Telemedicína v péči o pacienty se syndromem diabetické nohy

Súhrn

Zdravotnictví založené na digitálních technologiích je považováno za přirozenou volbu pro péči o pacienty s chronickými onemocněními. Vzdálené kontroly jsou výhodné u pacientů léčených v domácím prostředí kvůli nízkým nákladům, široké dostupnosti a možnosti nepřetržitého monitorování. Syndrom diabetické nohy (SDN) je závažná pozdní komplikace diabetu, spojená s vysokou morbiditou a mortalitou a často vedoucí k amputaci dolní končetiny. Studie z poslední doby naznačují, že poskytování podiatrické péče prostřednictvím telemedicíny je přijatelné, spolehlivé a má obdobnou efektivitu jako kontroly za fyzické přítomnosti pacientů v ambulanci. Účinky telemedicíny závisejí na typu a závažnosti léčených ran, ale také na správném nastavení procesů přenosu dat a edukaci všech zúčastněných. Telemedicína podporuje zapojení pacientů, ale i dalších zdravotníků do prevence i léčby SDN, zlepšuje koordinaci péče a zefektivňuje komunikaci mezi pacienty a zdravotníky.

Klíčová slova:

telemedicína – diabetická noha – organizace zdravotní péče

ÚVOD

Telemedicína (označovaná také jako distanční nebo virtuální péče) je definovaná jako „medicína praktikovaná na dálku“ a používá se hlavně v péči o pacienty s chronickými onemocněními (1). Využívání telemedicíny celosvětově prudce roste díky své nákladové efektivnosti a nižšímu nároku na využití lidských zdrojů pro poskytování včasné péče zaměřené na pacienta.

Ve světě umírá na chronická onemocnění, např. diabetes a s ním spojené komplikace, více lidí než na akutní choroby spojené s katastrofami, traumaty a infekcemi. Ačkoliv telemedicína je u chronických onemocnění, jako jsou srdeční selhání, diabetes či hypertenze, dobře etablovaná, kvalitní studie o její účinnosti u pacientů se syndromem diabetické nohy (SDN) stále chybějí. Přitom během svého života je touto komplikací, spojenou s vysokou morbiditou a mortalitou, postižena až třetina diabetiků (2). Léčba ulcerací u SDN je často zdlouhavá a finančně nákladná. Desetina ulcerací končí amputačním výkonem, přičemž efektivní prevencí a léčbou lze zabránit až 70 % amputací (3, 4).

Tyto údaje naznačují určité nedostatky v organizaci péče, její dostupnosti a zajištění multidisciplinárního přístupu. V Česku v současné době existuje celkem 36 podiatrických ambulancí, z nichž jen 17 je plně funkčních. Vzhledem k desetimilionové populaci a při reálné potřebě jedné podiatrické ambulance na 100 tisíc obyvatel by přitom v naší zemi mělo fungovat cca 100 podiatrických ambulancí. Současný stav je tudíž zcela nevyhovující (5). Zlepšit situaci by mohla reorganizace péče s využitím metod telemedicíny, a to jak v prevenci, tak léčbě SDN.

Obecně má telemedicína dvě základní podoby: 1. v reálném čase (online, např. videokonference či telefonát), 2. offline (např. přenos informací e-mailem). V posledních letech se díky pokroku v telekomunikačních systémech stala telemedicína velice atraktivní z důvodů ekonomických i svou dostupností nejen pro pacienty, ale také pro poskytovatele zdravotní péče (6). Získávání dat pro telemedicínu je buď automatické (např. ambulantní monitorování krevního tlaku), nebo vyžadující spolupráci pacienta (pořizování fotografií ran smartphonem). Z uvedeného vyplývá, že telemedicína je přímo závislá na technologickém vývoji a schopnosti zdravotníků i pacientů přizpůsobit se. Nejefektivnější se zdají být takové technologie, které nabízejí co nejmenší zapojení člověka a co největší automatizaci procesu, kdy pacient nebo zdravotník nemusí do daného procesu příliš zasahovat: automatické změření veličiny (např. velikost rány, zhodnocení její spodiny) → automatické odeslání do cloudového úložiště → automatické zpracování dat → předložení výsledku k hodnocení zdravotnickému personálu.

