Josef Charvát, pamětník a komentátor své doby
Autori:
Marie Bahenská
Pôsobisko autorov:
Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR, Praha
Vyšlo v časopise:
Čas. Lék. čes. 2022; 161: 185-190
Kategória:
Dějiny lékařství
ÚVOD
Profesor Josef Charvát patří k nejvýznamnějším českým lékařům 20. století a k osobnostem, jichž se bytostně dotýkaly zásadní politické a společenské změny v Československu. Byl nejen jejich přímým účastníkem, ale také všímavým a bystrým pozorovatelem a pilným zapisovatelem. Díky jeho všestranným zájmům dalece přesahujícím lékařskou profesi se nám tak dochovaly informace o každodenním životě a dění v uplynulém století, dokreslené subjektivními zážitky a zkušenostmi. Přesně v duchu Charvátova tvrzení, že „deník má být upřímný“ (1). V následujícím textu chceme charakterizovat pozůstalost Josefa Charváta dochovanou v Masarykově ústavu a Archivu Akademie věd ČR a přiblížit některé z jeho deníkových záznamů. Vybírali jsme především ty, které dokládají, jak snadno se lékař může stát historikem a komentátorem své doby.
POZŮSTALOST PROFESORA CHARVÁTA
Josef Charvát se narodil 6. srpna 1897 a zemřel 31. ledna 1984. Jeho život i profesní dráhu tedy výrazně ovlivnily události (nejen) tzv. osmičkových let v našich dějinách, tj. roky 1918, 1938, 1948 a 1968, a s nimi související proměny vědeckého a univerzitního světa. Veškeré dění, ať už se týkalo rodinného života nebo veřejných záležitostí, byl Charvát zvyklý si zaznamenávat, komentovat a hodnotit. Část jeho vzpomínek uveřejnil v letech 1994‒1995 časopis Vesmír pod názvem „Josef Charvát a jeho doba“ (2). Pozornost tehdy vyvolaly především úryvky z deníků z 50. let. Rozsáhlejší edice pamětí se čtenáři dočkali v roce 2005 (3) a připomenutí Charvátovy výjimečné osobnosti přinesly dvě knihy vzpomínek jeho přátel, kolegů a žáků (4).
Charvátovy deníkové zápisy jsou však mnohem rozsáhlejší, než ukazují jejich vydané části. Do tehdejšího Archivu Akademie věd ČR (dnes součásti Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd ČR) se dostaly od rodiny v polovině 90. let 20. století a jejich převzetí zaznamenala Mgr. Hana Barvíková: „Navštívila jsem tenkrát několikrát jeho dceru, paní Jiřinu Rejholcovou, v bytě v domě v Ostrovní ulici, na němž je nyní umístěna Charvátova pamětní deska, abych převzetí alespoň části jeho písemností projednala. Na podrobnosti si už moc nepamatuji, ale vím, že její vyprávění o tatínkovi bylo milé... Nepodařilo se nám tehdy bohužel získat originální a úplné texty jeho vzpomínek, které psal v 50. letech a které výběrově vycházely v časopisu Vesmír – a mnohem později také jako samostatný svazek v nakladatelství Galén, ale i tak byl ‚úlovek‘ podstatný; byly tam totiž mimo jiné také jeho diáře se záznamy“ (5). Pozůstalost skutečně nebyla na první pohled nijak obsáhlá, při jejím pořádání se však ukázalo, že zdánlivě nevelké množství je více než vyrovnáno výjimečným obsahem.
Osobní fond Josefa Charváta dnes tvoří 5 kartonů, z nichž ve 4 jsou uloženy deníky a diáře – celkem 69 kusů z let 1917–1982. Deníky bohužel netvoří souvislou řadu, chybějí mezi nimi prvorepublikové a ty z let padesátých. I přesto se jedná o nesmírně zajímavý historický pramen. Charvátovy zápisy a postřehy jsou neocenitelným – a dodnes možná v plné šíři nedoceněným – zdrojem pro poznávání každodenního života, politiky, univerzitního prostředí a vědecké komunity ve 20. století. Přinášejí rovněž výstižné charakteristiky osob, s nimiž se Charvát stýkal a které často patřily k dobovým politickým elitám (např. prvorepublikoví premiéři Antonín Švehla a Milan Hodža, poúnorový ministr informací Václav Kopecký, první komunistický prezident Klement Gottwald...) (6).
Psaní deníků Charvát zjevně přikládal velkou váhu, stejně tak jejich bezpečnému uchování, jinak by je jistě neukládal do sejfu spolu s rodinnými cennostmi a penězi: „…dávám do safesu šperky, knížky a nějaké peníze [...], prohlížím uskladněné obrazy a vybírám, co půjde do safesu [...], dávám tam do safesů deníky“ (7). Soudě podle stavu zápisů musel koncipování deníků obětovat mimořádné množství času. Texty udivují svou mnohovrstevnatostí a precizností, rozsahem, nadmíru bohatým, takřka literárním jazykem, přesahy do mimolékařského prostředí, humorem, přesnými detaily. Můžeme jen litovat, že se nedochovaly v kompletní řadě. Charvát část prvorepublikových deníků v roce 1942 sám zničil: „Večer čtu a pak spaluji deník 1937‒1939, moc zajímavé, spousta drobnomalby o lidech i věcech“ (8), aby v době heydrichiády nezpůsobil problémy lidem, o kterých dříve psal. Některé deníky se podle jeho vlastních slov ztratily během války, kdy je zanechal v úschově u přátel, ale nedočkal se jejich vrácení (6).
Charvátovy deníky můžeme rozdělit nejen chronologicky. Jednotlivé sešity se od sebe liší také způsobem zaznamenávání událostí a mírou detailů. Ty nejjednodušší, tradiční zápisky najdeme v záznamnících s koženkovou vazbou a s předtištěnými dny a daty. Takových je v pozůstalosti většina. Charvát jakožto člověk pracovně velmi vytížený si jejich prostřednictvím jednak organizoval svůj čas, jednak zapisoval k jednotlivým dnům uplynulé dění, většinou vystačil s jednou stránkou. V diářích nacházíme věcné, krátké informace o povinnostech, které ho čekaly v nemocnici, na fakultě, na úřadech nebo ve spolcích a organizacích, jejichž členem byl. Zapisoval si k jednotlivým dnům vizity, pacienty a termíny vyšetření, zkoušky, porady, jednání na úřadech apod. Kromě pracovních záležitostí se v diářích tohoto typu objevují i poznámky týkající se chodu domácnosti a nezbytných výdajů (nákupů, oprav, obtíží s posluhovačkou).
