O Nobelových cenách, ale nejen o nich Nad knihou Erlinga Norrbyho: „Nobel Prizes-Life Sciences“ (World Scientific Publishing Co.Pte. Ltd., Singapore, 2010)

ÚVOD

Je jen málo událostí, které vzrušují vědeckou obec více, než je každoroční udílení Nobelových cen. Jsou to také ony vzácné okamžiky, kdy na předních místech sdělovacích prostředků se vedle politiků, sportovců, zpěváků a jiných obvyklých celebrit objeví jména vědců poctěných za svou badatelskou činnost tímto nejvyšším mezinárodním uznáním. Ke kouzlu Nobelových cen přispívá i jisté tajemno. Jména laureátů jsou do poslední chvíle přísně střežena a pro běžného vědeckého pracovníka (a tím spíše pro laika) je proces, který vrcholí předáním ceny švédským králem, naprosto neznámý.

Erling Norrby je nepochybně mimořádně kvalifikovaným, aby poodhrnul clonu tajemství, jež udílení Nobelových cen obklopují. Když v roce 1972 převzal po svém učiteli a ve své době předním světovém virologovi, profesoru Svenu Gardovi, vedení Virologického ústavu při Karolinska Institutet, stal se přidruženým a později řádným členem výboru pro udílení Nobelových cen z oboru fyziologie a medicíny. V roce 1992 byl zvolen hlavou Královské švédské akademie věd, která udílí Nobelovu cenu za chemii a fyziku. Tuto funkci zastával 6 let. Tak byl více než 20 let přímo spojen v různých funkcích s Výborem Nobelovy nadace (VNN). Byl proto zasvěcen do všech procesů, které se týkají výběru kandidátů a jejich posuzování, ale také byl svědkem sporů, které předcházely jejich volbě, i reakcí samotných vyznamenaných a těch, kteří byli přesvědčeni o tom, že se měli na ceně podílet, ale na které se nedostalo. Mnohé z velikánů světové vědy Norrby osobně poznal, a tak svědectví, která o nich vydává, jsou autentická. Z titulu svých funkcí měl přístup do archivů Výboru Nobelovy nadace. Jedinou limitací, která jeho výpověď doprovází, je doba: Archivy VNN jsou 50 let tajné. A tak popisy pozadí udílení Nobelových cen končí rokem 1960. Nicméně fakta, úvahy a komentáře, které prezentaci doplňují, dokonale dokreslují atmosféru kol Nobelových cen do současné doby. Navíc Norrby popisuje své dojmy a zkušenosti ze setkání s některými novodobými laureáty, s nimiž se blízce spřátelil. Na několika místech pak odbočuje od vlastního tématu a předkládá čtenáři úvahy o vědě jako takové a snaží se podat charakteristiku nejen několika vybraných vědců, ale i vykreslit obecný profil laureáta Nobelovy ceny.

ZROZENI NOBELOVYCH CEN

Kniha je rozdělena do osmi kapitol, které nejsou zcela souřadné. Je to důsledkem toho, že jejich texty vycházejí z autorových předchozích statí, které o Nobelových cenách napsal a publikoval v různých časopisech v posledních několika letech. Některé údaje se proto opakují, což však není na závadu, protože jsou prezentovány v různém kontextu. První kapitola je věnována Alfredu Nobelovi. Podává stručný přehled života tohoto podivuhodného muže. Popisuje jeho trnitý vývoj k úspěšnému vynálezci a podnikateli, na jehož vrub se připsalo neuvěřitelné množství 353 patentů. Z nich nejvýznamnější a nejproslulejší se týkal vynálezu dynamitu. Za tento objev byl v roce 1868 poctěn Zlatou medailí Královské švédské akademie věd (KŠAV), a později byl zvolen jejím členem. Chybí však jakýkoliv doklad, že by se kdy zasedání Akademie zúčastnil a že by navázal nějaké kontakty s jejími členy. Určitě k tomu přispělo to, že Nobel žil trvale v Paříži. Nicméně všeobecně se soudí, že jeho členství v KŠAV sehrálo velkou roli při jeho pozdějším rozhodnutí pověřit právě tuto instituci nejdůležitější rolí při udílení Nobelových cen. Svou poslední vůli, která určila udílení Nobelových cen, sepsal v roce 1895. V ní odkázal většinu svého velkého majetku KŠAV na ceny za průkopnické objevy a teoretické práce na poli vědy, které významně prospěly lidstvu. Z formulace poslední vůle vyplynulo, že se ceny ve fyzice, chemii a medicíně nemají udílet za celoživotní dílo, ale za jednotlivý objev s dalekosáhlým významem. Ceny za literaturu a za mír se měly udělovat za díla a činy s idealistickým zaměřením osobám, které přispěly ke sbratření mezi lidmi. V poslední vůli bylo určeno, že ceny za chemii a fyziku udílí KŠAV, ceny za fyziologii a medicínu Karolinska Institutet, ceny za literaturu pak Švédská akademie a ceny za mír norský parlament. Norrby přináší i další vhledy do Nobelova života. Tak se dovídáme, že Nobel miloval literaturu, o které věřil, že je s to učinit svět lepším, že se sám neúspěšně pokoušel psát básně a že dokonce napsal drama s názvem Nemesis. Když zemřel, dala jeho rodina všechny výtisky této hry zničit. Zachoval se jediný, na jehož podkladě byla hra nedávno poprvé uvedena ve Stockholmu, zřejmě bez velkého úspěchu. Nobel prý věřil, že jeho vynález silné výbušniny, odradí lidstvo od budoucích hrůz válek. Jak se mýlil!

Málo se ví také o tom, s jakými překážkami se setkávalo naplnění poslední vůle Alfreda Nobela a jak mnoho bylo třeba udělat, než nabyly procedury kolem udílení cen soudobé podoby. Tak například v době Nobelovy smrti neexistovaly organizační struktury, jež by se úkolu mohly ujmout. Právních nejasností využili Nobelovi příbuzní a dva roky po jeho smrti poslední vůli napadli. Výjimkou mezi nimi byl synovec Emanuel, který se ujal realizace záměru svého strýce. Činil tak naprosto důsledně, pročež se dokonce dostal do sporu s králem Oskarem III., kterému se nelíbilo, že by ceny měly být udělovány i cizincům. Teprve v roce 1900, čtyři roky po Nobelově smrti, byla založena Nobelova nadace. Nobelovy ceny jsou udělovány od roku 1901. Během 20. století se procedury jejich udílení vyvíjely. V činnosti VNN postupně došlo k řadě organizačních změn, které si do značné míry vynutila měnící se povaha vědecké práce, ale i skutečnost, že některé pokyny nebyly v Nobelově poslední vůli detailně vysvětleny. Tak například jeho přání, aby ceny byly udíleny za objev učiněný v předchozím roce, je nyní interpretováno tak, že se oceňuje objev, jehož význam byl plně oceněn v předchozím roce. Další odchylkou od Nobelova záměru udílet cenu mladým vědeckým pracovníkům, kterým mělo sloužit jako podpora jejich bádání v příštích 20 letech, je současné udílení cen zralým vědcům. To byl jistě šťastný počin, protože právě to učinilo z Nobelovy ceny nejprestižnější ocenění. Přes tyto úpravy se Nobelovy základní instrukce respektují. V rámci ŠKAV, tělesu o 350 členech, existují dva pětičlenné výbory, které hrají klíčovou roli při udílení cen za fyziku a chemii. Cenu za fyziologii a medicínu uděluje padesátičlenné Nobelovské shromáždění, zřejmě sbor profesorů lékařské fakulty při Karolinska Institutet, které ve svém rozhodování vychází z doporučení vlastního pětičlenného Nobelovského výboru. Ne vždy je však respektuje. Každá z institucí má právo přizvat si jako poradce pomocníky vybírané podle povahy činnosti vědce, který má být vyznamenán. Cenu za literaturu uděluje i nadále osmnáctičlenná Švédská akademie a Cenu za mír norský parlament, v němž existuje pětičlenný Nobelovský výbor.

