Zamyšlení nad UEGW 2010

V pořadí 18. evropský gastroenterologický kongres (UEGW) se uskutečnil v Barceloně. Je to druhé evropské město (po Berlínu), kam zavítal opakovaně, a tato skutečnost je důvodem k zamyšlení, jak se kongres a místo konání proměnily. Připomeňme, že první evropský gastroenterologický kongres se konal v Athénách, Barcelona následovala, po ní přišlo Oslo. První kongres se konal ve sportovním centru v athénské přístavní čtvrti Falero, další dva v Barceloně a Oslu v halách na výstavištích. Na počátku devadesátých let jsme měli velmi matnou povědomost o logistice kongresů a dalších souvislostech a například s prvním skutečně specializovaným kongresovým centrem jsme se setkali v Berlíně v roce 1995. Teprve ve druhé polovině devadesátých let začali čeští gastroenterologové objevovat americké gastroenterologické kongresy (DDW), které se přirozeně staly nedostižným měřítkem. Rotující gigantickými centry s uniformní anonymní organizací, účastí vysoce nad 10 000 odborníků a přehlednými a hojně navštěvovanými postgraduálními kurzy ostře kontrastovaly s kongresy evropskými. Jejich návštěvnost do počátku tohoto desetiletí nepřesáhla 5 000, postgraduální kurzy byly tematicky roztříštěné, a tedy nefunkční, a místní organizátoři dokázali kongresu vtisknout rysy až bizarní (Madrid 2003, Kodaň 2005). První kongres, jehož účast se přiblížila 10 000 návštěvníků, byl kongres pražský v roce 2004. Další zlom nastal v roce 2006 v Berlíně, kde se poprvé uplatnil princip potlačující vliv domácích organizátorů a nastolil se mechanizmus pravidelných voleb do unijních orgánů. Dosud byla evropská gastroenterologie ovládána několika výraznými osobnostmi, které jí vtiskli daleko personifikovanější rozměr, než tomu bylo u gastroenterologie americké. Natolik jsme si zvykli na jména Malagelada, Malfertheiner, Tytgat, Farthing, Beglinger a některá další, že jsme ani neuvažovali, jak budou nahrazena, a v záplavě jiných povinností jsme nesledovali federační materiály postupně adoptující model americký, který se ukazuje být správný. Důkazem byla právě Barcelona 2010. Náhle prakticky bez výše uvedených stálic se ukazuje, že odpovídající úlohy moderátorské a organizační mohou plnit i jiní, dosud více méně neznámí. Systematický postgraduální kurz rozložený do několika přehledných a dobře strukturovaných sekcí navštívily tisíce mladších gastroenterologů. Šťastně poskládané z přehledných přednášek a původních prací bylo plenární zasedání se zaslouženě monumentálními celebracemi, na prvním místě Malagelady, který skutečně po patnáct let ztělesňoval vývoj federativních gastroenterologických orgánů. Z celebrace amerického kolegy bylo snadné opět pochopit nezastupitelnou inspirativnost americkým prostředím: Malagelada strávil v osmdesátých letech dlouhou dobu v Mayo institutu v Rochesteru. Věnoval se zejména funkčním poruchám a fyziologii žaludku, dosáhl potřebně ceněných publikací a nasál prostředí. Po návratu, vlastně v krátkém intervalu před založením Evropské gastroenterologické federace, netápal, ale věděl. Transparentní volby a krátká funkční období sice nepřejí vytváření kultovních osobností, naopak vědomí neodkladného konce vede k tomu, že nasazení ve funkci je maximální.

Česká aktivní účast se víceméně udržela na úrovni let minulých. Není k přehlédnutí, ale nestoupá. Je pozoruhodné, že stejný vývoj-nevývoj lze zaznamenat u ostatních zemí regionu, včetně lidnatého Polska. Je třeba si uvědomit, že průměrná úroveň původních prací se zvyšuje zejména po stránce formální a prosadit studii k ústní prezentaci (tohoto roku Suchánek et al) je skutečně mimořádným ohodnocením. Zde je vhodné pro dokreslení náročné publikační soutěže připomenout publikace v časopisu Endoscopy, jak byly představeny na barcelonském zasedání redakční rady: na prvním místě Japonsko, následované Koreou, Spojenými státy a Německem, přehled končí desátým Řeckem, které publikuje více než všechny země východní Evropy dohromady. Na pátou pozici raketově vystoupala Čína, jejíž obyvatelé byli na kongresu poprvé běžně k vidění. V posledním roce bylo do Endoscopy přijato necelých 20 % zaslaných prací. Nejnižší poměr vykazuje Korea, nejvyšší – přes 50 % – Holandsko a jistě nejen kvůli tomu, že Jacques Bergman je členem užší redakční rady.

Ale zpátky ke kongresu. Vcelku unisono zazníval hlas, že tento kongres byl v evropské historii nejpodařenější. K tomuto hodnocení vždy více přispívají zevní okolnosti než převratné objevy základního výzkumu. Nejen podle mého mínění je dnes Barcelona evropským kongresovým městem číslo jedna. Během 15 let se z poněkud omšelé lokální metropole stala luxusním živým městem, kde by se negativa dala těžko hledat. Kongresové centrum přiměřeně velké, přehledné a dobře strukturované, funkční metro a hromadná doprava vůbec, moderní letiště a vyřešené příjezdové komunikace se sto­kilometrovými dálničními okruhy a spojkami, atraktivní centrum, jedinečná Gaudího architektura, dobrá kuchyně a teplé přímořské klima – které město může konkurovat? Praha by mohla, ale to by se ovšem v době konjunktury muselo postavit vhodné kongresové centrum.

Příští kongres se bude konat ve Stockholmu. O odborný program se netřeba obávat, bude zajímavé sledovat, nakolik vlastnosti této destinace tolik odlišné od Barcelony (včetně vysokých cen) ovlivní návštěvnost.

prof. MUDr. Julius Špičák, CSc.
Klinika hepatogastroenterologie IKEM
Vídeňská 195/9, 140 21 Praha 4
julius.spicak@ikem.cz