Exil československých lékařů do Švédska po roce 1968

Súhrn

Text popisuje situaci československého exilu, především však exilu československých lékařů do Švédska. Mnoho československých lékařů se rozhodlo odejít do emigrace převážně z politických důvodů. Většina z nich opustila Československo po invazi armád Varšavské smlouvy v roce 1968. Exilová vlna dosáhla vrcholu krátce po srpnu 1968 a v průběhu roku 1969. Mnoho osob odešlo z Československa přes Rakousko, kde žádali o politický azyl. Část exulantů musela strávit několik měsíců v uprchlických táborech, kde se snažili získat víza do dalších evropských a mimoevropských zemí. Jedním z cílů exulantů – lékařů bylo i Švédsko. V průběhu šedesátých let 20. století Švédsko pociťovalo akutní nedostatek lékařů, a proto byl československý exil švédským ministerstvem zdravotnictví velmi vítán. Byl tvořen z části zkušenými lékaři s praxí a z části lékaři krátce po promoci. Ve Švédsku museli navštěvovat speciální kurzy z lékařské švédštiny, švédského lékařského práva a sociální medicíny. Pokud vykonávali praxi méně než 3 roky, museli též absolvovat speciální kurzy z interního lékařství, chirurgie a psychiatrie. Po jednoleté praxi v severní oblasti Švédska, která trpěla nedostatkem lékařů, si mohli vybrat nemocnici, kde by chtěli pracovat. Českoslovenští lékaři byli v rámci systému švédské zdravotnické péče velmi úspěšní a byli též dobře přijímáni švédskou společností, stejně jako další exulanti z Československa.

Klíčová slova:
exil československých lékařů do Švédska, politický azyl 1968–1968.

Exilová vlna LÉKAŘŮ po roce 1968

Otázka odchodu do exilu nebyla pro střední Evropu a Československo v dějinách 20. století nikterak neobvyklou. Příslušníci různých národnosti v různé době byli postaveni před volbu, zda mají svoji vlast opustit, či v ní zůstat. Důvody pro odchod byly politické, především v exilové vlně po roce 1948. Po roce 1968 se vedle primárních politických důvodů začínají objevovat i důvody profesní, kdy exulanti zvažují možnosti vlastního dalšího rozvoje v oboru, který vystudovali či v něm pracovali. Osoby, které odcházely, hledaly novou vlast především v západní Evropě a v atlantickém prostoru. Poněkud stranou stála severní Evropa, přesto, především Švédské království se stalo cílem pro mnoho Čechoslováků. Švédsko poskytlo útočiště pro meziválečnou krajanskou emigraci, válečnou antifašistickou, sudetoněmeckou předválečnou a poválečnou emigraci a též se stalo novým domovem pro exilové vlny let 1948 a 1968. Podle švédské statistiky v roce 1990 žilo ve Švédsku 8432 obyvatel, kteří se narodili v Československu. Po odečtení příslušníků sudetoněmecké emigrace mohlo ve Švédském království žít okolo 5200 až 5500 Čechů a Slováků.¹

Mezi jedince, kteří z Československa odešli a našli nové působiště ve Švédsku, patří i lékaři. Většina z nich odešla po srpnových událostech 1968. Obvyklá cesta do exilu vedla přes Spolkovou republiku Německo či přes Rakousko. Především Rakousko, vzhledem ke společné česko-rakouské minulosti před rokem 1918 patřilo k zemím, kde měli Češi a Slováci mnoho příbuzných, a proto odchod do exilu přes tuto zemi, nejen díky společné hranici, byl naprosto logickým krokem pro mnoho uprchlíků po roce 1948 i roce 1968.