Zásadní význam mají navrhovatelé. Kdo jím může být? Hlavní kohortu tvoří profesoři skandinávských univerzit a předchozí laureáti Nobelových cen. Krom toho výbory vyzývají k předložení návrhů jednotlivé osoby s vysokou vědeckou prestiží z celého světa. Celkový počet oslovených může dosáhnout několika tisíc a počet jimi navrhovaných kolísá zpravidla mezi 300–500 osobami. Návrhy musí být vždy podány do konce ledna. Procedura výběru je dlouhá, probíhá po dobu desíti měsíců. Vrcholí hlasováním ve výborech. Jak uvádí autor na jiném místě, několik cen bylo uděleno bez externích navrhovatelů tak, že příslušný podnět vyšel od předsedy Výboru, či některého z jejich členů. Také se dovídáme, že doba mezi podáním prvních návrhů a udělením ceny v minulosti kolísala mezi 0 a 16 roky, s průměrem 6 roků. Pouze 11× byla cena udělena po první nominaci, ve dvou extrémních případech byl interval od prvního návrhu 29 a 30 let. Rozhodnutí jsou konečná a neodvolatelná a striktně se dodržuje zásada, že na případné stížnosti se neodpovídá.

Od roku 1960 se uděluje též Nobelova cena za ekonomii. O té nebyla v Nobelově závěti zmínka. Je hrazena z peněz, které poskytuje Sverige Rijsbank, a je předávána současně s dalšími cenami ve výroční den Nobelovy smrti, tj. 10. prosince.

VĚDA A NÁHODA

Náhodě při vědeckých objevech je věnována druhá kapitola. Autor jí připisuje téměř rozhodující roli při zrodu velkých objevů, z nichž mnohé byly odměněny Nobelovou cenou, ale zdůrazňuje Pasteurův výrok, že náhoda přeje jen připravené mysli. Cituje i výrok I. Langmuira, že objev se nedá naplánovat, ale že se dají naplánovat práce, jež k němu vedou, jinými slovy, vytvoření atmosféry a podmínek pro objev. Další korekci svého důrazu na náhodu dodává výrokem Newtona, který o sobě prohlásil, že, aby viděl do dálky, musel stát na ramenech předchozích velikánů. Roli náhody Norrby dokumentuje na řadě příkladů z oblasti fyziky a astrofyziky, ale i na objevech, které jsou přírodovědcům nejbližší, jako jsou Flemingův objev penicilinu, Domagkův objev protibakterálního účinku sulfonamidů (který byl důsledkem chybné výchozí koncepce), Baruchův objev Australského antigenu (který vedl k identifikaci viru hepatitidy B a posléze k vývoji účinné vakcíny proti této nemoci), ale zmiňuje i starší událost – Woehlerovu syntézu močoviny. V souvislosti s tím se obsáhle zabývá termínem „serendipity“ odvozeným od románového označení pro Ceylon. Definuje jej později jako událost, jež skýtá příjemné překvapení. Koriguje hodně rozšířený názor, že původcem tohoto neologismu je anglický spisovatel a politik 18. století Horace Walpole, tím, že ukazuje na starší kořeny jeho vzniku. Popisuje epidemické rozšíření tohoto slova v anglickém písemnictví v posledních desetiletích. Domnívám se, že termín, který nemá obdoby v jiných jazycích, se v brzké době začne do nich z angličtiny šířit, a to jak pro svou expresivitu, tak i pro svou zvukomalebnost a snadnost vyslovení.

Po popisu serendipity následuje hlubokomyslná a podle mne originální úvaha (i když její hlavní momenty asi tkví v podvědomí většiny vědeckých pracovníků) o povaze vědecké práce. Norrby dělí vědu na horizontální, která má svou hodnotu, ale nedovoluje velké skoky vpřed, a vertikální, kterou bychom mohli ztotožnit s označením „věda revoluční“, tak, jak ji v minulosti popsal Thomas Kuhn. Podle autora se vertikální věda vyznačuje kvalitami, z nichž pouze některé jsou definovatelné. Tato činnost je hazardním podnikem a právě to jí dodává zvláštní kouzlo. Serendipické události se nedají naplánovat. Učitelé vědy by měli trvat na tom, aby si jejich mladí spolupracovníci osvojili základní vědomosti, ale s upozorněním, že ne vše, čemu se naučí, musí být pravda, že si by si měli udržet otevřenou mysl a neměli by se bát formulovat výstřední hypotézy, pokud jsou experimentálně testovatelné. Prostě, vědecké všetečnosti by měla být maximálně popuštěna uzda. Logická pak je Norrbyho pobídka grantovým agenturám, aby podporovaly i výzkum, který se ubírá nekonvenčním směrem, a část svých prostředků věnovaly projektům, které se na prvý pohled zdají být excentrické či dokonce „bláznivé“ (užívá slova „crazy“). Domnívám se, že to je něco, co by drtivé většině grantových agentur bylo nepřijatelné, a proto je z pragmatických důvodů asi nutné pečlivě zabalit intuitivní, neortodoxní hypotézy do projektů horizontálně vědeckých. Norrby kritizuje nekorektní povahu vědeckých publikací, které prezentují výsledky tak, aby byl čtenář ujištěn o tom, že od samého počátku se postupovalo přímočaře a logicky, že popsaná sekvence událostí věrně a neosobně popisuje cestu, jakou se došlo k objevu. Domýšlí se, že daleko instruktivnější a pro čtenáře i zábavnější by bylo popsat omyly a slepé uličky, které jsou nevyhnutelnou součástí procesu poznávání, ale i šťastné, náhodné a nepředvídatelné okolnosti, bez nichž by se objev nedostavil. Snad je vhodné uzavřít povídání o této kapitole výrokem amerického vědce Josepha Henryho, prvního šéfa slavného Smithsonian Institute, který Norrby cituje na jiném místě svého textu: „Zárodky velkých objevů neustále krouží kolem nás, ale osloví pouze mysle, jež jsou dobře připraveny je přijmout.“

