Okno do duše: oko v medicínském diskursu

ÚVOD

Na (slovanském) počátku bylo oko. Praslovanské *okъno je totiž odvozeno od praslovanského slova *oko na základě přímočaré metafory ‘okno’ = ‘oko (domu)’ [1]. Jedná se tedy o slovo z hlubin praslovanské slovní zásoby, jak potvrzuje jeho všeslovanské rozšíření, plus hlubší indoevropské příbuzenstvo: slovensky a polsky oko, hornolužicky woko, dolnolužicky hoko, polabsky våťü, ukrajinsky a rusky zastarale óko (v běžném jazyce je nahradila inovace glaz, původně zřejmě ‘kamínek’, jak prozrazuje polské głaz ‘kámen, skála’), bělorusky vóka, slovinsky okô, srbsky a chorvatsky ȍko, makedonsky oko, bulharsky okó, staroslověnsky oko, vše z praslovanského *oko, genitiv *očese, duál *oči [2, 3].

Je nepochybné, že spolu s rozvojem civilizace vyvstala i potřeba očního lékařství. Svědčí o tom skutečnost, že už ve starověkém Římě působili specialisté v očním lékařství– medici ocularii [4]. V českém prostředí byla dozajista situace podobná, viz např. středověký text „nepřikládaje jiných lékóv ocznych“[1]. Hlavními termíny, s nimiž musíme do současnosti počítat, jsou latinské oculus a slova od něj odvozená a zejména řecké ὀφθαλμός a slova příbuzná, která do medicínské terminologie moderních evropských jazyků pronikají přes jejich latinské adaptace (ophthalmus aj.).

Lékařské, medicínské či zdravotnické terminologii bylo věnováno mnoho lexikologických a terminologických prací, zejména od Ivany Bozděchové [5, 6], Vladimíra Pacovského [7], Vladimíra Pacovského a Petra Suchardy [8] a dalších. V moderní medicínské terminologii se používá celá řada termínů vztahujících se k ‘oku’, které mají svůj původ zejména v řečtině, ale též v latině. Nejde přitom o jediné slovo, ale celý soubor výrazů, jejichž vzájemná souvislost rozhodně není očividná.

ftal- (ophthal-)

Ústřední termín očního lékařství, označuje vztah k oku (lat. ophthalmus, převzaté z řeckého ὀφθαλμός ‘oko’ – níže). S druhým základem vytváří řadu termínů. Zaprvé je to samotný název oboru oftalmologie (oční lékařství), oftalmolog, a dále např. oftalmoplegie (oční obrna), oftalmopatie (oční nemoc), oftalmoskopie (vyšetření očního pozadí oftalmoskopem) nebo sympatická oftalmie (ophthalmia sympatica – autoimunitní onemocnění). V příkladech by bylo možno pokračovat: oftalmoblenorea, oftalmoftíza, oftalmologika, oftalmometr, oftalmomyiáza, oftalmotonometr.

-oftalmus

Označuje chorobný stav oka. V pozici uvnitř slova se kořen oftal- (ophthal-) vyskytuje například v termínech enoftalmus (oční bulbus je vkleslý do očnice; opačné je: exoftalmus), lagoftalmus (nedovírání víčka) nebo hemoftalmus (krvácení do oka), hydroftalmus (buftalmus: „zvětšení celého očního bulbu“) či mikroftalmus

-op-

Méně nápadný je základ *op-, který rovněž souvisí s oko. Setkáme se s ním v termínu dioptrie (dioptrický), což je „jednotka pro optickou mohutnost čočky“. Uměle byla vytvořena k řeckému dióptra (níže). Příbuznými slovy jsou např. optika, optometrie a optometr, ortoptika (zabývá se šilháním a tupozrakostí), ale i méně očekávané panoptikum [1], nebo dokonce biopsie (níže). Řadit se k těmto případům mohou i optotypy (pomůcka pro měření zraku).

