Romové v Česku a kulturní odlišnosti ve zdraví a zdravotní péči

Súhrn

Po stránce antropometrické si Romové zachovali výraznou svébytnost a liší se tak od většinové populace. Odlišují je také kulturní rozdíly, které se promítají do pojetí zdraví a spotřeby zdravotní péče. Dostupná data ukazují na sociálně a kulturně podmíněné zdravotní nerovnosti a znevýhodnění Romů ve srovnání s většinovou populací, které se dlouhodobě nemění. Kromě jiného hraje roli také nízká úroveň kulturní kompetence a citlivosti zdravotníků k potřebám menšin a specificky k romskému etniku. Článek popisuje zdravotně relevantní kulturní odlišnosti v kontextu romské kultury a způsobu života českých Romů a nastiňuje některé bariéry, kterým ve zdravotnictví čelí.

Klíčová slova:

Romové, romská specifika, kulturní odlišnosti, zdraví, zdravotní péče

ÚVOD

Romové jsou největší etnickou menšinou v Evropě. Termínem Rom jsou označovány všechny romské skupiny žijící v Evropě, včetně kočovných skupin východních Romů, i když se v této souvislosti používají či používaly i jiné názvy (gypsies, cikáni[1], Kale aj.) Populace Romů v Evropě se odhaduje na 10–12 milionů, z nichž přibližně polovina žije v zemích Evropské unie.

V některých zemích střední a východní Evropy, včetně Československa, byli po druhé světové válce Romové nuceni opustit svůj tradiční způsob života, přestat kočovat a usadit se.[2] V současné době v této oblasti žijí Romové zejména na území Slovenska, Maďarska, Rumunska, Bulharska a Česka. Počet Romů usazených v Česku je odhadován na 250–300 tisíc (1), odhady se podle různých zdrojů liší. Po stránce antropometrické si Romové v Česku zachovali výraznou svébytnost. Jejich antropometrické rysy se v průběhu staletí nemění a Romové se stále znatelně liší od neromské populace. Převažuje u nich krevní skupina B, což podle antropologů potvrzuje jejich indický původ (2).

Výzkumy a literární zdroje přesvědčivé dokládají, že ve srovnání s většinovou populaci Romové v Evropě zaostávají téměř ve všech klíčových ukazatelích zdraví a zdravotní péče, tj. ve střední délce života, v kojenecké úmrtnosti i v reálné dostupnosti zdravotní péče (1, 3). Evropští Romové umírají v průměru o 10 i více let dříve než neromské obyvatelstvo. Významné etnické rozdíly ve zdraví existují i v jiných částech světa. Příkladem mohou být Spojené státy americké, kde se zdravotním rozdílům podle etnicity věnuje velká politická i odborná pozornost (4–6). Je zdokumentované, že kojenecká úmrtnost u Afroameričanů a původního amerického obyvatelstva (indiáni a Inuité včetně Američanů z Tichomořských ostrovů) je ve srovnání s bílou částí populace více než 2× vyšší (7).

I když je zapotřebí podrobnější zkoumání příčin těchto nerovností, roli hraje také nízká úroveň kulturní kompetence a citlivosti zdravotníků k potřebám menšin, což kromě jiného souvisí s menším zastoupením příslušníků menšin mezi zdravotníky. Dlouhodobý trend přitom ukazuje, že počet pacientů z etnických menšin a pocházejících z odlišného kulturního zázemí v mnoha zemích světa z různých důvodů narůstá. Vzdělávání a výcvik zdravotnických pracovníků v poskytování kulturně senzitivní zdravotní péče a v osvojování interkulturních komunikačních kompetencí se tak ukazuje jako potřeba dnešní doby.