Zvýšená konektivita mezi lidmi prostřednictvím „chytrých“ zařízení a sociálních sítí poskytla vhodné podmínky pro vývoj a implementaci telemedicínských programů i pro pacienty se SDN, a to možnost konzultace v rámci prevence SDN i monitorování již vzniklých ran. Telemedicína může pomáhat při zlepšování komunikace se specialisty na péči o rány, přístupu k péči, optimalizaci doporučení pacientům, snižování potřeby transportu do ambulancí a nákladů na zdravotní péči. S tím úzce souvisí zvýšení kvality péče a spokojenosti pacientů. Vzhledem k tomu, že některé rány se hojí mnoho měsíců a jsou trvale vystaveny riziku infekce a amputace, je možné nahradit některé pravidelné návštěvy ambulance distanční kontrolou (7). Kromě toho se často uvádí, že jednou z příčin vysokého počtu amputací je neuspokojivá spolupráce mezi primární zdravotní péčí a specialisty na rány, což vede k opožděnému předávání pacientů se SDN na specializované pracoviště – a to je častou příčinou nárůstu hospitalizací.

Rozvoji telemedicíny v podiatrii přispěla pandemie COVID-19, která významně urychlila implementaci nových postupů do standardní péče i u pacientů se SDN (8).

Kvalitních studií s telemedicínou u SDN je poskrovnu a jako závěry z nich vyplývají obecná a známá zjištění. Hlavní překážky telemedicíny u SDN představují malé přijetí a nedůvěra v telemedicínu ze strany pacientů se SDN i zdravotníků – v její účinnost a kvalitu metod pro poskytování péče v oblasti distanční léčby ran a spolehlivost v porovnání s osobní návštěvou v ambulanci. Důležité je jasně nastavit indikace a metody tak, aby telemedicína pacientům přinášela benefit, nikoliv problémy.

ZAVÁDĚNÍ TELEMEDICÍNY DO PÉČE O PACIENTY SE SDN

Několik publikovaných studií se zabývalo otázkou, jaké zkušenosti mají se zaváděním telemedicíny do klinické praxe pacienti se SDN, ale také jejich zdravotníci.

Autoři práce publikované v roce 2016 hodnotili zkušenosti pacientů se SDN a telemedicínou ve srovnání se standardní péčí (9). Celkem bylo randomizováno 24 pacientů (u 13 použití telemedicíny vs. 11členná kontrolní skupina se standardní péčí). Studie ukázala, že pro pacienty má velký význam pocit bezpečí bez ohledu na typ péče. Autoři došli k závěru, že telemedicína může být důležitým doplňkem v procesu péče o rány, ale její účinnost bude záviset na tom, zda je zajištěna kontinuita péče. Z této studie také vzešlo doporučení, aby všem zainteresovaným bylo poskytnuto vzdělání a praktické školení v používání telemedicíny.

Rasmussen et al. hodnotili efekt strukturovaných rozhovorů o implementaci telemedicíny s vedoucími pracovníky, specialisty v oboru IT a všemi klinickými pracovníky pečujícími o pacienty se SDN, a to nejen v podiatrických centrech, ale i ve spádových pracovištích (10). Zaměřili se na vnímání souvisejících organizačních změn. Zjistili, že telemedicína zvýšila důvěru mezi spolupracovníky a vedla ke zdokonalení dovednosti při ošetřování ran. Jako klíčový faktor bylo zdůrazněno zacílení edukace na pracovníky ve spádových pracovištích. Byly také definovány možné problémy, např. nedostatek multidisciplinárních týmů pro péči, malá odpovědnost pacientů a nedostatečná interakce pacienta s lékařem. Nakonec však autoři dospěli k závěru, že telemedicína by mohla poskytnout další možnosti péče, vedoucí ke zlepšení zdravotního stavu pacientů se SDN.

