Osobní císařův lékař Christophoro Guarinoni (1534–1604),jeho kolegové a významní pacienti

Súhrn

Cílem článku bylo postihnout v krátkosti otázku našich vědomostí o skupině lékařů kolem císaře Rudolfa II. a upozornit na možnosti, jak doplnit chybějící informace o historicky nedoceněné skupině dvořanů. Jako příklad byl uveden nepříliš známý císařův osobní lékař Christophoro Guarinoni (1534–1604), jehož dílo „Consilia medicinalia“ nám zprostředkovává zajímavé detaily o zdravotním stavu nejen významných představitelů rudolfinského dvora, například Viléma z Rožmberka, Ottavia Spinoly nebo Edwarda Kellyho, ale i důležité informace o lékařích císaře Rudolfa II.

Klíčová slova:
konzilia – Christophoro Guarinoni – Ottavio Spinola – Edward Kelly

Panovnický dvůr Rudolfa II. se těší neustále stoupající pozornosti badatelů všech zaměření a zájem vzrůstá i o dlouho opomíjenou skupinu dvořanů, jejíž vnitřní i vnější vztahy a v neposlední řadě i vliv, zůstávaly dosti dlouho nepovšimnuty. Jde o osobní lékaře Rudolfa II., kteří byli v denním kontaktu jak se samotným císařem, tak řadou nejvlivnějších lidí okolo něj. Na základě zpracování oficiálních výplatních listin lze stanovit počet osob v této zvláštní skupině patřící do „Leibkammer“ císaře, na čtrnáct osob.¹ I když připočteme dvanáct dvorních lékařů,² kteří mohli být v některých případech povoláni ke konzultaci, vyjde nám 26 lékařů, jejichž pohyb u dvora je pro dobu panování Rudolfa II. podchycen. Toto číslo – jakkoliv se zdá vysoké – není úplné.³ Předně se v oficiálních seznamech neobjevují jména těch doktorů, kteří nebyli u dvora „v trvalém pracovním poměru“ a mohli se na léčbě císaře podílet jen příležitostně, například v případě vypuknutí vážné zdravotní krize; jako zástupce této skupiny může sloužit slovutný lékař tří císařů Johannes Crato von Krafftheim (1519–1585)⁴ nebo lékař a zpovědník Johannes Pistorius (1546–1608).⁵ Přihlédnout by se však mělo i k absolventům medicíny, kteří se nehonosili titulem osobního lékaře císaře, ale pohybovali se po rozličně dlouhou dobu v těsném kontaktu se dvorem i panovníkem; připomeňme alespoň zakladatele lékařské chemie a diplomata Oswalda Crolla (1560–1608)⁶ nebo lékaře a alchymistu Michaela Maiera (1569–1622).⁷

¹ Hausenblasová J. Der Hof Kaiser Rudolfs II.: eine Edition der Hofstaatsverzeichnisse 1576–1612. Prag 2002; 404.

² Hausenblasová J. Der Hof Kaiser Rudolfs II.; 351–353. Devět lékařů je v seznamu označeno jako Hofgesindeärzte a tři mají titul Hofarzt. Důvod tohoto rozlišení není zatím jasný.

³ Další osobnosti viz Purš I, Smolka J. Martin Ruland starší a mladší v prostředí císařských lékařů. In: Purš I, Karpenko V. (eds.) Alchymie a Rudolf II.: hledání tajemství přírody ve střední Evropě v 16. a 17. století. Praha 2011; 581–585.

⁴ K pozici Johanna Cratona von Krafftheim u císařského dvora viz především Ewans R. Rudolf II. a jeho svět. Myšlení a kultura ve střední Evropě 1576–1612, Praha 1997; 116–117, 126–128 aj.

⁵ Blíže k této postavě především Ewans R. Rudolf II. a jeho svět, passim.

⁶ Blíže viz Hausenblasová J. Mezi lékařstvím a politikou. Působení Oswalda Crolla v českých zemích v době vlády Rudolfa II. In: Purš I, Karpenko V. (eds.) Alchymie a Rudolf II.: hledání tajemství přírody ve střední Evropě v 16. a 17. století. Praha 2011; 381–386.

