Farmaceutická historie kapucínského kláštera v Praze na Hradčanech
Část I. Klášterní lékárna

Súhrn

Na základě studia archivních materiálů a zachovaného materiálního vybavení podává práce dosud neznámou historii lékárny v kapucínském klášteře v Praze na Hradčanech. Tato domácí lékárna vznikla okolo roku 1680 a byla provozována až do roku 1822. Stať přináší přehled a posloupnost v lékárně působících kapucínských lékárníků. Je popsána farmaceutická literatura nacházející se v klášterní knihovně, včetně některých rukopisů. Je podán podrobný popis zachovaného vrcholně barokního zařízení lékárny spolu s ikonografickým rozborem jeho ojedinělé výzdoby.

Klíčová slova:
farmaceutická historie • kapucíni • klášterní lékárny • baroko

Úvod

Spojení klášterů s farmacií je staré jako sám monastický způsob života. Už v prvních klášterech byly zřizovány útulky pro nemocné, chudé a staré osoby. Ostatně i otec západního mnišství sv. Benedikt z Nursie (480–543) byl vyhlášeným lékařem a vyznal se i v přípravě léků. Jeho velká řehole¹⁾ ve 37. kapitole předepisuje: „Infirmorum cura ante omnia et super omnia adhibenda est, ut sicut revera Christo, ita eis serviatur, quia ipse dixit: Infirmus fui, et visitastis me. Et: Quod fecistis uni de his minimis, mihi fecistis.“ (Péče o nemocné především a nadevše vyzdvižena jest, a jako samému Kristu budiž jim slouženo, neboť on sám řekl: Nemocný jsem byl a navštěvovali jste mne. A: Cokoliv jste učinili z těchto maličkých, mě jste učinili.) Kromě přirozené křesťanské lásky k bližnímu svoji roli v rozvoji klášterního lékárenství hrála i praktická potřeba uchránit komunitu od nemocí. O nemocné se v klášteře obvykle staral vybraný člen konventu – infirmarius, často v sobě spojující osobu lékaře i lékárníka.

V barokní době, kdy u nás došlo k mohutnému rozvoji monastického života, si většina klášterů pořídila vlastní, ať již veřejnou nebo soukromou lékárnu. Důvodem byla buď odloučenost kláštera od města, nebo ekonomická výhodnost, neboť klášterní lékárna neodváděla daně a nepodléhala vizitacím. Rovněž při velkém počtu členů barokních konventů byl její provoz lacinější než nákup léků z lékáren světských. Specifickou součástí byly lékárny v klášterech milosrdných bratří a alžbětinek, vzhledem k jejich hospitálnímu působení. Časem se síť klášterních lékáren rozrostla natolik, že dokonce začaly ekonomicky ohrožovat lékárníky světské. Provoz řádových lékáren byl proto postupně omezován panovnickými nařízeními, zejména císařským zákazem klášterům obchodovat s léky z roku 1747 a dekretem Marie Terezie z roku 1750, kterým zakázala komerční činnost klášterních lékáren v místech, kde již byla lékárna veřejná²⁾. Klášterní lékárny tak mohly nadále sloužit pouze potřebám kláštera, popřípadě vydávat léčivé přípravky zdarma chudým. Konečně dvorský dekret z 20. května 1770 zcela rušil všechny klášterní lékárny tam, kde existovala veřejná lékárna; výjimkou byly lékárny milosrdných bratří. Ostatní klášterní lékárny byly buď přeměněny na lékárny domácí, sloužící jen vnitřním potřebám konventu, nebo prodány. Neblahý vliv na osud mnoha klášterních lékáren mělo josefinské rušení klášterů, při němž byly někdejší klášterní lékárny buď prodány světským lékárníkům, nebo zlikvidovány. Z dějin našich klášterních lékáren byly dosud zpracovány některé lékárny cisterciáků³⁾, jezuitů⁴⁾, servitů⁵⁾, velká pozornost byla věnována lékárnám alžbětinek (Praha⁶⁾, Brno⁷⁾) a zejména milosrdných bratří (Kuks⁸⁾, Letovice⁹⁾, Nové Město nad Metují¹⁰⁾, Prostějov¹¹⁾, lékárny na Slovensku¹²⁾, Valtice¹³⁾).

Prakticky dosud žádná pozornost nebyla věnována klášterním lékárnám kapucínského řádu. Posláním kapucínského řádu, který se v prvních desetiletích 16. století vyčlenil z františkánského řádu, je především kázání evangelia nejchudším vrstvám, duchovní správa a misie a starost o chudé a nemocné. Prostota a chudoba kapucínského řádu vedla k jeho velkému rozšíření a popularitě i ve vysokých vrstvách společnosti. Z hlediska dějin farmacie je známé působení kapucínů jako lékárníků u francouzského královského dvora¹⁴⁾. O kapucínských lékárnách, s výjimkou lékárny v italském Bassanu¹⁵⁾, však nebyly dosud publikovány žádné studie.

Lékárna kapucínského kláštera v Praze na Hradčanech, jejíž historie a vybavení je předmětem tohoto sdělení, patří k našim nejstarším dochovaným historickým lékárnám, navíc je unikátní autenticitou své barokní podoby. Nebyla totiž vzhledem ke svému osudu nijak modernizována, a tak se v ní dochovaly i farmaceutické preparáty z barokní doby. Dále je v tomto sdělení věnována pozornost i farmaceutické literatuře dochované v hradčanské klášterní knihovně. Navazující druhá část sdělení bude věnována historii kapucínského balzámu, léčivé speciality, která byla v klášteře vyráběna od konce 18. století do roku 1950. Jako prameny byly vedle zachovaného zařízení lékárny použity zejména materiály z archivu Provincie kapucínů v ČR a hradčanského kláštera (uložen v Národním archivu, fond 31: Kapucíni – provincialát a konventy¹⁶⁾; dále jen NA ŘK), rukopisná historie české kapucínské provincie ve dvaceti třech svazcích Annales Patrum Capucinorum provinciae Boemiae (dále jen Annales capucinorum) uložená v Kapucínské provinční knihovně v Praze a některé další rukopisy a staré tisky z téže knihovny.