V jiné studii bylo posuzováno vnímání zavádění metod telemedicíny v různých stupních struktury péče o pacienty se SDN. Mezi klíčové podmínky pro úspěšnou implementaci autoři řadí dostupnost technologií, které jsou uživatelsky přívětivé, edukaci zdravotníků i pacientů, podporu angažovaných a odpovědných vedoucích a efektivní komunikační kanály. Nezbytnou podmínkou je věnovat pozornost odlišným potřebám každé skupiny (11).

VYUŽITÍ TELEMEDICÍNY V PREVENCI SDN

Prevence SDN hraje zásadní roli v péči o pacienty s diabetem. Pravidelné kontroly dolních končetin (i na základě fotodokumentace), případně měření kožních teplot či plantárních tlaků může identifikovat jeho časná stadia.

Bus et al. prokázali, že domácí fotodokumentace je stejně použitelná jako videohovor (> 74 %), a to při opakovaném focení (> 82 %) pro posouzení přítomnosti hyperkeratóz, ulcerace a absence známek infekce (12).

Ve 4 randomizovaných kontrolovaných studiích (13–16), jejichž účelem bylo hodnocení použití infračervené dermální termografie k prevenci recidivy ulcerací, si pacienti zařazení do intervenční skupiny po několik měsíců doma denně měřili teplotu na 6 místech chodidel. V případě, že byl teplotní rozdíl mezi odpovídajícími místy na levé a pravé noze > 2,2 °C po dobu 2 po sobě jdoucích dnů, měli kontaktovat studijní sestru a snížit svou aktivitu, dokud se teploty nenormalizují. Kontrolní skupina v těchto studiích podstupovala standardní sledování a léčbu, bez monitorování teploty nohou. Ve všech byl reportován větší výskyt ulcerací v kontrolní skupině oproti intervenční:

Ve čtvrté a nejnovější studii Skafjeld et al. na malém vzorku 41 pacientů zjistili, že vlastní monitorování teploty je proveditelné, ale nevede k významnému snížení míry recidivy ulcerací po 12 měsících oproti provádění každodenní kontroly (16).

Najafi et al. testovali Smart Socks, textilii na bázi optických vláken, která měří teplotu chodidla, plantární tlak a rozsah pohybu prstů (17). Zjistili mírnou shodu (r = 0,58) ve změnách teploty nohou při použití Smart Socks a infračervené termokamery.

Důležité je, že veškerá změřená data lze snadno zpracovat a využít v péči o pacienty s diabetem a v prevenci SDN.

Účinnost telemedicíny v léčbě SDN

Řada studií se zabývala účinností telemedicíny na zlepšení péče o jedince se SDN a výsledky hojení. Ve studii, kterou provedli Rasmussen et al., byly u pacientů se SDN porovnávány metody telemedicíny (n = 193) se standardním ambulantním sledováním (n = 181) (18). Telemedicínský protokol sestával ze 2 distančních konzultací a 1 fyzické kontroly v ambulanci, standardní péče obnášela 3 osobní návštěvy v ambulanci. Cyklus 3 návštěv se opakoval až do konce studie. Nebyl sice zaznamenán rozdíl mezi oběma skupinami v úspěšnosti hojení ran či výskytu amputací, nicméně byla pozorována významně vyšší úmrtnost v telemedicínsky sledované skupině.

Obdobně Muller et al. sdíleli své zkušenosti s implementací telemedicíny, a to v oblasti domácí péče ve Francii (19). Studie musela být zastavena, protože řada sester poskytujících domácí péči nebyla dostatečně proškolena ani v telemedicíně, ani v péči o rány v rámci SDN. Další problém představoval fakt, že nebyla provedena standardizace pořizování fotografií ran, což mohlo být i příčinou negativních výsledků. Důležitá se proto zdá být adekvátní edukace na všech úrovních zdravotní péče a průběžná odborná podpora.