⁷ Blíže viz Hausenblasová J, Purš I. Michael Maier a jeho působení v Praze. In: Purš I, Karpenko V. (eds.) Alchymie a Rudolf II.: hledání tajemství přírody ve střední Evropě v 16. a 17. století. Praha 2011; 335–366.

Jakékoli vytváření kategorií je samozřejmě umělé a nepřesné a je odsouzeno k nezdaru nejen díky našemu nedostatku vědomostí o této badateli opomenuté skupině dvořanů, ale i postavám, které se snadnému zařazení vymykají. Jako doklad posledního tvrzení může posloužit například postava vlámského humanisty, právníka a lékaře Anselma Boëtia de Boodt (1550–1632), který se roku 1588 stal dvorním lékařem v Praze, ale přesto jeho jméno ve výplatních seznamech dvorních lékařů nenalezneme.⁸ Posléze byl roku 1604 povýšen mezi osobní lékaře císaře, ale denní služby u císaře se kromě zvláštního požádání neúčastnil, protože jeho hlavním úkolem se stalo studium mineralogie.⁹ Podobně spletité osudy lze přirozeně najít i u řady dalších osobností, včetně slavného Martina Rulanda (1532–1602) i jeho syna totožného jména.¹⁰

⁸ Blíže viz Purš I. Anselmus Boëtius de Boodt: lékař, mirealog a alchymista. In: Purš I, Karpenko V. (eds.) Alchymie a Rudolf II.: hledání tajemství přírody ve střední Evropě v 16. a 17. století. Praha 2011; 535–579.

⁹ Purš I. Anselmus Boëtius de Boodt; 537.

¹⁰ Blíže viz Purš I, Smolka J. Martin Ruland starší a mladší v prostředí císařských lékařů. In: Purš I, Karpenko V. (eds.) Alchymie a Rudolf II.: hledání tajemství přírody ve střední Evropě v 16. a 17. století. Praha 2011; 581–605.

Pokud omezíme svou pozornost pouze na postavy z výše zmíněného oficiálního seznamu osobních lékařů, nalezneme zde jména významných, evropsky proslulých kapacit, jako byl Rembert Dodoens (1517–1585), Christophoro Guarinoni (1534–1604), Anselm Boëtius de Boodt (1550–1632) i méně známé představitele lékařského povolání, jako byl Bartholomeo Guarinoni (1534–1616) nebo Ottavio Rovoretto (1555–1626), a překvapivě i jména lékařů dnes zcela neznámých.¹¹ Této poslední skupině lékařů možná křivdíme, avšak vzhledem k tomu, že se většina z těchto neznámých ocitla v císařských službách až na konci panování Rudolfa II., jsou nasnadě i jiná vysvětlení než naše současná neznalost jejich tehdejšího věhlasu. Je třeba zvážit, zda nemohlo jít o projev nedostatku financí v císařské pokladnici, které nedopřály císaři péči význačných kapacit i na sklonku života, a lze uvažovat i o „prosakování“ informací o císařově beznadějném stavu, což mohlo významné představitele medicíny od nabízené služby odradit – ani dnes úmrtí pacienta pověsti lékaře nijak neprospívá. Potvrzení pravdivosti toho či onoho dohadu však bude muset počkat na budoucí důkladnější výzkum.

¹¹ Zde jsou míněni především lékaři Joann de Secundis, Wilhelm Maior nebo Simon Perger. Téměř nic však zatím nelze říci ani o Wilhelmu Klöppferovi, který byl angažován nejpozději roku 1601. Hausenblasová J. Der Hof Kaiser Rudolfs II.: eine Edition der Hofstaatsverzeichnisse 1576–1612. Prag 2002; 404.

