Lichen sclerosus – stále přehlížená urologická diagnóza se závažnými komplikacemi

Souhrn

Lichen sclerosus je chronické progredující kožní onemocnění s predispozicí výskytu na zevním genitálu a s možnými závažnými komplikacemi. Jeho incidence je častější, než se v nedávné době uvádělo, a léčba v mnoha případech velmi obtížná. Práce je především zaměřena na urologickou problematiku. Snahou autorů není poskytnout komplexní informaci o dané diagnóze napříč obory. Zvláštní zájem byl věnován urologickým komplikacím, jejich léčbě a prevenci.

Klíčová slova:
lichen sclerosus et atrophicus, balanitis xerotica obliterans.

Úvod

Lichen sclerosus (LS), starším označením lichen sclerosus et atrophicus a taktéž známý pod názvem balanitis xerotica obliterans (BXO) je chronické kožní onemocnění, které se může vyskytnout v libovolné lokalizaci. Predilekčním místem výskytu je kůže vystavená vlhkému teplu a chemickému působení moči. Nejčastěji lze tedy nalézt postižení anogenitální oblasti jak u mužů, tak žen. Mužská forma LS postihující zevní genitál a častěji označována jako BXO, byla poprvé popsána Stűhmerem v roce 1928 (1) (obr. 1). Název byl odvozen od základních klinicko-patologických charakteristik. Balanitis – zánět glandu, xerotica – abnormální suchost, obliterans – přítomnost obliterují endarteritidy v postižené kůži.

Je všeobecně přijímáno, že BXO je často příčinou fimózy a stenózy zevního meatu uretry. Opakovaně byla prokázána souvislost se vznikem striktury pendulující uretry s možností postižení, u některých pokročilých forem, až ke coliculus seminalis. S ohledem na možnou a často souběžnou přítomnost karcinomu penisu, kdy zejména v počátečních fázích onemocnění klinická diferenciální diagnostika je téměř nemožná, je vždy nutné histopatologicky odlišit jednotlivé diagnózy.

Epidemiologie

Ještě na konci minulého století byl LS považován za onemocnění vyššího věku a až práce v posledních desetiletích toto tvrzení zcela zásadně pozměnily. LS je onemocněním téměř výhradně bílé rasy s poměrným zastoupením postižených žen a mužů v poměru 6 : 1 (2), podle jiných zdrojů 10 : 1 (3). Zásadním rozdílem mezi mužskou a ženskou populací je typický věk výskytu onemocnění. Zatímco u žen se onemocnění nejčastěji manifestuje v menopauze, tedy v 5. a 6. decenniu, u mužů již mezi 30. až 50. rokem věku. Nejsou výjimečné ani případy LS u prepubertálních chlapců. Z tohoto pohledu je jistě zajímavá práce Kisse z roku 2005 (4), kdy u 1178 chlapců, kteří podstoupili circumcizi pro fimózu, histopatologicky prokázal přítomnost LS u 40 % pacientů s nejvyšší incidencí u pacientů ve věku 9–11 let. Prevalenci onemocnění v populaci je velmi obtížné stanovit s ohledem na fakt, že pacienti jsou diagnostikováni a léčeni lékaři různých specialit (dermatolog, gynekolog, urolog a další). Z tohoto důvodu se odhady prevalence pohybují ve velmi širokém rozmezí, a to od 1 : 300 až 1 : 1000 (5).

Etiologie

Úvodem je třeba říci, že jasná příčina onemocnění není známa. Byla publikována celá řada teorií, které mohou vysvětlovat vznik LS. Autoimunitní podstata onemocnění je všeobecně pokládána za nejpravděpodobnější. Tato teorie je podporována velkým počtem prací, které prokázaly u pacientů s LS zvýšenou incidenci jiných autoimunitních projevů, jako např. diabetes mellitus, vitiligo, alopecia areata, onemocnění štítnice na podkladě imunitní dysregulace atd. (6, 7).

Mezi další možné příčiny vzniku onemocnění lze zařadit infekční agens (spirochéty, borelia burgdorferi, HPV – human papiloma virus, HCV – hepatitis C virus a další) (8–10), ale jasný kultivační či sérologický důkaz či verifikace pomocí PCR je u těchto infekcí velmi problematická nebo zcela chybí.

