Úvodem

Vážené kolegyně, vážení kolegové,

závažnost obezity dnes uznávají snad všichni, mnozí se jí vážně zabývají, mnozí se k ní jen hlásí, mimo zdravotnictví se na ní kdekdo přiživuje. Nemoci a stavy, které obezita zhoršuje, či dokonce vyvolává, zahrnují téměř celou medicínu – naposledy k nim přibyl i covid-19.

V 80. letech, kdy mne jako mladého lékaře po první atestaci profesor Pacovský „dal k ruce“ tehdy ještě docentovi Jiřímu Šonkovi, tomu tak zdaleka nebylo. Profesor Šonka, jehož sté výročí narození připadá na konec tohoto roku, byl jedním z mála lékařů, kteří nejen viděli důsledky obezity, ale také předjímali její budoucí závažnost, a především se snažili obézním pomoci. V jeho případě tomu bylo doslova – byl prvním, kdo vystoupil z akademického prostředí své laboratoře (kde se mimo jiné věnoval i související problematice dehydroepiandrosteronu) a pořádal pro obézní kurzy pohybové aktivity a psychologické i nutriční podpory. A bez něj (a samozřejmě zájmu a pochopení prof. Marie Peškové) by nevznikla uznávaná česká bariatrie. Toto číslo, věnované většině aspektů obezity a závažné nadváhy, jeho památce právem náleží.

Obezitologie jistě nepatřila k nejdůležitějším zaměřením 3. interní kliniky, vytvořené prof. Josefem Charvátem „z ničeho“ 9. května 1945. Po uplynulých 75 let to bylo především špičkové endokrinologické pracoviště, nejen ambulantní, ale i s dostatečným lůžkovým zázemím, včetně intenzivní péče, s úzkým propojením s metabolickou i kardiovaskulární problematikou. Nicméně společně třeba s nejstarší a nejvýznamnější ambulancí pro závislé na tabáku, centrem pro léčbu hypertenze, osteocentrem, dalšími ambulancemi a v neposlední řadě Laboratoří pro endokrinologii a metabolismus dokládá, že vedle specializovaných až superspecializovaných pracovišť (a je jedno, zda se jmenují ústavy, či kliniky) potřebuje moderní medicína i špičková klinická pracoviště šířeji zaměřená. „Charvátova“ interna takovým pracovištěm, navíc s „rajónním“ spádem, i po třičtvrtě století zůstává.

Petr Sucharda