Mezi postavami označenými jako evropsky proslulé se objevil i lékař, který – ačkoliv si toto označení právem zaslouží – není stále odborné veřejnosti příliš znám. Christophoro Guarinoni (obr. 1) pocházel pravděpodobně z Verony,¹² avšak bližší informace o jeho původu či rodině zatím nebylo možno zjistit. Na prestižní univerzitě v Padově vystudoval filozofii a posléze i medicínu, z níž obdržel doktorát 14. května 1560.¹³ Guarinoni zahájil svou praxi po vstupu do veronského lékařského kolegia v rodném městě a záhy si svými úspěchy získal pozornost zástupců urbinského šlechtického rodu della Rovere, do jejichž služeb vstoupil.¹⁴ Od roku 1583 pobýval7 následujících let zřejmě opět ve Veroně a roku 1590 se přestěhoval do Prahy již jako osobní lékař Rudolfa II.¹⁵ Zde se prokazatelně zdržoval do roku 1596, kdy zřejmě došlo mezi ním a císařem k jakési roztržce.¹⁶ Jeho následující osudy nejsou přesně „zmapovatelné“, ale zdá se, že pobýval po nějakou dobu v Římě, kde se účastnil léčení papeže Klementa VI.¹⁷ Do Prahy se vrátil, údajně si ve svém domě zřídil jakousi „lékařskou akademii“, ale o jeho vztazích či práci pro císaře v tomto období nelze nic říci. Diskrepance zřejmě vyvrcholila roku 1600, kdy byl Christophoro Gaurinoni Rudolfem II. vyhozen.¹⁸ Návrat do vlasti, po němž údajně toužil, mu však nebyl povolen, takže roku 1604 zemřel v Praze a byl pochován v katedrále sv. Víta¹⁹ (obr. 2).

¹² Je možné, že se narodil spíše někde poblíž Verony, protože používal přízvisko „Fontanus“, které se zatím nepodařilo nijak vysvětlit.

¹³ Palmer R. The Studio of Venice and its Graduates in the Sexteenth Century, Lint 1983, Catalogue of Graduations; 151.

¹⁴ Blíže Divišová B. Ärzte mit dem Nachnamen Guarinoni-Alle die Kaiserlichen Guarinoni Studia Rudolphina 1911; 11: 94.

¹⁵ Blíže Buršíková B. Sbírka konsilií císařského lékaře Christophora Guarinoniho. Dějiny věd a techniky 2001; 1(XXXIV): 23–38.

¹⁶ Blíže Divišová B. Ärzte mit dem Nachnamen Guarinoni; 94.

¹⁷ Chiocco A. De Collegii Veronensis Illustribus Medicis et philosophis. Verona 1623; 98–99.

¹⁸ Janáček J. Rudolf II. a jeho doba. Praha 1987; 340. Tento autor však uvádí, že císař vyhodil Hippolyta Guarinoniho, který u císařského dvora nikdy nepůsobil. Blíže k problému viz Divišová B. Ärzte mit dem Nachnamen Guarinoni; 95.

¹⁹ Foto náhrobku viz Hausenblasová J, Šroněk M. Urbs Aurea: Praha Rudolfa II., Praha 1997; 183, obr. 169.

Kromě toho, že Christophoro Guarinoni byl ve své době jedním z nejuznávanějších diagnostiků, má specifické postavení i mezi osobními lékaři Rudolfa II. Je totiž zatím jediným lékařem z onoho okruhu, který po sobě zanechal písemné dílo umožňující nahlédnutí do řad jeho klientely v období, kdy působil v Praze jako osobní císařův lékař. Kromě několika ceněných filozofických spisů je totiž rovněž autorem sbírky konzilií.²⁰ Lékařská konziliární literatura představovala v Guarinoniho době již upevněný specializovaný odborný žánr a Guarinoni navázal na jeho dlouhou tradici.²¹ Literární konzilium bylo písemným vyjádřením názoru odborníka na léčbu nemoci určitého pacienta.²² Od dnešního lékařského konzilia se lišilo tedy především formou podání a skutečností, že lékař pacienta ve většině případů ani neznal, natož aby jej osobně vyšetřil. Rada specialisty spočívala na popisu symptomů, které poslal ošetřující lékař pacienta, žádající dotyčného slovutného kolegu o pomoc. Z výše řečeného je zřejmé, že objednavateli konzilií mohli být pouze představitelé vyšších společenských vrstev, kteří si mohli dovolit zaplatit konziliáře a obvykle i ošetřujícího lékaře.