Druhým typem deníků jsou běžné školní sešity, ve kterých se Charvát rozepisoval o dění kolem sebe podrobněji a sám si určoval délku zápisu. Typickým příkladem takového sešitu je deník z roku 1945 zachycující den po dni poslední měsíce války a její dopad na Charvátovu rodinu i práci lékaře. Každý den je vylíčen samostatně, s uvedením obecných událostí (často s odvoláním na zprávy v tisku nebo rozhlase), k nimž Charvát připojuje osobní postřehy, dojmy a zážitky. V podobném duchu je veden deník z roku 1948 nebo 1968, kde je z pochopitelných důvodů věnována hlavní pozornost politickým událostem. Zapisoval si doslovné nebo parafrázované obsahy rozhovorů, své i cizí názory na probíhající události, charakteristiky osob ve svém okolí, reakce na podložené zprávy i fámy, dobové politické vtipy.
Zcela zvláštní kategorii tvoří deníky, které si Charvát vedl v zahraničí. Jeho první poválečná cesta vedla roku 1946 do Kanady a Spojených států amerických, z následujících si obsáhleji zaznamenal pobyt v Polsku roku 1948.
Další, už méně podrobné zápisy z konferencí a studijních pobytů pocházejí z let 1958‒1959 a ze 60. let (9). Charvát tehdy zastupoval Československo v komisích Světové zdravotnické organizace (WHO) v New Yorku a Ženevě a jeho funkce a mezinárodní renomé mu umožňovaly vycestovat za hranice častěji, než režim obvykle povoloval jeho kolegům. Dochovalo se celkem 8 sešitů: z pobytu v SSSR (1958) a Rumunsku (1959), z NDR, Kuby, Marseille a Alžíru (1961‒1964), ze zasedání mezinárodních organizací v New Yorku, Ženevě, Helsinkách a Paříži (1964‒1965), z Paříže (1964), z cesty do Indie, Barmy a Indonésie (1966), z jednání OSN v Paříži a New Yorku (1964‒1966), ve společném sešitě záznamy z konferencí v Kodani, Basileji, Španělsku a Vídni (1960‒1964) a diář o pobytu v Helsinkách (1965).
Zápisy, které vznikaly v 50. a 60. letech, se obsahově liší od prvních dvou cestovních deníků. Převažují v nich údaje o jednání komisí, jichž se Charvát účastnil, nebo poznámky z vyslechnutých referátů a jejich hlavní témata (např. zásoby vody, růst počtu obyvatel, zdroje výživy). Méně pozornosti je věnováno místním reáliím. Deníky z cest podniknutých v letech 50. a 60. jsou méně obsáhlé, méně umělecké a postrádají ony bezprostřední emoce a komentáře, které nacházíme v letech 1946‒1948.
Pokusme se blíže charakterizovat tři z dochovaných – a i pro laika v oboru medicíny čtenářsky atraktivních deníků, které se v nedávných letech dočkaly publikování (10, 11).
KONEC VÁLKY A PRVNÍ TÝDNY MÍRU OČIMA PROFESORA CHARVÁTA
Nijak překvapivým jistě nebude konstatování, že do Charvátova života výrazně zasáhla 2. světová válka. Po uzavření českých vysokých škol na podzim 1939 své působení omezil na kliniku poté, co byl propuštěn z koncentračního tábora Dachau a Buchenwald. Vedl také soukromou lékařskou praxi a působil jako konziliář pražských i mimopražských nemocnic. Celou válku zároveň v rámci možností usiloval o výstavbu nové budovy na Karlově náměstí (12).
Právě v deníku z roku 1945 barvitě líčí, s jakými problémy se v posledních týdnech a měsících války musel vypořádat a jak vnímal poměry v osvobozeném státě. Deník zabírá dva sešity pravidelných a pečlivých záznamů, vynechán není ani jediný den, k událostem je často připojován přesný časový údaj. Pokud nemohl zapisovat sám Charvát, vedla deník jeho dcera Věra, která podle otcových pokynů zaznamenávala den po dni, hodinu po hodině hlavní momenty povstání v Praze (13).
Charvát popisuje obtíže se sháněním jídla a válečnou drahotu: „Koupili jsme 10 cigaret za 350,- K!!!“ (14) „Za cigaretu se platí 50,- K za kus. Káva 16–20 tisíc K za kilo.“ (15) Nedostatek topiva: „Je taková zima, že bych raději ordinoval v kožichu.“ (16). Obavy z náletů, které se v plné šíři vyplnily v únoru při bombardování Prahy. Tehdy byl zasažen dům, kde Charvátovi bydleli, i prostory kliniky, obojí s ničivými důsledky. Bezprostředně zaznamenané dojmy jsou více než výmluvné: „Kolem půl jedné odpoledne poplach a hned silná detonace, až se vše třáslo. Vyletěl jsem z rentgenu [...] do sklepa. Jsem tam pár minut a [...] hlásí, že Resslova ulice a nábřeží u nás hoří. Vylétl jsem nahoru, oblékl se, vzal lékařskou pásku a běžím domů. Rohák Podskalské a Resslovy hoří jak svíčka. Rohák vedle nás do poloviny zbořen. Náplavní ulicí teče řeka vody, jak bylo zasaženo hlavní potrubí. Brodím se tou špínou, nechtějí mne pustit k domu. Přervané dráty, mrtví a zranění lidé. Zoufalé volání o pomoc. Přijdu k našemu domu, před ním v kolejích kráter, okna vybita, rámy okenní visí v cárech z oken. Letím nahoru, tam nikdo, byt demolován, dveře na chodbu vyraženy. Letím do sklepa, tam žena v pološíleném stavu, Věra raněná a samá krev, jen Jiřina s dítětem na ruce bledá, ale klidná. [...] Při náletu byla žena v kuchyni, najednou tma jak v noci, padla na ni police s nádobím a na chvilku byla omámená. Věra seděla u okna v mé ordinaci a psala na psacím stroji. Vyrazilo ji to přes celou ordinaci a zasypalo sklem, dveřmi roztříštěnými, maltou atd. Úzkostně volala po ženě, ale sama se vyhrabala z trosek a s Bóžou odvedli ženu, která se potácela, do sklepa. Jiřina s dítětem při explozi na