Hygiena ženy III - Druhá polovina 17. století a 18. století

V polovině 17. století se Evropa vzpamatovává z třicetileté války a jejích následků. Dobová hygiena odpovídala pohnutým létům. Strach z vody jako potenciálního zdroje nákazy chorob měl dopad hluboko do 18. století.

Zhruba od šedesátých let 17. století začíná módní tón v oblékání, způsobu líčení, úpravy vlasů a používání různých kosmetických prostředků udávat Paříž. Za účelem informovat o aktuálním dění ve světě módy vycházejí ve Francii různé módní časopisy (obr. 1). Do Anglie, Německa, Itálie a Ruska jsou z Francie zasílány figurky tzv. pandory oblečené podle poslední módy. Na dvoře Ludvíka XIV. se začíná v šedesátých letech 17. století, v době, kdy se Ludvík již sám ujal vlády (do roku 1661 vládla jako regentka jeho matka Anna Rakouská) vznikat módní styl, který se stal vzorem pro ostatní evropské státy, a Francie si začala upevňovat dominantní postavení na poli módy. Vliv francouzské módy je patrný na vyobrazeních českých šlechtičen už v roce 1661. Za vlády Ludvíka XV. se na královském dvoře objevují nové módní kreace, které velmi rychle zdomácněly v širších společenských vrstvách a překračují hranice Francie. Francouzský dvůr udává módní tón i za vlády Ludvíka XVI. Jeho manželka Marie Antoinetta našla v módě nemalé zalíbení. Objevuje se ve stále nových a velmi nákladných róbách a se složitými účesy. Známá je také svým zájmem o různé hygienické a kosmetické novinky.

Živůtek ženského šatu se v oblasti pasu začíná čím dál tím více zužovat. Ženy nosí korzet, který pomáhá tělo držet v požadovaném tvaru. Objemnou sukni podepírala krinolína, kterou tvořily kovové obruče spojené voskovým plátnem. Krinolína neumožňovala svým nositelkám přílišnou volnost. Těžko se v ní pohybovalo, sedělo, dokonce vykonání ,,potřeby“ nebylo nikterak lehké. Bourdalou – dámskou urinační nádobku používaly ženy v situacích, ve kterých bylo obtížné si dojít na ,,malou stranu“, zejména při cestování a různých ceremoniích. Nádobka se nenápadně, nejčastěji za asistence druhé osoby (komorné) zasunula na patřičné místo, a dáma tak mohla vykonat svojí potřebu. Tyto nádobky tvarem připomínající omáčník, byly převážně vyrobeny z porcelánu (obr. 2), dochovaná je také nádobka zhotovená z kůže. V domácnostech byly urinační nádobky ukládány do nočních stolků, během cest do speciálních pouzder.

K mytí bylo možné použít jak soupravu skládající se z umyvadla a konvice, tak umyvadlo se závěsnou nádrží na vodu upevněnou na stěně nebo závěsném ramínku. Barokní a rokoková umyvadla nebyla nikterak objemná, zato byla bohatě zdobená, oblíbenými motivy byly mytologické výjevy. Vany byly kovové nebo dřevěné. Díky přístupu, který byl v tomto období k osobní hygieně, bylo třeba svádět nelehký boj s obtížnými cizopasníky. K lapání blech sloužily krabičky s malými dírkami (obr. 3), do kterých se jako vábidlo vkládaly tchoří, lasiččí nebo kuní kožešinky, od 18. století medová kulička. Krabičky se nosily zavěšené na těle pod šaty. V zámeckých depozitářích jsou také k vidění bohatě zdobené dózičky, do kterých bylo možné odhodit polapený hmyz.