ROMOVÉ V ČESKU JAKO ETNICKÁ SKUPINA, SOCIÁLNĚ-EKONOMICKÁ CHARAKTERISTIKA

Romové tvoří v Česku relativně uzavřenou etnickou skupinu ohroženou sociálním vyloučením. Jako celek je nejméně vzdělanou, nejchudší a nejvíce marginalizovanou částí české populace (1). S tím souvisí vysoký podíl dlouhodobé nezaměstnanosti, která se týká zhruba poloviny všech práceschopných Romů (8). Ačkoliv čeští Romové tvoří sociálně, kulturně a částečně i etnicky různorodou skupinu, většinová populace má tendenci je vnímat negativně a jako víceméně homogenní celek. V tomto smyslu je česká společnost pomyslně rozdělena na dva tábory – na Romy a ne-Romy. Na obou stranách přitom existují vzájemné předsudky a negativní stereotypy. Propast v životní úrovni mezi romskou menšinou a většinovou společností přetrvává a velká část romského obyvatelstva stále žije v chudobě (8). Dlouhodobá chudoba je problém, se kterým se většina Romů tak či onak potýká po celý život. Lze soudit, že do určité míry je fenomén romské chudoby kulturně podmíněn. Pokusíme se proto nastínit některé možné souvislosti mezi romskými hodnotami a přetrvávající chudobou.

Je známo, že součástí romské kultury je silný vztah k rodině a k vlastní komunitě. Ve srovnání s majoritou Romové mnohem silněji vnímají vzájemnou spolupatřičnost a potřebu si pomáhat, a to v rámci velké a rozvětvené romské rodiny. K romské rodině patří nejenom děti, rodiče a prarodiče, ale také bratranci, sestřenice, tetičky, strýcové, případně další vzdálení příbuzní. S tím souvisí zvyk, potažmo potřeba či nutnost dělit se v rámci takto široce pojaté rodiny o zdroje. Mezi Romy se jaksi „samo sebou“ předpokládá a očekává, že ti, kterým se ekonomicky daří, se vzdají části svých prostředků ve prospěch těch členů komunity, kterým se nedaří. A protože lidé, kteří žijí v nouzi a potřebují pomoc druhých, se vyskytují téměř v každé romské rodině, získané prostředky se v romských rodinách nehromadí, ale přerozdělují. Lze se domnívat, že tento silný smysl spolupatřičnosti může přispívat k tomu, že Romové méně inklinují k hromadění majetku, než je běžné v „západní“ individualistické společnosti. Popsaný hodnotový rámec může negativně ovlivňovat motivaci mnoha Romů pracovat s nasazením, být úspěšný a mít vysoké výdělky. Pro mnohé z nich je přirozenější zůstat nemajetnými. I u Romů, jejichž ekonomická situace je relativně dobrá, jsou nedostatek peněz, omezování a chudoba v jejich vědomí a myšlení neustále přítomny.

Mnozí v souvislosti se zdravím a zdravotní péči opakovaně zdůvodňují odkazem na nedostatek peněz, proč se chovají určitým způsobem, např. neberou předepsané léky nebo nechodí častěji k zubním lékařům (1). Toto zdůvodnění je vnímáno jako vyčerpávající a definitivní. Chudoba je v myslích Romů jak omluvou, tak i důvodem „první volby“ v mnoha záležitostech každodenního života. Zdá se, že to může být svým způsobem psychologická bariéra, která mnohým brání ve vyvinutí vyššího úsilí k překonávání problémů a potíží, jež život přináší, včetně těch, které se týkají zdraví. Chudoba související s nízkým vzděláním spolu s různými formami diskriminace patří mezi nejčastější příčiny, proč se Romové jako celek nepodílejí proporcionálně na trhu práce (9).

Nezanedbatelný význam má také tradiční romská kultura a související životní styl, které jsou vnímány jako specifické a odlišné od hlavního proudu. Tento pohled sdílejí Romové i většinová populace. Ze všech uvedených důvodů bydlí významná část Romů v chudinských segregovaných enklávách, kde žijí v téměř úplné izolací od většinové populace, a jsou tak vystaveni sociálnímu vyloučení se všemi negativními důsledky (10). Přibližně polovina příslušníků romské komunity je však víceméně integrovaná do české společnosti a jejich každodenní život se zásadně neliší od života obyvatel neromského původu, pokud srovnáváme osoby se stejným společenským pozadím a společenským statusem. Z dlouhodobého hlediska se ovšem počet Romů žijících v sociálně vyloučených lokalitách zvyšuje. Ve vyloučených lokalitách žije nebo je sociálním vyloučením ohrožena až polovina Romů (8, 10). Podoba a rozsah segregovaných lokalit je různá. Některé mají podobu jednoho domu či ulice na okraji města nebo i v centru města, jiné tvoří rozsáhlejší zanedbanou enklávu, v některých případech se jedná o velké panelákové sídliště typu mosteckého Chanova. Mnozí bydlí v „romských ubytovnách“, kde jsou podmínky pro bydlení a hygienické standardy velmi špatné. Z pronajímaní bytů v těchto nuzných ubytovnách se v nedávných letech vyvinul lukrativní „byznys“. Vlastnící ubytoven inkasují od romských obyvatel nájemné, jehož převážnou část tvoří státní příspěvek na bydlení, který je sociální dávkou poskytovanou lidem v hmotné nouzi.

