Laureáti Nobelovy ceny

Max Theiler

(1899 –1972)

V roce 1951 byl oceněn Nobelovou cenou za fyziologii a medicínu původem jihoafrický lékař a virolog Max Theiler (1899 – 1972), a to za vytvoření vakcíny proti žluté zimnici.

Narodil se 30. ledna v Pretorii v jižní Africe jako jedno ze čtyř dětí v rodině veterináře švýcarského původu Arnolda Theilera. Max navštěvoval místní školy, kromě jednoho roku studia v Basileji ve Švýcarsku. Poté pobýval mezi lety 1916 a 1918 na univerzitě v Rhodu a v Kapském Městě, následně odešel do Anglie a nastoupil do nemocnice St. Thomas a na Institut tropické medicíny, kde roku 1922 promoval. Zároveň ještě téhož roku obdržel licenciát na Královské lékařské akademii v Londýně a stal se členem Kolegia chirurgů. Nastoupil jako asistent v Bostonu na Harwardskou Lékařskou fakultu, konkrétně na oddělení tropické medicíny. Později je zde jmenován profesorem. Roku 1928 se oženil s Lillian Grahamovou, s níž měl jednu dceru.

V roce 1930 se spojil s Rockefellerovou nadací, pod jejíž záštitou uskutečnil většinu svých badatelských prací a kde byl zapojen do ambiciózního programu na vymýcení žluté zimnice z celého světa. Roku 1951 se stal ředitelem laboratoří Rockefellerovy nadace v New Yorku.

Ve svých raných pracích se zabýval úplavicí a různými typy infekcí přenášených hlodavci. Avšak již během svého pobytu v Londýně pracoval na výzkumu žluté zimnice, a ta se stala jeho přednostním předmětem zájmu.

Na přelomu století bylo zjištěno, že příčinou této choroby není bakterie, jak se dosud předpokládalo, ale arbovirus čeledi Flaviviridae. Počáteční pokusy probíhaly na lidských dobrovolnících, z nichž někteří zemřeli. Proto musely být pokusy ukončeny. Theiler zmínil jejich památku i ve svém proslovu při předávání Nobelovy ceny a označil jejich oběť za mučednictví vědy, protože zemřeli, aby jiní mohli žít. Označil tuto dobu za jednu z heroických etap v celkovém vývoji dějin medicíny, díky níž byl výzkum žluté zimnice značně urychlen.

Tyto pokusy potvrdily, že se žlutá horečka přenáší prostřednictvím komárů. Kromě toho se také zjistilo, že jde o nemoc volně žijících zvířat džungle, z čehož vyplývalo její potencionální nebezpečí.

Počátkem moderního období výzkumu byl rok 1928, kdy se zjistilo, že touto zimnicí je také možno infikovat jeden druh indické opice. Tím se konečně získalo pokusné zvíře pro laboratorní výzkum. Ani tato fáze výzkumu nebyla bez nebezpečí a i tentokrát došlo k několika infekcím a následným lidským úmrtím. Výzkum však již znovu pozastaven nebyl. Max Theiler při dalším hledání a zkoumání prokázal, že virus může být přenesen i na myš, pokud bude naočkován intracerebrálně. To byl významný posun kupředu, protože používání myší jako pokusných zvířat výrazně snížilo náklady na výzkum a podstatně ho urychlilo.

Spolu se svým týmem se Theilerovi podařilo vytvořit dva typy vakcín, tzv. francouzský typ a dále typ 17D. Obě vakcíny vyvolávaly skutečné infekce a následné imunity. Rozdíl byl v tom, že infekce vyvolaná francouzským typem měla závažnější průběh, který byl pozorován jak u subjektivních příznaků, tak u množství cirkulujícího viru. V důsledku toho byla také produkce protilátek pravidelnější než po velmi mírné infekci indukované 17D vakcínou. V praxi se nakonec ujala Theilerovým týmem vylepšená, bezpečná a standardizovaná vakcína 17D, přizpůsobená k hromadné výrobě. Ta se aplikovala do svalu a poskytovala od zhruba deseti dnů po naočkování imunitu, která přetrvávala přibližně deset let.

Později se Theiler věnoval výzkumu horečky dengue a japonské encefalitidy. Také se zabýval dětskou obrnou a objevil zdánlivě totožnou poruchu u laboratorních myší, která je někdy také nazývána Theilerovou chorobou (jedná se o encefalomyelitidu).

Nobelovu cenu za vyvinutí vakcíny proti žluté zimnici převzal Max Theiler 10. prosince 1951. Byla vyvrcholením jeho předchozích ocenění, např. Královské společnosti pro hygienu a tropickou medicínu (1939), Harvardské Univezity (1945) a Laskerovy nadace (1949).

Jméno Maxe Theilera zůstane spojeno s úspěšným vývojem vakcíny proti žluté zimnici. Její nebezpečné epidemie se tak již staly minulostí. Zemřel 11. srpna 1972 v New Haven v USA.

Použité zdroje:

1. Nobelprize.org: Prize Awarder for the Nobel Prize in Physiology or Medicine,

2. Wikipedia.org: Nobel Prize in Physiology or Medicine

Mgr. Anna Nováková

Zdravotně sociální fakulta JU

Boreckého 27

370 00 České Budějovice

e-mail: simanova@zsf.jcu.cz