NOBELOVY CENY A VIROLOGIE

Kapitola třetí se zabývá virologií a cenami udělenými za objevy v této vědní disciplíně. Jde o téma autorovi, který je sám virologem, nepochybně nejbližší. Vycházeje z toho, že většina čtenářů se ocitá v oblasti pro ně cizí, zahajuje stať krátkým kurzem o historii virologie a povaze virů. Teprve pak popisuje sérii 15 Nobelových cen, které byly uděleny za objevy v oblasti virologie. Ta začíná roce 1946 udělením ceny J. H. Northropovi a W. M. Stanleymu za krystalizaci viru tabákové mozaiky a prozatím končí cenami udělenými H. zur Hausenovi za objev etiologického vztahu mezi papillomaviry a karcinomem děložního čípku a F. Barré-Sinoussiové a L. Montagnierovi za objev viru HIV-1, původce AIDS. Snad stojí za zmínku, že první dvě ceny za virologii byly uděleny za objevy v oblasti chemie, teprve další jako ceny za fyziologii a medicínu. Jen šest z udělených cen se týká virů, které jsou původci onemocnění člověka, čtyři genetických studií s bakteriofágy a pět obecných, molekulově biologických studií s různými živočišnými a rostlinnými viry. Velký podíl cen udělených za výzkum virů přikládá autor jejich mimořádné užitečnosti jako nástrojů studia a odkrývání základních přírodních jevů. Od roku 1948 začala být virologie trvale representována mezi pěti členy Nobelovského výboru na Karolinska Institutet. Velmi důležitou roli při udělení Nobelovy ceny M. Theilerovi za vývoj vakcíny proti žluté zimnici a J. Endersovi, T. Wellerovi a F. Robbinsovi za objev, že se viry dětské obrny množí v mimonervových tkáních, sehrál Norrbyho učitel, profesor S. Gard. Z textu se dovídáme, že cesta vyznamenaných k vysokému ocenění nebyla snadná. Cenu pro Enderse et al. doslova probojoval výborem S. Gard, který jejich objev pokládal za největší v dějinách virologie. Skutečným rekordmanem mezi oceněnými virology byl P. Rous, který za izolaci prvního viru, jenž u živočichů vyvolal solidní nádory, dostal Nobelovu cenu 55 let po svém objevu, ve věku 87 roků. Norrby se nevyhýbá kritice některých udělení. Tak například uvádí, že v případě Stanleyho došlo ke střetu zájmů, protože jak on, tak i jeho posuzovatelé T. Svedberg a A. W. K. Tisselius byli částečně závislí na podpoře z Rockefelleroy nadace. (Teprve později byla přijata opatření, která konfliktu zájmu zabraňovala.) Navíc Stanleymu vytýká, že ve svých preparátech přehlédl přítomnost RNA a, jak se dovíme později, že negativně ovlivnil pozdější úvahy o tom, která struktura je nositelem genetické informace. Nicméně uznává, že právě Stanley byl zdrojem mnoha nových poznatků o struktuře virů, a že výrazně stimuloval další výzkumnou činnost. Kritizuje též udělení Nobelovy ceny M. Delbrückovi, jednomu za zakladatelů molekulové biologie, s tím, že neudělal žádný převratný objev. Popisuje rovněž kontroverze při pokusech udělit cenu za objev bakteriofágů F. Twortovi a F. d’Herellovi. Jednomyslné rozhodnutí Nobelovského výboru udělit cenu d’Herellovi v roce 1926 bylo zvráceno sborem profesorů při Karolinska Institutet. Ani jeden z nich později cenu nedostal

Závěr kapitoly věnuje Norrby úvahám o povaze virů, které nejsou prosty spekulací. Je v nich několik zajímavých míst a málo známých skutečností. Z nich uvádím popis paradigmatického posunu zájmu virologů od bílkovin k nukleovým kyselinám a zmínku o tom, že v 1 ml povrchové mořské vody je cca 10⁶ bakterií a desetkrát více virových částic. Dokládá, že všude, kde jsou buňky, tam jsou i viry, což vyjadřuje parafrází „ubi cellula, ibi virus“. Na každý druh mikroorganismu, rostliny či živočicha připadá 10–100 virových druhů, u člověka je jich známo více než 1000. Nakonec si klade kardinální otázku, která rozděluje virologickou obec po desítky let: Jsou viry živé či neživé? Namítá, že otázka není správně položena, protože by bylo třeba nejprve jasně definovat, co je život. Připomíná definici vytvořenou pro předpokládaný mimozemský život, totiž, že „život je samo se udržující systém podléhající darwinistické evoluci“. Uvádí pak slavný výrok T. Dobzhanského, že „Nic v biologii nedává smysl mimo světlo evoluce“. Když si pak položí otázku, zda se viry účastní evoluce, jeho odpověď je kladná. Viry mohou podle něho být jejími primárními hybateli. S trochou lítostí pak konstatuje, že takový pohled je zakrýván našim soustředěním se na viry, které vyvolávají onemocnění.

ŽLUTÁ ZIMNICE

Další, v pořadí čtvrtá kapitola, je věnována žluté zimnici (ŽZ) a vývoji očkovací látky proti ní, jediné vakcíně, která byla odměněna Nobelovou cenou. Tu obdržel Max Theiler, kterého Norrby popisuje jako podivínského muže, který málo cestoval a publikoval a vůbec nepokládal za nutné, aby získal vědeckou hodnost Ph.D. Čtenář se v úvodu doví hodně o žluté zimnici, jednom z největších zabijáků člověka. Tak například jen při stavbě panamského průplavu na ni zemřelo 22 000 dělníků, což dočasně jeho stavbu přerušilo. Virus ŽZ byl prvním virem izolovaným od člověka. Dnes je řazen do čeledi Flaviviridae, jejíž jméno je odvozeno od latinského slova „flavus“ (= žlutý). Nicméně virovou povahu onemocnění světová vědecká veřejnost dlouho odmítala přijmout. Boj proti ŽZ byl poznamenán mnoha ztrátami v řadách vědců, kteří se jej zúčastnili. Bohužel, jména hrdinů, kteří zemřeli při práci v terénu a později při laboratorním výzkumu, jsou dnes většinou zapomenuta. Jen v Rockefellerově ústavu v New Yorku onemocnělo při práci s virem 20 pracovníků, z nichž šest zemřelo. Theiler, který si vydobyl uznání svými předchozími pracemi s Listeriemi, se pustil do práce s virem ŽZ koncem dvacátých let 20. století. První úspěch slavil, když se mu podařilo nahradit drahé opice, do té doby výhradně používané pro výzkum viru ŽZ, laboratorními myšmi. Posléze začal pěstovat virus na kulturách z kuřecích embryí. Projevil při tom obdivuhodnou vytrvalost. Virus, který takto udržoval, ztratil mezi 89. a 114. pasáží jak neurotropní, tak i viscerotropní vlastnosti a jak ukázaly další pokusy, oslabený virus, označený 17D, zůstal geneticky stabilní. Theiler sám byl první, kdo se takto oslabeným virem naočkoval. Po terénní prověrce v Brazílii se vakcína začala široce používat a do dnešního dne jí bylo naočkováno přes 400 milionů lidí. Její aplikace nebyla bez problémů. Jako stabilizátor se k vakcíně přidávalo lidské sérum, které bylo v několika případech kontaminováno viry hepatitidy. Důsledky byly devastující. Ze šesti milionů spojeneckých vojáků, kteří byli za 2. světové války očkováni proti ŽZ, jich hepatitidou onemocnělo na 300 000! Když byl identifikován zdroj kontaminace, lidské sérum bylo nahrazeno jiným stabilizátorem. Dnes je virus 17D považován za jednu z nejspolehlivějších vakcín.