Historie lékárny v kapucínském klášteře na Hradčanech

Kapucínský klášter u kostela Panny Marie a sv. andělů v Praze na Hradčanech byl jako nejstarší klášter řádu menších bratří kapucínů v Čechách založen z popudu pražského arcibiskupa Zbyňka Berky z Dubé¹⁷⁾; k slavnostnímu položení základního kamene došlo 21. května 1600. Budova kláštera (dnes čp. 99/IV) vznikala postupně, v několika stavebních etapách¹⁸⁾. Ve druhé stavební fázi, probíhající v letech 1665–1668 podle plánů řádových „fabricatores“, jimiž byli P. Caesarius z Mnichova, P. Elzearius ze Slezska a bratr Vít ze Štrasburku, vznikly v rámci dokončení konventu i místnosti, v nichž byla o málo později umístěna klášterní lékárna. Existenci alespoň příruční skříňky s nezbytnými léčivy lze předpokládat už od počátku vzniku konventu. Datum založení vlastní domácí lékárny není známo, ale její zřízení je možné dát do souvislosti s narůstajícím počtem řeholníků a morovými epidemiemi, které na konci 17. století opakovaně postihovaly Prahu. Jak udává sedmý svazek Annales capucinorum na straně 150, provinční kapitula konaná 5. prosince 1679 uložila kvardiánu hradčanského kláštera P. Markvartu z Halberstadtu zřídit při klášteru nemocnici („exstruatur Lazaretum juxta Monasterium Hradczicense“). Proto byla následujícího roku zakoupena od Jana Jáchyma Slavaty z Chlumu a Košumberka zahrada v bezprostředním sousedství kláštera. Letohrádek zahrady přestavěli kapucíni na lazaret (dnes čp. 98/IV) a spojili s klášterem vysutým můstkem. Dále byla v právě dokončeném východním křídle druhé kvadratury zbudována klášterní lékárna. Kapucínské kláštery budovali řádoví stavitelé a bratři laici, takže o postupu výstavby archivní prameny prakticky mlčí. Lze jen odhadnout, že repositoria vyrobil některý z klášterních bratří-laiků, stojatky a nezbytné zařízení pak byly zakoupeny. Lékárna zahájila svůj provoz nedlouho po roce 1680.

Hradčanští kapucíni si lékárnu nepořídili pro výdělečnou činnost, ale z důvodu finanční úspory. Vzhledem k privilegiu pražských lékárníků¹⁹⁾, vydanému Leopoldem I. roku 1671, by totiž právo veřejného prodeje nejspíše nezískali. V pražských městech byly v 17. a 18. století hned dva kapucínské kláštery, kromě hradčanského to byl novoměstský u sv. Josefa na dnešním náměstí Republiky (založen roku 1630), které měly v té době dohromady více než 100 řeholníků, pro které se již vyplatilo udržovat a provozovat domácí lékárnu, která navíc mohla zásobovat léčivy i další kapucínské kláštery v Čechách (a nelze vyloučit, že některé léky byly darovány chudým i mimo klášter). Jak bude podrobněji zmíněno, lékárnu spravovali vyučení lékárníci z řad laických bratří, takže provoz takové lékárny byl lacinější než kupování léků z pražských apatyk. Jednalo se tedy o soukromou domácí lékárnu, jejíž provoz nespadal pod císařská nařízení omezující a později i rušící klášterní lékárny. Tomu odpovídá i její umístění v hloubi kláštera, v klausuře (obr. 1). Bohužel domácí charakter lékárny zároveň způsobil, že se nedochovaly žádné písemnosti vzniklé přímo z jejího provozu. Nepřímými údaji jsou tak vedle jmen lékárníků v katalozích členů řádu jen sporé zmínky v Annales capucinorum; případně se tu a tam v klášterních účtech mihne položka vztahující se k lékárně (příkladem může být výdaj osmnácti florénů z ledna roku 1742 za nákup theriaku²⁰⁾).

Josefínské církevní reformy na konci 18. století podstatně omezily činnost kapucínského řádu¹⁷⁾: Došlo k nucenému snížení počtu noviců (načas dokonce k úplnému zákazu jejich přijímání), rozdělení českomoravské řádové provincie na českou a moravskou, následně i ke zrušení devíti klášterů (mj. i na Novém Městě pražském). V hradčanském klášteře byl nuceně snížen počet řeholníků, takže na konci 18. století zůstalo v celé Praze jen 30 kapucínů, oproti více než 120 řeholníkům o 60 let dříve. Hradčanský klášter měl být dokonce roku 1786 zrušen, ale nakonec k jeho likvidaci nedošlo. Za těchto okolností byla činnost lékárny postupně utlumována, až nejspíše samovolně skončila. Poslední klášterní lékárník zemřel roku 1822, ale je otázkou, zda jeho titul nebyl již jen čestný vzhledem k tomu, že tuto funkci vykonával po 47 let. Nejpozději roku 1822 byla tedy lékárna uzavřena a dále neužívána. Důvod, proč si lékárnu kapucíni ponechali a zařízení třeba neodprodali světskému lékárníkovi, spočívá pravděpodobně v tom, že takový prodej byl vzhledem k vysokému počtu pražských lékáren a zejména zastaralému zařízení lékárny neuskutečnitelný. Velký hradčanský klášter navíc netrpěl nedostatkem místa, tudíž nebylo nutné místnosti lékárny vyklidit. Díky tomu se z ní staly farmaceutické Pompeje.

Teprve po více než 70 letech, během nichž lékárna nejspíše nikým nenavštěvována tiše odpočívala, byla znovu probuzena k životu. Roku 1895 se do příprav Národopisné výstavy českoslovanské zapojila i tehdejší Farmaceutická společnost v Praze²¹⁾, která ve snaze důstojně prezentovat lékárnický stav začala pro svoji expozici shromažďovat staropražské farmaceutické památky. Na možnou existenci lékárny v kapucínském klášteře na Hradčanech byl upozorněn předseda společnosti PhMr. Heřman Rüdinger²²⁾, který místo navštívil a lékárnu skutečně objevil. Historie jejího odkrytí, jak ji sám o patnáct let později popsal²³⁾, nepostrádá prvky tajemna: „Vypravil jsem se nejbližšího dne do zmíněného kláštera a byv laskavě přijat představeným řádu (jímž byl v té době P. Wolfgang Adolf Šmarda), pronesl jsem svoji žádost, spatřiti starou lékárnu, která se zde nacházeti má, a prosil jsem, pakli některé vhodné předměty zde jsou, za zapůjčení k účelům výstavy. Představený odvětil, že jemu podobného nic známo není, avšak poukázal mne na nejstaršího člena řádu, as 80tiletého starého pána (zřejmě P. Reginaldus Damianus Balcar, narozen 1827), kterého dal zavolati. Tento po dlouhém váhání a přemýšlení konečně svěřil nám, že jest zde něco, o čem sám nemá potuchy, že tam dle vědomí jeho žádná lidská noha nevkročila a že se tomu místu všichni vyhýbají, poněvadž tam straší. S úsměvem udělil mně představený dovolení, mám-li odvahu, místnost tu shlédnouti, což arci rád jsem přijal. Trvalo to hodnou chvíli, než milý stříbrovlasý stařeček s klíči přišel a mne vyzval, bych jej následoval. Na cestě připomínal, že vlastně sám určitě neví, kde to je a že budu muset sám místnosti prohlédnouti, poněvadž on se bojí. Vyžádal jsem si klíče a tak doprovodil mne starý pán na odlehlý starý dvůr a poukázal na místo, kde asi bych měl své štěstí zkusit. Trvalo to dlouho, než jsem vpravil klíč do rezavého zámku a zapotil jsem se, než po značném skřípání zámek jsem otevřel a než pro nahromaděné překážky mně bylo lze dveře otevříti. Vkročil jsem schůdkem dolů do úzké chodby tmavé. Po čase, když oko navyklo si na příšeří, spatřil jsem v pravo i levo dveře a uprostřed v pozadí ohniště, na kterém bylo různé haraburdí. Otevřel jsem dveře na pravo a vkročil do malé místnosti oknem opatřené, zkrze jehož špinavé tabulky málo světla vnikalo; byla to stará lékárnická laboratoř. Byl zde stůl uprostřed a po stranách různá kamna, pískové lázně, alembiky, kotle na řetězích, hmoždíře ap., vše staletým prachem pokryto. Odtud vkročil jsem do dveří na levo a octnul jsem se ve starobylé lékárně. Zajásal jsem spatřiv vysoké tmavé regály plné nádob různých starých tvarů a velikostí, na mnoze krásně pomalované se zbožím všeho druhu. Jaká radost, když na světle otřev starou zásuvku, seznal jsem, že jest malována a že obraz znázorňuje rostlinu, z níž zboží uvnitř chované pochází. Na recepturním stole staré váhy, závaží, různé přístroje, hmoždíře, sklenice, vše tak jak by kouzelným proutkem náhle před dávnými věky celá lékárna byla začarována.“ Z Rüdingerova vyprávění jasně vysvítá, že lékárna byla prakticky zapomenuta (ani kvardián kláštera neměl o její existenci ponětí), a po řadu let do ní nikdo nevstoupil. Uchovala se tak v téměř autentické barokní podobě, včetně zbytků původních léčiv.

