Prof. Albert Stunkard, MD (1922–2014)

Dne 12. července 2014 zesnul v Bryn Mawr v Pennsylvánii ve věku 92 let čelný představitel světové obezitologie Albert J. Stunkard, MD, emeritní profesor psychiatrie na Pennsylvánské univerzitě. Rodák z New Yorku studoval na prestižních univerzitách, na Yalu a na Columbia University, kde dokončil lékařské studium v roce 1945. Poté jako lékař strávil 2 roky vojenské služby v Japonsku, kde pečoval o japonské válečné vězně v tokijské věznici. Japonský pobyt vedl nejen k bližšímu poznání Japonska a budhistické filozofie, ale i k vytváření jeho hluboce humanistických životních postojů. Po několik let pracoval na John Hopkins Hospital v Baltimore a na Cornell University v New Yorku. Od roku 1957 podstatnou část své profesní kariéry strávil na Pennsylvánské univerzitě, kde řadu let působil jako přednosta Psychiatrické kliniky. Mickey, jak byl oslovován svými přáteli, byl pověstný svou nesmírnou vitalitou a entusiasmem. Do Center for Weight and Eating Disorders lékařské fakulty docházel denně až do svých 90 let. Za svůj život publikoval přes 500 odborných článků, v nichž se věnoval převážně problematice obezity a poruch příjmu potravy. Svými studiemi značně přispěl jak k objasnění patogeneze, tak k léčbě poruch příjmu potravy, jako jsou binge eating a night eating syndrome. Ten poprvé popsal již v roce 1955. K této tematice se opět vrátil na sklonku svého života. Vždy poukazoval na význam sociálních faktorů při ovlivňování zdraví a vzniku mnohých nemocí. Již v šedesátých letech 20. století publikoval výsledky „Midtown Manhattan Study“, ve které prokázal významný vliv sociálně-ekonomických faktorů na rozvoj obezity. Mezi zcela zásadní studie prof. Stunkarda se řadí ty, které sledují vliv dědičnosti na rozvoj obezity u lidí. Stěžejní byly jeho dvě práce publikované v letech 1986 a 1990 v New England Journal of Medicine. Tehdy prokázal, že tělesná hmotnost u lidí je ze 40–70 % určována genetickými faktory. Zabýval se rovněž jídelním chováním a významně pomáhal k zavádění kognitivně behaviorální terapie v léčbě obezity. Jeho zájem se však soustřeďoval i na další aspekty léčby obezity. Věnoval se účinnosti různých diet, významu pohybové aktivity a využití svépomocných skupin v léčbě obezity. Zajímal se též o farmakoterapii obezity a o bariatrickou chirurgii. Poukazoval na to, že mnohá antiobezitika působí tím, že ovlivňují nastavení „body weight set point“, a opakovaně zdůrazňoval, že farmakoterapie obezity musí být aplikována celoživotně, podobně jako se léčí jiné komplexní choroby – jako např. hypertenze či diabetes mellitus 2. typu. Za svou průkopnickou činnost v psychiatrii a obezitologii obdržel prof. Stunkard četná prestižní ocenění, např. od Americké psychiatrické společnosti, Institute of Medicine, Obesity Society a od řady předních amerických a evropských univerzit.

Měl jsem to štěstí několikrát krátkodobě navštívit pracoviště prof. Stunkarda. Mickey byl skvělým pedagogem, který dovedl nadchnout zejména své mladší spolupracovníky. Vedl s nimi živé diskuze během diferenciálně diagnostických seminářů a pomáhal jim formulovat a zpracovávat výzkumné projekty. Své žáky měl nejen na americkém kontinentě, ale i jinde ve světě. I nám na pražské obezitologické jednotce byl nezištným rádcem a konzultantem při publikování několika studií. Zejména si považoval naší společné studie u jednovaječných dvojčat, která prokázala významný podíl hereditárních faktorů při určování výše hmotnostní redukce v odpověď na redukční režim. Mickey několikrát navštívil Česko a naši obezitologickou jednotku. Přednášel na akcích České obezitologické společnosti a před 10 lety zahajoval plenární přednáškou 13. evropský kongres o obezitě v Praze. Prof. Stunkard měl mezi českými obezitology řadu přátel (Marie Kunešová, Iva Málková, Vladimír Štich, Vojtěch Hainer, Jana Pařízková, †Kateřina Ošancová), pro něž byl vzorem a učitelem. Bylo to rodinné přátelství. Navštěvoval naše rodiny, naše děti měli „strýčka Mickeyho“ za kamaráda. Těšili jsme se na diskuze s ním, a to nejen o obezitě, ale i o kultuře, historii a současném dění. Dovedl zasvěceně hovořit o české a československé historii v kontextu světa. Byl renesanční osobností, jakých je dnes mezi předními světovými vědci vskutku málo. Bude nám chybět.

doc. MUDr. Vojtěch Hainer, CSc.

Endokrinologický ústav, Praha