střeše pádila se schodů a padaly kolem ní vyrážená okna, sklo, dveře od výtahů. Byt nechala opuštěný. – Utíkal jsem nahoru do bytu a v troskách jsem vyhledal vatu, lékařské obinadlo a v jednom sklepním bytě jsem ošetřil Věru. Má tržnou ránu nad levým okem, na čele, spoustu ran v zádech a na obou kolenou. Očistil jsem to, jak jsem mohl, a poslal ji na chirurgii na polikliniku. [...] Já zatím nakvap naházel do dvou kufrů nejnutnější šaty a prádlo a vzal ženu, Jiřinu, malého Vavíčka a kočár a se dvěma těžkými kufry jsem jel k Práškovům. Vedlejší Nebesářův rohák už hořel. Na kraji mostu stál K. H. Frank se suitou a díval se na způsobené škody. [...] Sehnal jsem pár chlapců od luftšucu a dal jsem vyklízet horní byt ke mně. Zatím mi jiní vyklízeli dolní byt na ulici od bláta. Mezitím byl druhý alarm, o kterém jsme nevěděli, poněvadž sirény nefungovaly. ... Zmatek dokonalý. [...] Marně se pokouším dovolat se Vavíka. Po druhé hodině mi telefonuje pí Pelnářová, že Vavík byl dnes ve Vivariu v Grébovce (nabírat krev opicím rhesům), to že dostalo plný zásah a lehlo plamenem a Vavík, že je nezvěstný. Jsem zdrcen. Ale v půl šesté přišel Vavík a to jsem se rozplakal. Ukázalo se, že v poslední chvíli, než měl odejít, to bylo odvoláno. [...] Celý den pracoval na krevních dárcích v nemocnici při transportu raněných. [...] Začínám organizovat první zmatek, ale nejde mi to. Škody na skle, porcelánu, záclonách, lustrech i nábytku jsou obrovské. Jediné dveře nejsou v pantech, všecko roztříštěno s výjimkou záchodu a koupelny. Ženin portrét je pobit, taky Carmen od Čížkové v předsíni. Všecka silná skla z knihovny jsou vybita. Příčka mezi rentgenem a čekárnou zmizela. Rentgen rozbit, skříňka na léky taky. [...] Po večeři nový nálet, musíme do sklepa. Jen jsme přišli a začli spát, v půl druhé nový nálet a zas do sklepa. Žena nespala vůbec, já skoro vůbec. [...] V Resslově ulici zasaženo Jiráskovo gymnázium. […] Faustův dům vyhořel. Gynekologie zasažena. Jiráskova klinika zasažena: byl tam zabit dr. Vokáč. Niederle operoval, když operační sál dostal plný zásah. Vyhrabali ho však živého. Zasažena dětská nemocnice a nalezinec. Synagoga na Vinohradech vyhořela. Na Karlově náměstí zasažen kryt – spousta zabitých. Padlo tam vzdušné torpédo, které nevybuchlo a je asi časované. Emauzy hořely celou noc – bylo prý pod nimi skladiště třaskavin.“ (17)
Další dramatické pasáže se vztahují k začátku pražskému povstání: „Jedu domů, k polednímu, objevují se první spojenecké prapory, lidi jsou veselí. Po poledni najednou volá rozhlas: voláme všechny četníky, vojáky a policii, aby nám přišli na pomoc. Sbíhají se lidi, auta plná policie, střelba ze všech stran. Lidi s puškami, civilisti, s klacky atd. [...] Pak začal rozhlas vysílat zas německy. Zas střelba přímo pod mými okny v parku. [...] Po půl druhé střelba z kulometů a snad i lehkých děl, nebo jsou to ruční granáty? Je to v bezprostředním našem okolí. Gawalowski pak říká v telefonu, že se dobývá u něho sokolovna. – Včera prý byl zastřelen dr. L. Tesař na Václavském náměstí. – O Moravcovi se říká, že prý se pokoušel o sebevraždu a je těžce raněn na Bulovce. Pavel Jedlička sděluje, že česká policie a civilisti dobývají budovu rozhlasu a reálky. Střílí se z obou stran kulometem. – Lída Vančurová volá, že se tam střílí, dobývá se Wehrmachtsheim, střílí se do Masarykova nádraží, odkud střílí železničáři. [...] Bojuje se o kasárny na Vítězném náměstí, hoří! Střílí se ve Stromovce, dobývá se Kadetka, bojuje se rovněž na Lobkovickém náměstí o školu. Z Pečkárny se střílí k Muzeu, od Muzea zase na Pečkárnu. Gestapáci prý prohlašují, že by se vzdali cizímu vojsku, ale že se nevzdají ulici. – V. Jedlička volá, že se u nich válčí, přes dvorky lezou mladí lidé se zbraněmi, kulomety i pancéřovými pěstmi, dobývají stále ještě rozhlas. [...] V půl čtvrté těžká střelba v okolí, i děla! [...] Městský rozhlas pražský hlásí, že je německý odpor v budově rozhlasu postupně likvidován. Jirka Prášek volá, že na nábřeží u Karlových Lázní se zabarikádovala německá marina a že ji dobývají. [...] K Praze se prý blíží sovětské tanky. – Z Modřan mi někdo telefonuje, že jsou už obsazeny, Němci se vzdali našim lidem. [...] V půl páté nás zde přelétávají německá letadla a bombardují někde v okolí. […] Němci se hájí na nábřeží v penzijním ústavě, vládní vojsko na ně střílí přes řeku z těžkých kulometů. Dále drží Němci smíchovské nádraží a proti Janečkárně nějaký blok domů. [...] O Podolské sanatorium se bojuje. Z Bílkovy vily se střílí.
V 17:50 oznamuje rozhlas, že německá armáda ve většině míst v Praze se vzdala.
V 17:55 nás bombardují dvě německá letadla, naši po nich střílejí z pušek a pistolí. Letadla střílí z kulometů do ulic – otvírám okna.
V 18:00 hlásí rozhlas: „Všichni železničáři, dostavte se neprodleně do služby, národní výbory potřebují vašich služeb!“
V 18:10 volá Vančura, že Američani (?) bombardují Pečkárnu. Už mají u Vančurů rozbité okno.
V 18:15 je bombardování tak silné, že jdeme nakvap do sklepa.
V 18:40 jdeme zas nahoru. Jeden luftšucák přinesl zprávu, že budova rozhlasu je už dobyta. Prý ji vytopili hasiči. Střelba z těžkých kusů trvá.