Se svolením kapucínského řádu byly stojatky, dvě repositoria a malované dveře lékárny vystaveny na Národopisné výstavě na pražském výstavišti²⁴⁾. Po skončení výstavy řád tyto předměty daroval do sbírek tehdejšího Musea království Českého (dnešní Národní muzeum) ²⁵⁾. Do evidence sbírek byly zapsány až roku 1913²⁶⁾. Zbývající mobiliář byl muzeu věnován v roce 1917²⁷⁾, takže v klášteře zůstal z celé lékárny jen malovaný kazetový strop. Mobiliář a stojatky byly v hlavní budově muzea na Václavském náměstí vystaveny až do roku 1962²⁸⁾, kdy musely být kvůli obměně expozic přemístěny do depozitáře na zámku Vrchotovy Janovice. Část stojatek byla v letech 1997–2008 vystavena v dnes již zrušené lékárenské expozici Národního muzea v Ditrichově lékárně²⁹⁾ v Praze na Malé Straně; od roku 2009 jsou dlouhodobě zapůjčeny do stálé expozice Českého farmaceutického muzea v Kuksu.

Kapucínští lékárníci

Hradčanskou kapucínskou lékárnu spravoval vždy laický bratr (frater, zkratka Fr.), který většinou nabyl lékárnického vzdělání vyučením ještě před svým vstupem do řádu. Protože se jednalo o soukromou lékárnu, nemuseli se podrobit zkoušce před komisí lékařské fakulty, a jejich jména tak nenacházíme v seznamech zkoušených³⁰⁾. Ze zachovalých každoročních řádových katalogů a sumárních soupisů příslušníků řádu³¹⁾ bylo možné identifikovat lékárníky, kteří – alespoň po část života – vykonávali svoje původní světské povolání i v rámci řádových lékáren. Funkce jednotlivých členů řádu uvádí katalogy až od roku 1760, nicméně funkci lékárníka je s jistou mírou pravděpodobnosti možné určit i z jiných dokumentů.

Vedle nejstarší řádové lékárny na Hradčanech vznikly během času lékárny v kapucínských klášterech v Brně (po roce 1736³²⁾) a v Olomouci (po roce 1753); sporná je existence lékárny v klášteře ve Fulneku, kde řádové katalogy udávají funkci lékárníka výslovně jen v letech 1779–1780, jindy je zde uváděn jen infirmarius. V ostatních klášterech byly pravděpodobně jen příruční skříňky s léky³³⁾. O tom, jaký význam připisovali kapucíni domácím klášterním lékárnám, svědčí zachovaný okružní list provinciála českomoravské řádové provincie P. Serafina Melchera z roku 1749 (reprodukovaný v Příloze I), který potvrzuje, že důvodem vzniku kapucínských klášterních lékáren byla snaha o ekonomicky výhodné zajištění léčiv pro členy řádu, zároveň list obsahuje instrukce k výchově řádového lékárnického dorostu. Protože potřeby klášterní lékárny byly nakonec dostatečně zabezpečeny vstupy nových lékárníků do řádu, byl pravděpodobně jediným v klášteře vyučeným lékárníkem níže uvedený Fr. Methudius Nicolspurgensis.

Ve sledovaném hradčanském klášteře vykonávali funkci lékárníka následující bratři, řazení podle data vstupu do řádu a uváděni pod řádovým jménem sestávajícím z přijatého jména a přídomku odvozeného z místa narození:

• Fr. Godefriedus Brunensis je prvním známým lékárníkem v hradčanském klášteře, do kterého vstoupil 25. února 1649 a po více než 40 letech v něm strávených umírá tamtéž 15. listopadu 1689. Za něho, nebo za jeho nástupce, byla zbudována domácí klášterní lékárna.
• Fr. Godefriedus Carolobadensis (zmiňovaný také jako Carolo-Thermensis) – narozen roku 1662 jako Franciscus Fridericus Höffer v Karlových Varech. Před vstupem do řádu uváděn jako „apothecarius Carolobadensis“. Do řádu vstoupil 16. října 1689 v klášteře v Nise (tehdy patřícímu k českomoravské řádové provincii). Hradčanským lékárníkem byl nejpozději od roku 1693. Zemřel v pražském novoměstském klášteře 31. ledna 1706.
• Fr. Marianus Crumloviensis – narozen jako Gregorius Finck v Českém Krumlově. Do řádu vstoupil 23. července 1707 jako „Apothecarius“. Při posledním pražském moru roku 1713 se věnoval ošetřování nemocných v kapucínském lazaretu a 9. září 1713 na něj zemřel. Podrobně o tom píše patnáctý svazek Annales capucinorum na straně 305: „… post paucos dies F. Marianus Crumloviensis Laicus et ob peritiam in Pharmacopaea Fratribus pretiosus alteratione correptus fatetur se Peste infectum, nocturno tempore a Ministris ad Lazarethum deportatus pretiosis sudoriferis alijsq[ue] quibusdam arcanis curatus nil profecit, sed per pestis 10 dierum spatio ingentibus doloribus et lanquoribus, qui alios curabat se ipsum curare non valens, in mortis falcem incidit praevia Sacramentorum susceptione die 9. Octob[ris] annos Religionis numerans 6.“ (… po několika málo dnech bratr Marian z Krumlova, laický bratr – za zkušenost v lékárenství (ostatními) bratřími ceněný – změnami (na těle) zachvácen, ukazuje se morem nakažený, je nočního času od služebníků dopravený do lazaretu (a drahými léky na vyvolání pocení a jinými jakýmisi arkány léčený, nic mu neprospívá, naopak morem desátého dne, velmi značně rozbolavělý a zemdlelý – ten který jiné léčil, sám sebe vyléčit nemoha – pod kosou smrti padl po předchozím přijetí Svátostí dne 9. října [1713] počítaje 6. rok v řádu).
• Fr. Seraphinus (Silesius) Zukmantlensis – příjmením Henzel, původem ze Zlatých Hor. Do řádu vstoupil 12. května 1712 jako „chyrurgus“ a záhy se stal čtvrtým hradčanským lékárníkem, jak o něm Annales capucinorum uvádí v zápisu těsně navazujícím na výše uvedený popis skonu Fr. Mariana: „Apothecae destitutae suo Provisore R. P. Custos compulsus est in locum Fratris Mariani substituere F. Seraphinum Silesium Neo-Professum in Chirurgia bene versatum et Pharmacopaeae non ignarum. Ille namq[ue] qua Novitius Ponti in Monte ferrato Excell[entissi]mo D. Comiti Felici Popp[e]l de Lobkovitz domesticam restauravit Apothecam.“ (Lékárně, zbavené svého správce, je ctihodným páterem kustodem přikázán místo bratra Mariana nahradit bratr Seraphinus ze Slezska, neoprofes (tj. před nedávnem složil věčné sliby), s chirurgií dobře obeznámený a v lékárenství nikoliv nevzdělaný. Který, ještě jako novic kláštera v Mostě, na zámku Jezeří nejvznešenějšímu panu hraběti (Oldřichu) Felixovi Popelovi z Lobkovic domácí lékárnu obnovil.) Zemřel na Hradčanech 28. září 1716 a je pohřben v klášterní kryptě.
• Fr. Marianus Waldsassensis (uváděn i jako Marianus Palatinus) – narozen 7. května 1698 ve Waldsassen v Bavorsku jako Johannes Philippus Zeidler. Před vstupem do řádu byl podle řádového katalogu „Apothecarius Carolobadii apud D. Pecher“, vyučil se tedy v lékárně Ondřeje Bechera v Karlových Varech³⁴⁾. Do řádu vstoupil 7. listopadu 1719, noviciát odbyl v Mostě. Kromě hradčanského kláštera působil v letech 1736–1738 v Brně a později roku 1754 v Olomouci. Časově se tyto pobyty shodují s datem vzniku lékárny v příslušném klášteře. Snad byl Fr. Marianus budovatelem tamních lékáren (jeho výjimečné postavení jako řádového lékárníka zmiňuje dokument v Příloze I). Roku 1759 odchází (nikoliv ve funkci lékárníka) do Brna, kde zemřel 19. srpna 1769.
• Fr. Demetrius Falkanoviensis – narozen 21. května 1699 v Sokolově jako Antonius Branback. Do řádu vstoupil 31. května 1720 jako „Apothecarius“, noviciát odbyl v Brně. Od roku 1761 v klášteře v Sokolově, kde zemřel 31. října 1767.
• Fr. Carolus Nachodiensis – narozen 21. dubna 1725 v Náchodě jako Martinus (někdy uváděno Wenceslaus) Springer, před vstupem do řádu „Apothecarius“. Do řádu vstoupil 25. května 1746. Vykonával většinou funkci infirmaria, lékárníkem v hradčanském klášteře byl jen po tři roky 1774–1776, poté přešel ve funkci lékárníka do Brna, kde zemřel 21. ledna 1779.
• Fr. Methudius Nicolspurgensis – narozen 29. září 1722 v Mikulově jako Franciscus Widholm, před vstupem do řádu „schmigmator“ (mydlář). Do řádu vstoupil 29. srpna 1747. V letech 1747–1756 byl v hradčanském klášteře žákem a pomocníkem Fr. Mariana Waldsassensis (viz Příloha I), od roku 1754 byl pomocníkem lékárníka v brněnském klášteře, kde zemřel 4. července 1803.
• Fr. Nicasius Olomuciensis – narozen 11. dubna 1731 v Olomouci jako Anton Hampl. Do řádu vstoupil 20. března 1751 jako „Apothecarius“. Na Hradčanech působil jen v roce 1754, pak byl od roku 1756 až do své smrti lékárníkem v olomouckém klášteře, kde zemřel 24. ledna 1783.
• Fr. Victor Przibislaviensis (omylem uváděn i jako Przibramiensis) – narozen 29. září 1733 v Přibyslavi jako Michael Dippner. Do řádu vstoupil 24. července 1755 jako „Apothecarius“. Od roku 1757 byl na Hradčanech pomocníkem Fr. Mariana, kterého ve funkci klášterního lékárníka nahradil roku 1759. Od roku 1768 byl lékárníkem v brněnském klášteře, kde zemřel 1. září 1771.
• Fr. Norbertus Teuto-Brodensis – narozen 30. září 1739 v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě jako Anton Lutz. Do řádu vstoupil 20. října 1759 jako „Apothecarius“. Byl nejvíce putujícím kapucínským lékárníkem: nejprve byl v letech 1761–1768 lékárníkem brněnského kláštera, poté pět let na Hradčanech, v letech 1774–1776 opět v Brně, pak dva roky ve fulneckém klášteře a od roku 1779 opět v Brně. Zemřel 23. prosince 1802 v Třebíči.
• Fr. Absolon Stoltzmülzensis – narozen 7. ledna 1746 v Tłustomostu v Horním Slezsku jako Josephus Piegza (také Biegza). Vyučil se v lékárně „U bílého jednorožce“ u Antonína Josefa Galli³⁵⁾ na Starém Městě pražském v letech 1768–1772, jak o tom svědčí dochovaný výuční list (obr. 2). Do řádu vstoupil 18. března 1773, noviciát vykonal v Českých Budějovicích. Poté byl v letech 1776–1822 lékárníkem na Hradčanech, kde – jako poslední hradčanský „Apothecarius“ – zemřel 22. března 1822.

Časový rozsah, ve kterém vykonávali uvedení bratři funkci lékárníka hradčanského kláštera, udává tabulka 1. Údaje o lékárnících v období 1689–1693 a 1716–1721 se nepodařilo v dochovaných pramenech dohledat, nebo v té době nepůsobil v klášteře žádný lékárník. Někteří řeholníci s lékárenským či ranhojičským vzděláním vykonávali (a to i v hradčanském klášteře) i funkci infirmaria, a mohli tak být účastni přípravy léků.