Po překročení hranic řešili exulanti otázku, zda zůstat v Evropě, či odejít do zámoří. Jednou z možností, která se nabízela, bylo i Švédsko, které bylo pro československé uprchlíky otevřené. Švédsko bylo pro Čechoslováky zajímavé pro propracovaný sociální systém, který byl pro uprchlíky příznivý. Systém nabízel přistěhovalcům možnosti půjček, intenzivní kurz švédského jazyka a následnou podporu pro začlenění se do společnosti.² Svou roli pro odchod do Švédska hrála i myšlenka, že pokud by se s rodiči – uprchlíky – něco stalo, tak by se o děti švédský stát postaral.³

ČEŠTÍ LÉKAŘI VE ŠVÉDSKU

Švédské království v průběhu šedesátých trpělo akutním nedostatkem lékařů, proto vítalo československou exilovou vlnu, která mu tento problém pomáhala řešit.

Švédská vláda vyslala do Vídně své emisary, kteří československým lékařům nabízeli práci ve Švédsku. Švédská strana zajistila transport a zaručila se za organizování jazykového kurzu, který trval 8 hodin denně po dobu 3 měsíců. Kurzy pro lékaře se konaly na Univerzitě v Uppsale. Po absolvování kurzu byla lékařům zaručena práce v oboru. Kurzy navštívili všichni českoslovenští lékaři ve dvou bězích, v prvním bylo okolo 80 a ve druhém 60 lékařů. V první vlně bylo z obecné švédštiny a z medicínské švédštiny proškoleno na 140 až 150 československých lékařů. Na závěr kurzu se konaly jazykové zkoušky. Poté se konaly ještě další kurzy společné pro různé národnosti. Celkem do Švédska po roce 1968 odešlo asi na 240 československých lékařů. Švédská vláda zajišťovala výuku jazyka všem dalším skupinám exulantů. Výuka byla bezplatná, stejně jako učebnice, a byla poskytována ve všech větších městech a střediscích emigrace. V šedesátých letech ve Švédsku platilo, že lékaři, kteří měli praxi kratší než 3 roky od promoce, museli projít speciálním kurzem, který se konal v Örebro jedenkrát za rok. Tento kurz museli absolvovat i Švédové, kteří nabyli vzdělání v zahraničí. Náplní kurzu byla sociální medicína, právní předpisy, interní lékařství, chirurgie, psychiatrie. Po složení příslušných zkoušek v kurzu byli tito lékaři se zahraničním vzděláním zrovnoprávněni s lékaři studujícími ve Švédsku. Po tomto proškolení museli lékaři dále absolvovat 1,5letou praxi v interním lékařství, chirurgii, psychiatrii a jako obvodní lékaři. Lékaři, kteří byli specialisty a měli atestaci z Československa nebo praxi delší než 3 roky, dostali umístěnku na 6 měsíců zkušební doby v tom oboru, ve kterém byli specialisty. Po 6 měsících primář daného oddělení napsal vyjádření pro ministerstvo zdravotnictví, ve kterém navrhl, zda tato specializace může být uznána, nebo zda je nutné praxi něčím doplnit. Po absolvování všech těchto náležitostí Čechoslováci získávali švédský lékařský diplom – Läkare legitimation.

Princip kurzů, který platil pro lékaře, byl stejný i pro střední zdravotnický personál.⁴ Švédsko, vedle akutního nedostatku lékařů trpělo i nedostatkem středního zdravotnického personálu. Tato problematická situace byla též částečně řešena příchodem exulantů.

Pokud byl kurz na Univerzitě v Örebro zaplněný, museli na něj zájemci čekat. Po tuto dobu mohli pracovat, pokud nebyli specialisty, na rentgenologii či v laboratořích na plicních odděleních.

Českoslovenští lékaři byli ve Švédsku velmi vítáni, jelikož v severní části Švédska – v Norlandu – byla z hlediska lékařského personálu situace velmi špatná. Pokud jde o atraktivitu, byla profesně nejzajímavější pracovní místa ve velkých městech – ve Stockholmu, Uppsale, Malmö, Lundu a Göteborgu. Ministerstvo však umisťovalo lékaře dle potřeby.

