Zemřel MUDr. Jaroslav Ulrich, CSc.
*30. dubna 1921 – †20. února 2012

MUDr. Jaroslav Ulrich, v letech 1956–1985 přednosta interního oddělení nemocnice s poliklinikou a okresní internista v Mostě, zemřel v noci z neděle na pondělí 20. února 2012. Klidně, v požehnaném věku přes devadesát let, za účasti svých nejbližších a pod obětavou péčí někdejších spolupracovníků. V městě, které se stalo jeho osudem – jak to sám vyjádřil – kde prožil ve strastech i radostech pohnuté doby s mnohými proměnami myšlení i dění více než 62 let.

Na interní oddělení tehdejší Státní oblastní nemocnice nastoupil 11. května 1949 – necelé dva týdny po své promoci a zároveň dni svých 28. narozenin, kdy ukončil čtyřleté poválečné rychlostudium diktované nepříznivou situací šesti pomaturitních let 1939–1945. A navíc politicky motivovanou půlroční sociální diskriminací. Do Mostu šel z vlastního rozhodnutí; přitahovala ho osobnost primáře Ladislava Symona, žáka profesora Kl. Webera. MUDr. Symon se tak stal v červnu 1945 nástupcem německého primáře Meiera von Weinerstsgrün a zároveň prvním poválečným českým přednostou oddělení v Mostě a zakladatelem mostecké tradice interní medicíny s kardiologickým zaměřením.

Severní Čechy a Podkrušnohoří zvlášť bylo tehdy velmi obtížnou oblastí pro své specifické geografické a etnické podmínky, s těžkým průmyslem a tradičně špatnou situací medicínsko-hygienickou, a navíc ovšem i změnivšími se podmínkami politickými po tzv. Vítězném únoru roku 1948. Tyto okolnosti byly sice opakovaně vylíčeny či popsány, nicméně některé skutečnosti je právě dnes dobré připomenout: na „sever“ byli posíláni po promoci („umístěnkou“) především lékaři politicky „nespolehliví“, ať už to bylo zdůvodněno jakkoliv. Že i místní složení vedoucích kádrů nebylo na počátku padesátých let 20. století „stranicky vzorové“, je pochopitelné.

A tak šlo i v nemocnici o jakýsi exkluzivní gulag. Nebylo politických třenic a mocenského soutěžení; převládala sounáležitost pracujících při sociální rovnosti. Díky nadbytku práce a nízkým platům. Připomeňme, že základní plat sekundáře tehdy byl 4000 Kč (malý balíček kávy stál 120 Kč) a po měnové reformě činil plat 850 Kč. V oblasti, kde horník již vydělával od 5000 do 12 000 nových Kč. Stále ještě platilo lístkové hospodářství. Noční služby nebyly honorovány. Teprve později jsme dostávali několik koleček salámu a asi 13 zrnek kávy. – Proč tyto detaily zmiňuji v této souvislosti? Protože v těch letech tvrdého třídního boje, stranických čistek a inscenovaných procesů, kdy v centru strany (a vlády etc) šlo doslova o hlavy, v našem městě jsme neměli mezi sekundáři aktivní straníky a primář Symon i jeho nástupce byli praktikující katolíci. I srovnání ekonomických, odborných a stavovských zájmů tehdejších a dnešních stojí za uváženou. Myslím hlavně po stránce etické. I těmito otázkami jsme se – MUDr. Ulrich též – zde zabývali.

Od roku 1951 byl MUDr. Ulrich zástupcem primáře, hlavním interním konsiliářem, ordinoval v interní ambulanci polikliniky a přednášel ve zdravotnické škole. Po odchodu primáře Symona do Prahy převzal vedení oddělení (1955) a po obvyklých administrativních průtazích byl potvrzen ve funkci přednosty interního oddělení od 1. ledna 1956. V červnu 1957 složil interní atestaci II. stupně a nastaly mu nové, převážně administrativní a organizační povinnosti. K práci v mosteckém okrese přibyly starosti se zřízením a obsazením interního oddělení pro spádovou oblast Litvínova, jehož vedení se ujal druhý nejstarší lékař mostecké interny, MUDr. Václav Strádal, zaměřený tou dobou už na gastroenterologii. Mostecké interní oddělení zůstalo ve „staré nemocnici“ a v roce 1975 se přemístilo do nové nemocnice na Zahražany – na okraj města.

Přestěhování neznamenalo jen změnu lokality, ale i změnu struktury a vznik nových vztahů. Vzhledem k tomu, že celá akce se připravovala po dlouhá léta, zvládl primář Ulrich i tuto situaci, přičemž svůj navyklý způsob práce nemusil v podstatě měnit. Už v době, kdy přejímal vedení oddělení, jehož provoz dobře znal, měl díky trvalým kolegiálním vztahům a svým neměnným zásadám respekt a plnou podporu svých spolupracovníků. Vždy imponovala systematičnost jeho práce, vyšetřovací umění a schopnost diagnostického rozhodování, to vše založené na vědomostech a zkušenosti. Ranní pravidelné referáty o nových pacientech a závažných případech s revizí elektrokardiogramů a laboratorních nálezů nutily všechny zúčastněné k soustavné pozorné a kritické práci. Při vší laskavosti byl dr. Ulrich jako šéf přísný, který nepozornost dovedl ironicky komentovat. Přes množství rutinní práce byly pořádány pravidelné semináře, jednak s referáty z literatury a příležitostná kazuistika. Ulrich později často přednášel na okresních, později krajských a celostátních kardiologických seminářích a konferencích. Účastnil se aktivně pěti mezinárodních sjezdů. Publikační činnost zahájil kazuistikou v našem časopisu (Čas. Lék. čes. 1954), další práce byly věnovány především nové farmakoterapii, izoenzymové diagnostice infarktu myokardu a problematice kardiopatií u těhotných na základě vlastních pozorování. Od počátku šedesátých let jsme se spojili s teplickým kardiologem MUDr. Viktorem Kašpárkem a věnovali se problematice mitrálních stenóz a jejich operativnímu řešení; v roce 1969 jsme mohli zhodnotit již dlouhodobé výsledky komisurolýzy (10 až 17 let) u 93 operovaných. Ulrich se kromě toho podílel na řešení několika celostátních úkolů (srdeční infarkt a výduť, bronchitidy a cor pulmonale, diabetu a hypertenze). V roce 1967 obhájil kandidátskou práci o syndromu Wolff-Parkinson-Whiteově, opírající se o dlouhodobé sledování vlastních 50 pacientů. Za unikátní považuji práce o korelaci patologických nálezů s klinickým obrazem u případů náhlé smrti (spolu s M. Schmittovou, 1977).