Přes obrovský úspěch Theilerovy vakcíny zůstával její tvůrce širší veřejnosti málo znám. Přispělo k tomu jistě i to, že málo publikoval a že se zřídka objevoval na veřejnosti. K jeho vysokému ocenění se váže historka, kterou Norrby uvádí. Když mu byla v roce 1951 udělena Nobelova cena – stalo se tak na návrh S. Garda, který znal Theilera a jeho práci z doby svého vlastního působení v Rockefellerově ústavu koncem třicátých let 20. století – volal viceprezidentovi Rockefellerovy nadace rozčílený editor New York Times s tím, jak je možné, že Nobelovu cenu dostal někdo, kdo není zahrnut v Who’ s Who ani v American Men of Science.

V dalším textu Norrby podává přehled vývoje vakcín proti virovým chorobám. Znovu pak uvažuje nad tím, co je to objev, a pídí se po úloze, kterou sehrály intuice a štěstí v Theilerově práci. Z poněkud dlouhé a nepříliš přehledné definice objevu uváděné ve Websterově slovníku pokládá za nejvýznamnější „nalezení či zjištění něčeho dříve neznámého nebo nepoznaného“.

DĚTSKÁ OBRNA

Virovým chorobám je věnována i pátá kapitola. Ta se zabývá poliomyelitidou, onemocněním, které budilo hrůzu do konce padesátých let 20. století, ale se kterým se lékaři, kteří dokončili svá studia po roce 1960, už nesetkávají. V textu je popsána historie poznání této choroby, jejího virového původu a boje proti ní. Za milník označuje objev Enderse a jeho spolupracovníků, že se viry poliomyelitidy pomnožují v kulturách z mimonervových buněk primátů. Až do konce čtyřicátých let byly totiž viry poliomyelitidy považovány za striktně neurotropní, přičemž hlavní důkazy pro to poskytl svou experimentální prací A. Sabin, který se o kultivaci viru v tkáňových kulturách pokoušel coby pracovník Rockefellerova ústavu o 10 let dříve. Neuspěl, protože měl smůlu. Ke své práci použil virus, který byl dlouhodobě pasážován v opičích mozcích a ztratil svou schopnost množit se v buňkách, které nebyly nervového původu. Je paradoxem, že se s touto neočekávanou komplikací setkal muž, který později přispěl k eradikaci poliomyelitidy v rozvinutých zemích více než kdokoliv jiný.

Velký Endersův objev vznikl, jak uvádí autor, rovněž náhodně či při nejmenším neplánovaně. Hlavním záměrem jeho laboratoře byla kultivace virů parotitidy in vitro. Pro test, zda by v tkáňových kulturách rostly viry poliomyelitidy, byly použity kultury, které náhodou zbyly. Úspěch Endersův byl světovou senzací. Gard, dobře obeznámený s problematikou poliomyelitidy, byl mezi prvními, kteří pochopili, že se objevem otevírají dveře pro vývoj vakcíny. Příležitosti se chopil J. Salk, který připravil první šarže inaktivované vakcíny, jejíž úspěch v skvěle provedené terénní studii byl ohromující. Vzpomínám na tehdejší komentář pana profesora Patočky, zakladatele moderní české mikrobiologie. Označil úspěšné očkování proti poliomyelitidě za jeden z největších výdobytků lidského umu. Téměř současně H. Koprowski, A. Sabin a další zahájili práce na vývoji živých oslabených virů dětské obrny, byvše inspirováni úspěchem Theilerovým, popsaným v předchozí kapitole. Nejúspěšnější byl A. Sabin, ale popravdě nutno přiznat, že prvním, kdo se atenuací poliovirů začal systematicky zabývat, byl H. Koprowski.

Nicméně začátkem padesátých let nebyly perspektivy boje proti poliomyelitidě tak jasné, a jak už zmíněno, Gardovi dalo nemalou práci, aby v roce 1954 udělení ceny Endersovi et al. prosadil. Podle archivů, k nimž měl Norrby přístup, kandidátem prosazovaným Nobelovským výborem byl tehdy V. du Vignard (za svůj objev struktury oxytocinu a vazopresinu). S nominací uspěl Gard až v profesorském sboru, v tzv. Nobelovském shromáždění při Karolinska Institutet, které má v případě cen za fyziologii a medicínu konečné slovo.

Norrby se také zamýšlí nad otázkou, proč nebyla udělena Nobelova cena za vývoj vakcín proti poliomyelitidě, které jsou nepochybně jedním z největších úspěchů lékařského výzkumu ve 20. století. Zdůrazňuje, že rozhodující slovo při tom měl S. Gard, který byl přesvědčen, že zásadní a nejdůležitější pro její vývoj byl objev Enderse et al. Navíc měl Gard zásadní výhrady k některým teoretickým aspektům práce Salkovy a jako důsledný zastánce inaktivované očkovací látky měl řadu vědeckých neshod se Sabinem, jejichž střetům jsem sám byl opakovaně přítomen. Gard byl důsledný. Když byl sám navržen na Nobelovu cenu za svou práci ve výzkumu poliomyelitidy, a to společně se Salkem, Sabinem a Koprowskim, návrh zamítl. Domnívám se, že v neudělení Nobelovy ceny za vývoj vakcín proti poliomyelitidě sehrály svou roli i osobní nevraživosti.

NEOBVYKLÉ CENY V OBLASTI BIOMEDICÍNY

Zcela odlišný ráz má kapitola šestá. To plyne již z jejího názvu „Neobvyklé Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu“. Je pestrá a méně sourodá než kapitoly předchozí. Nelze zmiňovat všechny laureáty, uvedu jen některé, kterými se autor zabývá nejobsáhleji. Prvním je kontroverzní A. Carrel, postava u nás známá z překladu jeho knihy a z několika populárně vědeckých knížek, které ho, pokud si vzpomínám, prezentovaly téměř vždy jako zakladatele pěstování živočišných buněk in vitro. Nobelovu cenu však obdržel v roce 1912 za svou práci chirurga, za své příspěvky k řešení problémů vaskulárních anastomóz a transplantací. Tkáňovým kulturám se začal systematicky věnovat až po první světové válce. Současně se při tom oddal filozofii a politice. Stal se nadšeným stoupencem eugeniky, byl spiritistou a koketoval s fašismem a nacismem. V roce 1939 byl propuštěn z Rockefellerova ústavu. Vrátil se do rodné Francie se snem vybudovat Ústav člověka, který se mu však nepodařilo uskutečnit. Spolupracoval s vichistickým režimem a měl asi štěstí, že zemřel před koncem války. Norrby soudí, že Carrell neměl Nobelovu cenu nikdy dostat. Jiným nesprávně oceněným byl podle něho J. Fibiger, který byl Nobelovu cenou poctěn za objev, který nebyl nikdy potvrzen. Bohužel, autor neuvádí, o co šlo.