Farmaceutická literatura v klášterní knihovně

V souladu s řádovými předpisy mohli kapucíni jako žebravý řád své knihovny budovat z darů kléru, díky štědrým finančním příspěvkům na nákup knih od dobrodinců z řad šlechty či měšťanů, případně odkazy či výhodnými koupěmi z pozůstalostí. Knihovna hradčanského kláštera navíc od počátku plnila funkci centrální mateřské knihovny ostatních konventů česko-rakouské, od roku 1673 česko-moravské kapucínské provincie. Navzdory josefínským reformám i pohnuté minulosti klášterů v naší nedávné historii se její fondy zachovaly ve značné autenticitě a vysokém počtu³⁶⁾. Klášterní lékárníci potřebovali přirozeně k výkonu své funkce i příslušnou odbornou literaturu, která je v knihovně zastoupena poměrně hojně. Tyto ke své činnosti nezbytné tisky mohli do kláštera přinést buď ze svého předešlého působiště, případně mohli o jejich nákup zažádat představeného. O potřebě takovýchto knih výmluvně vypovídá upomínka provinční kapituly v Linci zachycená v řádových regulích roku 1642: „Ať je v našich klášterech vlastněna kniha, v níž jsou zaznamenány všechny poznatky lékařství a farmacie, aby se kterýkoliv bratr mohl dovědět z medicíny vše, co kdy bylo sepsáno“ ³⁷⁾. Z lékopisů najdeme v knihovně především Dispensatorium pharmaceuticum Austriaco-Viennense z roku 1729 (sign. 5 B 32), jehož exemplář vykazuje stopy opotřebování a zároveň byl opatřen vlepenými záložkami označujícími jednotlivé třídy (Classis) lékových forem. Zdá se, že právě tohoto lékopisu bylo v klášterní lékárně používáno. Další v knihovně dochované lékopisy jsou ze 17. nebo 18. století:

• Fuller, Thomas: Pharmacopoeia extemporanea, sive Praescriptorum chilias. Venetiis 1722 s přívazkem Jackson Josephus: Enchrididion medicum practicum. Venetiis 1722 (sign. 3 G 73).
• Melich, Georg: Dispensatorium medicum sive De recta medicamentorum … Francofurti 1601 (sign. 4 J 155)
• Pharmacopoeia Collegii regalis medicorum Londinensis. Francofurti 1751 (sign. 4 I 162)
• Schröder, Johann: Pharmacopoeia medico-chymica, sive Thesaurus pharmacologicus … Francofurti 1677 (sign. 7 G 227)
• Zwelfer, Johann: Animadversiones in Pharmacopoeiam Augustanam et annexam ejus mantissam … Noribergae 1657 (sign. 8 C 9)
• Zwelfer, Johann: Pharmacopoeia regia, seu Dispensatorium novum … Noribergae 1657 (sign. 6 C 17)

Žádná z knih však nenese stopy opotřebování či užívání. Jen Fullerova Pharmacopoeia extemporanea je na předsádce opatřena poznámkou „Pro Simplici usu Fr. Absolonis“ – byla tedy určena pro osobní použití posledního hradčanského lékárníka Fr. Absolona Stoltzmülzensis. Novější lékopisy či dispensatoria v knihovně zastoupeny nejsou, domácí charakter lékárny a postupný útlum její činnosti se tedy projevily i v tomto směru. Dále jsou ve fondu knihovny zastoupeny následující latinské a německé farmaceutické příručky:

• Coler, Johannes: Oeconomiae oder Haußbuchs. Th. 6. Pharmacopaeus, oder Haußapoteck genant. Wittemberg 1601 (sign. 4 E 234)
• Müller, Friedrich: Lexicon medico-galeno-chymico-pharmaceuticum … Francofurti 1661 (sign. 4 B 55)
• Sommerhoff, Johann Christoph: Lexicon pharmaceutico-chymicum latino-germanicum et germanico-latinum … Norimbergae 1713 (sign. 12 D 9)
• Woyten, Johann Jacob: Deutsches Vollständig-Medicinisches Lexicon … Leipzig und Dantzig 1701 (sign. 13 E 28)

Žádná z uvedených knih nenese stopy častého používání. Kromě těchto příruček obsahuje knihovna i řadu různých herbářů a medicínských spisů.

Hradčanská klášterní knihovna chová i dva rukopisy s farmaceutickým obsahem. Pod sign. 43 D 33 je uložen papírový rukopis velikosti 31,5 × 20,0 cm o 84 dochovaných listech (zbylé chybí), bez desek, nadepsaný „Aus verschiedenen sicheren büchern ausgezogen ingleichen auch hierein fleißig eingetragene artzneijen und recepter“ (Léky a recepty z různých zaručených knih vytažené, a rovněž sem pilně zanesené). Podle chronogramu v nadpisu rukopisu lze jeho vznik klást do roku 1741, autor se skryl za iniciály MAKFNE. Rukopis je psán německy (výjimečně latinsky) jedním autorem, dochovaná část rukopisu obsahuje 514 nejrůznějších receptů opsaných z dobové literatury. Z dobových populárních přípravků je například uvedena Grün ungarisches Wasser, Salben der Königin Maria, v Praze proslulé Pilulae Emmanuelis seu Jesu Christi, či řádová specialita Aqua saphorum bavorského kapucína Maximiliána. U řady přípravků je uveden i jejich autor, jen namátkou: von König aus Franckreich, von der Juliana Gräffin zu Naßsau³⁸⁾, von der Kaÿß. Maj. leib balbirein (= Leibbarbier) Hans Petterle (tedy od osobního císařova lazebníka), von einem jesuitter Apoteker. Poněkud překvapivě, na klášterní lékárnu, je uvedena i řada přípravků pro děti a ženy. Rukopis mohl sloužit jako receptář v klášterní lékárně, možná byl používán i pro výuku, protože na fol. 33^v–38^r je latinsko-česko-německý slovníček názvů rostlin („Verzchiedener Kreüter Nahmenn“). Druhým farmaceutickým rukopisem (sign. 42 E 35) je tenký sešit velikosti 20,2 × 15,5 cm o 36 listech, nadepsaný „Arcanum Domesticum Oder Ein zu Vershindenen Krankheiten dienlicher Hauß Buch Nebst Andere Geheimnissen Vershindenen Authoren Zusammentragen Durch P: Bonagratia Capucinum pro suo et aliorum usu. A. 1778“ (Arcanum domesticum neboli domácí kniha prospěšná pro různé nemoci, spolu s jinými tajemstvími různých autorů, sestavená P. Bonagratiem, kapucínem, pro jeho a jiných použití. Roku 1778.). Autor rukopisu, kapucínský kněz P. Bonagratius Brunensis (narozen 3. září 1750, do řádu vstoupil 13. května 1768, zemřel 23. září 1809 v Brně), v něm na fol. 1^v–25^r shromáždil pestrou směs receptů a výpisků z farmaceutické literatury, následovaných různými historickými poznámkami. V rukopisu je navíc založeno jedenáct dobových receptů. Rukopis bezesporu nesouvisel s provozem hradčanské lékárny, vznikl jako produkt specifického zájmu svého autora o farmacii a zdraví.

Konečně lze k farmaceutické literatuře hradčanského kláštera přiřadit i dva rukopisy zachované v kapucínském provinčním archivu. Rukopis nadepsaný Materia medica (NA ŘK, rukopis 97), vzniklý na přelomu 18. a 19 století, obsahuje na 177 foliích jednak latinské výpisky o jednotlivých léčivých látkách, s občasnými českými glosami, a dále část „Preparata“ obsahující předpisy na přípravu léčivých přípravků (opět s českými glosami). Autorem či majitelem rukopisu byl (podle poznámky na fol. 1^r) snad Leopold Ledvinka, narozený roku 1781, kterého se však nepodařilo podle řádových katalogů ztotožnit. Druhý rukopisem (NA ŘK, rukopis 112) je sešit o 52 stranách obsahující soubor lékařských předpisů předepsaných v letech 1840–1846 pacientům z řad kapucínů, který svědčí o tom, že funkce řádových lékárníků v 19. století zanikla a léky byly připravovány (a zakupovány) ve světských lékárnách, neboť na konci každého roku je provedeno vyúčtování ceny a poznámka o jejím zaplacení ze strany náboženského fondu.