V 18:50 volá Jedličková: Reálku dobývají četníci dělostřelecky. V domě mají moc raněných a zabitých. – Těsně před okny se nám střílí naostro, nevíme, oč jde. Rozhlas oznamuje, že za chvíli bude projev Národní rady. (Píšu toto sedě na zemi, aby mne u okna nestihla kulka).
V 18:55 volá Jedlička: Reálka se vzdává. Motolská kasárna dobyta. Řada mrtvých a raněných u Diviše.
V 19:04 Volá Vančurová: Část Wehrmachtsheimu se vzdala. Do dvora vjely čtyři malé tanky a řeže se to tam.
V 19:15 volá Ivo Havlů: Penzijní ústav na nábřeží už je likvidován, Hradčany se vzdaly, v Dejvicích většina veřejných budov taky. Na Václavském náměstí se ještě střílí, ale situace se zlepšuje. Právě se tam předávají čtyři německé tanky našemu vojsku. – Na dům proti Koruně padla letecká puma. Stále duní v nejbližším okolí dělostřelba.“ (18)
Charvát takto barvitě a do nejmenších podrobností popisuje dění v ulicích, ovšem postupně si začíná všímat také názorových proměn a více či méně konzistentních postojů svých kolegů.
Záznamy v deníku pokračují dobou poválečnou, ale z hlediska Charváta neméně dynamickou. Popisuje záchrannou akci v Terezíně a roli lékaře Karla Rašky.
Pro dějiny lékařství mají nezastupitelný význam osobní vzpomínky na paralelní proces zániku německé interny a utváření III. interní kliniky, jejímž přednostou se Charvát stal hned v květnu 1945.
Líčí život v osvobozeném státě, představy lékařů o podobě poválečného zdravotnictví, skrytý i otevřený boj o funkce a kariérní postup, vyrovnávání se s činností v protektorátu. Deník od května do prosince zachycuje proces, který můžeme zjednodušeně a výstižně nazvat bojem o pozice: „V nemocnici je Národní výbor, osmnáctičlenný, v němž profesorům přísluší jedno místo a to má Henner. Za jeho zástupce si zvolil závodní výbor Diviše (resp. my ho zvolili na jeho přání). Dědové nechtějí vzít na vědomí, že se píše rok 1945, a rádi by se vrátili zpět do 1938. Mám s nimi dost tahání a hlavně je upozorňuji, aby se do ničeho nepletli. Jirásek zřejmě nechce pustit Diviše k lízu, až tak za půl roku!“ (19)
Charvát se zmiňuje o nedostatku míst pro budoucí přednosty či profesory na interních klinikách a o způsobu, jakým se o nových jmenováních rozhodovalo. Nijak nezastírá, že z pozice přednosty kliniky hájil kolegy, o jejichž kvalifikaci a schopnostech byl přesvědčen. „Rejsek mne žádá o pomoc pro habilitaci. [...] Zastávám se i Prusíka, Vančury a Jonáše, ale myslím, že u Prusíka narážím na odpor moc tvrdý, mají proti němu námitky, že zdravil vztyčenou pravicí atd. a že prý se studentstvo staví proti němu. Tázán na Hynka odpovídám, že o jeho kvalitě nepochybuji, ale že myslím, že už nic velkého nevykoná. O Pollandovi se shodujeme, že ani vědecky, ani politicky, ani charakterově není kvalifikován. O Netouškovi se odmítám vyjadřovat: je to věc bratislavských, sám ho znám moc málo. Jonáše i Vančuru jsem myslím obhájil. […] Ráno na klinice. Hlásí se mi spousta lidí. Přišel Netoušek (chtěl by kliniku, byl u Hynka, jenž včera prý se svévolně vrátil na kliniku a dělá, jako by se nechumelilo, Hynek mu nic neslíbil. Netoušek se do Brna vrátit nechce, chce na pražskou fakultu. Chce ode mne pomoc. Řekl jsem, že jsem jen provizorní, že jsem dosud neprošel lupou vyšetřovací komise, že je dosud předčasné cokoliv prohlašovat a jmenovat). [...] Hübschmann přišel, abych jej podporoval v jeho žádosti o kliniku.“ (20)
Popisuje obnovení výuky a potíže s vysokým počtem studentů: „[...] protest proti vyhlášce Nejedlého, že musíme zapsat všecky, kteří se hlásí ke studiu. Už teď máme 3000 mediků, a bude jich ještě víc. Nevejde se to do poslucháren, je nebezpečí, že to budovy nevydrží. Má se přednášet ve velkém sále Lucerny, ba dokonce ve velkém sále Valdštejnského paláce, ale tam nejsou židle a muselo by se tam tedy stát!“ (21) Vznik nových částí lékařské fakulty v Hradci Králové a Plzni.
Nejpodrobněji samozřejmě komentuje situaci na interních odděleních a klinikách, kde se stával bezprostředním svědkem, nebo dokonce přímým aktérem intrik, bojů o vedoucí funkce bez ohledu na odborné kvality zúčastněných: „Sbor před mnoha týdny podal návrh na jmenování určitých lidí na fakultu v Hradci a Plzni. Leželo to na MŠO, děkan se nemohl k ministru Nejedlému dostat. Po 3 týdnech ho k němu pustili a Nejedlý mu vrátil listinu kandidátů, úplně seškrtanou, kde si ministr prostě napsal sám své kandidáty, komunisty, bez ohledu, zda jsou habilitováni, atd. Tak např. škrtl Hromadu z anatomie a dal tam Fučíkovou, ač ta o sobě prohlásila, že je neurolog a na anatomickou asistenturu nereflektuje. (Jediná kvalifikace Fučíkové je příslušnost ke komunistické straně.) […] Hennerovi škrtl Piťhu (docenta) a dal tam jiného Hennerova asistenta, nehabilitovaného. Prostě je tu novum: ministr si jmenuje profesory bez návrhu sboru, jen podle politické příslušnosti.“ (22)
Zaznamenává průběh řady jednání o uspořádání klinik a volbu rozhodovacích orgánů: „Přišel Málek a Pačes a Hynek – velká debata o sboru a jeho uspořádání. Málek a Pačes si představují, že za obor bude mluvit ‚fakultní rada‘. Poslední volba je zmatečná. Má se udělat nová, tam má být zvolen místo Jiráska Henner a jako náhradník Diviš. Kritizuji zásahy této rady do vědeckého uspořádání sboru. [...] Od pěti do osmi h. klinická komise na děkanství. Každý je stižen megalomanií a předkládá velikášské plány.“ (23) „Pak fakultní schůze v chemickém ústavu. [...] Mluví nějaký soudruh [Hucl], bývalý sluha z nemocnice. Říká, že v nové ‚demogracii‘ už nebude fakulta ‚demonou‘ pánů profesorů, on že už to zařídí, že sbor je nic, a ať si někdo nemyslí, že to vyhraje tím, že vyčkává, jak to dopadne, že pak ho do partaje po volbách nevezmou a že dělníci se za této války obětovali a inteligence nedělala nic atd., a přítomní sluhové a zřízenci nadšeně tleskají.“ (24) Charvátovy komentáře a hodnocení dějů i osob jsou otevřené, upřímné, emotivní.