Zarchi et al. prokázali, že aplikace metod telemedicíny vedla k signifikantnímu zvýšení pravděpodobnosti hojení ve srovnání s nejlepší standardní péčí (20). Na souboru 90 pacientů s chronickými ranami léčených v rámci domácí péče bylo dosaženo zhojení u 70 % ve skupině využívající telemedicínu (n = 50) a u 45 % ve skupině kontrolní (n = 40).

V další studii Terry et al. porovnávali výsledky hojení rány u 103 pacientů, kteří měli dohromady 160 dekubitů nebo nehojících se chirurgických ran (21). Pacienti byli rozděleni do 3 skupin: skupina A (n = 40) podstupovala týdenní distanční kontroly specialistou, skupina B (n = 28) týdenní návštěvy v prezenční formě a skupině C (n = 35) byla věnována obvyklá standardní péče. Výsledky ukazují, že skupina A měla nejdelší dobu hojení i vyšší náklady na léčbu než skupiny B a C, důležitý je ovšem fakt, že pacienti ve skupině A měli nesrovnatelně větší dekubity či rány. Autoři proto svou práci uzavírají s tím, že telemedicína je užitečný komunikační nástroj při léčbě ran, přičemž její účinnost závisí na velikosti a typu rány.

Vowden et al. posuzovali použití smartphonu pro vzdálené sledování a podporu péče o rány u obyvatel domova s pečovatelskou službou (22). Za tímto účelem provedli randomizovanou, kontrolovanou studii v 16 domovech pro seniory a zařadili celkem 39 pacientů s ranami. Na tomto souboru prokázali, že navrhovaný systém poskytování péče zahrnující telemedicínu je spojen s lepšími výsledky a úsporou nákladů (zkrácením doby hojení) oproti standardní péči. Dále se nepotvrdily počáteční obavy související s používáním technologií – většina zaměstnanců pečovatelských domů nový telemedicínský systém přijala a chtěla s ním pracovat i do budoucna.

V randomizované studii, jejímiž autory jsou Smith-Strøm et al. a do níž bylo zahrnuto 182 dospělých s ulceracemi, nebyl zaznamenán signifikantní rozdíl v době hojení, počtu úmrtí či konzultací nebo ve spokojenosti pacientů mezi skupinou, která využívala telemedicínu (n = 94), a skupinou, jíž byla poskytována standardní péče (n = 88) (23). Telemedicínský přístup vedl k významně nižšímu výskytu amputací.

Telemedicína pro péči o rány závisí hlavně na kvalitě snímků. Například i na základě vysoce kvalitních fotografií se obtížně posuzuje potřeba débridementu nebo detekuje infekce. Binder et al. provedli studii, kdy ulcerace fotografovaly sestry poskytující domácí péči a snímky byly každý den odesílány k odbornému posouzení (24). Autoři uvádějí, že 89 % všech fotografií mělo špičkovou nebo dostatečnou kvalitu pro stanovení dalšího terapeutického postupu. Bowling et al. porovnávali schopnost kontroly rány z fotografie oproti vlastnímu vyšetření (25). Požádali dva lékaře, aby dokumentovali klinicky relevantní parametry z 20 různých snímků ran pořízených pomocí nového zobrazovacího systému, poskytujícího trojrozměrné obrazy ran, včetně jejich hloubky. Rány byly následně fyzicky vyšetřeny a výsledky porovnány s dokumentovanými poznámkami. V jasně definovaných parametrech, jako jsou velikost, hloubka rány apod., se ukázala dokonalá shoda. Rozdíly byly zaznamenány v hodnocení subjektivních parametrů, např. sekrece z rány.