Vzhled, vybavení a výzdoba hradčanské kapucínské lékárny

Hradčanskou lékárnu tvořila soustava dvou, respektive tří, místností (viz obr. 1). Větší místnost rozměrů 595 x 400 cm byla pomocí dnes již neexistující dřevěné přepážky rozdělena na dvě nestejné části: menší rozměrů 230 × 400 cm tvořila úzkou chodbičku bez oken (v inventáři označována jako „Eingang“, vstup do lékárny), větší rozměrů 360 × 400 cm, přístupná dveřmi v dřevěné přepážce, byla lékárenskou oficínou (v inventáři označovanou jako „Dispensations Zimmer“) osvětlovanou oknem v čelní stěně, které je dnes nahrazeno dveřmi. Ze vstupní chodbičky byla dále přístupna úzká lékárenská laboratoř (595 × 150 cm) určená pro uskladnění zásob a některé lékárenské práce. Vedle této soustavy místností se v klášteře nacházela ještě oddělená laboratoř („Laboratorium“), sloužící farmaceutické výrobě specialit prodávaných mimo klášter.

Z někdejší lékárny se na místě dochoval pouze malovaný kazetový strop větší místnosti. Strop má rozměry shodné s rozměry místnosti a je rozdělen na dvě nestejné části. Západní menší část (nad bývalou vstupní místností lékárny) je tvořena osmi čtvercovými kazetami, východní větší část (nad někdejší oficínou) tvoří dvanáct obdélníkových kazet. Mezi oběma částmi stropu je patrný širší předěl, do nějž kdysi zapadala dřevěná stěna dělící místnost na zmíněné dvě části. Kazety byly vyzdobeny stejným umělcem, který provedl i výzdobu vstupních dveří do oficíny a repositorií. Obě části stropu se ale tematicky i kompozičně liší (obr. 3). Na kazetách tvaru čtverce se objevují v symetrickém uspořádání jen rostlinné a květinové motivy, na kazetách tvaru obdélníka jsou do volně variovaných rostlinných sestav zakomponována vyobrazení ptáků; některé z nich lze identifikovat: páv korunkatý, hýl, dudek chocholatý (?), holub či hrdlička, střízlík (?), krahujec (?), čáp bílý, bažant kolchidský (samice), vlaštovka obecná³⁹⁾. Ve dvou případech se v nich navíc objevuje pavučina s pavoukem a motýl či včela. Kazetový strop byl restaurován v roce 1996⁴⁰⁾.

Neméně zajímavou výzdobu nesou dveře do oficíny (velikosti 93,0 × 183,5 cm), původně umístěné v někdejší dřevěné dělící stěně mezi vstupní místností a oficínou. Ze strany vstupní místnosti jsou opatřeny šedozeleným nátěrem, ze strany oficíny olejomalbou s vyobrazením kostlivce-zahradníka (obr. 4). Malíř ho zachytil jako frontálně stojící figuru, která má na hlavě klobouk s pérem a přes rameno přehozenou motyku, na níž má zavěšen koš s léčivými bylinami. Na tyči motyky stojí nápis „Herbis non Verbis Corpus Curatur“ (Tělo je léčeno rostlinami ne slovy.); toto obecné rčení, známé již od antiky mohl malíř či jeho inspirátor najít mimo jiné ve výše zmíněném Schröderově díle Pharmacopoeia medico-chymica. Na přirozenou omezenost lékárníkových snah upozorňuje skeleton receptem, který drží v pravici, a na němž jsou verše „Recipe Contra UIm Mortis non est Medicame[n] in hortis.“ (Recept: Proti šlehnutí smrti není léku v zahradách.), citát ze 74. kapitoly proslulých Flores mediciane Scholae Salerni⁴¹⁾, a poznámka „Fiat cito“ (Budiž [vzato] rychle), jakési laskavé memento mori poukazující na rychlost, s níž život člověku utíká. V místě výroby a skladování léčivých přípravků byla volba námětu kostlivce coby personifikace Smrti velmi příhodnou. Skeleton tu sice vystupuje v přátelské podobě coby zahradník, zároveň však symbolicky – jako dveřník – střeží pomyslnou bránu mezi světem pozemským a nebeským naznačeným krajinnou kulisou s nízkým horizontem a oblaky evokujícími svět, který je již mimo chápání smrtelníka, podřízen pouze vůli Boží. Násada motyky jistě záměrně evokuje násadu kosy, atributu personifikované Smrti i Chrona, antické personifikace Času, který měří všem stejně. Je to přeci právě Smrt, kdo vymezuje pozemský život člověka, a ona je tím, kdo mu ho také nakonec odnímá; je tím „nejposlednějším zahradníkem“ náš všech. Personifikace Smrti v podobě skeletona byly ostatně zvoleny za námět unikátní freskové výmalby krypty kostela Narození Páně v areálu pražské Lorety, kterou menší bratři kapucíni od jejího založení duchovně spravují. Krypta leží jen několik desítek metrů od zdí kapucínského konventu a prostor lékárny. Malby v ní vznikly patrně roku 1664. Jejich autor není znám, na rozdíl od maleb v oficíně jde ale o práce umělecky zdatnějšího bratra laika⁴²⁾. Dveře oficíny byly restaurovány roku 1992⁴³⁾, pozornost historiků farmacie zaujaly i na výstavách českého baroka v Praze v roce 2001⁴⁴⁾ a v Paříži v roce následujícím⁴⁵⁾.

Malby na kazetovém stropě i na nábytku oficíny provedl patrně neškolený ovšem zručný malíř, nejspíše některý z řádových bratrů. Botanicky správná vyobrazení rostlin (včetně těch na čelech zásuvek repositorií a na kameninových nádobách) svědčí o tom, že jejich tvůrce pracoval s četnými grafickými předlohami z dobových herbářů či knih popisujících péči o zahrady a sady, případně s reálnými rostlinami. Grafické stylizaci jsou poplatná poněkud strnulá pojetí malovaných ptáků na kazetách stropu s anatomicky nesprávnými pozicemi křídel i výhradně červeně malovanými zobáky a nohama. Bez zajímavosti není ani skutečnost, že všichni identifikovaní ptáci jsou druhy jedlé, dobovými příručkami často doporučovaní v různých podobách k léčebným účelům. K práci s léčivy byly jistě nezbytné i anatomické znalosti. V klášterní knihovně se zachovalo basilejské vydání slavného spisu Andrea Vesalia De humanis corpori fabrica libri septem z roku 1555 (sign. 4 A 19), jehož ilustrace ze stran 46 (lebka) a 203 (celý skelet) malíř jen s drobnými obměnami doslovně citoval v malbě kostlivce na dveřích oficíny. O důvěrné obeznámenosti řádových bratrů s lidskou anatomií vypovídá dobře skutečnost, že například v knihovně brněnského kapucínského konventu byla pro studijní účely dokonce nainstalována pravá lidská kostra⁴⁶⁾.