Kvalita práce na interním oddělení v Mostě byla dobře známa a výsledky odborných publikací byly náležitě ceněny. A tak přešlo několik sekundářů z Mostu do Krče do Ústavu pro choroby oběhu krevního (ÚCHOK – nyní Klinika kardiologie IKEM), odkud se pak rozptýlili na jiná pracoviště. Primář Ulrich sám byl přizván roku 1976 do výboru Československé kardiologické společnosti, což mně udělalo velkou radost, protože mým odchodem do exilu v roce 1969 severočeský kraj jako první periferní nefakultní pracoviště o toto místo přišel. V roce 1979 byl J. Ulrich poctěn za zásluhy medailí J. E. Purkyně a v roce 1991 mu Česká kardiologická společnost udělila čestné členství a medaili profesora V. Libenského. Za svoji činnost v Mostě byl vyznamenán již roku 1967 udělením Ceny města Mostu a v roce 1970 Cenou severočeského kraje za zásluhy ve zdravotnictví. Tyto zásluhy byly skutečně odpracovány a za ta dlouhá léta odslouženy. MUDr. Ulrich nevyvíjel nikdy jakoukoliv politickou činnost a byl – jak jsem se několikrát přesvědčil – neúplatný. Jeho osobní přesvědčení bylo tedy vpravdě tolerováno. Bez spolehlivě systematicky pracujících zdravotníků by nebylo budování nového Mostu po roce 1948 možné. Bylo závislé především na těch, kteří se tam usadili. A tak i pro primáře Ulricha měla základní význam jeho rodina, především jeho manželka Raisa, oční lékařka, která s ním všechny strasti oné doby sdílela. Po jejím odchodu, necelé dva roky před invalidizujícím ochořením Ulrichovým, její péči převzala rodina syna Jaroslava.

V posledních letech se dr. Ulrich zabýval historií zdravotnictví na Mostecku, vracel se ve vzpomínkách do kraje svého dětství, především na milovanou Oravu. Jako rodák z Liptova prožil na Slovensku počáteční školní léta, měl slovenštinu rád a uměl též chorvatsky, od matky. Z dětství tedy pramení i jeho národnostní a náboženské tolerance. V Praze vystudoval česky a za války v Německu zdokonalil i němčinu, částečně i francouzštinu. Měl dokonalé předválečné středoškolské vzdělání po absolvování pražského reálného gymnázia v Libni, jak podrobně vylíčil ve svých vzpomínkách a navíc ještě z abiturientského kurzu Obchodní akademie a četl bez obtíží anglické texty. Bylo proto vždy o čem hovořit. Když jsme pak po roce 1956 zajížděli na neděli z Ústí do Mostu, trávili jsme spolu s Jaroslavem hodiny rozhovorem o všem možném a také s trochou hudby. A vždy jsme měli málo času. Po našem odchodu do exilu na podzim 1969 se jako první z přátel přihlásil dr. Ulrich dopisem, ve kterém vyjádřil své pochopení pro naše rozhodnutí a vyslovil naději, že si nadále budeme alespoň psát. To jsme dodrželi; mám těch dopisů stovky. A při dalších setkáních, ať již tajných zde, či někde na konferenci v zahraničí, jsme v těch hovorech prostě pokračovali. A tak i po mém návratu, kdy Most jsem navštívil jako první. Věděli jsme tedy o sobě i o všem, co se děje v medicíně ve světě. A pozorovali jsme jak se medicína mění.

A protože osobní setkání byla v posledních letech stále řidší, telefonovali jsme si pravidelně vždy v sobotu ráno. A také ještě psali... A podařilo se nám navázat a udržet styk se starými „Mosteckými“.

Chci na tomto místě proto také poděkovat kolegům z Ústí nad Labem, kteří dr. Ulricha navštěvovali v době jeho nemoci, zastoupili mě při oslavě jeho devadesátých narozenin a také za to, že stejně jako Jaroslav Ulrich jun. a vnučka Evička nám umožnili výměnu krátkých psaní i telefonický hovor. Slyšeli jsme se naposledy deset dní před Jaroslavovou smrtí.

Zde se chci rozloučit s MUDr. Ulrichem i jménem těch, kteří se u něho kdysi učili, jsou ale od něho daleko. Stejně tak i za čtenáře časopisu, do něhož rád psal příspěvky – vždy promyšlené a dobře formulované – ze svého pracoviště, vzdáleného od klinik a jiných odborných center. Motivován „jen“ zvědavostí, zájmem o aktuality a radostí z práce. Téměř vždy na základě vlastní evidence, a pokaždé po delším uvážení. Za to vše díky!

MUDr. Pavel Jerie