Na základě výše uvedených studií lze usoudit, že účinnost telemedicíny při léčbě závisí na závažnosti a velikosti rány, za podmínek zajištění správné edukace v oblasti péče o ránu. U povrchových může mít lepší výsledky a nižší nákladnost než standardní péče, u komplexních a větších ran může sloužit jako doplněk ke standardní péči, pro zlepšení komunikace mezi odborníky a zajištění dodržování plánu léčby. Bez ohledu na typ rány je nutná adekvátní počáteční edukace na všech úrovních struktury péče a neustálá odborná podpora. Zásadní je standardizace pořizování fotografií.

NÁKLADOVÁ EFEKTIVITA TELEMEDICÍNY U PACIENTŮ SE SDN

Ideálním cílem telemedicíny je usnadnit interakci mezi pacientem a poskytovatelem zdravotní péče za účelem dosažení lepších výsledků péče při nižších nákladech na léčbu. Studií, které by toto hodnotily u pacientů se SDN, je však jen velmi málo a přinášejí rozporuplné výsledky. Např. Dobke et al. hodnotili náklady na distanční konzultace u 30 pacientů s chronickými ranami v ošetřovatelských zařízeních dlouhodobé péče (26). Distanční komunikace byla u 15 pacientů vedena specialistou na péči o chirurgické rány a zahrnovala virtuální konzultaci s ošetřovatelkou, která poskytla vzdálené hodnocení rány. Na dálku proběhla edukace ošetření rány s důrazem na prevenci. V hodnocení dopadu telemedicíny se odrazily posouzení trvání následné osobní konzultace a spokojenosti pacientů s dalšími rozhodnutími o péči, jakož i validace škály rozhodovacích konfliktů. Výsledky naznačily významné zkrácení doby trvání přímé konzultace (v průměru o 70 %) a zlepšení spokojenosti pacientů (v průměru o 46 %).

Sparsa et al. hodnotili použití telemedicíny k léčbě chronické rány (bércové vředy, dekubity a diabetické ulcerace) u pacientů žijících v domovech seniorů (27). Zkoumali, zda by telemedicína mohla snížit počet sanitních transportů. Zapojilo se celkem 10 zařízení. Těm byly poskytnuty digitální fotoaparát a jejich vlastní zabezpečená e-mailová adresa s povolením anonymního zasílání fotografií. Zdokumentovali, že tento program ve 20 případech umožnil předejít zbytečnému transportu pacientů, naopak u 9 osob umožnil rychlou hospitalizaci a poskytnutí včasné péče o ránu.

V roce 2016 Fasterholdt et al. provedli na souboru 374 jedinců první randomizovanou, kontrolovanou studii porovnávající nákladovou efektivitu telemedicíny oproti standardnímu sledování pacientů s ulceracemi v rámci SDN (28). Telemonitoring spočíval ve 2 distančních kontrolách v bydlišti pacienta a 1 konzultaci v ambulanci; standardní sledování znamenalo 3 ambulantní vyšetření. Byla zjištěna úspora 2039 eur na pacienta za 6 měsíců. Rozdíl v nákladech souvisel s úsporou času zaměstnanců při ambulantním vyšetření.

PRAKTICKÉ ZKUŠENOSTI S TELEMEDICÍNOU V ČESKÝCH PODMÍNKÁCH

V Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze jsme posuzovali vliv pandemie COVID-19 na strukturu podiatrické péče v terciální podiatrické ambulanci, a to porovnáním s obdobím 2016–2019. První případ pacienta s onemocněním COVID-19 byl v Česku zaznamenán 1. 3. 2020, přičemž 12. 3. 2020 došlo k vyhlášení nouzového stavu spojeného s omezením volného pohybu osob. Ve studii jsme porovnávali strukturu podiatrické péče v naší ambulanci za období od 1. března do 31. dubna v roce 2020 a v letech 2017 až 2019.