Přehled o mobiliáři lékárny poskytují dochované inventáře klášterního vybavení⁴⁷⁾. Inventáře z roku 1786 udávají jen některé cennější položky (měděný destilační aparát, železný hmoždíř). Inventář z roku 1850 (a jeho mladší podoby z let 1859 a 1871) oproti tomu umožňuje velmi detailní vhled do vybavení lékárny (Příloha II). Zároveň umožňuje srovnání s publikovanými inventáři barokních klášterních lékáren z rušených klášterů benediktýnů v Kladrubech⁴⁸⁾ a cisterciáků v Plasích⁴⁹⁾, oproti nimž je patrné výrazně chudší vybavení lékárny hradčanské. Otázkou je, zda v inventáři popsané předměty byly skutečně v době sepsání inventářů z 19. století na místě, či zda se nejednalo jen o mechanicky opisované soupisy, protože například v inventářích z roku 1859 a 1871 zcela chybí počty příslušných předmětů a je zde řada chyb opisovače (zkrácené popisy položek 432, 434, 444 a 486, chybné rozdělení položky 522 na dvě nové položky, chybí položky 440, 454, 469 a 490) a od inventáře z roku 1850 se naprosto neliší. Inventář z roku 1850 si tak umožňuje učinit představu i o těch částech vybavení lékárny, které se do sbírek Národního muzea nedostaly. Takovou je především položka 434, portrét proslulého lékaře Jana Františka Löwa z Erlsfeldu (1648–1725)⁵⁰⁾, o kterém se díky inventáři dozvídáme, že byl „Kloster-Ordinarius“ tedy klášterní lékař, což je informace z jiných pramenů neznámá (obraz je bohužel nezvěstný). Položky 468 a 469 jsou nejspíše neodborně popsané destilační aparáty. Zajímavá je položka 463, lahve z tvrdé kameniny s cínovým hrdlem, které byly určeny k uchovávání destilovaných vod⁵¹⁾. Nádoby byly vyrobeny v saském Waldenburgu ve druhé polovině 17. století, a teprve v Praze byly stejným umělcem, který vytvořil výzdobu repositorií, stropu i vstupních dveří, opatřeny signaturami a malbou rostlinné části, z níž příslušná voda pocházela (obr. 5). Z původního počtu 24 lahví se jich dochovalo 20, jejich obsahem byly následující vody Aqua agrimoniae, bethonicae, borraginis, buglossiae, cardui benedicti, carvi, cerefolii, chelidoniae, cochleariae, euphrasiae, malvae, menthae, papaveris erratici, pimpinellae, salviae, verbenae, veronicae, violarum, jeden nápis je zcela setřený a obsahem poslední lahve byl Spiritus vini. Tyto nádoby byly umístěny v laboratoriu, aby se zajistila nižší teplota pro jejich skladování. Oficína byla totiž vytápěna kachlovými kamny (položka 491), přestože kapucínské kláštery jako kláštery přísné observance se obvykle nevytápěly. Svoji roli zde ale hrála snaha zabezpečit potřebnou teplotu pro léčiva uskladněná v oficíně. Zajímavým dokladem pro to, že lékárna byla jen pramálo modernizována, je v soupisu chybějící pilulkovnice (nebo alespoň signet), která byla do praxe zavedena roku 1762⁵²⁾. Přitom pilulky se v hradčanské lékárně prokazatelně vyráběly (dodnes zachovaná stojatka i s obsahem „Massa pilularum tartareae Schroederi“), zůstalo nicméně u tvarování v ruce. Inventář rovněž ukazuje, že i vstupní chodbička lékárny sloužila k některým lékárenským pracím (Rüdiger zmiňuje²³⁾, že se zde nacházelo ohniště, nejspíše v jihozápadním rohu místnosti).

Dochované zařízení lékárny vedle stojatek sestává z repositorií a táry. Dosud jediný, velmi stručný popis repositorií podal Sládek⁵³⁾. Repositoria bezpochyby vyrobil souběžně s kazetovým stropem krátce po roce 1680 některý z laických bratří. Spodní oddíly repositorií tvoří zásuvky, horní části pak volné police. Dnešní sestavení repositorií (obr. 6) ale neodpovídá původnímu rozmístění v klášteře; bylo uměle vytvořeno až po roce 1917 v expozici Národního muzea (zachováno je i v depozitáři ve Vrchotových Janovicích), bezesporu ve snaze prezentovat repositoria v kompaktním stavu. Kromě mnoha jiných indicií je nejmarkantnější, že současná sestava s dveřmi uprostřed dvou repositorií a s 48 zásuvkami nad nimi má šířku 460 cm, přičemž šířka oficíny je pouhých 400 cm. Porovnáním rozměrů repositorií s rozměry místností a popisem v inventáři lze rekonstruovat pravděpodobné původní sestavení repositorií následovně:

1. V oficíně bylo umístěno celkem šest, vzájemně nespojených, repositorií:

• repositorium šířky 310 cm, výšky 300 cm a hloubky 42 cm, ve spodní části se sedmi velkými zásuvkami, nad nimi s 33 malými zásuvkami, a v horní části se třemi vertikálními oddíly se sedmi policemi;
• repositorium shodné s předchozím, v němž však byla jedna velká zásuvka vlevo nahrazena třemi středními zásuvkami, převzatými z následujícího repositoria, obě tato repositoria stála u severní, resp. jižní, stěny oficíny;
• repositorium šířky 150 cm, výšky 300 cm a hloubky 42 cm, ve spodní části se čtyřmi velkými zásuvkami (dochovala se pouze čela někdejších zásuvek), nad nimi s původně 12 středními zásuvkami, z nichž byla později střední řada zrušena (a tři zásuvky přesunuty na předchozí repositorium, jedna zcela zrušena), a v horní části se dvěma vertikálními oddíly s osmi policemi;
• repositorium shodné s předchozím, patrné ještě na fotografiích původní expozice lékárny v Národním muzeu, které je toho času nezvěstné – tato dvě repositoria stála u dřevěné dělící stěny, mezi nimi byly ve středu stěny vstupní dveře do oficíny s obrazem kostlivce;
• dnes již neexistující repositorium (položka 475 inventáře), šířky asi 100–105 cm, jehož dolní část vysokou 80 cm tvořilo 48 zásuvek s čtvercovým čelem (dnes druhotně umístěných nad dveřmi do oficíny), nad nimiž byla jedna nebo více polic a zcela nahoře zasklená skříňka; toto repositorium, původně stojící vedle okna u východní stěny, bylo pravděpodobně rozebráno při výše uvedeném sestavování jednotlivých repositorií do celku v Národním muzeu;
• repositorium, lépe řečeno police, šířky 105 cm, výšky 96 cm a hloubky 30 cm, tvořené čtyřmi policemi, umístěné nad vchodovými dveřmi do oficíny a tvořící tak jednotnou úpravu s policemi ostatních repositorii (dnes nahrazeno zbytkem předchozího repositoria s 48 zásuvkami);

2. V laboratoři vedle oficíny byla umístěna (pravděpodobně u severní stěny) dvě shodně veliká a uspořádaná repositoria šířky 175 cm (resp. 177 cm), výšky 300 cm a hloubky 42 cm, ve spodní části s osmi středními zásuvkami, nad nimi s osmnácti malými zásuvkami, a v horní části vždy s jedním vertikálním oddílem s osmi policemi (které jsou dnes druhotně umístěny po stranách dveří s kostlivcem).