Život ve vyloučených lokalitách je bezútěšný a pro obyvatele často subjektivně bezvýchodný. Děti vyrůstající v těchto lokalitách nejsou motivovány ke vzdělávání a k práci. Přejímají modely chování ze svého okolí, které se tak mezigeneračně reprodukují. V rámci této subkultury se utváří svérázný svět pravidel a hodnot, které jsou vzdáleny od hodnot většinové společnosti. Mezi obyvateli vyloučených lokalit a většinovou společností tak vzniká propast, která je stěží překonatelná.

PŘÍSTUP KE ZDRAVOTNÍ PÉČI

Většina romských obyvatel usazených na našem území má v Česku trvalý pobyt. Stávající právní rámec jim tak garantuje zákonný nárok na zdravotní péči a stejný přístup ke všem potřebným zdravotním službám jako má většinová populace.[3] Pro praktické naplňování zákonného práva na zdravotní péči je důležitý fakt, že Česko patří k těm evropským státům, kde má naprostá většina Romů veřejné zdravotní pojištění (1). Nepojištění Romové jsou v praxi výjimkou a jedná se o jednotlivé, i když často velmi komplikované případy.[4] Přesto Romové v našem zdravotnictví nezřídka čelí různým překážkám, které je oproti většinové populaci znevýhodňují. Vyplynulo to z domácích i zahraničních výzkumů a potvrzují to i zkušenosti terénních romských pracovníků a krajských koordinátorů (1, 10).

Také zdravotníci připouštějí ve vztahu k Romům předsudky a negativní stereotypy a pozorují obdobný postoj u svých kolegů (11, 12). Předsudky a stereotypy souvisejí s nízkým povědomím o romské kultuře a o postojích, přesvědčeních i názorech Romů na zdraví, nemoci a zdravotní péči. Často se nejedná ani tolik o neinformovanost a neznalost romských zvyklostí, ale spíše o jejich interpretaci optikou většinové společnosti bez pochopení širšího kulturně specifického kontextu. Ten má ovšem zásadní význam a sám o sobě mnohé vysvětluje. Umožňuje nahlédnout a lépe pochopit, co to znamená v naší společnosti „být Romem“. Romský respondent to v rámci výzkumu vyjádřil takto: „Kdyby nás (lékaři) líp znali, tak by s námi jinak jednali, protože by nás líp pochopili. A ne hned odsoudili.“ (13). Lepší informovanost o romské komunitě by mohla pomoci porozumět tomu, jak Romové ve vztahu ke zdraví a zdravotní péči uvažují a jednají, proč se někdy chovají způsobem, který jim z pohledu většinové populace neprospívá, ba naopak škodí. Jde o to, aby si zdravotníci uvědomovali existenci předsudků a stereotypů, včetně svých vlastních, a reflektovali jejich možné dopady na kvalitu péče poskytované romským pacientům.

POJETÍ ZDRAVÍ U ROMŮ – KULTURNÍ ODLIŠNOSTI

Romové jako celek vykazují řadu kulturně zakořeněných zvyklostí, které ovlivňují zdravotní stav celé komunity a ovlivňují reakce i chování Romů v případě nemoci. U Romů je zdraví tradičně spojeno se štěstím. Být zdravý znamená mít štěstí. Již romské děti popisují zdraví především jako psychickou pohodu a svobodný, neomezený pobyt venku s přáteli. V intencích tohoto pojetí pak vážná nemoc pro Romy znamená, že se od nich odvrátilo štěstí. Nemoc znamená také nemohoucnost, která je spojena se smrtí (3, 13). Nemoc je zlo, které také mohl způsobit někdo, kdo nemá nemocného rád a chtěl mu ublížit. To má pravděpodobně nějakou příčinu a ta tkví v tom, co člověk dělá, jak se chová a jak se k němu chovají druzí.