²⁰ Ve své době byl velmi ceněn jeho komentář k Aristotelovi Comentaria in primum librum Aristotelis de historia animalium, Francofurti 1601. Rozbor a hodnocení viz např. Perfetti S. Aristotle´s Zoology And its Renaissance Commentators (1521–1601), Ancient and Medieval Philosophy de Wulf-Mansion Centre, I., XXVII. Leuven 2000; 215–229.

²¹ Blíže o vzniku a vývoji středověké konsiliární literatury viz Agrimi J, Crisciani Ch. Les consilia medicaux: typologie des sources du moyen age occidental. Louvain 1994; 69. O šíření tohoto druhu literatury do našich zemí viz Buršíková B. Konsiliární literatura a Jan Marek Marci z Kronlandu. Acta Universitatis Carolinae – Historia Universitatis Carolinae Pragensis 1999; Fasc. 1–2: 51–64.

²² Podrobněji o struktuře, jednotlivých částech i dělení konzilií viz Agrimi J, Crisciani Ch. Les consilia medicaux; 18–37.

„Consilia medicinalia“²³ Christophora Guarinoniho se skládají z 622 konzilií sepsaných přibližně v letech 1563 až 1596.²⁴ Je logické, že většina konzilií byla určena pro představitele italských šlechtických rodů, církevních představitelů a zástupců bohatého patriciátu, ale řada se týká pacientů z mnohem vzdálenějších zemí, takže vedle příjemců z rodu della Rovere, Gonzagů, Sforzů či Malaspinů najdeme bavorského vévodu Wilhelma, francouzskou královnu Alžbětu (mladší sestru Rudolfa II.) nebo bavorskou jeptišku.²⁵ Pro nás jsou samozřejmě nejzajímavější konzilia, která se týkají postav známých z pražského císařského dvora. Na několik nejvýznamnějších osobností, které lze mezi identifikovatelnými příjemci konsilií objevit, již bylo upozorněno, např. „místokrále“ Viléma z Rožmberka, španělského vyslance v Praze Guilléna de San Clemente nebo rektora pražského Klementina.²⁶ Řadě pozoruhodných pacientů, jimž měla pomoci Guarinoniho konzilia, však ještě bližší pozornost věnována nebyla. Rozhodně mezi ně patří i Ottavio Spinola (†1592) ze starobylého janovského rodu.²⁷ Ve službách císařského dvora byl již pravděpodobně za vlády Maxmiliána II., doprovázel následníka trůnu s jeho bratrem Arnoštem na výchovnou misi do Španělska a posléze získal u císařského dvora v Praze řadu vysokých funkcí.²⁸ V oficiálních výplatních seznamech je uveden spolu s dalšími významnými šlechtici mezi komořími,²⁹ ale patřila mu i pozici nejvyššího podkoního.³⁰ Jeho osobě jsou v Guarinoniho sbírce dochována dvě konzilia, která nám přinášejí nejen doklad zdravotního stavu a okolnosti úmrtí důležité osobnosti, ale i zajímavý důkaz nevraživosti galénsky smýšlejícího lékaře vůči paracelsiánům a potvrzení provádění pitev významných nebožtíků.³¹

²³ Guarinoni Ch. Consilia medicinalia, in quibus universa praxis medica exacte pertractatur. Venetiis 1610.

²⁴ Podrobněji o dataci a místě vzniku konzilií viz Buršíková B. Sbírka konsilií císařského lékaře Christophora Guarinoniho; 27–28.

²⁵ Posledně uvedená ovšem nebyla prostou řeholnicí, ale dcerou kancléře bavorského vévody.

²⁶ Blíže Buršíková B. Sbírka konsilií císařského lékaře Christophora Guarinoniho; 23–38; Divišová B. Dobré rady pro zdraví. Lékařská konsilia rudolfínské doby. Dějiny a současnost 2004; 1: 15–18.

²⁷ Známější je u nás více jeho syn, Bl. Karel Spinola JS (1564–1622), který zemřel mučednickou smrtí v Japonsku.