Hormonální a lokální vlivy jsou taktéž uváděny mezi potenciálními příčinami LS. V některých případech imunohistochemická vyšetření postižené tkáně prokázala nižší koncentraci receptorů pro pohlavní hormony (11). Podle Pugliese (3) onemocnění samo o sobě vede k mechanickému poškození na podkladě obstrukce na úrovni meatu uretery. Podle této teorie dochází k mechanické hyperextenci uretry s paravazací moči do intersticia a dalšímu jizvení a progresi onemocnění.

Lichen sclerosus a dlaždicobuněčný karcinom penisu (SCC )

LS je podle mnohých pramenů považován za prekancerózu s jasnou souvislostí se vznikem SCC (12). Zřejmá kauzální příčina mezi přítomností LS a rozvojem SCC nebyla doposud bezpečně prokázána. Současný nález LS a SCC v histologickém preparátu se vyskytuje podle publikovaných prací ve velmi širokém rozmezí od 2 % (2) do 50 % (13). Jednou z hypotéz, která vysvětluje konkomitantní přítomnost SCC a LS, je chronická traumatizace postižené a méněcenné kůže prepucia a glandu zejména při sexuální aktivitě. Jedinými obecně uznávanými fakty je vyšší výskyt LS, HPV i SCC u neobřezaných mužů. Opakovaně je v literatuře zdůrazňována nutnost histologického potvrzení LS, a to i s cílem vyloučení možné současné přítomnosti SCC.

Klinická prezentace

Klinické projevy se mohou diametrálně lišit podle pokročilosti a agresivity onemocnění. Počáteční formy málo agresivní formy BXO se mohou manifestovat pouze jako bělošedavé makulózní eflorescence na glandu, ztráta elasticity kůže předkožky vedoucí k obtížnějšímu přetažení. Pruritus v této fázi onemocnění není pravidlem a záměna za kandidovou infekci je běžnou diagnostickou chybou. Diferenciální diagnóza v tomto stadiu onemocnění od lichen planus, sclerodermie, erythroplazie Queyerat či leukoplakie je čistě histopatologická.

Postupem času dochází ke splývání a rozšiřování jednotlivých ložisek, předkožka dále ztrácí svojí elasticitu a objevuje se sklon k tvorbě fisur a drobných krvácivých poranění zejména během sexuální aktivity. Dochází k projizvení a zkrácení frenula s postupným zúžením prepucia a rozvoji jizevnaté fimózy s charakteristickým bělavým či bělošedivým zabarvením postižené kůže. U agresivních forem BXO se mohou objevit drobné ulcerózní léze na vnitřním listu prepucia a glandu spojené s purulentí sekrecí z předkožkového vaku. Důsledkem bývá progredující fibróza a pevné synechie, které v některých případech mohou téměř znemožnit provedení circumcize. Rovněž se zhoršují subjektivní obtíže pacienta. Pruritus je v této fázi onemocnění pravidlem a může být velmi úporný často ve spojitosti se strangurií a dysurií.

Postižení uretry je dalším stadiem při postupujícím onemocnění. Vždy začíná povrchovými fibrózními adhezemi v oblasti zevního meatu uretry. Postižení přesahující navikulární fosu bylo v minulosti považováno za zcela raritní a nebylo dáváno do souvislosti s BXO. Teprve práce Mundyho a Bracky z konce minulého století (2, 14) popsaly postižení močové trubice až po prostatickou uretru. V těchto případech penilní uretra palpačně imituje obraz chámovodu, tedy ztluštělého tuhého brku. Uretroskopie je zpravidla neproveditelná, a pokud ano, tak pouze po dilataci a endoskopický nález je obtížně interpretovatelný. Mohou být patrné fisury a ulcerace, ale vždy je dobře zřetelný přechod mezi zdravou a postiženou uretrou. Tento téměř vždy vytváří ostrou hranici mezi bělavou jizevnatou spongiofibrózou a normální mukózou. Ve výjimečných případech lze i za touto hranicí nalézt ojedinělá ložiska BXO. Zhoršení průtokových parametrů na uroflowmetrickém vyšetření je v této fázi onemocnění pravidlem, abnormální zakřivení penisu směrem ventrálním imitující zcela věrohodně morbus Peyronie není výjimkou.