V tradičních romských komunitách stále někteří věří na uhranutí[5], i když tento fenomén již není tak rozšířený, jak tomu bývalo dříve. Ani všichni současní Romové příliš nevěří medicínskému vysvětlení původu a příčin nemocí (infekce, špatný životní styl apod.). Závažné nemoci považují mnozí Romové především za dílo osudu: „Jestliže vás Bůh stvořil pro krátký život, budete žít krátce, jestliže vás stvořil pro dlouhý život, budete žít dlouze, nic to nemůže změnit.“ (13). To je pravděpodobně jeden z hlavních důvodů, proč Romové nepřikládají velký význam prevenci a zanedbávají ji. Romské ženy ve velké většině nepovažují kouření za škodlivé pro své nenarozené dítě a nepřestávají v těhotenství kouřit (13).

Zdraví se stává předmětem zájmu až tehdy, když se objeví příznaky signalizující vážnou nemoc. Jakmile pak jednotlivec a jeho rodina usoudí, že se jedná o nemoc, je třeba okamžitě jednat, protože hrozí smrt. Strach ze smrti je u Romů velmi silný (15). Tím lze vysvětlit panickou reakci Romů na objevení akutních příznaků někdy i banální nemoci a okamžité volání zdravotnické záchranné služby. S jistým zjednodušením lze shrnout, že u Romů lze pozorovat dva odlišné přístupy k nemocem:

• Podceňování nebezpečí chronických nemocí, pokud jejich příznaky nejsou nápadné až dramatické, a s tím související malá motivace omezit prokazatelně škodlivé návyky.
• Přeceňování závažnosti i banálních akutních onemocnění, jejichž příznaky jsou nepříjemné a nápadné.

První přístup lze ilustrovat zkušeností lékařky z plicní poradny v Moravskoslezském kraji, kdy Romové – silní kuřáci trpící chronickou obstrukční plicní nemocí (CHOPN) – nepřestávají přes veškerá varování kouřit, a to s odůvodněním, že tato nemoc není podle jejich názoru způsobena kouřením, ale špatným ovzduším.[6]

Druhý přístup se objevuje zejména v případě onemocnění dětí. Pokud onemocní dítě, Romové požadují okamžité řešení a jakékoliv čekání na lékaře či zdravotnickou záchrannou službu se jim zdá příliš dlouhé. V obdobných situacích pak romští pacienti i členové jejich rodiny reagují velmi emocionálně, někdy až agresivně, protože agresivitou maskují svůj strach. To vyvolává u zdravotníků nelibost a někdy i obavy. Samotní Romové to komentují i takto: „My jsme rádi, že k nám ‚rychlá‘ jezdí, my si toho vážíme, my bychom doktorům nikdy neublížili; křičíme proto, že se bojíme.“[7] Osvědčenou reakcí zdravotníků v obdobných situacích je zachovat klid, nezvyšovat hlas a nechat vzedmuté emoce odplynout.

ZDRAVÍ ROMŮ V ČESKU – SOUHRN DOSTUPNÝCH ÚDAJŮ

Nedostatek validních a objektivních údajů o zdraví romské menšiny je dlouhodobým problémem. Rutinní státní statistiky ani zdravotnický informační systém údaje o etnicitě nesledují.[8] Proto základní ukazatel zdravotního stavu, jako je naděje na dožití, můžeme pouze odhadovat, a to na základě replikace starších údajů pocházejících z 80. let 20. století. U kojenecké úmrtnosti se lze opírat o údaje z výzkumných projektů, které se zabývaly těhotenstvím a porodem (1, 16, 17). Ani v tomto případě se však nejedná o údaje, které by pokrývaly celou populaci romských novorozenců, a tudíž určité zkreslení nelze vyloučit. Výsledky výzkumu i údaje z různých zdrojů, včetně zkušeností zdravotníků, ukazují, že zdraví Romů je z hlediska základních ukazatelů významně horší než zdraví většinové populace (3, 18). Současné poznatky o zdraví a zdravotních determinantách romské populace v Česku lze charakterizovat a shrnout následovně:

• Očekávaná délka života je asi o 10 let kratší než u většinové populace. Kojenecká úmrtnost je asi 2× vyšší, než je celostátní průměr. Romské děti tvoří okolo 3 % všech živě narozených dětí, ale mezi mrtvě narozenými jich je až 5 %.
• Romské ženy mají vyšší porodnost, než je celostátní průměr. Vyšší je podíl mladistvých matek a romští novorozenci mají nižší porodní hmotnost a délku (17).
• Romské děti trpí vyšší nemocností, jsou méně často kojené a očkované a častěji hospitalizované (1, 19, 20).
• Vyšší je výskyt infekčních nemocí – hepatitidy A a B, tuberkulózy a také sexuálně přenosných chorob včetně HIV/AIDS. Mezi nemocnými hepatitidou bývá třetina až polovina Romů, TBC se vyskytuje mezi Romy 10× častěji než u majority (21, 22).
• Ve vyloučených lokalitách se vyskytují infekce jako impetigo, plísně a parazitická onemocnění.
• Vysoký je výskyt kardiovaskulárních nemocí.
• Vysoká je prevalence bolestí zad a poruch hybnosti, které se objevují v poměrně mladém věku. Časté je omezení denních aktivit z důvodu špatného zdravotního stavu (3).
• Častější je výskyt chronické obstrukční plicní nemoci (CHOPN).
• Častá je obezita a vyšší je i prevalence metabolického syndromu a diabetu (21, 23).
• Vysoká je prevalence kouření: 60 % romských žen v těhotenství kouří, některé více než 20 cigaret denně (14).
• Častější je drogová závislost, zejména v sociálně vyloučených lokalitách (24, 25).
• Horší orální zdraví je způsobeno nedostatečnou ústní hygienou a nižším počtem návštěv u zubních lékařů.
• Nižší je využívání preventivní péče včetně stomatologické prevence.
• Vyšší je ve srovnání s majoritou využívání primární péče ve vyšším věku (3).
• Běžné je odkládání návštěv u lékaře a vyhledávání lékařské péče v pozdějším stadiu onemocnění (3).
• Častější je výskyt hypotyreózy, orofaciálních anomálií a kongenitální katarakty (26).

PŘEHLED FAKTORŮ OVLIVŇUJÍCÍCH ZDRAVÍ ROMŮ

Dlouhodobá nezaměstnanost

Dlouhodobá nezaměstnanost se týká více než poloviny Romů a je sama o sobě výrazným zdravotním rizikem (27). Placené zaměstnání je v naší společnosti důležitou součástí osobní identity, neboť uspokojuje potřebu finančního zabezpečení, umožňuje společenský kontakt a smysluplně strukturuje čas. Dlouhodobá nezaměstnanost je tudíž stresující životní situace, která má dopad na psychické i fyzické zdraví. Vyvolává úzkosti a deprese a může být spouštěčem celé řady psychosomatických nemocí. Romové patří v tomto smyslu k nejohroženějším.

Nedostatek zdrojů a nízké vzdělání působí v interakci s výživou, životním prostředím a s imunitním systémem a tvoří tak začarovaný kruh zdravotního znevýhodnění, které je spojené se sociálním vyloučením i přímou a nepřímou diskriminací v mnoha oblastech společenského života, včetně pracovního trhu (28).

Nevyhovující bydlení

Nevyhovující bydlení patří k dalším negativním faktorům ovlivňujícím zdraví. Široké pojetí rodiny a silná rodinná pouta u Romů vedou k tomu, že často žije pospolu a na malém prostoru několik generací. Chudoba pak způsobuje, že byty jsou vlhké, neudržované a chátrají. Platí to zejména o bydlení v sociálně vyloučených lokalitách. Hygienické standardy jsou zde nevyhovující, není výjimkou, že byty jsou napadeny plísní, vyskytuje se i parazitický hmyz (vši, blechy, štěnice). Stávající legislativa přitom neumožňuje dostatečnou hygienickou kontrolu soukromého bydlení.