²⁸ Cemus P. Bl. Karel Spinola SJ a jeho vztah k Čechám ve světle epigrafických památek. In: Roháček J. (ed.) Epigraphica et sepulcralia III. Sborník příspěvků ze zasedání k problematice sepulkrálních památek pořádaných Ústavem dějin umění AV ČR, v.v.i., v letech 2008–2010. Praha 2011.

²⁹ Tuto vysokou funkci zastával například i Kryštof Popel z Lobkovic nebo Ludwig Colloredo. Blíže viz Hausenblasová J. Der Hof Kaiser Rudolfs II.; 394–395.

³⁰ Cemus P. Bl. Karel Spinola SJ a jeho vztah k Čechám ve světle epigrafických památek; 27.

³¹ Guarinoni Ch. Consilia medicinalia, Consultatio (dále jen Cons.) DLXXXVI., 710–712; Cons. DLXXXCVII., 712–714. Zde je zachycena podrobně smrt vznešeného pána a průběh následující pitvy.

Mnohem významnější postavou, kterou nám Christo-phoro zachytil a jíž nebyla věnována bližší pozornost,je rozporuplná „hvězda rudolfinského dvora“ Angličan Edward Kelly (1555–1596/7).³² Tento alchymista, u něhož ani identita ani jméno nejsou zcela jisté, přicestoval do Evropy společně s mnohem významnějším učencem, matematikem, mystikem a posléze poradcem anglické královny Alžběty I. Johnem Dee (1527–1608) roku 1583.³³ Dne 9. srpna 1584 dorazili oba alchymisté do Prahy, kde se zabývali spiritistickými seancemi a odkud byli pro nařčení z nekromancie vykázáni. Útočiště nalezli u Viléma z Rožmberka, díky kterému se mohli v následujících 2 letech věnovat v Třeboni alchymickému bádání. John Dee se navrátil do Anglie, kde si vybudoval kariéru u královnina dvora, Kellymu se podařilo získat přízeň Rudolfa II. V letech 1588–1590 získal inkolát, značný majetek v Čechách a byl císařem nobilitován.³⁴ K nečekanému obratu došlo roku 1591, kdy císaři očekávajícímu od vynášeného alchymisty vděk v podobě transmutovaného zlata či návodu na jeho výrobu, došla trpělivost. Dne 30. dubna 1591 nechal Kellyho zatknout a uvěznit na Křivoklátu, kde byl držen ve velmi tvrdých podmínkách a údajně byl i fyzicky mučen a prošel hladovkou. Z nejasných důvodů byl na podzim roku 1593 propuštěn, získal opět svou bývalou prestiž a důvěru, avšak 3 roky poté se situace opakovala. Tentokrát se Kelly ocitl kvůli dluhům v městském vězení v Mostu, kde mezi roky 1596–1597 zemřel.

³² Veškeré uváděné informace o Edwardu Kellym i Johnu Dee byly čerpány z jedinečného článku autorů Karpenko V, Purš I. Edward Kelly jako hvězda rudolfínské doby. In: Purš I, Karpenko V. (eds.) Alchymie a Rudolf II.: hledání tajemství přírody ve střední Evropě v 16. a 17. století. Praha 2011; 489–533.

³³ Karpenko V, Purš I. Edward Kelly jako hvězda rudolfínské doby; 502.

³⁴ Karpenko V, Purš I. Edward Kelly jako hvězda rudolfínské doby; 504.