Účesy procházely různými proměnami. Pro vytvoření jednotlivých účesů se vlasy kadeřily, tupírovaly, sepínaly v drdoly, pudrovaly. Pokožce hlavy neprospívaly ani neprodyšné paruky. Na jejich výrobu se kromě pravých vlasů používaly koňské žíně, vlna nebo kozí vlas. Na paruky a vlasy se nanášel parfémovaný vlasový pudr. Pro jeho rovnoměrné rozložení se v domech zřizovaly speciální komory, ve kterých se pudr rozprašoval o strop a poté se snášel na paruky, nebo pravé vlasy. Tvář si žena chránila maskou a oděv zakryla speciálním pláštěm. Kromě bílého pudru se používají pudry barevné: modrý, žlutý, černý nebo hnědý. Drbátko umožňovalo podrbání pokožky hlavy, aniž by se poškodil složitý účes či pohnula naaranžovaná paruka. Skládalo se z dlouhé rukojeti, na jejímž konci byla ručička zhotovená ze slonové kosti, drahých kovů nebo želvoviny. Ženy se líčily a česaly u stolku, na jehož desce bylo zpravidla umístěno zrcadlo, hřeben a kelímky s líčidly. Spodní regály, ve kterých byly umístěny ostatní (méně vzhledné) hygienické potřeby, zakrýval závěs. Líčení se skládalo z nanesení pudru, který se vyráběl z rýžové mouky, na rty se používala růž, která se dodávala v porcelánových kelímcích, tváře se malovaly červení. Nad horní ret, tvář, dekolt, ale i na šíji si ženy umisťovaly mušky – drobné ozdoby různých tvarů (srdíčko, kolečko, květ, půlměsíc), které se zhotovovaly z černého hedvábí nebo papíru. Tyto ozdůbky fr. mouche si ženy nalepovaly už v 17. století, ale ve století 18. se staly doslova módním hitem.

Významnou úlohu hrály v tomto období vůně, jejichž používání patřilo k dobrým mravům (překrytí tělesného pachu) a určité společenské prestiži. Nejvíce byly ceněny drahé, nejlépe francouzské parfémy. Za zmínku stojí jméno významného francouzského ,,voňavkáře“, kterým byl Jean Franćois Houbigant, jehož podnik se kromě parfémů specializoval na výrobu pudrů a vonných rukavic. Traduje se, že Marie Antoinetta před svým nezdařeným útěkem (v době revoluce) nechala poslat několik prázdných flakonů k Houbigantovi, aby je doplnil její oblíbenou vůní. Vonné esence, které tvořily základ parfémů nebo toaletních vod, se získávaly z rostlin destilací nebo technikou enfleurage, kdy se květy nakladly do oleje nebo tuku a ten vůni absorboval. Ve Francii se tato metoda používala od 17. století především u jasmínu. Při výrobě parfémů se používaly nejčastěji květy růže, jasmínu a levandule, v malém množství se používaly i živočišné přísady: ambra, pižmo. Parfémují se rukavice, vějíře, polštáře, podušky, paruky, mýdla, ručníky, pudry. Velice oblíbená byla růžová voda, které se přisuzovaly léčivé účinky. O její blahodárnosti se píše v Matthioliho herbáři, jenž byl součástí měšťanských knihoven: ,,voda růžová chladí srdce a vnitřních oudův svou vůní posilňuje a omdlévání brání“.

Je třeba připomenout význam českého sklářství, které se od 17. století zasloužilo o výrobu flakonů, ve kterých se uchovávaly jak parfémy, tak vonné vody. Ovzduší interiérů bylo provoňováno sušenými vonnými bylinami nebo aromatickými tekutinami, které se uchovávaly ve zdobených porcelánových, nebo kovových nádobkách s dírkovaným víkem. Na cesty byly určeny neceséry – kufříky, do kterých se ukládaly hygienické a kosmetické potřeby: dámská urinační nádoba, klystýrová stříkačka, umyvadélko, flakony s parfémy a trychtýřek na jejich přelévání, zrcadlo, hřeben, dózy na líčidla a drbátko. Od druhé poloviny 18. století se vyskytují neceséry v podobě kapesních pouzder a nosí se zavěšené na řetízku kolem krku nebo pasu. Tyto neceséry obsahovaly čistítko uší a nehtů, párátko, nůžky, malou lžičku na líčidlo, pudr, růž na rty, pinzetu a zrcátko. Neceséry byly vyráběny nejčastěji ze dřeva, kůže, perleti nebo různých kovů a jejich hlavním producentem byla Francie.

Revoluce, kterou Francie zakončila 18. století, představuje také změnu v oblasti módy. V Čechách k této proměně dochází pozvolna, ale již od roku 1795 ženy v celé Evropě nosí chemise – volný šat na způsob antického oděvu, který se stane jedním z atributů empíru.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

Mgr. Alexandra Surá
Ústav dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK
Karlovo náměstí 40, 128 00 Praha 2
e-mail: alexandrafi@seznam.cz