Jinou zajímavou postavou je A. S. Krogh, který dostal Nobelovu cenu v roce 1920 za své objevy týkající se funkce kapilár. Hodný pozoru je proto, že byl po I. Mečnikovovi prvním nelékařem, který byl oceněn za svou práci v oboru fyziologie a medicíny, a že účinně zasáhl do práce Nobelovských výborů v následujících letech. Kontroverzemi bylo provázeno udělení ceny za objasnění zásadních pochodů týkajících se fyziologie svalů v roce 1922. Navrženi byli A. Hill, O. Mayerhof a G. Embden, ale oceněni byli jen první dva, navzdory názorům některých navrhovatelů, že příspěvek G. Embdena byl nejdůležitější. Ten byl v následujících letech navržen ještě 8×, ale Nobelovu cenu nikdy nedostal. V roce 1933 byli Nobelovou cenou poctěni C. S. Sherigton a E. D. Adrian za objevy týkající se funkce neuronů. První z nich byl navržen celkem 134× a od jeho první nominace uplynulo 30 let.

Hodně místa je věnováno Nobelově ceně za objev inzulinu, která byla udělena v roce 1923, a jejímiž nositeli se stali F. G. Banting, prozatím nejmladší laureát Nobelovy ceny (32 roků), a J. R. MacLeod. Je jisté, že si objev inzulinu zasloužil ocenění NC. Norrby však zpochybňuje zahrnutí MacLeoda a popisuje spory, které provázely udělení ceny. Zdá se být nesporné, že MacLeod, Bantingův šéf, neměl v rozhodující fázi výzkumné práce s inzulinem mnoho společného. Teprve po potvrzení jeho klinické účinnosti přeorientoval laboratoř na výzkum nově objeveného hormonu a poskytl Bantingovi dva mladé asistenty C. Besta a J. R. Collipa. Z textu vyplývá, že důležitou roli pro zahrnutí MacLeoda sehrál zmíněný A. S. Krogh, který se před tím s MacLeodem těsně spřátelil a později úspěšně podnikal při výrobě inzulinu. Banting proti spoluudělení ceny svému šéfovi rozhořčeně protestoval. Rozhodl se dát polovinu částky svému čtyřiadvacetiletému spolupracovníkovi Bestovi, kterého pokládal za skutečného spoluobjevitele. Na to reagoval MacLeod tím, že stejný podíl ze své části ceny věnoval Collipovi, který významně přispěl purifikaci inzulinu. Ostrý osobní spor měl své důsledky. Ani Banting ani MacLeod se k převzetí ceny nedostavili a své nobelovské přednášky proslovili odděleně až v roce 1925. Zajímavý je další osud hlavních aktérů. Banting žádný další velký objev neučinil, i když požíval velké vážnosti V době 2. světové války byl pověřen kanadskou vládou, aby koordinoval vojenský vědecký výzkum, a zahynul v jejím průběhu při leteckém neštěstí. Disgustovaný MacLeod, s nímž se Banting nikdy nesmířil, opustil Kanadu a vrátil se do Velké Británie. Oba jejich mladí spolupracovníci – Best a Collip – však později vynikli jako vědečtí pracovníci. Best převzal po MacLeodovi místo profesora fyziologie na torontské univerzitě a Collip se stal profesorem biochemie na prestižní montrealské McGillově univerzitě. Oba byli za svou vědeckou práci opakovaně navrženi na Nobelovu cenu, ale nikdy ji nedostali.

Za zmínku asi též stojí, že H. C. P. Dam a E. A. Doisy, kteří dostali Nobelovu cenu za své studie s vitaminem K v roce 1944, ji převzali v New Yorku, kde žili za války jako emigranti. Hodně místa je věnováno P. Mülllerovi, objeviteli DDT, látky, která byla přijímána po desítky let s otevřenou náručí, a to pro svou vysokou účinnost, stabilitu a snadnost přípravy, a která sehrála veledůležitou roli při potlačení mnoha nemocí přenášených hmyzem. Její užití je dnes značně omezeno pro potenciální karcinogenní účinky a vzhledem k poznání, že se v důsledku svého lipotropismu hromadí v organismu. Z Müllerovy Nobelovské přednášky Norrby opět cituje výrok, že bez velké dávky štěstí je obtížné učinit velký objev.

Mezi dalšími zmiňovanými je Nobelova cena za objev penicilinu, udělená v roce 1945 A. Flemingovi. E. Chainovi a H. Floreymu. Historie objevu a jeho uvedení do praxe jsou vzhledem k jejich všeobecné známosti popsány jen stručně. Méně známé je, že po prvním dramatickém klinickém úspěchu penicilinu, jemuž se dostalo široké mediální publicity, vznikla řevnivost mezi St. Mary Hospital v Londýně, kde byl preparát prvně klinicky použit, a Oxfordskou univerzitou, na jejímž pracovišti byl preparát pro klinické využití připraven. Přiměřeně místa je věnováno udělení ceny v roce 1950 E. Kendallovi, T. Reichsteinovi a P. Henchovi za objev adreno-cortico-tropního hormonu (ACTH) a jeho účinku při léčbě revmatoidní artritidy. Čtenáře zaujmou spory o to, jak měla být cena rozdělena, a také skutečnost, že poslední z jmenovaných, klinický lékař, předpověděl existenci hormonu na základě svých klinických pozorování.

V roce 1958 byla udělena Nobelova cena G. W. Beadlovi, E. L. Tatumovi a J. Lederbergovi za objev, že „geny působí tak, že regulují určité chemické události“. Nejvíce autora zaujal J. Lederberg, druhý nejmladší laureát NC (33 let), který s bezprecedentní brilanci vstoupil na pole molekulové biologie. Norrby uvádí z návrhu děkana Harvardovy univerzity G. P. Berryho in extenso skvělý stručný přehled výdobytků molekulové biologie tak, jak se jevily koncem padesátých let 20. století. Ocení ho všichni, kdo se zabývají historií této metodologie, jež dokázala vyvolat revoluci v biologii i medicíně.

Závěr kapitoly je věnován vývoji procedur při udílení NC v padesátých letech. Autor vysvětluje pojem „fyziologie a medicína“ a zdůrazňuje, že je mu třeba rozumět v kontextu zlepšení lidského zdraví. Zatímco v prvních obdobích byl udělován téměř výhradně lékařům, časem převládlo mínění, že je třeba zahrnout i teoretické biologické vědy. Reflektovalo to postupující poznání, že různé formy života jsou si bližší, než se do té doby soudilo, ale též zjištění, že nové zásadní poznatky o životních procesech se dají snáze a přesněji získat na jednoduchých organismech. To se projevilo jednak tím, že mezi vyznamenanými v kategorii „fyziologie a medicína“ začalo přibývat nelékařů, jednak pak tím, že začal narůstat počet kandidátů, jimž mohla být udělena cena buď za fyziologii a medicínu či za objevy v chemii. Opět se pak Norrby vrací k pojmu „objev“, který se pořád nikomu nepodařilo jasně a nekonfliktně definovat, a poukazuje na jistý nedostatek konzistence v práci Nobelovských výborů (cena za objev či za objev a jeho využiti?). Vyjadřuje se k systému udílení NC a pochvaluje si, že je v rukou dvou malých zemí, tj. Švédska a Norska, a nikoliv velmocí. Domnívá se, že díky tomu se podařilo zachovat nezávislost a objektivnost při jejich udělování. K tomu bych doplnil, že velkou roli při tom sehrála i neutralita Švédska v obou světových válkách, která zaručila nepřerušenou kulturní tradici a umožnila nenarušené fungování demokratické společnosti.