Zápisy týkající se pracovního prostředí jsou prokládány ryze osobní rovinou – problémy s pomocnicí v domácnosti, hledání zaběhnutého psa Jacka, shánění náhradního bytu. To vše dává deníku lidský, srozumitelný a snadno uchopitelný rozměr.
CESTA ZA ATLANTSKÝ OCEÁN
Naprosto odlišný je svým obsahem deník z druhé poloviny roku 1946, první z tzv. cestovních deníků. Charvát v něm den po dni popisuje svou několikaměsíční cestu do Spojených států amerických a Kanady, financovanou Rockefellerovou nadací. Při četbě se znovu a znovu přesvědčujeme o Charvátově literárním talentu, a především o jeho mimořádných pozorovacích schopnostech. Deník se čte doslova jedním dechem a lze ho vnímat jako atraktivní reportáž o poválečných poměrech na severoamerickém kontinentu.
Charvátův příběh začal 3. září 1946. Letecky do Amsterodamu, autem do Haagu a Rotterdamu, lodí přes Atlantik, po desetidenní plavbě přistání v New Yorku. Tak by se dalo ve zkratce popsat putování do Spojených států amerických. Charvát své zážitky ovšem zaznamenal mnohem barvitěji a už samotná cesta byla pro něho velkým dobrodružstvím. Dočítáme se o dozvucích války – nebezpečí min v moři, zničená německá a nizozemská města. Se zřejmou dávkou nevole a nespokojenosti jsou popsány byrokratické procedury před naloděním: „Jedu autem [...] k firmě N. V. van Uden’s Transport Bureau [...] tam se mnou sepsali obšírný protokol, co jsem zač, jaké rasy jsem, jak jsem velký, jaké mám oči atd., kolik mám peněz (mám-li víc jak 50 dolarů atd.), jaké mám příbuzné v USA, proč tam jedu, jestli jsem ženat, jak se jmenuje žena atd. atd.“ (25) i po přistání.
Následoval krátký pobyt v New Yorku, poté v Bostonu (tam se 14. října účastnil oslavy 100. výročí první aplikace éterové narkózy), Montréalu a Torontu, kde zažil úspěšné veřejné vystoupení: „Slavnostní banket v důstojnickém leteckém klubu, je nás asi 150, jsem posazen v čelo tabule [...] Vyhrává vojenská hudba, je to ohromně slavnostní. Po večeři první přípitek má Weld – králi – a hudba hraje God save the king. Druhý přípitek má group captain Gordon Cosbet, po něm mluví Sir Henry Dale a pak mluvím já. Když mne předseda oznámil, strhl se potlesk. A můj přípitek byl dvakrát přerušen potleskem a nakonec byl aplaus opravdu velký. Mám dojem, že se mi to moc podařilo! (Ale strach jsem z toho měl, když mne najednou předseda vyzval, abych promluvil pár slov!)“ (26)
Z Toronta Charvát cestoval do Sarnie, následovaly Ann Arbor, Cleveland, Chicago, Rochester, Baltimore, Washington a návrat do New Yorku. Charvátova cesta zahrnovala pobyty na významných klinikách a univerzitách, např. Massachusetts General Hospital v Bostonu, Johns Hopkins Hospital v Baltimore, Mayo Clinic v Rochesteru, Toronto General Hospital. Aktivně se účastnil vizit a konzilií, přednášek, ale i společenských akcí pořádaných jeho kolegy nebo krajany, vystupoval v rozhlase, poskytoval rozhovory do novin.
V deníku Charvát zaznamenává události trojího druhu. V první řadě záležitosti ryze lékařské, které pro něho byly ukázkou dokonale fungujícího mechanismu. Sledoval způsob práce s pacienty, popisuje např. jednu z vizit (označuje ji jako teaching rounds), které se zúčastnil v Columbia Medical Center: „Je to vizita na jednom pokoji, kde je asi 12 pacientů. Trvá dvě hodiny. [...] Každého pacienta má přiděleného jeden medik, jenž na pokoji praktikuje. Nato se naváže debata, která je zároveň vyučováním. Probere se patogeneze, klinická i laboratorní diagnostika a léčení. [...] Tato učební vizita se mi moc líbila a několikrát jsem taky zasáhl do debaty. [...] V půl páté je na posluchárně demonstrace dvou případů [...] Přítomni všichni profesoři – internisté, studenti, celý štáb asistentů a ‚docentů‘, odborníci z příbuzných oborů. (Pacient se představí jen krátce a ani se nesvléká, přečte se – resp. z paměti odříká – chorobopis. Na tabuli jsou napsána všecka nutná data a namalována i teplotní křivka. Pak je neobyčejně čilá debata, spíš jako ve spolku lékařů, ale mnohem čilejší a studenti se dovědí i kardinální věci a sami se taky ptají. Rentgen vysvětluje rentgenolog, EKG odborník, stejně mluví bakteriolog atd.). Trvalo to hodinu.“ (27) Všímal si vybavení nemocnic, způsobu vzdělávání budoucích lékařů a zdravotních sester, zajištění zdravotní péče mimo velká města, popisuje novinky v léčbě a pokusy v laboratořích.
