Farmaceutická historie kapucínského kláštera v Praze na Hradčanech
Část II. Kapucínský balzám (Balsamum capucinorum)

Souhrn

Druhá část studie se věnuje historii kapucínského balzámu, léčivé speciality, která byla v kapucínském klášteře v Praze na Hradčanech vyráběna od konce 18. století do roku 1950. Jednalo se o lihovou tinkturu, jejíž receptura vycházela z přípravku Oswalda Crolla. Hlavními složkami byly Balsamum Peruvianum, Gummiresina myrrha, Gummiresina olibanum a Styrax spolu srůznými rostlinnými drogami. Balzám byl užíván jako antiseptický, protizánětlivý a analgetický. Balzám se stal oblíbeným lidovým léčivem a byl prodáván i do zahraničí (Německo, Polsko, USA, Irsko, Belgie). Prostředky získané z prodeje balzámu složily na financování oprav kláštera a místní bohovědné studium. Dále jsou zmíněna i další farmaka spojená s názvem kapucínského řádu.

Klíčová slova:
farmaceutická historie • kapucíni • kapucínský balzám • klášterní lékárny

Úvod

Druhou kapitolu farmaceutické historie hradčanského kapucínského kláštera představuje zde po dlouhá léta (i po zániku funkce domácí lékárny) provozovaná farmaceutická výroba. Kapucínský řád patří mezi řády žebravé, u nichž je činnost jednotlivých klášterů financována nikoliv z výnosu nemovitého majetku, ale z almužen. Právě snaha o získání dalšího finančního toku pro život kláštera stála nejspíše za zrodem zdejší farmaceutické výroby; inspirací mohli být karmelitáni od kostela Panny Marie Vítězné, jejichž meduňková voda byla po Praze věhlasná¹⁾.

Kapucínský balzám

Hlavní vyráběnou specialitou se stal proslulý Kapucínský balzám (Balsamum capucinorum), který měl být podle tradice objeven někdy v druhé polovině 18. století přímo v hradčanském klášteře, a jako arkánum pak vyráběn a prodáván po více než 200 let. Zachovaný archivní materiál²⁾, mezi ním zejména rukopisný text o čtyřech stranách nadepsaný „Eigentliche bes[c]hreibung der Balsam doctoris Borri sonstwo Balsamus Innocentii XI gemacht“ (Vlastní popis balzámu doktora Borriho jinde vyráběného jako balzám Innocence XI.) ukazuje, že se jednalo o jeden z mnoha v 18. století připravovaných umělých balzámů. Balzámy byly v barokní farmacii velmi oblíbenou lékovou formou. Jednalo se o lihové roztoky aromatických látek, které napodobovaly dražší a vzácnější balzámy přírodní³⁾. Praotcem těchto umělých balzámů bylo Balsamum vulnerarium (Zajizvující balzám) proslulého německého lékaře Oswalda Crolla (asi 1563–1609), který působil i v Praze na dvoře Rudolfa II.⁴⁾ a který jeho recepturu publikoval roku 1609 ve svém spisu Basilica chymica⁵⁾:

Crollova receptura byla následně různě napodobována a modifikována, nicméně hlavní součástí všech přípravků byly obvykle čtyři látky: Balsamum Peruvianum, Gummiresina myrrha, Gummiresina olibanum a Styrax. Z nich se spolu s rostlinnými drogami (kromě jiných jsou prakticky ve všech recepturách uváděny Flores hyperici a Radix angelicae) připravil lihový extrakt, v dobové terminologii nazývaný balzámem. Největší proslulosti dosáhly Balsamum de Burrhy (zvaný také Balsamum Innocentii IX.) italského alchymisty Josepha Francisca Borriho (1616–1695)⁶⁾, a konečně Balsamum Hierosolymitanum⁷⁾ (Jeruzalémský balzám) františkánského lékárníka Antonia Menzani di Cuna (1650–1729) z roku 1711, který je dosud vyráběn a jehož výborné protizánětlivé, antiseptické a antioxidační účinky potvrdily i novodobé klinické testy⁸⁾.