Jeho zdravotní stav je popsán v konziliu „O postižení ledvin a mnohých dalších obtížích pro Angličana Edwarda Kellyho. Senecinovi a Jakobu Crusiovi,“³⁵ které je umístěno až na konci sbírky, takže ačkoliv chybí přesný údaj o čase i místu sepsání, dá se předpokládat, že bylo napsáno v Praze.³⁶ Již z nadpisu konzilia je zřejmé, že žádost o pomoc zároveň s popsanými příznaky byla napsána zatím neidentifikovatelnými osobami, které mohly být buď ošetřujícími lékaři, nebo jen pouhými sloužícími dotyčného pána. Těmto osobám byla také určena Guarinoniho odpověď a rada: „Z dopisu, který mě velmi instruktivně informoval o špatném zdraví pana Edwarda, bych si věc vysvětlil a shrnul hlavní body léčby tímto způsobem: To, co lze nahlížet v tomto případě jako závažnější, je hned zřejmé: je postižen močový měchýř, a to jak sobě vlastním zlem, že nemůže vylučovat moč, tak i postižením společným s ledvinami a celým tělem. Vylučuje totiž moč velmi změněnou, s velmi špatnou tekutinou a odporným zápachem. Kamínky v moči a množství kalu naznačují, že jsou postiženy i vlastní ledviny. …. Konečně postižení celého těla i žil se projevuje skrze samotnou „kachexii“ čili celkový špatný stav, … a skrze vodnatelnost, která zachvátila oblast břicha. …. Ochromení a neprůchodnost močového měchýře tkví v „ischúrii“ čili zadržení moči, kromě mnohého dalšího, co bude následovat…..“ ³⁷

³⁵ Guarinoni Ch. Consilia medicinalia. Cons. DCVI.; 728. „De renum affectu cum multis aliis pro Edoardo Kellero Anglo. Ad Senecinum et Iacobum Crusium.“

³⁶ Guarinoni Ch. Consilia medicinalia. Cons. DCVI.; 728. O předpokládaném uspořádání konsilií ve sbírce viz Divišová B. Ärzte mit dem Nachnamen Guarinoni; 94.

³⁷ Guarinoni Ch. Consilia medicinalia. Cons. DCVI.; 728.

Po tomto stručném zachycení příznaků následuje jejich ztotožnění s nemocí, jejíž podstatou byl – přesně podle galénovského systému humorální patologie – přebytek šťáv v těle.³⁸ Následuje doporučení na provedení chirurgických zákroků, pokyny pro zbavení těla přebytečných, tedy škodlivých šťáv, a receptová část. „…..proto je třeba navoskovaným provázkem uvolnit či zprůchodnit močovod a ústí měchýře, aby mohl být natřen fialkovým olejem, nebo olejem ze sladkých mandlí, nebo tím, který se získává z vaječných žloutků, ale nepříliš horkým. Pokud tam bude nalezen vřed, může být provázek potřen bílou mastí s Tutiovým práškem,³⁹ olejem olova či antimonu,⁴⁰ nebo jeho usazeninou. Pokud by tam byl nějaký zánět, tak s růžovou mastí smíchanou s Tutiovým práškem. Lze také užitečně užít kozí syrovátku s práškem lithargyru,⁴¹ nebo pálenou jitrocelovou či fialkovou vodou s tímtéž, nebo podobné věci z těch, které prý mají stejné účinky. Zvnějšku ohanbí bude třeba dát to, co podporuje sílu měchýře k vylučování, jako heřmánek, růže s vínem, a – pokud bude třeba uvolnit průchod – bylinu skelnou⁴² se starým máslem nebo celerem s tímtéž jako předchozí, nebo podobné přísady se škorpiónovým olejem. Mezitím se nesmí opomenout léčba nemoci. Celé tělo bude zapotřebí pročistit kvůli silám a tvorbě šťáv a jejich množství – pokud to bude možné skrze zvracení, aby se odvrátila materie od ledvin. Látka musí být připravena z růžového sirupu, ze šťávy bukvice lékařské, z ženského vlasu, růžového medu, sirupu z čekanky s rebarborou, ale vyhnout se všemu, co obsahuje ocet. Rozpustit vše ve vývaru z kořenů slézu vysokého, chmele, jahodníku, mochyně obecné, slézu, polní rutky, podbělu, bedrníku, chlupáčku, kyvoru lékařského, ječmene a podobných věcí….“⁴³

³⁸ O humorální fyziologii a patologii viz blíže např. Kronika medicíny (ed. Schott H.) Praha 1994; 55.

³⁹ Práškovaný oxid zinečnatý. Za pomoc při překladu termínů z oblasti tehdejší farmacie děkuji srdečně RNDr. P. Drábkovi, DrSc.

⁴⁰ chlorid antimonitý

⁴¹ oxid olovnatý

⁴² drnavec, parietaria čili bylina den a noc

⁴³ Cons. DCVI.; 728.