Naprosto okouzlen byl dodnes slavnou Mayo Clinic: „Mayo Clinic je něco, co jsem ještě neviděl. Trochu mi to připomíná Baťu ve Zlíně. Malé provinciální městečko, jinak absolutně bez významu, kde jediným pánem, živitelem a blahodárcem je Mayo Clinic. Mamutí privátní podnik, který zaměstnává t. č. [...] celkem 774 lékařů! Který za poslední rok vyšetřil 125 000 ambulantních pacientů. Dominantou je 15patrová budova – palác z mramoru, s celou sérií zdviží, kde jsou umístěny jen ambulance a pak nahoře přednáškový sál, jedinečná knihovna atd. Úplně geniální je organizace. [...] Všecko je promyšleno do posledního detailu, takže např. telefonistka jediným mrknutím na velkou desku ví, jestli ten či onen internista či chirurg je v budově, či ne, kde je, co dělá atd. Stovky vyšetřovacích pokojů jsou všecky vybaveny kompletně a naprosto přesně stejně, takže kterýkoliv lékař může vyšetřovat kdekoliv a vždy najde totéž uspořádání tiskopisů, pomůcek atd. Systém různých světelných signálů, různých barev a pořadí, nade dveřmi vyšetřovacích místností i na deskách každého oddělení, ukáže lékaři, kde naň čeká svlečený či připravený ‚jeho‘ nemocný, a obráceně, kde je který doktor. Není třeba se ptát, lze jít rovnou po světlech. Štáb sekretářek a jiného pomocného personálu to roztřídí. Statusy mají různé barvy atd., takže se snadno rozezná, které oddělení je zodpovědno. Pacient projde řadu speciálních vyšetření. Statusy jsou dopravovány do jednotlivých pater zvláštními paternostery. Všecko jde automaticky, rychle a přesně. Nakonec má lékař v ruce pacienta s kompletními pomocnými vyšetřeními nejlepších specialistů a k ruce má štáb dalších pomocných sil: tato sestra je odbornice v dietě a naučí pacienta nebo jeho ženu vše, co je třeba k propočtení jídla, přípravě, vážení atd. Jiná sestra ho naučí, jak píchat inzulín či jiné injekce atd. Jiná pracovnice má pravidelnou ‚školu‘ pro pacienty – no prostě nač si člověk vzpomene. Všecky zápisy se dějí nejméně dvojmo (obyčejně víckrát), takže jak speciální oddělení, tak zodpovědný lékař (a často i pacient) má kopii. Nad tím vším sedí v 15. poschodí Balfour jako ředitel. Ovšem i tam člověk otvírá oči. Na jedné stěně obrovského sálu je soupis všech jmen členů štábu a kde pracují. Na druhé stěně je 520 fotografií všech subalterních, kteří tam toho času jsou. O knihovně raději nebudu mluvit – srdce mne bolí. Rovněž ne o přepychové přednáškové síni, která vypadá spíš jako korunní sál.“ (28)
Zajímavou součástí deníku jsou příběhy lidí, s nimiž se setkal a které mnohdy znal alespoň z doslechu z předválečné Prahy. Charvát měl příležitost pohybovat se mezi Čechy, kteří před válkou uprchli do emigrace a dosud váhali s návratem do rodné země. Na stránkách dále defilují jména slavných lékařů, např. endokrinologové Fuller Albright a Edwin Bennet Astwood, internista Joseph Charles Aub, chirurg Donald C. Balfour, objevitelé léčebných účinků inzulinu Frederick Grant Banting a Charles Best, kardiolog Charles Sidney Burwell, neurochirurg Harvey Williams Cushing, fyziolog Charles B. Huggins.
Poslední rovinou zápisů jsou popisy krajiny, budov a památek, které Charvát navštívil a které ještě dnes často patří k místům vyhledávaným turisty (např. největší kostel v Kanadě St. Joseph Oratory, washingtonský Kapitol nebo Niagarské vodopády), a kulturních zážitků, jakými pro něho byly muzikály, koncerty či filmy. Nadšeně popisuje např. návštěvu Radio City v budově Rockefellerů: „Je to nejúžasnější biograf, jaký jsem kdy viděl. Nevím, kolik tisíc posluchačů se tam vejde. Má to tři sady loží nad sebou, je to obrovská mušlovitá kopule. Program je nejen biograf, ale celé velké představení v přestávce, které samo o sobě by stačilo. Hráli nějaký barevný film Pak kde se vzal z podzemí vyjel asi 150členný filharmonický orchestr [...], postranní zatemněné visuté koridory se magicky osvětlily a po obou stranách byly skupiny andělů a pastýřů, po stranách jeviště zazářily dva ohromné vánoční stromy s modrými světly, andělé a pastýřové začli za doprovodu orchestru zpívat ‚Svatá noc‘, pak vešli všichni na jeviště, nastala mlžná přeměna, na obzoru se objevila hvězda, která putovala po obloze, dole šly průvody tří králů (zbrojnoši na koních, exotická nádhera na živých oslích atd.), pak další přeměna a Betlém atd. Pak se promítal žurnál. Po něm se promítl obrázek zimních sportů, vnitřek obrovské haly v horské chatě, kde je vidět velkým oknem lyžaře sjíždějící svah, načež se film kouzelně změnil ve skutečnost: opona se rozhrnula, hle, zde je tatáž hala, venku kulisa sněhu, lyžařské figury sjíždějící atd., načež se vřítilo dovnitř asi 60 girls s lyžařskými holemi a nastala pravá revue (mimochodem bezvadná). Pak zas film ukazuje přístaviště s obrovským zaoceánským parníkem a ruch lidí na přístavišti [...] Na to se opona zamlží a je vidět hvězdnou oblohu, osvětlený parník pluje, moře se vlní [...] Pak zas girls, svítí jim občas žárovky na šatech, chvílemi dělají sasanky, pak se seskupí a dělají osvětlený vánoční stromek. Tančí tak, jak jsem dosud neviděl (leda ve filmu – zkrátka náš balet v Národním by se mohl schovat!) – no a když toto trvalo už tři hodiny a ještě nebyl konec, tak jsem šel domů...“ (29).
Po dlouhém a dramatickém návratu na Štědrý den ráno – letecky, za špatného počasí a s několikerým mezipřistáním (New Foundland, Azorské ostrovy, Shannon, Londýn, Brusel, Tulln u Vídně) Charvát vyčíslil: „Uletěl jsem 13 750 km vzduchem, na moři jsem ujel 5425 km, železnicí jsem ujel 5990 km, celkem z Prahy do Prahy 25 165 km, přičemž nejsou započteny vzdálenosti proježděné osobními auty.“ (30) Více než výmluvná je poslední věta deníku: „Home, sweet home.“
CO PŘINESL ROK 1948?
