Vzpomínka na prof. MUDr. Miloše Grima, DrSc.

Je obtížné se smířit s tím, že pana profesora Grima už nepotkáme na chodbě Anatomického ústavu; každé takové setkání bylo provázeno vždy milým úsměvem. Do širokého povědomí vědecké obce se zapsal jako anatom a embryolog, který vnímal tyto obory dynamicky a vždy si kladl otázku „proč?“. Jeho vědecké zaměření bylo atraktivní pro řadu mladších spolupracovníků, kteří pak často navázali na jeho výsledky.

Miloš Grim se narodil v Rychnově nad Kněžnou. Již během studií na Fakultě všeobecného lékařství UK v Praze se jako pomocný asistent podílel na výuce anatomie. Po promoci v roce 1963 nastoupil jako asistent Anatomického ústavu své alma mater a anatomii zůstal věrný po celý svůj profesní život. Byl žákem profesorů Ladislava Borovanského a Radomíra Čiháka a předním představitelem pražské anatomické školy.

V roce 1968 strávil 2 semestry v Hamburku na studijním pobytu v anatomickém ústavu tamní univerzity, kde se věnoval studiu původu svalových buněk v končetině. V roce 1977 získal CSc. v oboru anatomie, histologie a embryologie. V tomto období se věnoval především problematice morfogeneze a regenerace kosterního svalu a intenzivně spolupracoval s profesorem Brucem M. Carlsonen z ústavu anatomie a buněčné biologie Michiganské univerzity v Ann Arbor. Společně publikovali práce, které se věnují cévnímu zásobení svalu, a popsali rozdílný způsob úpravy kapilár v závislosti na typu svalového vlákna.

V roce 1988 se Miloš Grim habilitoval v oboru normální anatomie. V letech 1990–1991 měl možnost pobývat 3 semestry v anatomickém ústavu Freiburské univerzity a 1 semestr v roce 1992 v anatomickém ústavu Curyšské univerzity jako hostující profesor. Během těchto pobytů měl možnost se zaměřit na studium časné determinace svalových a endotelových buněk a této problematice se věnoval i později. Tyto pobyty byly zásadní pro další rozvoj vědecké práce, získané poznatky v oblasti imunohistochemie a in situ hybridizace pak umožnily zavedení těchto metod i v Praze. Další výzkum pak byl zaměřen na význam interakce nervových vláken a cílové tkáně pro vývoj a distribuci mechanoreceptorů. Byly používány embryonální chiméry japonské křepelky a kuřecí bílé leghornky, kdy míšním nervům byla nabídnuta končetinová periferie opačného druhu s odlišným zastoupením receptorů, byl studován i vývojový původ jednotlivých složek receptorových orgánů.

Svůj akademický růst Miloš Grim završil obhajobou DrSc. v oboru anatomie, histologie, embryologie v roce 2001 a jmenováním profesorem normální anatomie o 2 roky později. Opakovaně působil ve funkci přednosty ústavu a proděkana pro vědeckou práci 1. LF UK. Byl vysoce respektovaným učitelem a vědcem, a proto byl opakovaně zvolen předsedou České anatomické společnosti a členem výboru České společnosti histochemické a cytochemické. Byl voleným členem České lékařské akademie, dále členem Americké anatomické společnosti a německé Anatomische Gesellschaft. Aktivně se podílel rovněž na činnosti Spolku lékařů českých v Praze, kam dokázal přitáhnout k přednáškám i mediky.

Profesor Grim byl náročným a oblíbeným pedagogem. Nejen že představoval anatomii studentům zajímavým dynamickým způsobem ve skloubení s embryonálním vývojem a výzkumem, ale také poukazoval na sepětí s přírodou a uměním. Vytvářel tak humánní a humanitní prostředí, které je pro dobré lékaře nezbytné. Jeho zájem o výuku vyústil v autorství/spoluautorství vyhledávaných učebnic – „Základů anatomie“, Čihákovy „Anatomie“ a „Atlasu anatomie člověka“. Velmi se věnoval etickým aspektům výuky studentů v 1. ročníku, a zavedl proto v ústavu ekumenickou bohoslužbu k rozloučení s dárci těl.