-opie

Druhá složka četných složených odborných termínů má původ v řeckém ὤψ ‘oko; tvář’; vyjadřuje zpravidla oční vadu v druhém základu převzatých kompozit. Příklady lemmat: presbyopie (stařecká vetchozrakost), myopie (krátkozrakost), amblyopie (tupozrakost), diplopie, hypermetropie/hyperopie (dalekozrakost), ametropie, hemeralopie (šeroslepost), anizometropie (refrakční vada oka).

oculus

Latinské slovo oculus ‘oko’ poprvé použil Livius Andronicus (284–204 př. Kr.), původem Řek z jihoitalského Tarenta, který přeložil do latiny řecký epos „Odyssea“ (Odussia). Slovo se objevuje v Andronicově převážně nedochované tragédii „Aigisthos“, jejíž zlomky zaznamenal Nonius Marcellus, římský gramatik z přelomu 4. a 5. stol. po Kr. [9]. Latinské slovo oculus proniklo do odborné lékařské i fyzikální terminologie z mnoha evropských jazyků, zejména v podobě svých odvozenin. Patří sem např. český výraz okulár, který pochází z německého das Okular (od poloviny 18. stol.) [10], a to představuje adaptaci pozdnělatinského oculāris ‘oční’. Mezi četnými deriváty latinského slova oculus si zaslouží pozornost hybridní řecko-latinská složenina monoculus ‘jednooký’ = řecké μονόφθαλμος. Slovo monoculus poprvé použil římský astrolog a matematik Julius Firmicus Maternus ve 4. stol. po Kr. [11]. První složkou je řecké slovo μόνος ‘sám, jediný’, známé už od Homéra, druhou složku představuje latinské oculus ‘oko’. Přes francouzské monocle (poprvé 1671 P. Cherubin) [12] a německé das Monokel (od 19. stol.) [13] se slovo dostává do češtiny [1].

Latinský nebo řecký základ se přirozeně objevuje v mnoha dalších medicínských termínech či terminologických spojeních, jako jsou např. bulbus oculi (oční koule), organa oculi accessoria (přídatná ústrojí oka), pars optica retinae (část oka).

OFTALMO-: HISTORICKÝ VHLED

Nejuniverzálnějším slovem označujícím ‘oko’ v řečtině 1. tisíciletí př. Kr. je ὀφθαλμός. Užívá je už Homér v „Iliadě“ (10.275; 24.204, 312, 463), tedy kolem roku 800 př. Kr., a celá řada pozdějších autorů, včetně byzantských. Slovo οφθαλμός ‘oko’ zná i moderní řečtina. Mezi různými etymologickými pokusy slovo vysvětlit se zdá být nejslibnější řešení, které předložil Karl Brugmann již r. 1897. Předpokládal, že jde o složeninu kořene *οπ- a slovního základu, který se objevuje v řeckém θάλαμος ‘vnitřní část domu; ložnice’ (Iliada 3.142, 174; 3.423) a θαλάμη ‘jeskyně; doupě, nora, brloh’ (Odyssea 5.432) s přenesenými anatomickými významy: ‘tělní dutina’ (Hippokratés: „O umění“; 425–400 př. Kr.); ‘srdeční komora’ (Aristoteles: ‘O spánku a probouzení’; 4. stol. př. Kr.); ‘oční důlek’ (Stefanos ve svých komentářích k Hippokratovu kánonu; 7. stol. po Kr.), aj. [14] První složka *οπ- se objevuje např. ve slovesných tvarech ὄπωπα ‘pozoroval jsem’, ὄψομαι ‘uvidím’. Hypotetická složenina *ὀπσ-θαλαμός [14], jež by mohla znamenat ‘oční důlek’, se pro svou délku zkrátila v procesu zvaném synkopa o jednu slabiku a současně došlo ke změně -πσθ- na -φθ-, jak je v obdobném kontextu v postmykénské řečtině regulérní [15]. Možná byla však i opačná změna, z -πσθ- na -πτ-, jak nasvědčují dórské dialektismy ὀπτίλος (Lakónie) či epigrafické ὀπτίλλος (Epidauros, 4. stol. př. Kr.) ‘oko’ [16]. Obdobnou dvoukolejnost ilustruje adverbium ἐκτός ‘venku, vně; ven; v dáli; mimo’ oproti epigrafickým dokladům εχθος z Lokridy a Delf, obé z *ἐξ-τός, kde základem je předložka ἐξ (následuje-li vokál) nebo ἐκ (následuje-li konsonant) ‘z’ [15].