Za samostatnou zmínku rozhodně stojí deník z roku 1948. Je svědectvím Charvátova hlubokého zájmu o politiku, přestože vždy zdůrazňoval, že lékař má především léčit. V roce 1948 se ovšem světy veřejné a pracovní prolnuly velmi výraznou měrou. Zápisy z února a března 1948 dokládají proměny lidských charakterů, novou fázi bojů o moc a pozice, podobně jako po osvobození. Charvát si s novým režimem nikdy nezadal, vyhýbal se všem jednáním, odmítal politické funkce a odhodlaně protestoval proti obsazování lékařských míst na základě stranické legitimace. Díky svému postavení a odborným schopnostem si takové chování mohl dovolit.
Deník si začal psát 23. února, podle vlastních slov jen neochotně (31). Přesto zůstal věrný svému způsobu zaznamenávání událostí a precizně popisuje více i méně důležité akce (pochod studentů na Hrad, zakládání a činnost akčního výboru na fakultě, obsazení Melantrichu, zabavování majetku lidem, které znal). Sleduje čistky nejen na fakultě i univerzitě a propouštění režimu nepohodlných osob: „Večer spolek lékařů. Mládek mi říká, že byl včera sesazen na návrh topiče strojního. A Filipovi že akční výbor sanatoria ústav zabavil, mimo jiné také s odůvodněním, že jsou obavy, že by jej nevedl dost vědecky. Byl tam dosazen sekundář z Vyšetřovacího ústavu, úplný začátečník.“ (32) „V Živnobance dali všem podepsat hromadnou přihlášku do KSČ, a všichni od ředitele dolů podepsali, jinak jim hrozil vyhazov.“ (33)
Navzdory hektické a nejisté době Charvát pravidelně ordinoval, přednášel, v rámci možností se snažil pomáhat kolegům, kterým hrozilo propuštění: „Budínová poslala sekretářku svého zesnulého muže, abych ji umístil na klinice. Poslal jsem ji na I. oční, kde chybí sekretářka.“ (34) Zapisoval tzv. chýry, jak sám říkal nepotvrzeným zprávám, a dobové politické vtipy, kterým vyhrazoval v deníku samostatné části, obvykle nazvané Anekdoty, Anekdoty kolující po Praze, Vtip nebo Lidové vtipy. Uveďme některé z nich jako příklad dobového, někdy skoro černého humoru: „Z RČS utíká pes do Rakouska, je tlustý. Na hranici se potká s vychrtlým psem, který utíká z Rakouska do RČS. Povídá ten rakouský: ‚Proboha Tě prosím, proč Ty utíkáš k nám?‘ Odpovídá český pes: ‚No žrádlo by u nás konečně ještě bylo, ale když si jeden nesmí ani štěknout...‘“ (35) „Paní Gottwaldová bere první lekci klavíru. Na konci hodiny žádá, aby jí učitel znovu ukázal klapku ‚G‘. Na otázku, proč, odpovídá, že si chce zahrát Gde domov můj.“ (36) „Zuby se prý musejí nyní tahat nosem, poněvadž nikdo nesmí otevřít hubu.“ (37) „Paní hledá Fochovu třídu. Chodci ukážou, ale tam je nápis Stalinova. Jde k policajtovi a ptá se znovu, jestli je to Fochovka. Ten říká, že ano. A tak proč se jinak jmenuje? ‚Jak Vám to mám paní vysvětlit? Vy jste se za svobodna taky jmenovala jinak!‘“ (38) „O Zátopkovi se říká, že byl představen anglickému králi po svém vítězství v běhu na olympiádě. Král se podivoval jeho běžeckému umění, načež Laufer, jenž dělal tlumočníka, říkal: ‚A to on je teprve nadporučík. To byste měl vidět, jak dovedou utíkat naši generálové.‘“ (39) Navzdory vtipům a slovním hříčkám deník nepřináší příliš optimismu a veselí. Charvát čím dál více vnímá počínající udavačství na fakultě, zbavování kolegů veniae legendi, vylučování posluchačů ze studia, patrné jsou jeho obavy z finanční situace rodiny a ze ztráty bytu.
Zápisy z poúnorového dění roku 1948 jsou cenným svědectvím o chování lidí ve zlomových situacích. Charvát patřil k těm, kteří dokázali hájit své názory a zásady i v dobách neklidných a nevyrovnaných, kdy podle jeho vlastních slov „šlo do tuhého“. V deníku však nacházíme řadu dokladů a komentářů o lidech, v nichž se zklamal a kterými zcela jistě i pohrdal.
ZÁVĚR
Charvátovy deníky jsou pro čtenáře z řad lékařů, historiků i laiků přitažlivé z mnoha důvodů. Nemají ambici nahrazovat učebnici dějepisu, přesto předkládají čtenáři věrný a plastický obraz doby, ať už klidné nebo naopak turbulentní. Představují všední i nevšední lidské osudy, zprostředkovávají kontakt s dávnými i relativně novými událostmi. Čteme-li Charvátovy texty pozorně, nalezneme mezi řádky mnohé z toho, co je na dějinách zajímavé a co v učebnicích pro nadmíru faktografie leckdy chybí.
Adresa pro korespondenci:
PhDr. Marie Bahenská, Ph.D.
Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR
Gabčíkova 2362/10, 182 00 Praha 8
Tel.: 286 010 118
e-mail: bahenska@mua.cas.cz
Zdroje
- Josef Charvát a jeho doba. Vesmír 1994; 73: 347.
- Josef Charvát a jeho doba. Vesmír 1994; 73: 167‒169, 225‒227, 286‒287, 344‒347, 407‒409, 466‒469, 524‒527, 584‒587, 647‒649, 699‒701. Vesmír 1995; 74: 47‒49, 105‒107, 168‒169, 231.
- Charvát J. Můj labyrint světa. Vzpomínky, zápisky z deníků. Galén, Praha, 2005.
- Svačina Š, Sucharda P (eds). To byl profesor Josef Charvát. Sborník k 20. výročí úmrtí. Galén, Praha, 2003. Svačina Š, Sucharda P (eds.). Josef Charvát: Jak jsme ho poznávali. Sborník k 30. výročí úmrtí. Triton, Praha, 2014.
- Barvíková H. Jak jsem se seznamovala s osobností profesora Josefa Charváta. In: Svačina Š, Sucharda P. (eds): Josef Charvát. Jak jsme ho poznávali. Sborník k 30. výročí úmrtí. Triton, Praha, 2014: 18-20.