Hlavním předmětem vědeckého zájmu Miloše Grima byla experimentální embryologie. Byl průkopníkem zavedení metod molekulární biologie do embryologie v Česku. Jeho práce představovaly promyšlený systém, jak poznat cestu od genetického programu ke vzniku mnohobuněčného organismu. Vývojové studie byly založeny na sledování genové exprese a v kombinaci s experimentálními zákroky a cíleným vyřazením určitých genů vedly k poznávání vývojových dějů na molekulární úrovni. Zvláště se věnoval morfogenezi a regeneraci kosterního svalu a úpravě kapilárního řečiště svalového vlákna v závislosti na typu svalu. Dále studoval vliv motorické inervace na typ svalového vlákna a inervaci mechanoreceptorů ve vyvíjející se končetině. Byl spoluautorem série studií, jež prokázaly výskyt multipotentních kmenových buněk pocházejících z neurální lišty ve vlasovém folikulu. Tyto buňky jsou nejdostupnějšími multipotentními kmenovými buňkami u člověka a jejich objev byl patentově chráněn v USA. Jeho práce byla opakovaně oceněna Univerzitou Karlovou a Cenou ministra školství za vědu (2008).

Svým zápalem pro vědu a výuku pan profesor vychoval další generace badatelů, učitelů a lékařů, kterým byl velkým vzorem. Osobně jsem se s ním setkal až jako demonstrátor v pitevně a pak jsem brzy začal docházet do jeho laboratoře, kde jsem poznal jeho nahlížení na svět. To se neomezovalo pouze na anatomii či jeden problém, ale bylo vskutku renesanční. Dokázal díky tomu věci propojovat do souvislostí a vysvětlit jejich podstatu. A to nemluvím o jeho zálibě v dějinách umění, od architektury přes hudbu k literatuře. Také při našem posledním setkání se nevěnoval zdravotním steskům, ale vyprávěl mi o dopisech Franze Kafky. Zajímal se i o sport, protože v se v mládí aktivně věnoval atletice, a tak často zaskakoval mediky u zkoušky otázkami typu, jak rychle se teď běhá „stovka“.

Profesor Grim měl dveře své pracovny otevřené pro všechny. Kromě toho, že bylo možné se na něj obrátit s jakýmkoliv problémem z anatomie, často dokázal poradit i s problémy osobní povahy. Pan profesor se o nás totiž staral. A nestaral se jen o své zaměstnance, ale i celý ústav, který dodnes nese stopy jeho promyšlené rekonstrukce. Záleželo mu vždy i na estetické stránce věci, a tak při rekonstrukci děkanátu prosadil osazení sochy Hygie od Olbrama Zoubka do skleněné niky. Chtěl, aby se vstupovalo nikoliv do tmy, ale do prosvětleného, optimisticky laděného prostoru. Podobně s velkým zápalem promýšlel instalaci sochy Thýsie jako poděkování našim dárcům v Anatomickém ústavu. Staral se rovněž o studenty a vždy mu záleželo na tom, aby znal každého ve svém kroužku jménem. Jeho vstřícnost a ochota sdílet své poznání s ostatními bude mou trvalou vzpomínkou na pana profesora.

Cicero ve svém listu svému synu Markovi říká: „Kdo bloudícímu vlídně cestu ukáže, je, jako by mu světlo o své světlo zapálil – o nic méně mu nebude svítit, zapálí‑li druhému.“ Profesor Grim obrazně zapálil mnoho světel, která jeho žáci a všichni, kteří jsou ovlivnění jeho prací a jeho osobním příkladem, ponesou dál ku prospěchu nejen anatomie, ale celé medicíny.

Pane profesore, děkujeme za Vás a i Vám za všechno.

Ondřej Naňka
za Anatomický ústav 1. LF UK v Praze

Miloš Grim: In memoriam

„Jestliže je ti uložena odpovědnost, můžeš využít okamžiku a odpovědnosti podlehnout.
Ale zkus to a uvidíš, že ti nebylo nic uloženo, nýbrž že ty sám jsi tato odpovědnost.“
(Franz Kafka: Leopardi v chrámu)

Poprvé jsem se s Milošem Grimem potkal na podzim 1957. Začal 1. semestr našeho studia lékařství a katedra tělesné výchovy na stadionu v Riegrových sadech třídila nové mediky do sportovních oddílů. Vysoký štíhlý student s pohyby a chůzí lehkého atleta. Na první pohled sprinty a skok do dálky. Můj odhad (vycvičený na prvoligovém atletickém oddílu SK Armaturka Ústí nad Labem) byl správný a kolegyně Jana Hronová (sprinty, skok do výšky a do dálky, dcera slavného vytrvalce ing. Hrona) potvrdila, že Miloš patřil mezi nejlepší dorostence východočeského kraje. Protože jsme byli ve stejném kroužku, vídávali jsme se na přednáškách i praktických cvičeních, chodili společně na zkoušky a často trávili společně poslední hodiny před velkými zkouškami.