Rizikový a nezdravý životní styl

Typické je silné kuřáctví, a to již od raného věku. Kouří asi dvě třetiny Romů starších 16 let, nejčastěji vykouří 2 krabičky cigaret denně (3). Není patrná žádná ochota této závislosti zanechat, a to ani poté, když se vyvine nemoc související s kouřením. V souvislosti s kouřením je jeden z největších problémů pasivní kouření dětí, kterému je mnoho z nich vystaveno od útlého dětství. S tím souvisí častý výskyt bronchiálního astmatu u dětí i dospělých Romů.

Drogové závislosti

Drogové závislosti se vyskytují u Romů častěji než u většinové populace. Týká se to zejména obyvatel vyloučených lokalit, kde bylo zjištěno pravidelné užívání nelegálních drog až u třetiny respondentů. Nejčastější je užívání konopných látek a pervitinu. Drogová situace se v různých krajích liší, k nejvíce zasaženým patří Ústecký kraj (24, 25). Zdravotní důsledky závisejí od typu drog. U injekčních uživatelů drog jsou to abscesy, flegmóny, hepatitidy, toxické psychózy, poškození chrupu.

Obezita

Obezitou trpí významná část romské populace, včetně dětí (29). Důvodem je nezdravá výživa, a to jak z hlediska nutriční skladby, tak i nadměrné kalorické hodnoty. U bohatší části romské populace je obliba fastfoodových jídel.

V minulých letech mapovala výskyt metabolického syndromu a jeho rizikových faktorů u vzorku romské populace ve srovnání s majoritou zajímavá slovenská studie NEMESYS (23). U romských respondentů byl zjištěn až dvojnásobně vyšší výskyt metabolického syndromu ve srovnání se vzorkem respondentů z majority. Strava Romů je nadměrně kalorická, jedí významně méně ovoce, zeleniny a mléčných výrobků a mají vyšší spotřebu masa, bílého chleba a pečiva. Romské ženy pijí častěji nealkoholické slazené kofeinové nápoje. Autoři studie se domnívají, že rozdíly ve stravovacích návycích by mohly souviset s vyšším výskytem metabolického syndromu u Romů, a to již v mladším věku. Lze se domnívat, že romští obyvatelé vyloučených lokalit v Česku mají podobné výživové preference.

Alkoholismus

Na rozdíl od drog není nadměrné pití alkoholu u romské populace tolik rozšířené. Z několika zdrojů jsou k dispozici poznatky, že romské ženy pijí alkohol v průměru méně často než ženy z většinové populace (17). Ani romští muži nepijí alkohol významně častěji, než je tomu u mužů většinové populace (11, 23).

Podle studie provedené v rámci mezinárodního projektu Zdraví a romská populace v Česku a v dalších 6 evropských zemích v rámci sítě Sastipen[9] v posledním roce nepilo žádný alkohol až 40 % romských mužů (3), kdežto podle reprezentativního celostátního šetření nepilo alkohol pouze 5 % českých mužů (26). Rozdíl je evidentní, a to i pokud připustíme určité zkreslení výsledků ze strany respondentů.

Lze se domnívat, že jednou z příčin menší obliby alkoholu u Romů může být skutečnost, že jej hůře metabolizují. Nicméně v nedávném výzkumu užívání návykových látek u Romů, kteří jsou v kontaktu se sociálními pracovníky a žijí v sociálně vyloučených lokalitách, se ukázalo, že v této skupině Romů je i nadměrné pití alkoholu významně častější než u většinové populace (25).

Specifika těhotenství a prenatální péče

Dnešní romské těhotné ženy lékařům a zdravotnickému systému ve většině případů plně důvěřují a nevyhledávají alternativní způsoby porodu. Lékaři v prenatální péči i porodníci hovoří o nižším využívání prenatální péče a opomíjení pravidelných návštěv v těhotenských poradnách (31). Pokud se těhotná Romka cítí dobře, nepovažuje návštěvy v poradně za potřebné a vyhledává lékaře pouze při potížích. Časté je nedodržování doporučených režimových opatření a zásad těhotenské výživy. Výsledkem jsou horší porodní a poporodní zdravotní ukazatele romských žen.