NOSITELÉ DĚDIČNOSTI

Kapitola sedmá se zabývá NC, udělenými za práci s nukleovými kyselinami. Norrby ji nazval dramatem o pěti dějstvích, což byl i název jeho nedávné pražské přednášky. Text kapitoly se s ní silně překrývá, ale je – pochopitelně – obsažnější. Popisuje asi nedramatičtější období moderní biologie. Uváděná fakta jsou poučná i pro toho, kdo je jakžtakž v problematice orientován. Kapitolu začíná Norrby citátem z knihy J. Monoda (která byla nedávno přeložena do češtiny), jež označuje jako čtyři nejdůležitější milníky ve vývoji biologie Darwinovu teorii evoluce, Mendelovo poznání pravidel dědičnosti, Averyho objev DNA jako nositelky dědičnosti a objasnění struktury DNA Watsonem a Crickem. Páteří kapitoly je vylíčení změn nazírání na úlohu nukleových kyselin a bílkovin v dědičnosti. Výklad začíná popisem práce švýcarského chemika F. Mieschera, který v poslední čtvrtině 19. století izoloval z buněčných jader substanci, bohatou na fosfor, kterou nazval „nuclein“, a jehož hlavní součástí jsou nukleové kyseliny, kterýžto název pochází od německého patologa R. Altmana. Po objevení mitózy a chromozomů německý zoolog O. Hertwig v roce 1885 napsal, že Miescherův nukleín je substancí odpovědnou netoliko za fertilizaci, ale též za přenos dědičných vlastností. Významnou roli při chemické charakterizaci nukleinu sehrál A. Kossel, který obdržel Nobelovu cenu v roce 1910. Postupně byly popsány dva druhy nukleových kyselin, DNA a RNA. Dalšími významnými poznatky byla zjištění, že základem struktury jsou cukry spojené fosfátovými můstky a že stavebními kameny jsou 4 báze. Zrodily se pro ně názvy puriny a pyrimidiny. Po několik desetiletí pak byly nukleové kyseliny přijímány jako nositelky dědičnosti. Obrat znamenal objev Stanleyův, jemuž se podařilo, jak již zmíněno, připravit virus tabákové mozaiky v krystalické formě, o které se dlouho soudilo, že je tvořena jen bílkovinami. A tak převládl názor, že nositelem dědičnosti jsou proteiny. Uvažovalo se následovně. Proteiny jsou tvořeny 20 aminokyselinami, což dává daleko větší možnost kombinací, než umožňují poměrně jednoduché, málo proměnlivé nukleové kyseliny. Navíc proteiny jsou s to tvořit velké molekuly. Teprve o hodně později se zjistilo, že podobnou vlastnost mají i nukleové kyseliny. A tak ve „druhém dějství“ převládlo mínění, že nositeli dědičnosti jsou bílkoviny. Otřes této koncepci způsobil nejprve E. Chargraff, když ukázal , že relativní výskyt čtyř bází se liší v závislosti na studovaném materiálu. Skutečně převratný byl však objev O. Averyho v roce 1944, kdy se jemu a jeho spolupracovníkům podařilo přenést povrchové vlastnosti mezi kmeny pneumokoků pomocí jejich DNA. Interpretoval své nálezy opatrně, ale naznačil, že DNA by mohla být aktivním principem dědičnosti. Nicméně jeho výklad nebyl obecně přijat. Kritici argumentovali tím, že testovaný materiál mohl být kontaminován bílkovinami a použité enzymy jinými enzymy. Na druhé straně rychle přibývalo důkazů, že Avery má pravdu. Byl opakovaně navržen na Nobelovu cenu, nominován byl celkem 46×, ale návrhy troskotaly na konzervatismu profesorů na Karolinska Institutet, kteří se zabývali dědičností. Když konečně situace pro udělení ceny uzrála, mělo se tak stát v roce 1955, Avery zemřel, Nobelovské výbory neuznaly zásluhy jeho spolupracovníků za tak významné, aby se stali jejími nositeli. A tak jeden z největších objevů všech dob zůstal neoceněn.

Následující prudký vývoj genetiky reflektovalo i udělení NC. Připomeňme, že první ceny za genetiku byly uděleny v roce 1933 slavnému T. H. Morganovi a o 13 let později H. J. Mullerovi. V padesátých letech je následovala řada dalších za práce v oblasti molekulové biologie. O některých jsme se zmínili již dříve. V roce 1957 dostal Nobelovu cenu Lod (A.R.) Todd za práci o nukleotidech a o rok později S. Ochoa a A. Kornberg za objasnění biologické syntézy DNA a RNA. (Za zmínku stojí, že NC dostal později i Kornbergův syn, R. Kornberg za významné rozšíření poznatků o replikaci DNA). V roce 1954 rozluštili F. H. Crick, J. Watson a M. Wilkins strukturu DNA, za což jim byla udělena Nobelova cena v roce 1962. Velice jim v jejich práci pomohla metoda označovaná jako krystalografie pomocí paprsků X, jež umožnila studovat trojrozměrné struktury bílkovin a nukleových kyselin. Následovalo rozluštění genetického kódu, poznání jeho univerzálnosti a mechanismů realizace genetické informace. Za tyto úspěchy byli odměněni NC v roce 1968 R. W. Halley, H. G. Horana a M. W. Nirenberg, který jako první vytvořil systém syntézy proteinu mimo buňku. Dalšímu vývoji přispěly studie virů, zejména jejich replikace a struktury, při nichž se významně uplatnily nové postupy elektronové mikroskopie (negativní barvení) a průkaz infekčnosti virové RNA. Stalo se tak poprvé v roce 1959, ale trvalo dalších 5 let, než se podařilo prokázat infekčnost DNA. Když v roce 1962 Crick se spolupracovníky formuloval tak zvané centrální dogma o tom, že genetická informace plyne od DNA prostřednictvím RNA k proteinům, už téměř nikdo nepochyboval, že nukleové kyseliny jsou nositelkami dědičnosti. Současně byly úspěšně vyvíjeny metody, které umožnily sekvenování nukleových kyselin, čili, jak se obrazně říká, číst knihu života Hlavní zásluhu má o to anglický chemik F. Sanger, který se vyznamenal už v minulosti určením aminokyselinové sekvence bílkovin, za což dostal NC v roce 1958. O 22 let později dostal druhou NC, společně s W. Gilbertem za vyřešení problému sekvenování nukleových kyselin. (Brzy na to zanechal Sanger vědy, aby se věnoval své zahradě a stavbě člunu.) Strategům molekulově-genetického výzkumu se stalo zřejmým, že základní jevy budou nejlépe studovány na nejjednodušších systémech. Tak se stal předmětem intenzivního zájmu červ Caenorhabditis elegans, který zaměstnává výzkumníky do dnešních dnů. Do molekulově biologických studií jej zavedl S. Brenner, který pak společně s H. R. Horwitzem a J. E. Sultonem dostali NC v roce 2002 za své objevy týkající se regulace vývoje orgánů a programované smrti buňky (apoptózy). Jakmile byla sekvence genomů poznána, stalo se možným syntetizovat celé geny, případně celé genomy. To se v roce 2003 podařilo H. O. Smithovi, poctěném Nobelovou cenou v roce 1978, ve spolupráci s bývalým Sangerovým spolupracovníkem C. A. Hutchinsonem III. a v současné době velmi proslulým J. C. Venterem. Ze syntetických polynukleotidů se jim podařilo konstruovat DNA fága φX174, která měla schopnost transfekovat bakterie a vyvolat tvorbu nového potomstva. A v minulém roce se jim podařilo vytvořit funkční genom mnohem většího organismu, jakým je Mycoplasma mycoides. Postupně přibývá organismů, jejichž genom je zcela rozsekvenován. Nepochybným vrcholem tohoto snažení je nedávné přečtení celého genomu člověka, což ovlivní zásadním způsobem lékařské vědy a lékařskou praxi v příštích desetiletích.