Dalším styčným místem byla kolej 5. května (dnes Šmeralova), kde byli ubytováni převážně medici, s menší příměsí filozofů, matematiků a přírodovědců. Zatímco během výuky každý student sám čelil náporu jednotlivých oborů, v 1. ročníku hlavně anatomie a histologie, kolejní život po večerech vřel diskusemi, vzájemnými návštěvami, společným studiem a někdy i společnými oslavami. Velký vliv na začátečníky měli starší studenti. Jejich zkušenosti a názory byly rozebírány a respektovány. Během těchto večerů docházelo ke konfrontaci názorů, postojů a zatím malých, ale pro nás významných životních zkušeností. Kontakty nebyly omezeny jen na studenty z Československa, ale stýkali jsme se i se zahraničními studenty z arabských a afrických zemí, z Jižní Ameriky a později i z NDR. Od arabských a afrických studentů jsme se učili vařit, Jihoameričané nás naučili pít silný čaj maté, který fungoval lépe než káva a často jsme jej pili před zkouškami. Tato večerní a noční „kolejní univerzita“ hrála velkou úlohu a významně doplňovala tu dopolední. Pobyt ve studentské koleji medici vesměs vnímali pozitivně na rozdíl od některých „předních básníků nové vlny“ (studentů filozofické fakulty), kteří kolejí hluboce opovrhovali.

Je třeba říci, že od počátku studia jsme byli uhranuti anatomií. Byla to atmosféra ústavu, o kterém jsme se později dozvěděli, že patřil německé lékařské fakultě, charismatická osobnost profesora Ladislava Borovanského a velmi silná střední generace asistentů ústavu (Richter, Lemež, Čihák, Doskočil, Jelínek, Maršala, Puzanová, z mladších Eliška, Fifková, Grofová, Seichert). V průběhu kolejních diskusí vykrystalizoval názor, že anatomii je třeba se dále věnovat, a proto jsme se stali volontéry a později demonstrátory anatomického ústavu. Oporu jsme měli ve výroku tehdejšího asistenta Radomíra Čiháka, který tvrdil, že na dobré znalosti anatomie se dá úspěšně složit i leckteré klinické rigorózum. Po antikvariátech jsme sháněli předválečné (většinou německé) učebnice anatomie a anatomické atlasy. Z našeho ročníku se upsalo anatomii 8 (!) studentů. Některým bylo později nabídnuto ještě za studií místo asistenta IV. třídy. Potom bylo třeba omezit studentské radovánky a místo toho trávit hodiny v pitevně a na praktických cvičeních při výuce mladších kolegů.

Miloš Grim postupně nahrazoval tretry a atletický dres pinzetami, skalpely a anatomickou literaturou. Nicméně nejen anatomií byl živ člověk. V této době byla Praha kulturním kadlubem, vznikala malá divadla s avantgardním programem, řadu významných inscenací uvádělo i Národní divadlo, střídaly se bohaté koncertní a galerijní sezóny. Každý čtvrtek vycházely „Literárky“, které v roce 1961 přinesly exklusivní reportáž o experimentálních studiích as. dr. Rychtera. Zmíněný článek podrobně a velmi výstižně popisoval originalitu jeho experimentů a teorií, o kterých se na fakultě příliš nevědělo. Studium anatomie a morfologické literatury ovlivnily i způsob našeho myšlení a obory, které nebyly vyučovány v perspektivě vzájemných souvislostí, nám dělaly problémy. Rigorózum z farmakologie bylo takovým příkladem. Pracovnu profesora Maxe Wenkeho jsme oba opustili s prázdným indexem již po několika minutách a šokovali jsme na chodbě čekající kolegyně z kroužku. Ihned jsme informovali profesora Borovanského a vyslovili jsme neurčité podezření, zda se nejedná o negativní gesto vůči jeho asistentům IV. třídy. Profesor se na nás dlouze zadíval a poté, co několikrát mocně zatáhl ze špičky s cigaretou značky Partyzánka (výrobce Tabákový průmysl Kutná Hora, speciální dodávka z trafiky vedle Uteru), zvedl telefon, vyměnil několik vět s examinátorem a pravil: „Říkal, že až se to naučíte, máte zas přijít!“