Mezi romskými rodičkami však také existují socioekonomické rozdíly, a proto nelze romské matky považovat za homogenní skupinu, ke které by se mělo přistupovat nějakým unifikovaným a „etnicky“ specifickým způsobem. Romské ženy s vyšším vzděláním se od majority nijak neliší a „kulturně specifický“ přístup nevyžadují, ba naopak si přejí, aby s nimi bylo zacházeno jako s majoritou (31).

Přístup k terapii

Mnozí romští pacienti věří v téměř absolutní účinnost léků. Mnohdy se proto dožadují jejich předepisování i tehdy, když to není potřebné, případně se dožadují „lepšího“ léku, který by zabral. Častým je dožadování se antibiotik pro děti v případech, kdy se standardně antibiotika nepředepisují. Při předepisování léků je třeba mít na paměti složitou ekonomickou situaci většiny romských rodin. V případě nutnosti doplatit několik set korun romský pacient obvykle vyzkouší, zda v jiné lékárně není lék levnější. Pokud tomu tak není, obvykle si předepsaný lék nevyzvedne, a tedy jej ani neužívá.

Argument, se kterým se lze u lékařů setkat, že mnozí Romové utratí nemalé peníze za cigarety či jiné zbytné věci, může být pravdivý, ale nepomáhá vyřešit existující problém. Proto je žádoucí, aby lékaři v případě romského pacienta zjišťovali, zda daný lék je schopen doplatit, a pokud ne, aby předepisovali zásadně léky bez doplatku. Finanční doplatky jsou také významnou překážkou čerpání stomatologické péče. I zde platí, že zubní lékaři by měli poskytovat nejlevnější, respektive bezplatnou variantu, pokud taková existuje.

BARIÉRY A PŘEKÁŽKY, KTERÝM ROMOVÉ ČELÍ V PRIMÁRNÍ PÉČI

Primární péče je pro Romy velmi důležitá. Od středního věku jsou romští pacienti častými návštěvníky ordinací praktických lékařů (3). Přesto se potýkají s předsudky a obtížemi při hledání praktických lékařů ochotných romské pacienty zaregistrovat. Obzvlášť obtížné je to v blízkosti sociálně vyloučených lokalit, kde je dlouhodobě málo ordinací praktických lékařů pro dospělé i pro děti (1). Souvisí to s dlouhodobým nedostatkem lékařů v primární péči mimo velká města.

V případě zubní péče hrají roli také finanční bariéry. Romové se často domnívají, že veškerá zubní péče je hrazena z prostředků pacientů a oni na to nemají dostatek peněz. Vedle strachu z bolesti a obavy z nepříjemného zážitku je to nejčastější příčina, proč Romové zubní lékaře navštěvují minimálně. Dalším důvodem je, že o zubní péči a ústní hygieně často téměř nic nevědí a zanedbávají ji. Mnozí Romové nikdy nebyli u zubaře a nevědí, jak si čistit zuby. Pokud se v akutních situacích dostaví k zubnímu lékaři, stav jejich orálního zdraví tomu odpovídá, což na druhou stranu odrazuje zubní lékaře, aby je přijali do pravidelné péče. Jako důvod někteří uvádějí zaplněný registr, i když neromské pacienty přijmou.[10] Tato praxe je jednoznačně diskriminační a je nepřípustná. Dlouhodobě zaměřeným řešením by mohly být programy podpory orální hygieny probíhající ve školách s větším zastoupením romských dětí.

ZÁVĚR

Romové představují specifickou etnickou skupinu, která si uchovala vlastní kulturu a určité zvyklosti, kterými se od většinové populace odlišuje. Tato odlišnost činí Romy zranitelnějšími, a to se také projevuje v oblasti zdraví a zdravotní péče. Ve srovnání s většinovou populaci, zaostávají Romové téměř ve všech klíčových ukazatelích zdraví i ve spotřebě zdravotní péče a její reálné dostupnosti. Jedním z důvodů je skutečnost, že lékaři a ostatní zdravotničtí pracovníci nejsou o relevantních kulturních odlišnostech, typických pro romskou komunitu, téměř vůbec informování, případně pouze okrajově. Cílem tohoto článku je přispět k překonání této mezery a motivovat lékaře, aby se v kontextu zvyšování kvality léčebné péče zajímali také o širší kulturní specifika svých pacientů, jejichž diverzita narůstá.