Jako další dvě dějství dramatu označuje Norrby poznání, že nezměrné úsilí věnované úloze nukleových kyselin, poznamenané mnoha geniálními objevy, nedává ani zdaleka úplný obraz přírodních jevů. Ukázalo se totiž, že – v dodatku ke genům, které kódují proteiny – se v buňce nachází množství RNA molekul, které mají jinou funkci než přenos genetické informace z DNA do bílkoviny. V roce 1989 byla udělena NC dvěma americkým vědcům S. Altmanovi a T. R. Cechovi (který má české předky) za objev enzymatických vlastností RNA. Tyto molekuly jsou označované jako RNA, která nekóduje bílkoviny. A jejich existence se stala podkladem hypotézy, že život vznikl ve světě RNA, a že dvouzávitnicové molekuly DNA, zajišťující stabilnější formu uložení informace, vznikly teprve později. Další velkou události byl objev sestřihu transkribované RNA R. J. Robertsem a P. A. Sharpem, který zpochybnil Beadlem a Tatumem raženou koncepci „jeden gen – jeden protein“.

V roce 2006 byli Nobelovou cenou odměněni A. Z. Fire a C. C. Mello za objev interference zprostředkovávané RNA, tj. umlčování genů, kterému přechází složité úpravy původně dvouzávitnicové RNA. Díky tomu dnes víme, že transkriptů z DNA je daleko více, než jsme si mysleli, a že musíme změnit donedávna téměř obecně přijímaný pohled na expresi genů a její regulaci. Jde o daleko složitější proces, než se předpokládalo. V lidském genomu je tak mnohem více genů než 23 000 genů kódujících proteiny. Tím se znovu otevírá diskuze o tom, co je to gen. Z hlediska starších koncepcí se zdá být obtížným označit za gen sekvenci DNA kódující RNA o délce 20 nukleotidů. Jedno se však zdá být jistým. Definice genu založená na Beadlově a Tatumově formulaci pozbývá smyslu.

Závěr kapitoly patří epigenetice, která díky novým poznatkům nabývá na aktuálnosti a vnáší do problémů přenosu genetické informace nové prvky. Autor připouští, že na dlouho odsuzované koncepci J.-B. Lamarcka o vlivu prostředí na dědičné vlastnosti může být trochu pravdy, i když nepochybuje o tom, že absolutní většina mechanismů evoluce je darwinistických.

Kromě úvah o povaze genu a o epigenetice se v textu porůznu objevuje několik dalších autorových zamyšlení a komentářů. Zaujal mne jeho názor, že v důsledku nových zjištění je velmi obtížné porozumět homeostáze, díky níž se udržuje fyziologická rovnováha organismu. Též se domnívá, že individuální rozdíly mezi lidmi, ale též rozdíly mezi člověkem a primáty jsou daleko větší, než jsme si donedávna mysleli, a že náhle se objevivší složitost exprese genů zbrzdí zavádění genomové medicíny (má asi na mysli personalizovanou medicínu). Zabývá se také problémem metagenomiky. Nedávno se totiž podařilo podstatně zvýšit počet známých genů, které za přirozených podmínek kódují proteiny. Funkce většiny z nich zůstává neznámá. Nové biotechnologie však umožňují studovat organismy, které nelze kultivovat v laboratoři, čímž se otevírá možnost vytvořit inventář všech forem života. Když diskutuje přínos studia virů zrodu molekulové genetiky, Norrby konstatuje, že původ virů v evoluci zůstává nejasný a vyslovuje kacířskou myšlenku, která se mi však líbí, že různé viry mohou mít různý původ.

PRIONY

Závěr knihy tvoří kapitola osmá. Ta se výrazně odlišuje od předchozích. Při jejím psaní nebyl autor odkázán na archivy, ale na vlastní kontakty se dvěma velikány světové vědy, s nimiž se blízce spřátelil a kteří obohatili lékařskou vědu převratnými objevy. Jde o D. C. Gajduska (jehož rodiče přišli do USA ze Slovenska) a S. B. Prusinera. Gajdusek dostal NC společně s B. Blumbergem v roce 1976 za objevy nových mechanismů původu a šíření infekčních chorob a S. B. Prusiner v roce 1997 za objev prionů. Norrby se oběma osobnostmi obsáhle zabývá. Jeho vyprávění připomíná proslulé kníhy Paul de Kruifa, které tak silně ovlivnily mou generaci.

Každý člověk je jedinečný, ale o Gajduskovi autor praví, že byl jedinečnější než ostatní. Byl posedlý touhou léčit nemoci, které byly pokládány za nevyléčitelné. Zřejmě byl okouzlen dílem právě zmíněného de Kruifa Lovci mikrobů, protože jména hrdinů tohoto díla byla namalována na schodech jeho domu, každé jméno na jednom schodě. Gajdusek byl fanatikem práce, ale současně nacházel čas pro své koníčky, jimiž byla kanoistika, horolezectví a cestování. Dojmy ze svých cest zachycoval v pečlivé psaných denících, které překročily svým rozsahem 100 000 stran. Na Harvardské univerzitě graduoval ve věku 22 let a v následujících letech pracovně navštívil několik laboratoří vedených laureáty NC, v nichž se mu zřejmě dostalo skvělého tréninku. Při pobytu na Nové Guinei ho zaujala nemoc označovaná domorodci jako kuru. Gajdusek ji popsal v ruce 1957. Vystopoval její souvislost s rituálním kanibalismem a vyslovil podezření na její infekční povahu. Kuru byla patology popsána jako spongiformní encefalopatie, podobná Creutzfeld-Jakobově chorobě (CJCh). Jiní pak upozornili na její nápadnou podobnost s nemocí ovcí označovanou jako scrapie, která byla známa na britských ostrovech již od 18. století, ale jejíž infekční povaha byla prokázána francouzskými vědci až v roce 1938. V polovině šedesátých let se podařilo Gajduskovi vyvolat u šimpanzů nemoc připomínající kuru materiály získanými jak od těch, kteří zemřeli na tuto chorobu, tak i od obětí CJCh. Vzhledem k dlouhé inkubační době se pro původce zmíněných chorob vžil termín pomalé viry. Postupně se stalo vysoce pravděpodobným, že CJCh, která se čas od času objevovala po transplantaci rohovky (celkem 196 případů) a po léčbě růstovým hormonem extrahovaným ze směsí hypofýz odebraných zemřelým na nejrůznější nemoci (206 případů) byly vyvolány podobným infekčním činitelem. Zjistilo se též, že vzácně se CJCh přenesla transfuzí a také transplantací dura mater. Norrby podává svědectví o skvělé Gajduskově nobelovské přednášce, kterou uchvátil publikum, ale také o problémech, které vznikly s ubytováních několika desítek dětí, které podivínský, geniální vědec adoptoval na Nové Guinei a v Mikronesii a jež přivezl do Stockholmu s sebou. Závěr Gajduskova života byl smutný. Byl usvědčen z pedofilie a byl odsouzen a uvězněn. Po propuštění z vězení žil v Evropě, kde pracoval a přednášel v několika zemích. Několikrát pobýval v Číně. Zbytek svého dramatického života prožil převážně v osamění v malém městě v severní části Norska. Když byl jeho popel podle jeho přání rozptýlen na pobřeží atlantického oceánu, podle svědků se roztrhly mraky, vysvitlo slunce a nad člunem přeletěl velký mořský orel. Je asi vhodné zakončit vyprávění o Gajduskovi slovy jednoho z jeho spolupracovníků, jež Norrby cituje: „Jako mnozí geniální mužové a ženy byl větší než život, s většími touhami, vášněmi, ctnostmi a chybami než ti, kteří ho obklopovali.“