Po promoci jsme se rozešli absolvovat vojenskou základní službu a vídali se na shromážděních hlavních lékařů vojenských útvarů v ÚVN. Po vojenské službě se někteří přímo, jiní oklikou vraceli zpět na ústav. Z našeho ročníku to bylo 6 mladých anatomů. Po návratu nás čekaly opět objemné pracovní úvazky v pitevně a na praktických cvičeních a bylo třeba si hledat místo v některé z výzkumných skupin, jež se na ústavu postupně vytvářely. Kolegové, kteří neměli silnou afinitu k teoretické práci, odcházeli na kliniky a stávali se postupně významnými chirurgy, ortopedy a gynekology. Miloš zvolil svalový systém a později bylo téma rozšířeno o vývoj končetin pod vedením docenta Čiháka. Profesor Borovanský nebyl proti tomu, abychom docházeli na klinická pracoviště, a docent Čihák nás dokonce přímo nutil a šel sám příkladem spoluprací a řadou společných publikací s ortopedy. Miloš tak několik let docházel na ambulanci a operační programy na ORL kliniku ÚVN. Z tohoto kontaktu vytěžil několik prací – zvláště studie o distribuci svalových vřetének ve svalech laryngu je ve světové literatuře prioritní... Když jsem v roce 2010 předsedal jedné z přijímacích komisí na 2. LF UK v Motole, byl členem naší komise i nestor české otorinolaryngologie, profesor Jaroslav Fajstavr. Při vyplňování přijímacích protokolů se jen tak mimochodem zeptal: „A co dělá Grim?“ Krátce jsem poreferoval a profesor odpověděl: „Chodil k nám na kliniku, dvakrát jsem mu ukázal tonzilektomii a potřetí už to dělal sám. Byl šikovnej, škoda, že u toho nezůstal, řekněte mu to.“ Schovával jsem si to na nějakou dobrou příležitost, která kdysi nastala.

Přestože anatomové z našeho ročníku pracovali v různých výzkumných skupinách, vzájemné kontakty na půdě ústavu i mimo ústav byly četné, stýkaly se i rodiny a trávili jsme třeba společné dovolené na Baltu. Nelze zapomenout na šokující okamžik, kdy jsme u řezníka v malé přímořské vesnici Prerow v pátek v 17.45 nalezli plný sortiment včetně telecího a jehněčího masa. V tuto dobu byly v Praze ve stejných obchodech pouze kosti a nepoživatelný bůček. Balt býval i místem setkávání s našimi bývalými kolegy ze studií, kteří pracovali v nemocnicích v NDR a na pražská studia rádi vzpomínali. Uvědomili jsme si, že stupeň ocenění lékaře není ani tak otázkou politického systému, ale spíš historického vztahu národa ke vzdělání a kvalifikaci. Tyto faktory u nás byly a stále jsou velmi slabě zastoupeny, ke škodě národního organismu.

Společně jsme prožívali i rok 1968, do kterého jsme vkládali tolik nadějí. Euforie byla všeobecně veliká. Nicméně již od dubna 1968 k sobě profesor Borovanský opakovaně zval mladé asistenty a na titulních stranách deníku Times (pro který mu chodila paní sekretářka Petříková do prodejny novin v Jungmannově ulici) nám ukazoval plány rozmístění sovětských tankových divizí v blízkosti našich hranic. Všichni jsme mu oponovali a tvrdili, že k invazi z řady důvodů nemůže dojít. Čas ukázal, že Timesy a profesor měli pravdu!

