řadu funkcí, byl Členem výboru Spolku lékařů českých J. E. Purkyně (1990–2007), členem revizní komise předsednictva ČLS JEP (1999–2000), členem vědecké rady 1. LF UK (1990–1993), předsedou Angiologické sekce České kardiologické společnosti (1990–1993), hostujícím profesorem University Wien (1995), zakladatelem a 1. předsedou Obvodního sdružení ČLK Praha 2 (1991–1995), členem Hlavního výboru (1995–2000) a předsednictva Masarykova demokratického hnutí, prezidentem Lions klubu Praha Strahov St. Giorgio (1996–1998) a členem výkonného výboru Mezinárodní angiologické unie. Jeho přínos pro obor vnitřního lékařství a angiologie byl oceněn řadou čestných členství. Byl čestným předsedou České angiologické společnosti ČLS JEP, České lékařské společnosti J. E. P., Slovenské lékařské společnosti, Spolku českých lékařů v Praze, České kardiologické společnosti, České flebologické společnosti a rovněž Angiologických společností Kuby, Rakouska, Slovenska a Švýcarska. Významné bylo i jeho zastoupení v odborných periodicích. Byl členem redakčních rad řady prestižních angiologických časopisů: International Angiology (Regional Editor), Seminars in Vascular Medicíně (Senior Advisory Board), Angiologie (Francie), Annales de Cardiologie et Angéiologie – dříve Angéiologie (Francie), JAMA (české a slovenské vydání), Praktická flebologie, Všeobecná angiológia – General Angiology (Slov. Rep.), Eurorehab (Slov. Rep.), Referátový výběr z kardiologie, Honorary editor Acta Angiologica, ofic. časopis CEVF, Advisory Board „Seminars in Vascular Medicine“ (od 2000).

*Záznam proslovu doc. MUDr. Petra Bartůňka, CSc., který pronesl jménem děkana prof. MUDr. Tomáše Zimy, DrSc. a celé akademické obce 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, dne 5. března 2008 ve Velké obřadní síni krematoria v Praze 10 na smutečním shromáždění.