Životní jubileum profesora prim. em. MR Dr. Rudolfa Slunského, DrSc.

Do Klosterneuburgu, na první pohled jakoby lázeňského městečka několik kilometrů od Vídně, jsme s manželkou přijeli jedno prázdninové nedělní odpoledne. Bylo výjimečně pěkně, nepršelo. Zastavili jsme v tiché ulici a zazvonili u zelené branky s číslem 16. Jen chvíli jsme přes plot obdivovali vzrostlé modříny, smrky a listnáče, jezírko s travinami a lekníny, kamenné sochy, které dodávaly lesoparku jakousi tajemnou a vznešenou náladu – a pak už jsme ho spatřili. Bílé vlasy, usměvavá tvář, v ruce hůl. Opatrně scházel po příkrých úzkých schodech, v očích upřímnou radost ze shledání. „To víš, už to není jako za mlada, musím opatrně.“

Celé odpoledne jsme seděli uvnitř vily a pan profesor vzpomínal. „Vlastně jsem měl velké štěstí, že se mi podařilo hned po válce v co nejrychlejším termínu dokončit Lékařskou fakultu v Brně. Po únorových událostech mě vyloučili a pokračovat jsem mohl až po pracovní brigádě v roce 1949. A ani to nestačilo, v roce 1951 dokonce přišlo definitivní rozhodnutí o mém vyloučení z vysokých škol v Československu… na děkanát Masarykovy univerzity se však dostalo až po mé promoci, nějaká dobrá duše doručení pozdržela.“

Brzy po nástupu do praxe se pod vedením doc. Vaška a prim. Stankuše začal zabývat problematikou sterility, habituálního potrácení a koagulačními faktory v plodové vodě či placentě. Pracovitost a zvídavost jej rychle dovedly k získání specializace v oboru gynekologie a porodnictví a k rozsáhlým publikačním aktivitám. Podílel se na výuce sester i lékařů. V roce 1954 se oženil. „Silvie pocházela z Rakouska a já jsem se po jejím boku stal pro režim nespolehlivým. Nic nebyla platná odbornost a kvalifikace, šel jsem na ambulanci. Na všechny primariáty a místa v odborných ústavech či klinikách byl vždy vybrán jiný uchazeč. Opakovaně jsem slýchával, že neposkytuji dostatečné záruky výchovy studentů k socialismu a marxismu-leninismu.“

Až Pražské jaro umožnilo habilitaci na Karlově univerzitě a jmenování krajským gynekologem v Ostravě. „Dlouho jsem se neradoval. Normalizační vlna mě smetla a perspektiva žádná… Díky manželce, která si i po svatbě ponechala rakouské státní občanství, nám československé úřady povolily legální vystěhování do Rakouska.“

A tak od roku 1969 začínal jako klinický asistent znovu – profesor Gitsch jej přijal na vídeňskou první ženskou kliniku. Studijní pobyty na mnoha významných rakouských a německých klinikách otevíraly další možnosti odborného růstu a vědecké práce. Už po roce pobytu ve Vídni mu nabídli místo zástupce přednosty ženského oddělení ve významné dolnorakouské nemocnici v Klosterneuburgu. Po šesti letech oddělení převzal a postupně z něj vybudoval moderní kliniku, spolupracující ve výuce i výzkumu s klinikami vídeňskými. „Opakovaně po mně chtěli, abych se ucházel o vedoucí místa na univerzitních ženských klinikách v Německu i Švýcarsku. S manželkou jsme se však rozhodli, že zůstaneme ve Vídni, kde jsem si již otevřel privátní praxi.“

Rozhlížím se kolem sebe a říkám si, že i toto rozhodnutí bylo asi správné. Útulné interiéry nesou stopy ženské jemnosti a vkusu. „Manželka pro mne byla celý život velkou oporou. Vlastně to byla ona, kdo každodenně přispíval k mé vědecké činnosti. Bez její pomoci bych všechny své aktivity nezvládal. V privátní praxi byla moje pravá ruka…“ V očích se lesknou slzy, hlas se ztiší. „Do dneška jsem se nesmířil s její náhlou smrtí... ani jsem jí nestačil za všechno poděkovat. Nemohu na ni zapomenout a je mi bez ní moc těžko…“