Všechna repositoria jsou velmi prostá, zdobená pouze vlnovkovitě vyřezávanými bočnicemi, dřevo je opatřeno nátěrem tmavě zelené barvy. To odpovídá jak chudému kapucínskému řádu, tak tomu, že oficína nebyla určena pro přístup veřejnosti, a repositorium tedy mělo být přísně účelné.

Jednotlivé zásuvky mají vždy menší hloubku než samo repositorium. Velké a střední zásuvky mají hloubku 30 cm, malé zásuvky pak 25 cm, přičemž hloubka repositorií je 42 cm. Úplnému zasunutí zásuvky do repositoria brání dřevěná lišta v dráze zásuvky. Za zásuvkou je tak nejméně 10 cm volného prostoru, což přispívalo k cirkulaci vzduchu za zásuvkami a k uchování obsahu zásuvky v suchém stavu⁵⁴⁾. Další zajímavostí je, že malé zásuvky mají schodovitě vyříznuté bočnice, což umožňuje po povytažení zásuvky do poloviny její hloubky a jejím sklopení v repositoriu lepší přístup k jejímu obsahu. Zásuvky jsou opatřeny latinskými signaturami, u malých zásuvek jsou signatury doplněny naturalistickým znázorněním rostlinné části, která je v příslušné zásuvce uchovávána, výjimkou jsou zásuvky obsahující kořeny nebo čajové směsi, které jsou zdobeny drobnými, dnes špatně čitelnými krajinomalbami (obr. 7). Ty jsou provedeny rovněž podle grafických předloh, v nichž se objevují vedle běžných krajinných průhledů antické ruiny i puristicky vyhlížející architektura příznačná pro kapucínské stavby⁵⁵⁾. Všech 26 středních zásuvek nese známky přemalování původních signatur, mj. nejsou opatřeny obrazy rostlin v nich uchovávaných jako zásuvky malé. Byly nejspíše druhotně přemalovány a opatřeny signaturou pro dvě rostliny na jedné zásuvce (např. HB: GRATIOL: HYPERICO:), aby se zvýšila skladovací kapacita repositorií (tomu nasvědčuje i chybějící rozdělení zásuvky střední příčkou, rozdělení se nejspíše dosáhlo vložením dvou papírových krabic do zásuvky). Ještě více technicky překvapující je řešení 48 zásuvek s čtvercovým čelem. Mimo dvě skutečné zásuvky jsou ostatní zcela netradičně tvořeny pouze čelem, střední vzpěrou a zadní stěnou zásuvky, chybí tedy bočnice a dno zásuvky (obr. 8). Proč bylo takové řešení zvoleno a jak vyhovovalo provozu, se lze jen domnívat. Snad byly na obou stranách střední vzpěry připevněny plátěné kapsy, do nichž se umístil příslušný obsah (např. jednotlivé magdaleony emplaster), a zůstával tak suchý a přístupný pro cirkulaci vzduchu. Podobné řešení není známo z žádného jiného dochovaného lékárenského repositoria⁵⁶⁾. I v tomto případě obsahovala většinou jedna zásuvka dva přípravky či drogy. Přepis signatur ze zásuvek repositorií dokumentující část používané materia medica, přináší tabulka 2. Názvy v zásuvkách uchovávaných čajových směsí a emplaster odpovídají používanému Dispensatorium pharmaceuticum Austriaco-Viennense 1729, případně je lze identifikovat v jiných dobových lékopisech⁵⁷⁾.

Repositoria byla v průběhu času drobně upravována, o čemž svědčí jak zmíněný přesun tří zásuvek mezi jednotlivými repositorii, tak na několika místech provedené přemalování signatur (u zásuvek střední velikosti) nebo jejich zamalování (zejména u zásuvek s čtvercovým čelem), či skutečnost, že u velkých zásuvek sloužily původně k jejich otevírání kovové kroužky (zachován na jedné zásuvce) později nahrazené dřevěnými táhly.

V policích repositorií byly přirozeně uloženy stojatky. Kromě zmíněných dvaceti čtyř lahví z tvrdé kameniny to byly stojatky dřevěné, skleněné, z mléčného skla (v inventáři omylem označované za porcelánové) a majolikové, jichž se zachovalo kolem 300, ve velké většině včetně původního obsahu (obr. 9). Dřevěné stojatky jsou soustružené, běžného válcovitého tvaru. Skleněné stojatky, z poměrně nedokonalého čirého nebo nazelenalého skla, jsou několika druhů: kulovitého nebo kapkovitého tvaru na úzké kruhové noze, válcovité a šestihranné lahve, ve tvaru pohárku a konečně válcovité nádoby se širokým hrdlem. Majolikové stojatky a stojatky z mléčného tvaru jsou většinou pohárkovitého nebo válcovitého tvaru. Hrdla stojatek jsou kryta uzávěry z pergamenu či kůže, převázanými motouzem. Signatury na nádobách, obvykle vedené šikmo, jsou psány černě s červeně zvýrazněnými počátečními písmeny; hojně využívají v té době běžných lékárenských značek.

Z ostatního zařízení oficíny se dochoval pultový písařský stůl a tára. Tára (viz obr. 6) má šířku 134 cm, hloubku 73,5 cm a výšku 88 cm, a je opatřena devíti zásuvkami a jedněmi dvířky. Její pracovní plocha je potažena hnědou kůží a levá bočnice je opatřena držákem na ukládání špachtlí a tlouků (známý i z jiných lékáren, např. z repositorií brněnských alžbětinek⁷⁾).

Střet zájmů: žádný.

Došlo 24. března 2015

Přijato 15. května 2015

RNDr. Karel Nesměrák, Ph.D.

Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta Katedra analytické chemie

Hlavova 8, 128 43 Praha 2

e-mail: nesmerak@natur.cuni.cz

J. Kunešová

Národní muzeum, Historické muzeum

Oddělení starších českých dějin

---

Příloha I

Instrukce provinciála Serafina Melchera ze 17. břiezna 1749 o lékárnách a lékárnících v klášterech českomoravské kapucínské provincie (NA ŘK, karton 217). V latinském textu zachovány zvláštnosti originálu, písařské zkratky rozvedeny.

Příloha II

Seznam vybavení hradčanské kapucínské lékárny podle Inventarium der Kirche und des Klosters der P. P. Capuciner am Hradschin aufgenommen im Jahre des Herrn 1850 (NA ŘK, karton 373). Německý text editován i s dobovými gramatickými zvláštnostnostmi.