Druhou velkou postavou poslední kapitoly je S. B. Prusiner. Vystudoval nejprve chemii a pak medicínu. Jeho cílem bylo purifikovat a identifikovat původce scrapie, který se dal přenést na myši a křečky. Po tom, co zjistil, že infekčnost je spojena s bílkovinou frakcí, přišel s kacířským názorem, že nemoc není vyvolaná virem, ale bílkovinou, kterou označil akronymem prion. Příslušný prionový protein označil jako PrP. Za svou teorii byl zuřivě napadán, ale v diskuzích nezůstával svým oponentům nic dlužen. Jeho vystoupení prý vynikala pichlavostí a agresivitou. Kritický pokus ukázal, že prion je produktem normálního genu. To činilo pochopitelným, proč není nemoc provázena zánětem a proč nedochází k imunitní odpovědi vůči infekčnímu činiteli. Dalším krokem vpřed bylo zjištění, že myši, u kterých byl přirozený gen vyřazen („knock-out“ myši), se staly rezistentními vůči čelenži infekčním materiálem scrapie. Zvířata takto ošetřená vytvořila proti injikovanému prionu protilátky. Podařilo se též prolomit druhovou bariéru. Priony od různých živočišných druhů vykazují totiž značnou, i když nikoliv absolutní druhovou specifiku. O tom nás ostatně poučila nedávná epidemie nemoci šílených krav. Na druhé straně scrapie není zřejmě přenosná na člověka a lidskými priony od pacientů s CJCh se nepodařilo vyvolat nemoc na myších. Transgenní myši, u kterých byl nahrazen gen pro PrP jeho lidským analogem, se staly vnímavými k lidským prionům. To pak umožnilo analyzovat mutace PrP u pacientů s CJCh. Bylo jich nalezeno více než 40. Za objev prionů byl Prusiner poctěn Nobelovou cenou v roce 1996.

Na popis základních pokusů, které odhalily existenci infekčních proteinů navazuje Norrbyho úvaha, jakými mechanismy se mění zdravý protein v nemocný. I když je známa konformace nemocného proteinu, který vykonává své zhoubné dílo, přesný mechanismus, jakým ji nabývá, není prozatím objasněn. Pouze se předpokládá, že „infekce“, smíme-li ji tak označit, se šíří v organismu lavinovitým způsobem a zřejmě za pomoci jiných proteinů. Formy špatně zprohýbaných proteinů tvoří agregáty označované patology jako amyloid, tj. hmotu připomínající škrob. Norrby pak vyslovuje podezření, že i jiné formy amyloidóz mají podobný původ. Funkce proteinu PrP, který chorobu způsobuje, není známa, existuje pouze několik více či méně silně doložených hypotéz. Shoda je však v tom, že má kritický význam pro přežití buňky. Pozoruhodné jsou výsledky nedávných pokusů na kvasinkách, které naznačují význam prionů pro dědičnost. Jde o odolnost vůči stresu. Tato forma dědičnosti má nemendelovský charakter a způsobu, jakým dochází k výměně informací, zatím nerozumíme. Norrby uzavírá, že Prusiner otevřel nové pole vědy s mnohem větším významem, než původně zamýšlel.

Závěr kapitoly a tím i celé knihy je pokusem o konstrukci archetypu úspěšného vědce. Nejprve autor vypočítává jeho základní vlastnosti: zvídavost, nadšení pro věc, smysl pro dobrodružství, sklon ke kacířskému myšlení atd. Zamýšlí se pak nad nobelisty, které osobně poznal, a zjišťuje, že sdílejí určité společné rysy. Kromě vysoké intelektuální kapacity je to posedlost svým vlastním výzkumným úsilím. Vyžadují proto prostor pro svou osobnost v profesionální, ale též v sociální oblasti. Pokoření není situací, kterou by byli schopni unést. Jednají tak, jako by věděli, že mají zvláštní poslání, a jejich život se zaměřuje na jejich vlastní osobnost. Jejich sebestřednost je patrná v mnoha ohledech. Autor uvádí své pokusy o diskuze s Gajduskem, který se rychle proměňovaly v jednostranný monolog s nekontrolovatelným rozšiřováním tématu. Pro zpestření uvádí několik historek, kdy se laureáti Nobelových vzájemně obviňovali z podobné nectnosti. Zde si dovoluji tak trochu protestovat. S několika laureáty NC jsem setkal během svého života. Blíže jsem se seznámil se dvěma, s jedním z nich jsem se dokonce těsně spřátelil – a modelu vykresleném Norrbym neodpovídá ani jeden z nich. Ale možná, že jsem měl štěstí.

ZÁVĚR

Co říci závěrem? Jde o neobyčejně poutavé, i když trochu nesourodé dílo. Ale snahou autora nejspíš ani nebylo něco takového vytvořit. Šlo mu spíše o to poskytnout zájemcům informace o tom, jak se rodí laureát Nobelovy ceny a co předchází jeho stvoření. Pro drtivou většinu vědecké veřejnosti jsou tyto informace novinkou. Český čtenář zalituje, že o J. Heyrovském, prozatím jediném Čechovi, který byl poctěn Nobelovou cenou za vědeckou práci, je jen kratičká zmínka. Mimovolným přínosem knihy je to, že skýtá obraz o vývoji biomedicíny ve 20. století, který, byť s několika zaškobrtnutími, udílení NC věrně reflektuje. Autor, sám vynikající vědec, využívá příležitost, která se mu naskytla, aby prezentoval své názory na vědu a vědeckou práci, ale také na některé z klíčových problémů současné biologie. Myslím, že se nenajde čtenář, který by se při četbě Norrbyho knihy nudil.

ADRESA PRO KOREPONDENCI:

prof. MUDr. Vladimír Vonka, DrSc.
Ústav hematologie a krevní transfuze
U Nemocnice 1, 128 00 Praha 2
e-mail: vladimir.vonka@uhkt.cz