V severních oblastech země švédští lékaři zastávali v podstatě pouze pozice primářů, sekundářů byl nedostatek a zastupovali je medici, kteří v té době mohli získat vikariát (zástup na několik měsíců až rok) a lékaři – cizinci. Díky této situaci byli Čechoslováci v první řadě chápáni jako lékaři a teprve ve druhé řadě jako cizinci. „I později jsem nikdy nepocítil, že by Švédové ve mně viděli cizince, pravděpodobně to bylo díky našemu povolání … Chovali se k nám velice přátelsky a já jsem měl vždy pocit, že Švédové jsou velice tolerantní, a i když si myslí svoje, nedají to najevo.“⁵

Československá exilová vlna měla celkově velmi dobrou pověst i díky struktuře celé exilové skupiny a též i díky kvalitnímu vzdělání. Pochopitelně skupina lékařského personálu vytvářela celé exilové vlně velmi dobrou pozici. Švédské ministerstvo zdravotnictví testovalo úroveň pregraduálního vzdělání lékařů v Evropě a Čechoslováci byli hodnoceni stejně jako ti, kteří přišli ze západní Evropy.⁶

Lékaři, kteří opustili Československo po roce 1968, se ve Švédsku setkali s malou skupinou lékařů, kteří zde působili na základě československo-švédské dohody o spolupráci v oblasti lékařství. Tito lékaři přišli do Švédska v listopadu 1967 a šlo o osoby, které musely projít schvalovacím procesem nejvyšších orgánů KSČ a které schvalovalo předsednictvo vlády ČSSR. Převážně se jednalo o lékaře s dlouholetou praxí, kteří měli švédskému zdravotnictví pomoci s akutním nedostatkem vyškoleného personálu. Do Švédska bylo vysláno dvacet expertů pro všeobecné lékařství a deset pro zubní lékařství, kteří zde měli oficiálně působit až do konce roku 1970. Po situaci roku 1968 se jich do Československa vrátil malý počet.⁷ Tito lékaři působili po celém Švédsku, českoslovenští lékaři působili v např. v severošvédské Luleå, či v centrálních oblastech Švédska – ve Västerås, Jönköpingu, Norrköpingu, Linköpingu, Köpingu.⁸

Nedostatek lékařů ve druhé polovině 20. století ve Švédsku souvisel i s nárůstem obyvatelstva Švédského království po druhé světové válce, který vlastní švédští absolventi nestačili pokrýt.⁹ Z tohoto důvodu byl pro Švédsko velmi vítaný příchod maďarské exilové vlny roku 1956, československé po roce 1968 a v podstatě kontinuální exilové vlny polské.

Mezi skupinou třiceti československých lékařů, kteří přišli v roce 1967, a lékaři, kteří přišli po roce 1968, panovala vzájemná nedůvěra. „Ti nezažili rok 68, … a teď přišla skupina nás, emigrantů, kteří jsme byli nadšeni pražským jarem a zklamáni okupací. Byla tu výrazná podezíravost navzájem.“¹⁰

Pro srovnání úrovně československých a švédských studentů medicíny je možné využít následující charakteristiku: „Měli jsme přinejmenším stejně dobré teoretické znalosti, ale neměli jsme tolik praxe, kterou švédští studenti dostali během výuky. Jejich výuka byla více prakticky zaměřena než v Čechách a kromě toho měli tu možnost zástupů v nemocnicích, kde pracovali samostatně a získali ohromnou zkušenost během krátké doby. To jsme neměli, to jsme museli dohnat. Podle mého názoru, pokud máte teoretické základy, dá se praxe potom rychle získat.“¹¹

Českoslovenští lékaři významně přispěli ke zlepšení obrazu Československa a československého exilu ve Švédsku. Právě dobrá kvalifikace a výborná uplatnitelnost se stala dobrou vizitkou naši společnosti. Povědomí rozšířené mezi exulanty o vlastní úspěšnosti a vědomí této skutečnosti přímo ve švédské společnosti se stalo významným faktorem úspěchu nejen skupiny československých lékařů.¹²