- Charvát J. Můj labyrint světa. Vzpomínky, zápisky z deníků. Galén, Praha, 2005: 152‒177.
- Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR, Archiv Akademie věd ČR (dále: MÚA, A AV ČR), fond Josef Charvát, kart. 2, inv. č. 21, deník 1945, zápisy z 19., 22. a 23. února 1945.
- MÚA, A AV ČR, fond Josef Charvát, kart. 2, inv. č. 21, deník 1942, zápis z 11. června 1942.
- MÚA, A AV ČR, fond Josef Charvát, kart. 3, inv. č. 23.
- Bahenská M, Barvíková H. (eds). Deník profesora Josefa Charváta z roku 1945. NLN – MÚA, Praha, 2014
- Bahenská M, Barvíková H. (eds). Josef Charvát v dobách naděje a zmaru. Deníky z let 1946‒1949. NLN – MÚA, Praha, 2018.
- Svobodný P. Česká lékařská fakulta a městské zdravotní a sociální ústavy za protektorátu (1938‒1945). In: Jíšová K. (ed.). V komnatách paláců, v ulicích měst. Scriptorium, Praha, 2007: 181‒204.
- MÚA, A AV ČR, fond Josef Charvát, kart. 2, inv. č. 21, deník 1945, zápisy z 8.‒10. května 1945.
- MÚA, A AV ČR, fond Josef Charvát, kart. 2, inv. č. 21, deník 1945, zápis z 21. dubna 1945.
- MÚA, A AV ČR, fond Josef Charvát, kart. 2, inv. č. 21, deník 1945, zápis ze 3. května 1945.
- MÚA, A AV ČR, fond Josef Charvát, kart. 2, inv. č. 21, deník 1945, zápis ze 24. dubna 1945.
- MÚA, A AV ČR, fond Josef Charvát, kart. 2, inv. č. 21, deník 1945, zápis ze středy 14. února 1945.
- MÚA, A AV ČR, fond Josef Charvát, kart. 2, inv. č. 21, deník 1945, zápis z 5. května 1945.
- MÚA, A AV ČR, fond Josef Charvát, kart. 2, inv. č. 21, deník 1945, zápis ze 14. května 1945.
- MÚA, A AV ČR, fond Josef Charvát, kart. 2, inv. č. 21, deník 1945, zápisy z 11. a 12. května 1945.
- MÚA, A AV ČR, fond Josef Charvát, kart. 2, inv. č. 21, deník 1945, zápis ze 23. října 1945.
- MÚA, A AV ČR, fond Josef Charvát, kart. 2, inv. č. 21, deník 1945, zápis z 15. listopadu 1945.
- MÚA, A AV ČR, fond Josef Charvát, kart. 2, inv. č. 21, deník 1945, zápis ze 24. května 1945.
- MÚA, A AV ČR, fond Josef Charvát, kart. 2, inv. č. 21, deník 1945, zápis z 28. května 1945.
- MÚA, A AV ČR, fond Josef Charvát, kart. 2, inv. č. 21, Deník z cesty do USA a Kanady, zápis ze 4. září 1946.
- MÚA, A AV ČR, fond Josef Charvát, kart. 2, inv. č. 21, Deník z cesty do USA a Kanady, zápis z 25. října 1946.
- MÚA, A AV ČR, fond Josef Charvát, kart. 2, inv. č. 21, Deník z cesty do USA a Kanady, zápis z 1. října 1946.
- MÚA, A AV ČR, fond Josef Charvát, kart. 2, inv. č. 21, Deník z cesty do USA a Kanady, zápis z 21. listopadu 1946.
- MÚA, A AV ČR, fond Josef Charvát, kart. 2, inv. č. 21, Deník z cesty do USA a Kanady, zápis ze 7. prosince 1946.
- MÚA, A AV ČR, fond Josef Charvát, kart. 2, inv. č. 21, Deník z cesty do USA a Kanady, zápis z 24. prosince 1946.
- MÚA, A AV ČR, fond Josef Charvát, kart. 2, inv. č. 21, deník z roku 1948, zápis z 23. února 1948.
- MÚA, A AV ČR, fond Josef Charvát, kart. 2, inv. č. 21, deník z roku 1948, zápis z 1. března 1948.
- MÚA, A AV ČR, fond Josef Charvát, kart. 2, inv. č. 21, deník z roku 1948, zápis z 5. března 1948.
- MÚA, A AV ČR, fond Josef Charvát, kart. 2, inv. č. 21, deník z roku 1948, zápis z 11. března 1948.
- MÚA, A AV ČR, fond Josef Charvát, kart. 2, inv. č. 21, deník z roku 1948, zápis ze 30. dubna 1948.
- MÚA, A AV ČR, fond Josef Charvát, kart. 2, inv. č. 21, deník z roku 1948, zápis z 11. května 1948.
- MÚA, A AV ČR, fond Josef Charvát, kart. 2, inv. č. 21, deník z roku 1948, zápis z 22. března 1948.
- MÚA, A AV ČR, fond Josef Charvát, kart. 2, inv. č. 21, deník z roku 1948, zápis z 28. dubna 1948.
- MÚA, A AV ČR, fond Josef Charvát, kart. 2, inv. č. 21, deník z roku 1948, zápis z 18. září 1948.
Štítky
Adiktológia Alergológia a imunológia Angiológia Audiológia a foniatria Biochémia Dermatológia Detská gastroenterológia Detská chirurgia Detská kardiológia Detská neurológia Detská otorinolaryngológia Detská psychiatria Detská reumatológia Diabetológia Farmácia Chirurgia cievna Algeziológia Dentální hygienistkaČlánok vyšiel v časopise
Časopis lékařů českých
- Metamizol jako analgetikum první volby: kdy, pro koho, jak a proč?
- Fixní kombinace paracetamol/kodein nabízí synergické analgetické účinky
- Kombinace metamizol/paracetamol v léčbě pooperační bolesti u zákroků v rámci jednodenní chirurgie
- Kombinace paracetamolu s kodeinem snižuje pooperační bolest i potřebu záchranné medikace
- Antidepresivní efekt kombinovaného analgetika tramadolu s paracetamolem
Najčítanejšie v tomto čísle
- Hippokratova Přísaha a současné lékařské sponze
- Diagnostika a terapie endokrinní orbitopatie – update 2022
- 125 let od narození profesora Josefa Charváta
- Význam molekulární pitvy v soudním lékařství