Do latiny slovo převzal jako první zřejmě Plinius ve své „Historii přírody“ (zemřel tragicky při erupci Vesuvu r. 79 po Kr.) ve výčtu drahokamů, kdy jmenuje adaptované, původem řecké složeniny, jako (1.37.62) leucophthalmus, (1.37.71), triophthalmos ‘tříoký’ (1.37.72), aegophthalmos ‘kozooký’, hyophthalmos ‘vepřooký’, vedle latinského názvu (1.37.55), beli oculus ‘kočičí oko’.

Mezi roky 85–103 po Kr. sepsal Martialis své „Epigramy“, kde použil termín opthalmicus ve významu ‘oční lékař’ (Epigrammata 8.74.1).

Quintilianus (Institutiones Oratoriae 1.5.72) (kolem r. 95 po Kr.) rovněž operoval s nepřeloženým řeckým slovem:

audendum tamen; namque, ut Cicero ait, etiam quae primo dura visa sunt, usu molliuntur. sed minime nobis concessa est ὀνοματοποιία quis enim ferat, si quid simile illis merito laudatis λίγξε βιός et σίζ ὀφθαλμός fingere audeamus?

‘Ještě musíme učinit tuto spekulaci: jak Cicero říká, změkčit tato slova, která se napoprvé zdají být drsná. Na druhé straně, síla onomatopoie nám odporuje. Kdo by toleroval pokus imitovat věty jako mnohdy vychvalované λίγξε βιός „luk zadrnčel“ a σῖζεν ὀφθαλμός „oko prsklo“?’ [17]

Kolem r. 525 po Kr. Boethius (De Differentiis Topicis 3) adaptoval řecké ὀφθαλμία ‘zánět oka’ do latinské podoby ophthalmia. Toto slovo pak jako první proniká do středověké medicínské terminologie, a to jako středofrancouzské obtalmie (1370), od roku 1538 ophtalmie a od konce 19. stol. ophthalmie. Následují adjektivum obthalmique ‘co zasahuje oko (zánět, infekce, nemoc)’ (1495), od roku 1555 ophtalmique; dále ophtalmographie ‘zobrazování oka’ (1690); ophtalmoscopie ‘pozorování oka’ (1752); ophtalmologie ‘patologie a terapeutika oka’ (1753); ophtalmotomie ‘pitva oka’ (1803) [18].

V angličtině se termín ophthalmia naturalizuje v 16. stol. a ophthalmic v 17. stol. [19].

OMMATIDIUM, PL. OMMATIDIA: HISTORICKÝ VHLED

Označují se tak jednotlivé dílčí oči, které vytvářejí složené oči členovců, jako jsou korýši, mnohonožky a většina dospělých představitelů hmyzu.

Základem je řecké, převážně poetické slovo ὄμμα, plurál ὄμματα, ‘oko’ (Homér, Ilias 3.217; Pindaros, Nemea 10.63; v próze např. Thukydidés, Historie 2.11 nebo Platón, Timaios 45c). Zakončení -idium, pl. -idia představuje uměle polatinštěnou koncovku řeckých zdrobnělin na -ιδιον. Ze zdrobněliny ὀμμάτιον (Aristotelés, Physiognomonica) pochází moderní řecké μάτι ‘oko’ [20]. Zdánlivě jde o zcela jiné slovo ve srovnání s výrazem ὀφθαλμός. Aiolský dialektismus ὄππα, který zaznamenala básnířka Sapfó (±630–570 př. Kr.) z Lesbu, dovoluje rekonstruovat předklasické východisko *ὄπμα, které nás však opět přivádí ke stejnému kořeni *op- jako při etymologii synonyma ὀφθαλμός výše (*ὀπσ-θαλαμός). Řecké slovo bylo adaptováno do vědeckého slovníku na počátku 80. let 19. století [21].