Nicméně i po roce 1968 bylo třeba pracovat, učit nové generace mediků a pokračovat ve výzkumu. Někteří členové ústavu odešli do emigrace a styk s nimi byl na mnoho let přerušen. Kolektivní duch ústavu se však mnohokráte projevil i v této době. Příkladem byla expedice do jihočeského Dráchova, kde bylo třeba vytěžit ossarium a posílit tak kosterní sbírky ústavu. Expedice se zúčastnil rovněž ústavní malíř Milan Med, který nás upozorňoval na gotické a barokní disposice jihočeských stavení, a za expedicí pravidelně dojížděli profesor Čihák a antropolog profesor Emanuel Vlček. Asistent Václav Seichert, který zůstal na základně v Praze, materiál třídil a vzkazoval, že se musíme polepšit.

Mezi radostnější chvíle tohoto období patřily také vernisáže výstav mistra Meda, jehož figurální studie a kompozice z baletního prostředí nás přenášely do světa plného fantazie, ale i nevýslovné dřiny. Ústavní malíř tak velmi ovlivnil náš vztah k výtvarnému umění, lépe jsme chápali proces vzniku ilustrace a uměleckého díla, seznámil nás s neutěšenou situací meziválečné generace realistických malířů a často přišel s nějakou novinou: „Pánové, v tom či onom antikvariátu jsou Švabinského grafiky.“ Hned jsme tam s Grimem běželi a koupili, tehdá levně. V té době bylo možno i za asistentský plat koupit grafiky a obrázky našich předních umělců. Spolu jsme navštívili malou galerii, kde vystavoval svá bretaňská plátna Jan Zrzavý. Mistr k nám přišel a přátelsky říkal: „Panáčkové, koupěj si, dám to lacino – tenhle je za dva a tamten za tři tisíce.“ Nekoupili jsme! Naše měsíční apanáž byla 500 Kč.

Po roce 1989 se otevřely možnosti k návštěvám zahraničních pracovišť a kongresů. Výrazně se zlepšily podmínky vědecké a odborné práce, ale zvětšující se počty studentů a nové formy výuky přinesly i zvýšení úvazků a pedagogických aktivit. Miloš Grim měl možnost pracovat na několika anatomických ústavech v Německu, Švýcarsku a v USA a přinesl odtud řadu podnětů k obohacení výuky a výzkumu o vývojové a genetické aspekty. Přebírá ústav a je zcela pohlcen jeho technickou sanací a rekonstrukcí, prací ve vedení fakulty, rozsáhlým výzkumem, a nakonec i úkoly spojenými s vedením České anatomické společnosti a České lékařské akademie. Miloš měl rád českou moderní malbu a jeho oblíbencem byl Jan Trampota, který je malířem jeho kraje. Schopnost interpretovat stylově velmi odlišné kompozice prokázal ve dvou brilantních přednáškách proslovených v rámci koncertů České lékařské akademie, při kterých zcela zastínil přítomné koreferující kunsthistoriky. Hodiny strávené přípravou definitivních textů a redakcí učebnice „Základy anatomie“ pak patřily k našim dalším příjemným vytržením z každodenní rutiny.

Absolvent naší fakulty Vladislav Vančura kdysi napsal: „Ach, časy netrvají, ale místo trvá!“ Za více než 50 let práce pro anatomii na 1. lékařské fakultě UK Miloš Grim vykonal na tomto místě mnohé. Zvelebil ústav a jeho okolí, ovlivnil řadu mladších spolupracovníků, napsal mnoho publikací s prioritními výsledky, podílel se na překladech několika zahraničních učebnic a anatomických atlasů a upozornil na řadu strukturálních a vývojových problémů, které v budoucnu bude třeba řešit. Inicioval konání ekumenických bohoslužeb za dárce těl a instalaci skulptury Olbrama Zoubka věnované zemřelým, jejichž těla jsou na ústavu pitvána. Mnoho let řídil ústav s neobyčejně náročným výukovým programem. A je třeba říci, že tak činil s velkou odpovědností a grácií. Byl oblíbeným učitelem a jeho vztah ke studentům byl příkladný. V Čechách a na Moravě se často, s oblibou a za každého režimu říká, že „každý je nahraditelný“. Tento – i když neúplný – výčet aktivit, výsledků a mimořádného pracovního nasazení však jednoznačně svědčí pro to, že někteří jsou nahraditelní jen velmi obtížně. Stopa, kterou Miloš Grim zanechal v české anatomii a české medicíně, je hluboká a zůstává inspirací pro další akademické generace.

Rastislav Druga
Anatomický ústav 1. a 2. LF UK v Praze