Receptová část je mnohem delší, než lze soudit z přeložené ukázky. Používání velkého množství přírodních látek, především bylin a částí rostlin či zvířat, bylo pro galeniky typické, u Guarinoniho konzilií se v receptech běžně objevuje kolem padesáti takových položek, často i více. V konziliu pro Edwarda Kellyho ovšem překvapivě narazíme i na léky, které jednoznačně spadají do paracelsiánské medicíny (pulvis Tutiae, antimonium, lithargyrum aj.) vycházející z alchymie.⁴⁴ Je to o to překvapivější, že Guarinoni v řadě svých konzilií vyjádřil nad paracelsiány jasné opovržení, téměř nenávist.⁴⁵ Jak je vidět, hranice mezi galeniky a paracelsiány nebyla v praxi tak ostrá, jak by se dalo vyvozovat z teoretických výkladů.

⁴⁴ O paracelsiánské medicíně. In: Purš I, Karpenko V. (eds.) Alchymie a Rudolf II.: hledání tajemství přírody ve střední Evropě v 16. a 17. století. Praha 2011, passim. Pozoruhodné je obzvláště užití antimonu, který byl ve Francii zakázán. Podrobnosti o tzv. antimonové válce viz Purš I. Tadeáš Hájek z Hájku a jeho alchymistický okruh. In: Purš I, Karpenko V. (eds.) Alchymie a Rudolf II.: hledání tajemství přírody ve střední Evropě v 16. a 17. století. Praha 2011; 437.

⁴⁵ Mimo jiné i v konziliích pro výše zmíněného Ottavia Spinolu, Cons. DLXXXVI.; 710–712; Cons. DLXXXCVII.; 712–714.

I z krátké ukázky je zřejmé, že lékař pravděpodobně svému pacientovi nijak zvláště nepomohl. Ačkoliv je z pohledu dnešní medicíny popis příznaků naprosto nedostatečný, je zřejmé, že Kelly byl ve velmi špatném stavu; zástava vylučování moči představuje i dnes smrtelné nebezpečí. Díky tomu můžeme vyvodit, že pokud by Kelly trpěl takovými problémy před svým prvním zatčením, věznění na Křivoklátu spojené s hladovkou a mučením by nepřežil. Buď tedy byl jeho stav takový po propuštění na podzim roku 1593, nebo ještě v průběhu věznění, kdy k němu sám císař údajně poslal nejmenované „lékaře, dvorního radu a další úředníky“, aby Kellyho udrželi při životě.⁴⁶ Nelze ani vyloučit, že jmenovaní Senecinus a Crusius měli vztah k městskému vězení v Mostě, ale je to nepravděpodobné. Guarinoni byl nejspíše požádán o konzilium v době své vrcholné slávy před rokem 1596. Bez identifikace postav obou objednavatelů však budeme muset s upřesněním data sepsání konzilia i nemoci alchymisty počkat na výsledky dalšího historického výzkumu.

⁴⁶ Karpenko V, Purš I. Edward Kelly jako hvězda rudolfínské doby; 512.

Výše nastíněný rozbor konzilia pro Edwarda Kellyho dokumentuje, jak vypadala struktura tohoto literárního žánru a zároveň jakým způsobem může studium konziliární literatury obohatit naše vědomosti z oblasti dějin specializovaných oborů, například farmacie či farmakologie, i z dějin každodennosti nebo tzv. „velkých“ dějin, v nichž hraje hlavní roli politika. Její vrcholní představitelé byli „pouze“ lidé a momentální zdravotní stav mohl leckdy ovlivnit jejich jednání i rozhodování. V neposlední řadě přinášejí i poznatky o samotné skupině lékařů, kteří – ač zastávali vysoké pozice – nepatří k historicky nejprobádanější skupině dvořanů, přestože pečovali o samotného císaře.

ADRESA PRO KORESPONDENCI:

Mgr. Bohdana Divišová

ÚDL CJ 1. LF UK

U Nemocnice 4, 121 08 Praha 2

e-mail: bohdana.divisova@lf1.cuni.cz