I Kapucínský balzám je modifikací Crollovy receptury, byť značně změněnou a doplněnou o mnoho dalších ingrediencí. Podle Hagera⁹⁾ bylo jeho složení následující:

Vzniklá tinktura měla být po několik dní udržována v teplu, poté zcezena. Tento typicky barokně kompozitní přípravek byl oblíben zejména v Rakouské monarchii a v Bavorsku a používán jako panacea pro vnitřní i vnější aplikaci. Hlavní účinky byly antiseptický, protizánětlivý a analgetický. Kdo a kde recepturu formuloval, není známo; nejstarší nalezenou datovanou zmínku o kapucínském balzámu uvádí spis Medicina castrensis chirurgica¹⁰⁾ z roku 1745, která mezi prostředky na léčení ran vypisuje i „der berühmte sehr durchdringende Capuciner-Balsam“ (slavný, velmi pronikající kapucínský balzám). Dodnes je kapucínský balzám vyráběn v Krakově¹¹⁾.

Přesná receptura kapucínského balzámu vyráběného ve sledovaném hradčanském klášteře je stále uchovávána v tajném archivu provinciála a není přístupná, nicméně jistá vodítka poskytují dochované archivní doklady²⁾. Z nich je patrné, že k výrobě balzámu klášter nakupoval následující suroviny (řazeny abecedně): Balsamum Peruvianum, Benzoe, Camphora, Flos caryophylli, Gummiresina myrrha, Herba chamaedryos (= glechoma), Lignum santali rubrum vel violaceum, Mastix, Radix gentianae, Stryrax, Terebinthina veneta (= Balsamum pini laricis). Svépomocí byly v klášterní zahradě pěstovány¹²⁾ jako suroviny pro výrobu: Angelica officinalis, Hypericum perforatum, Hyssopus officinalis, Lavandula officinalis, Ocimum basilicum, Origanum majorana, Rosmarinus officinalis, Salvia officinalis, Teucrium scordium a Verbascum densiflorum. Další představu o složení hradčanské receptury poskytuje dopis z roku 1949²⁾, který udává následující složení (s tím, že většina drog nebyla uvedena): Salvia officinalis 0,40 %, Origanum majorana 2,04 %, Styrax 3,50 %, Mastix 4,00 %, Benzoe 10,60 %, Lignum santali 0,40 % a Spiritus 79,06 %. Je patrné, že hradčanská receptura byla oproti Hagerem uvedené mnohem složitější.

Přesná datace zahájení výroby Kapucínského balzámu v hradčanském klášteře není pro nedostatek pramenů možná. V roce 1948 je v daňovém přiznání uváděno, že výroba je přes 200 let stará; existence laboratoře pro výrobu je doložena podle inventářů kláštera¹³⁾ nejpozději k roku 1786. Za inspirátora výroby (a snad i autora receptury) můžeme bezpochyby považovat některého z klášterních lékárníků, nejpravděpodobněji Fr. Mariana Waldsassensis nebo posledního z nich Fr. Absolona Stoltzmülzensis. Výroba balzámu byla od lékárny oddělena a probíhala v místnosti nazývané „Laboratorium“, umístěné vedle vlastního komplexu lékárenských místností. Balzám byl vyráběn i po zániku funkce vlastní lékárny, přičemž výrobcem byl vždy jeden z laických bratří (obr. 1), který byl seznámen s recepturou jinak uchovávanou v tajném archivu provinciálově. První jmenovitě známý „balsamkocher“, jak jej označují archivní prameny, byl Fr. Georgius (občanským jménem Václav Czarda, psán i Zarda, narozen 31. října 1792 v Mělníce, vstup do noviciátu 25. ledna 1814 jako „pomocník či tovaryš krejčovský“, věčné sliby 4. listopadu 1816, zemřel 25. května 1850 na Hradčanech na choleru), který kromě výroby balzámu zastával v klášteře funkci cellaria. Posledním řeholníkem, který se výrobě věnoval, byl Fr. Christinus (občanským jménem Josef Jonáš, narozen 3. února 1878 v Chlumku na Moravě, do noviciátu vstoupil 3. března 1903, věčné sliby 9. července 1909, zemřel 27. ledna 1957 v Moravci).