OPTIKA, OPTO-: HISTORICKÝ VHLED

Primární předlohou je zde řecký termín ὀπτικά s variantou ὀπτική, který ve významu ‘teorie zákonů vidění’ použil Aristoteles (384–322 př. Kr.) ve svých dvou spisech „Metafyzika“ [22, 23] (τὰ μετὰ τὰ φυσικά ‘to, co je za fyzikou‘ {v latině Metaphysica}, §13.1078a14: ὁ δ᾽ αὐτὸς λόγος καὶ περὶ ἁρμονικῆς καὶ ὀπτικῆς: οὐδετέρα γὰρ ᾗ ὄψις ἢ ᾗ φωνὴ θεωρεῖ, ἀλλ᾽ ᾗ γραμμαὶ καὶ ἀριθμοί, καὶ ἡ μηχανικὴ δὲ ὡσαύτως. „Stejný princip se uplatňuje vůči harmonii a optice, neboť každá z těchto věd studuje objekty nikoliv pohledem či podle zvuku, ale prostřednictvím linií a čísel. Totéž platí o mechanice.“) a „Analytika následná“ [24] (Ἀναλυτικὰ Ὕστερα {v latině Analytica Posteriora}, zaměřena na umění důkazu; součást kompendia Organon, §78b35: τοιαῦτα δ᾽ ἐστὶν ὅσα οὕτως ἔχει πρὸς ἄλληλα ὥστ᾽ εἶναι θάτερον ὑπὸ θάτερον, οἷον τὰ ὀπτικὰ πρὸς γεωμετρίαν καὶ τὰ μηχανικὰ πρὸς στερεομετρίαν καὶ τὰ ἁρμονικὰ πρὸς ἀριθμητικὴν καὶ τὰ φαινόμενα πρὸς ἀστρολογικήν. „Toto se vyskytuje v případě problémů vztahujících se jeden ke druhému jako podřazený k nadřazenému, jako když optika je podřazena geometrii, mechanika stereometrii, harmonika aritmetice, výsledky pozorování astronomii.“). Z hlediska slovotvorby je termín ὀπτικά utvořen z příčestí trpného ὀπτός ‘viděný; viditelný’, ač jeho použití je známo až ze 2. stol. po Kr. od satirika Lukiana (Lexiphanes 9; titul Lukianova spisu znamená ‘slovní chlubil’; jeho autor žil v letech 120–180 po Kr.). Eukleidés z Alexandrie (325–260 př. Kr.) použil titul ‘Optika’ (Ὀπτικά‎) pro svůj úvod do geometrické optiky a pravidel perspektivy (obr. 1).

Řecká slova ὀπτική a ὀπτικός uvedl do latiny v podobě opticē a opticus římský architekt Vitruvius (80/75–25 př. Kr.) ve svém díle De architectura libri X, tj. „Deset knih o architektuře“ (1.1.4.; 1.1.6.) (obr. 2).

Adjektivum opticus nachází své uplatnění ve středověké medicínské terminologii díky francouzskému chirurgovi Henrimu de Mondeville (c. 1260–1320) [25], který jej roku 1314 adaptoval do soudobé francouzštiny v podobě nerf obtique ‘oční nerv’ ve svém přelomovém kompendiu La Chirurgie, §219 [18, 26]. Ve funkci substantiva slovo optique poprvé použil Pierre Le Loyer (1550–1634) ve spisu Discours des Spectres [27]. Úplný titul je značně epičtější a ezoteričtější: Discours des Spectres, ou visions et apparitions d'esprit, comme anges, démons, et ames, se montrans visibles aux hommes.

Anglická slova optic, optical a optics pronikají do jazyka v 16. stol. z francouzštiny [19]. Německé die Optik bylo adaptováno přímo z latiny rovněž v 16. stol. [13]. V češtině začalo být slovo optika používáno až v 19. století [1].