V době šíření COVID-19 jsme zaznamenali statisticky významně méně kontrol pacientů (554 v roce 2020 vs. 1255 v roce 2017, 1228 v roce 2018 a 1227 v roce 2019; pro všechna porovnání p < 0,001). Navíc jsme zjistili úbytek preventivních ošetření mezi obdobím šíření COVID-19 a referenčními obdobími (3,6 vs. 17,3 % vyšetřených pacientů v roce 2017, 21,4 % v roce 2018 a 19,9 % v roce 2019; pro všechna porovnání p < 0,001). Oproti tomu jsme provedli významně více kontrol telemedicínskými metodami (e-recepty, telefonické konzultace, videokonzultace a zhodnocení fotografií): 23,5 vs. 1,9 % pacientů v roce 2017, 2,0 % v roce 2018 a 1,8 % v roce 2019 (pro všechna porovnání p < 0,01) (obr. 1).

Lze uzavřít, že pandemie COVID-19 v našem centru významně snížila počet ošetřených pacientů, zejména v segmentu preventivní péče. Oproti tomu došlo k rozvoji metod telemedicíny, což umožnilo provádět online kontroly.

Prakticky jsme těchto zkušeností využili k definování indikací pro telemedicínu u našich pacientů. Zaprvé lze virtuální kontroly indikovat u stabilních hojících se ran v rámci SDN, kdy je vkládáme mezi standardní kontroly v poměru 1 : 1. Docílíme tím možnosti častějších kontrol stavu na dolní končetině za cenu menší zátěže systému (transport pacienta a vytížení personálu na ambulanci). Druhou indikací je možnost, aby pacient kdykoli konzultoval změnu stavu, a snadnější management v podiatrické ambulanci. Pacienti méně často jezdí zbytečně s nevýznamnými změnami, a naopak dříve při zhoršení. Další uplatnění telemedicíny představují konzultace mezi zdravotníky, případně i nezdravotníky – např. pedikéry. Jedna fotografie často podá více informací než celostránkový popis problému.

Prakticky kontroly provádíme tak, že pacienty edukujeme o existenci této možnosti a předáváme jim edukační materiál v elektronické či písemné formě (obr. 2). Pacienti, jejich rodiny či pracovníci domácí péče ulcerace ve stanoveném termínu (či kdykoli v případě potřeby konzultace) pořídí fotografii, nejlépe mobilním telefonem, a odesílají ji e-mailem na zavedenou adresu. Pokud pacient již dříve souhlasil s elektronickou komunikací, je automaticky identifikován a v nemocničním systému je založena návštěva, kdy fotky i text e-mailu tvoří součást pacientovy zdravotní dokumentace. Zdravotnický personál nalezne záznam ve virtuální čekárně návštěv a snadno se může spojit s pacientem – telefonicky či videohovorem. Současně může provést zápis do dokumentace, který je ihned k dispozici v nemocničním systému všem příslušným pracovníkům.

V podmínkách ambulance jsou fotograficky dokumentovány všechny rány při každé kontrole, čímž je zachována kontinuita péče a lze snadno zhodnotit proces hojení. K usnadnění práce v ambulanci používáme mobilní aplikaci, která pacienta snadno identifikuje (QR kódem, který je součástí jeho dokumentace), a fotografie je po pořízení ihned automaticky uložena do složky příslušného nemocného.

Do budoucna pracujeme na zlepšení uvedených aplikací tak, aby dokázaly automaticky rány změřit a popsat jejich spodinu i okolí (obr. 3). Dále bychom rádi vše propojili tak, aby pacient byl pouze upozorněn notifikací ve svém mobilním zařízení na pořízení fotografie, která by se následně sama uložila do jeho dokumentace, a to již se zpracováním popisu rány.