Přestože podle zákona¹⁴⁾ byl klášterům obchod s léčivy zakázán, byl často s němým souhlasem úřadů tolerován, proto se roku 1868 klášteru dokonce podařilo získat živnostenské oprávnění k výrobě balzámu, které pražský magistrát udělil 16. července 1868 pod č.j. 51104. O objemu výroby nás informují zachovalé výkazy příjmů a výdajů výroby balzámu¹⁵⁾. Podle nich byla v polovině 19. století měsíční výroba okolo 1000 lahviček, tedy asi 30 litrů balzámu, za který klášteru plynul čistý zisk okolo 150 zlatých měsíčně, ten byl (i v dalších letech) používán na financování oprav kláštera a bohovědné studium. Kromě balzámu byly podle zachovaného provozního deníku¹⁶⁾ přinejmenším v letech 1856–1865 v klášteře vyráběny dvě další speciality: Hoffmannské kapky (Spiritus aetheris) a Meduňkové kapky (Spiritus melissae compositus). Ve druhé polovině 19. století se vedle kapucínského balzámu začala v klášteře vyrábět i takzvaná Svatojosefská kapucínská mast, což byl v masťovém základu (snad v Unguentum hydrargyri rubrum) rozmíchaný kapucínský balzám. Název získal přípravek podle místa distribuce, jímž byl novoměstský kapucínský klášter u kostela sv. Josefa na dnešním náměstí Republiky¹⁷⁾. Pro výrobu této masti byl klášter roku 1885 vyšetřován magistrátem²⁾, a byla mu následně úředně zakázána, zákaz však nebyl respektován. Podobně byly čas od času podnikány administrativní kroky i proti výrobě balzámu, jako byl roku 1911 pokus o zrušení živnostenského oprávnění¹⁸⁾, klášteru se však vždy podařilo svoji výrobu uhájit.

Balzám byl prodáván nejen v hradčanském klášteře, ale i prostřednictvím jiných kapucínských klášterů v Čechách a na Moravě a vyvážel se i do Drážďan a Polska. Distribuován byl v malých skleněných lahvičkách o objemu asi 50 ml, doprovázených i tištěným letákem s názvem „Moc a účinek anglického¹⁹⁾ kapucínského balzámu, též s jeho vnitřním a zevnitřním (= vnějším) užitkem“, ve kterém byly uvedeny indikace a způsoby aplikace balzámu (obr. 2). O jeho popularitě svědčí mimo jiné řada zmínek v dobové literatuře. Například v povídce Karla Václava Raise Výprava z hor má pan farář obstarat v Praze paní mlynářce „kapucínské kapky z Josefského plácku“, tedy z kapucínského kláštera na dnešním náměstí Republiky. Samozřejmě se vyskytly i „pokrokové“ hlasy brojící proti balzámu jako neúčinnému zastaralému prostředku, jakým byl roku 1897 anonymní článek v Národních listech²⁰⁾. Konečně dokladem jeho popularity je i to, že jej na přelomu 19. a 20. století začaly vyrábět i některé světské lékárny, například lékárna U bílého anděla v Praze na Poříčí nebo U zlaté koruny v Litoměřicích.

Největšího rozkvětu dosáhla výroba kapucínského balzámu v hradčanském klášteře v období mezi oběma světovými válkami, například roku 1937 činila roční výroba 1200 litrů balzámu, změny doznal i příbalový leták (obr. 2). V té době se balzám vyvážel do Německa, Irska, Belgie a Spojených států amerických, přičemž vývoz činil asi 10–15 % z výroby. Byly dokonce činěny pokusy o registraci balzámu u Food and Drug Administration, která ale požadovala přesnou recepturu, kterou však přirozeně kapucíni nebyli ochotni poskytnout. Po okupaci českých zemí roku 1939 byl vývoz balzámu do zahraničí zastaven a objem výroby pomalu klesal z důvodu nedostatku surovin (za rok 1941 udán objem výroby 665 litrů). V únoru 1942 byla výroba zcela zastavena v důsledku odepření přídělu lihu. Velkou ranou pro klášter bylo jeho zabrání jednotkou SS v březnu 1944, po němž následovaly značné stavební úpravy objektu, při kterých byla zcela zničena laboratoř pro výrobu balzámu. Byla znovu zřízena roku 1946, ale v jiné místnosti poblíž vchodu do klauzury. Výroba balzámu byla obnovena v únoru roku 1947, měsíční objem výroby činil asi 100 litrů, výroba kapucínské masti již obnovena nebyla. V důsledku poválečného přídělového hospodářství byla výroba postupně omezována špatnou dostupností surovin, až byla pro jejich naprostý nedostatek v únoru 1950 zcela zastavena. O dva měsíce později, 28. dubna 1950, byl klášter přepaden Státní bezpečností ve druhé vlně Akce K, jíž byly de facto likvidovány mužské řeholní domy. Tato událost znamenala i dosud definitivní zánik výroby kapucínského balzámu v klášteře. V současné době jsou podnikány pokusy o její obnovení v olomouckém kapucínském klášteře.