Mezi Čechoslováky je mnoho osob, které dosáhly vynikajícího postavení ve švédské lékařské společnosti. Jedním z nich je prof. MUDr. Karel Maršál, který se narodil roku 1943 v Praze. Po srpnových událostech roku 1968 opustil Československo a odešel do Švédska, kde v roce 1977 obhájil doktorskou práci a již o rok později se habilitoval. V letech 1991–1997 působil jako profesor perinatální medicíny a vedoucí porodnické kliniky v Malmö. Od roku 1997 působil jako přednosta gynekologie a porodnictví v Lundu, kde rovněž vybudoval experimentální laboratoř pro perinatální výzkum. Za svoji vědeckou činnost byl oceněn řadou mezinárodních ocenění.¹³

Českoslovenští lékaři tak napomohli k šíření dobrého jména československých exulantů.

Adresa pro korespondenci:

PhDr. Jiří Štěpán, Ph.D.

Historický ústav, Filozofická fakulta, Univerzita Hradec Králové

Rokitanského 62, 500 03 Hradec Králové

e-mail: jiri.stepan@uhk.cz

¹ Štěpán J. Československý exil ve Švédsku v letech 1945–1989. České Budějovice: Veduta 2011.
² Z rozhovoru s Ing. Dušanem Římanem v Göteborgu 10. 12. 2009.
³ Z rozhovoru s dr. Miloslavou Slavíčkovou v Lundu 1. 11. 2005.
⁴ Dle rozhovoru s Kristou Lhotovou, Annou Krbečkovou a Václavem Krbečkem v Helsingborgu 6. 9. 2009.
⁵ Dle rozhovoru s prof. MUDr. Karlem Maršálem v Malmö 6. 11. 2010.
⁶ Je pravděpodobné, že švédské ministerstvo zdravotnictví nedělalo vzhledem k horší dostupnosti informací rozdíl mezi absolventy Univerzity Karlovy v Praze, Masarykovy univerzity v Brně, Univerzity Palackého v Olomouci a Univerzity Komenského v Bratislavě.
⁷ Archiv Ministerstva zahraničních věcí ČR.Teritoriální odbor – obyčejný 1965–1968, kr. 5, Ministerstvo zdravotnictví ČSR, zn.SZ-093-18.8.1970,Praha 18. srpna 1970.
⁸ Archiv Ministerstva zahraničních věcí ČR.Teritoriální odbor – obyčejný 1965–1968, kr. 5, Ministerstvo zdravotnictví ČSR, zn.SZ-094-19.2.1970,Praha 19. února 1970.
⁹ Švédské království mělo v roce 1945 celkem 6 673 749 obyvatel a v roce 2010 již 9 415 570 obyvatel. Dle: Statistiska centralbyrån. Befolkningsstatistisk 1945–2011.Tento nárůst obyvatelstva byl způsoben zvýšenou porodností švédského obyvatelstva, ale i tím, že se Švédské království po druhé světovéválce stává zemí, která je pro emigranty velmi zajímavá.
¹⁰ Dle rozhovoru s prof. MUDr. Karlem Maršálem v Lundu 6. 11. 2010.
¹¹ Dle rozhovoru s prof. MUDr. Karlem Maršálem v Lundu 6. 11. 2010.
¹² Dle výzkumu probíhajícího v letech 1970–1980 ekonomem Janem Ekbergem z Univerzity ve Växjö se Čechoslováci se prosadili lépe v kariéře než Švédové. Z 1932 pracujících Čechoslováků v roce 1970 byl podíl úředníků ve vedoucích pozicích v roce 1970 13 %, v roce 1980 se podíl zvýšil na 19,5 %. Srovnatelné číslo pro Švédy se z 13 % zvýšilo na 15,5 %. Úspěšnost Čechoslováků byla i v dělnických profesích, kde podíl poklesl z 51 % na 38 %, zatímco u Švédů z 51 % na 42 %. Více: Štěpán J. Československý exil ve Švédsku v letech 1945–1989. České Budějovice: Veduta 2011.
¹³ Dle: Univerzita Palackého, Čestné doktoráty, prof. Karel Maršál. http://www.upol.cz/odkazy/o-univerzite/cestne-doktoraty/karel-marsal (21. 8. 2006).