Venku svítí slunce a opírá se do zastřešeného bazénu, ve kterém si pan profesor plaváním léčí svoje bolavá záda. Teď si ale bere do ruky starou dopisní obálku, na které má poznámky, aby nic nezapomněl. Mimo jiné otrhat švestky, zkontrolovat jablka a vykácet suchou meruňku. Ale taky věnovat část rozsáhlé vědecké knihovny českým klinickým pracovištím, připravit podklady k založení nadace, která by v České republice a v Rakousku podporovala aktivity mladých kolegů. Takové oficiální pokračování Slunského ceny. Ostatně, mladým kolegům pomáhal již v roce 1990 – v německy mluvících zemích zajišťoval školicí místa a stipendia, mnozí byli ubytováni i v jeho vlastním domě.

„To víš, byl jsem v té době aktivním členem Sdružení německy mluvících vysokoškolských učitelů a dobře jsme se znali. Ledasco se podařilo zařídit. Dokonce jsme navázali úzké pracovní kontakty s českými urogynekology. Pamatuji si, že mi při společné schůzi v roce 1998 v Brně někdo ukradl můj oblíbený osmiválec Mercedes.“

Profesorem gynekologie a porodnictví se stal v roce svých pětašedesátin. Současně byly jeho zásluhy o veřejné zdravotnictví a sociální medicínu oceněny titulem zdravotního rady. A není se čemu divit. Seznam jeho literárních prací dosáhl počtu 550, podílel se na 35 multicentrických studiích. „Vlastně jsem se celý život obíral jedním ze stěžejních problémů porodnictví a gynekologie, tedy poruchami srážlivosti krve. O tom byla i moje první monografie v roce 1963. Další dvě v letech 1971 a 1972 už byly o embolii plodovou vodou v experimentu a v klinické praxi a vlastně s tou srážlivostí také přímo souvisely. Pak přišla hemostáza při porodu nebo při gynekologických operacích. No a na to pak logicky navázalo studium prevence pooperační trombembolické nemoci.“ Hlas pana profesora se mi na chvíli ztrácí v mlze a naopak se mi vybavuje, jakou pozornost vzbudila jeho doktorská disertace s histologickou analýzou pahýlů podvazovaných cév, vysvětlující nepříznivé ischemické komplikace po hysterektomiích. Monografii s touto tematikou a s věnováním mám doma v knihovně…

Znovu v mozku zaostřuji obraz pana profesora. Zelené tričko, šedé kalhoty, moudré oči za skly brýlí, nadšený ze všeho, co ho vytrhne z osamění. „Ale tebe zasáhly i hormony, ne?“, ptám se jubilanta. Jenom na chvilku se zamyslí a rty se začnou usmívat. „No jo, ale vždycky tak nějak jinak. Jednou při stimulacích ovulace, podruhé při řešení vlivu estrogenů na močovou inkontinenci a mnohokrát při zkoušení individuálních dávek hormonů v kontraceptivech… Mě ale nezasáhly, svěžest a mladistvý elán jsou pryč!“ Ani bych neřekl. Stále přednáší na doškolovacích kurzech, počítač se pro něj stal pomocníkem i kamarádem. V roce 2008 získal ocenění Foremost Health Professionals of the World, o rok později cenu International Hippocrates Award for Medical Achievement. A pak že už nic nedělá…

Když nás navečer vyprovázel, vypadal smutný. Odpoledne uteklo jako voda a on zůstal ve vile uprostřed nádherných starých stromů zase sám. Ale těší se na další setkání. Na další zprávy, které mu kolegové přinesou. Je mladistvě nadšený z nových vědeckých výzkumů, ze všeho, co se v medicíně podaří.

Rudolf Slunský, profesor české i rakouské univerzity a čestný člen České gynekologické a porodnické společnosti ČLS JEP, se dožívá významného životního jubilea. Mnozí v tomto krásném a požehnaném věku s obtížemi vzpomínají na to, co bylo. Pan profesor Slunský však plánuje, cvičí, sleduje politiku i kulturu, rád čte.

Milý Rudo, moc Ti přejeme, aby Ti zdraví i pohoda co nejdéle vydržely a všechny plány se podařilo realizovat. Děkujeme, že jsi pomohl a pomáháš. Hodně slunečných dnů a na viděnou na kongresu v Brně.

Vít Unzeitig

Více informací viz v České gynekologii 1992, 57, č. 3 4, s. 189-190 a České gynekologii 1996, 61, č. 6, s. 371.