Kapucínská farmaka

S názvem kapucínského řádu se pojí ještě několik dalších farmak. Vedle Kapucínského balzámu (resp. Svatojosefské masti) existoval ještě jeden přípravek obdobného názvu a indikací, v hradčanském klášteře však nevyráběný. Bylo to Emplastrum capucinorum, jehož složení udává württemberský lékopis²¹⁾ z roku 1750:

Předpis končí zajímavou poznámkou: „Rev. Patres Capucini, qui preces per multas horas, genitibus flexis exsequntur, hoc emplastro uti solent, ad nodos duros resolvendos; unde nomen.“ (Ctihodní otcové kapucíni, kteří modlitby po mnoho hodin klečíce na kolenou provádí, jsou tuto náplast zvyklí používat na změkčování tvrdých mozolů (na kolenou); odtud její jméno.).

Podle literatury²²⁾ byly Semen sabadillae a Semen staphisagriae označovány i jako kapucínské semeno či kapucínské lusky. Z prvních se připravovala Unguentum sabadillae s insekticidním účinkem proti vším, známá pod lidovým názvem Kapucínská mast. V souvislosti se stejným účinkem se pod názvem Kapucínská mast mohla skrývat i Unguentum hydrargyri (někdy pro odlišení nazývaná Mast kapucínská šedivá). Ze sabadilly se rovněž připravoval Capucinerpulver (Kapucínský prášek) stejného určení jako mast. Z dalších specialit spojených s názvem kapucínského řádu jsou zmiňovány oblíbené františky (Candelae fumales), nazývané též kapucínky, a Pilulae laxantes vel capucinorum²³⁾ – lidově Pilulky kapucínské (německy Kapuzinerpillen, někdy spojované též s voršilkami pod názvem Pilulky uršulinské). Aqua capucinica byla synonymním názvem pro Liquor hydrargyri nitrici oxydulati. Konečně v některých lékárnách byla pod názvem Klášterní kapky či Kapucínské kapky dispensována Tinctura amara.

Název kapucínského řádu rezonuje i v některých německých lidových názvech rostlin²⁴⁾: fazol šarlatový (Phaseolus coccineus) byl označován jako Kapuzinerbohne (kapucínský bob), kozák březový (Leccinum scabrum) jako Kapuzinerpilz (kapucínský hřib), lichořeřišnice větší (Tropaeolum majus) jako Kapuzinerkresse (kapucínská řeřicha), a konečně žlutá růže (Rosa foetida) jako Kapuzinerrose (kapucínská růže).

Závěr

Farmaceutická historie hradčanského kapucínského kláštera má dva tematické okruhy. Prvním je existence a provoz domácí lékárny v letech 1680–1822 vedená jedenácti známými řádovými lékárníky, z níž se vedle cenného, vrcholně barokního mobiliáře s unikátní výzdobou, zachovala řada stojatek s autentickým obsahem. Druhou část historie představuje farmaceutická výroba provozovaná klášterem od konce 18. století až do jeho násilného zrušení roku 1950. Kromě výroby Hoffmanských a meduňkových kapek to byla především výroba proslulého kapucínského balzámu, léčivé speciality s řadou indikací.

Je nám milou povinností poděkovat všem, jejichž pomoc a pochopení umožnily vznik tohoto sdělení: provinčnímu sekretáři a archiváři Provincie kapucínů v ČR Mgr. Tomáši Pracnému OFMCap.; knihovnici Kapucínské provinční knihovny v Praze Mgr. Vlastě Scheuflerové; pracovnicím studovny I. oddělení Národního archivu v čele s PhDr. Helenou Klímovou; Mgr. Ludmile Fiedlerové a Ivaně Klímové z pracoviště Oddělení starších českých dějin NM na zámku Vrchotovy Janovice; kolegovi z katedry analytické chemie PřF UK RNDr. Václavu Červenému, Ph.D. a paní Evě Kocmanové z Knihovny chemie PřF UK.

Střet zájmů: žádný.

Došlo 24. března 2015

Přijato 15. května 2015

RNDr. Karel Nesměrák, Ph.D. 

Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta

Katedra analytické chemie

Hlavova 8, 128 43 Praha 2

e-mail: nesmerak@natur.cuni.cz

J. Kunešová

Národní muzeum, Historické muzeum

Oddělení starších českých dějin