DIOPTRIE: HISTORICKÝ VHLED

Tento termín je používán ve fyzice jako jednotka optické mohutnosti sférické čočky nebo zakřiveného zrcadla, jež je definována jako převrácená hodnota ohniskové vzdálenosti. V medicíně představuje dioptrie míru refrakční chyby oka, která ovlivňuje schopnost oka zaostřit obraz na sítnici. Na počátku stály optické pomůcky, které antičtí Řekové využívali při odrazu i průchodu světla:

• διόπτρον ‘nástroj, jehož prostřednictvím je něco vidět; zrcadlo’ (slovo poprvé použil lyrik Alkaios {625/620–580 př. Kr.} z Mytilény na ostrově Lesbos, současník básnířky Sapfó, v anakreontském epigramu οἶνος γὰρ ἀνθρώπω δίοπτρον ‘víno je zrcadlem člověka’ [28];
• διόπτρα ‘optický nástroj pro měření úhlů, výšek apod.’ (slovo poprvé použil Eukleidés z Alexandrie {325–260 př. Kr.} ve spise Φαινόμενα – „Jevy“, 10M, o sférické astronomii);
• διόπτριον ‘malé zrcadlo’ (tuto formu poprvé použil lékař Leonidas z přelomu 1. a 2. stol. po Kr., jak nás informuje Paulos z Aiginy {c. 625–690 po Kr.} ve svém kompendiu Ἐπιτομῆς Ἰατρικῆς βιβλία ἑπτά – „Shrnutí medicíny v sedmi knihách“, 6.78).

Vnitřní struktura těchto slov je transparentní: předpona δια- ‘skrz’ (samostatně διά představuje příslovce i předložku ‘odděleně; skrz’, původně ‘na dvě části’, z prařeckého *διh-ά < *du̯is ‘dvojmo, dvakrát’, plus -ά podle příslovcí a předložek μετά ‘uprostřed, mezi; potom’, παρά ‘vedle, podél, u, při, z’ [29]; kořen οπ- s významem ‘vidět’ (např. ὄπωπα ‘uviděl jsem’ a ὄψομαι ‘uvidím’) a derivační přípona -τρ-, jíž se tvoří mj. názvy nástrojů (např. πλῆκτρον ‘tlouk, palička; bidlo’ od slovesa πέπληγα ‘udeřil jsem’).

Do latiny slovo διόπτρα adaptoval v podobě dioptra a s významem ‘optický nástroj pro měření výšek míst’ římský architekt Vitruvius (80/75–25 př. Kr.) ve svém díle De architectura libri X, tj. „Deset knih o architektuře“, §8.6. Plinius ve své „Historii přírody“ (2.69, §176) slovem dioptra nazval ‘nástroj pro měření slunečního stínu’ [30].

Na antickou tradici navázal Johannes Kepler (1571–1630), když roku 1611 vydal spis Dioptrice [31, 32] (obr. 3). Představoval fakticky první učebnici geometrické optiky, která zde byla aplikována při konstruování optických přístrojů. Velkou pozornost věnoval lomu (refrakci) světla. Součástí knihy je též jeho návrh nového dalekohledu sestávajícího ze dvou spojných čoček. Jeho konstrukce se osvědčila a je používána dodnes.

Inspirován Keplerem, francouzský oftalmolog Ferdinand Monoyer r. 1872 pojmenoval jednotku optické mohutnosti čočky termínem dioptrie [33].

Ještě během 19. stol. termín proniká do němčiny v podobě die Dioptrie [13] a do angličtiny britské jako dioptre a americké jako diopter [34]. V češtině se slovo dioptrie objevuje až ve 20. století [1].

BIOPSIE, AUTOPSIE: HISTORICKÝ VHLED

Francouzský dermatolog Ernest Besnier (1831–1909) zavedl nový termín biopsie slovy [35]: ‘Il y a dans ce dernier mode d’investigation, véritable biopsie (mot nouveau que nous proposons pour désigner une chose nouvelle), un procédé régulier de diagnostic clinique dont l’importance est considérable.’ [36, 37]. Jde o regulérně, i když uměle vytvořenou složeninu sestávající z řeckých slov βίος ‘život’ (Poprvé Odyssea 15.491; 18.254; souvisí se slovesem βιόω (Aristoteles) ‘žiji’ < *g^u̯ih₃e/o-, příbuzno je ζώω ‘žiji’ < *g^u̯i̯oh₃i̯e/o-; odtud ζῷον (Hérodotos) ‘živá bytost, zvíře’ [29, 38], a ὄψις ‘pohled, podoba, vzezření; zrak, viděné, vidění’ (poprvé Iliada 6.458; z prařeckého abstrakta *ok^u̯tis). Do západoevropských jazyků nové slovo proniká na konci 19. stol., do češtiny až ve 20. stol.