TELEMEDICÍNA U SYNDROMU DIABETICKÉ NOHY V BUDOUCNOSTI

Telemedicína je stále „chytřejší“ díky umělé inteligenci (AI) a propojení domácích „chytrých“ zařízení a smartphonů (6). Pomocí AI mohou být pacienti vyzváni, aby zkontrolovali své nohy, hladinu glukózy nebo hmotnost a výsledky zadali do mobilních aplikací. Některá zařízení to provedou dokonce samostatně po předchozím souhlasu pacienta. Takto může pacient předávat výsledky svým lékařům v reálném čase. Tyto rychle rostoucí, levné a široce dostupné technologie mohou pomoci předvídat riziko SDN, či dokonce pomoci s léčbou již rozvinutých stavů. S tím souvisí i rozvoj nového trendu, tzv. digitální wellness, který kombinuje digitální technologie se zdravotní péčí.

Zdravotnictví založené na digitálních technologiích je považováno za přirozenou volbu pro vzdálenou domácí a dlouhodobou péči o pacienty s chronickými stavy kvůli své nízké ceně, vysoké přesnosti a možnosti nepřetržitého sledování. Hlavním motorem procesu je vznik nových aplikací pro monitorování různých parametrů, např. měření plantárních tlaků z „chytrých“ ponožek (senzory v ponožce zaznamenají tlaky během chůze, data přenesou do mobilní aplikace ve smartphonu a ta je může přes cloudové uložiště poskytnout zdravotnickému personálu). Následně po vyhodnocení může být pacient upozorněn na vysoké riziko vzniku ulcerace, a to na základě svých individuálních dat.

ZÁVĚR

Technologie nás obklopují ze všech stran a je nesmysl se jim bránit. Dostupnost elektrické energie, všudypřítomný přístup k internetu, významné pokroky v oblasti strojového učení a umělé inteligence a obecně hledání nových řešení může při správném využití vést ke zlepšení zdravotní péče i spokojenosti pacientů. Studie z poslední doby naznačují, že poskytování péče s využitím telemedicínských metod je přijatelné, spolehlivé a srovnatelně efektivní jako v případě fyzických kontrol pacientů v ambulanci.

Efekt telemedicíny závisí na typu a závažnosti ran, ale také na správném nastavení procesů a edukaci všech zúčastněných. Telemedicína podporuje zapojení pacientů do prevence i léčby SDN, zlepšuje koordinaci péče a zefektivňuje komunikaci mezi pacienty a zdravotníky. Lze ji také použít pro edukaci pacientů i zdravotníků v péči o SDN – pro různé vzdělávací programy, ale i motivační podporu pacientů.

Do budoucna je možné předpokládat dramatické změny rovněž v péči o pacienty s již rozvinutým SDN i rizikem jeho vzniku. Zejména pandemie COVID-19 odhaluje slabiny našeho zdravotního systému v oblasti včasného poskytování péče o pacienty s diabetickou nohou, neboť jsou limitovány kapacity. Budoucnost po pandemii může vést k většímu a širšímu přijetí postupů telemedicíny tak, aby došlo ke zlepšení preventivních opatření; chytře rozlišovat, kdo potřebuje návštěvu v ambulanci nebo pobyt na lůžku v nemocnici a kdo podporu akutní a subakutní péče v domácím prostředí. Základem přijetí telemedicíny v péči o diabetické nohy bude uživatelsky přívětivá technologie, dostatečná edukace zdravotnických pracovníků, zejména během počáteční fáze, průběžná edukace v telemedicínských technologiích a nadšení pro používání telemedicíny ze strany zdravotnických pracovníků, pacientů i zástupců ostatních profesí pečujících o pacienty s diabetem (pedikéři apod.).

Poděkování

Podpořeno MZ ČR – RVO („Institut klinické a experimentální medicíny – IKEM, IČ 00023001“).

Adresa pro korespondenci:

MUDr. Robert Bém, Ph.D., MHA

Centrum diabetologie IKEM

Vídeňská 1958/9, 140 21  Praha 4

e-mail: bemrob@yahoo.co.uk

tel.: 261 362 150