Obdobně je utvořena složenina αὐτοψία (v první složce figuruje slovo αὐτός ‘sám, samý; sebe, sobě’, které se poprvé objevuje v genitivu au-to-jo už v mykénských textech v lineárním písmu B z Pylu [39], která však reálně existovala v textech antických autorů. Poprvé ji použil lékař Dioskoridés v 1. stol. po Kr. ve významu ‘vidění na vlastní oči’. Empirická škola helénské medicíny v čele s lékařem Galénem (129–216 po Kr.) začala slovo používat jako terminus technicus ve stejném významu [40, 16], a tak tomu je fakticky dodnes. Výjimkou je jazyk moderní medicíny, kde se v lékařské latině počínaje 18. stoletím objevuje formulace autopsia cadaverum ‘ohledání mrtvoly’ [41], s francouzským ekvivalentem autopsie cadavérique [42] počínaje rokem 1801 a anglickým jednoslovným autopsy od roku 1829 se stejným významem, ke kterému přibyl i význam ‘pitva’ [43]. Zde je třeba dodat, že ve francouzštině se slovo autopsie objevuje už dříve, poprvé r. 1573, v Desmazeových Curiosites des anciennes justices. Kontext či jeho absence však nedovoluje určit, zda v původním antickém významu nebo ve významu posunutém k patologii [43].

ETYMOLOGIE A ZÁVĚR

‘Společným jmenovatelem’ všech zmiňovaných odborných termínů řeckého původu je předklasický řecký kořen *op-, jak jsme ilustrovali na průběžných rekonstrukcích. To je však sekundární inovace prařecké podoby kořene *ok^u̯-, kterou dokumentují některé další deriváty téhož kořene v řečtině (a), archaické dialektismy (b), mykénské formy (c) a v neposlední řadě vnější srovnání s dalšími indoevropskými jazyky (d):

(a) ὄσσε nom.-ak. duál ‘oči’ (Homér, Iliada 13.435, 616) < prařecké *ok^u̯i̯e < indoevropské *h₃ek^u̯-ih₁ [29].

τριοττίς ‘náhrdelník se třemi přívěsky’, doslova ‘tříoký’ (Ailios Heródianos, Περὶ ὀρθογραφίας – „O pravopisu“; 2. stol. po Kr.), vedle τριοπίς téhož významu (Pollyx, 2. stol. po Kr.) < prařecké *tri-ok^u̯i-.

(b) ὄκταλλος ὁ ὀφθαλμὸς παρὰ Βοιωτοῖς (Ailios Heródianos, Περὶ ὀρθογραφίας – „O pravopisu“; 2. stol. po Kr.). Vnitřní struktura boiótské glosy není jasná, patrně jde o aiolskou obdobu dórského dialektismu ὀπτίλ(λ)ος, diskutovaného výše.

ὄκκον ὀφθαλμόν (Hesychios z Alexandrie, kol. 500 po Kr.) [44]. Promítnuto na prařeckou úroveň, jde o akuzativ *ok^u̯on < *h₃ek^u̯om.

(c) Mykénské substantivum opoqo ‘klapka na očích koně’ (Knóssos; tabulky sérií Sd a Sf) představuje instrumentál plurálu prařeckého *op(i)-ōk^u̯on. Stejný základ s jinou předponou figuruje např. v πρόσωπον ‘tvář, obličej, líce’ nebo μέτωπον ‘čelo’, doslova ‘meziočí’ [20, 39].

(d) Latinské oculus ‘oko’; gótské augo; litevské akìs; staroslověnské oko ‘oko’, duál oči; albánské sy; arménské akn ‘oko’, plurál ač‘-k‘; sanskrt ákṣi- ‘oko’; tocharské A ak, B ek ‘oko’, vše z indoevropského kořene *h₃ek^u̯-/*h₃ok^u̯- [38].

Poděkování

Autoři děkují za jazykovou a formální korekturu Bc. Marku Bajgerovi.

Publikace vznikla za podpory Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy — Institucionální podpora dlouhodobého rozvoje výzkumných organizací — Cooperatio HUM/Linguistics / Linguistics – Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta (2024).