Rozvinutý klinický obraz je velmi typický a obtížně zaměnitelný s jinými patologickými stavy. Přesto je potřeba myslet zejména na možnou přítomnost nebo rozvoj spinocelulárního karcinomu a histologické vyšetření je nezbytností.

Extragenitální výskyt LS byl opakovaně popsán v literatuře jak u mužů, tak žen, ale je považován za velmi raritní s predispozicí na vnitřní stranu stehen, krk, ramena, zápěstí a submamární oblast.

Terapie

Vzhledem k nejasné etiologii onemocnění kauzální léčba není možná.

Základní pravidla pro terapii lze tedy definovat jako snahu o zmenšení obtíží a symptomů pacienta, zabránění vzniku anatomických abnormalit a deformací a v neposlední řadě vyloučení možné přítomnosti SCC. Primárním krokem u každého pacienta s podezřením na LS je bioptické ověření diagnózy. Poněkud rozdílné názory jsou na terapii u asymptomatických pacientů. V současnosti se většina autorů shoduje v názoru, že i tyto subklinické léze je třeba léčit s cílem prevence vzniku komplikací či progrese onemocnění.

Lokální aplikace steroidních mastí a krémů je základem symptomatické léčby. Tato terapie ovlivňuje základní patofyziologický mechanismus onemocnění, tedy inhibuje známky chronického zánětu. Neexistují jasná doporučení, které steroidní preparáty jsou optimální pro danou diagnózu, ale existuje jistý konsenzus v době aplikace, a to v rozmezí 2–3 měsíců s postupným snižováním dávky. Při této terapii je zejména nutné sledovat možné vedlejší projevy léčby jako atrofie kůže, potlačení funkce nadledvin, snížení pigmentace kůže, zvýšení senzitivity, zvýšenou suchost a svědění. S ohledem na možné nežádoucí účinky léčby kortikosteroidy se v posledních letech stále častěji mluví o lokálním užití imunosupresiv. Zejména se jedná o preparáty užívané v dermatologii pro léčbu atopického ekzému. Tacrolimus (Protopic 0,1% a 0,03% krém) a pimecrolimus (Elidel 1% krém) brání produkci a uvolnění zánětlivých cytokinů v postižené tkáni. Většina autorů doporučuje užívání lokálních imunosupresiv v kombinaci s kortikoidy nebo jako udržovací terapii po iniciační agresivní léčbě kortikoidy.

Lokální aplikace testosteronu se dle provedených studií ukázala bez efektu (15), a stejně tak je rozporuplná systémová terapie zmiňovaná v literatuře (16–18). Mezi další neinvazivní či minimálně invazivní metody lze zahrnout terapii pomocí laseru, lokální aplikace etanolu, kryoterapii a fototerapii. Žádný z těchto postupů nepřinesl zásadní průlom v léčbě LS a pro jejich širší klinické uplatnění bude bezpochyby potřeba další klinické testy a výzkum.Je nepochybné, že základem terapie BXO zůstává chirurgická léčba zahrnující kompletní spektrum výkonů na zevním genitálu muže. Meatoplastika a circumcize představují první volbu, komplexní uretroplastiky s užitím volného bukálního štěpu a perineální stomie jsou bohužel velmi často sekundární nutností. Podle doposud největšího publikovaného souboru pacientů Brackou v BJU z roku 2000 a ve shodě s jinými autory, přibližně u jedné poloviny pacientů vystačíme v terapii LS s prostou circumcizí. Podle stejného zdroje minimálně 20 % pacientů s LS vyžaduje komplexní řešení striktury penilní uretry. Ze současných jak literárních, tak našich vlastních údajů vyplývá, že užití penilní, resp. jakékoliv kůže genitálu pro rekonstrukci stenózy je předem určeno k neúspěchu (14). Je nutné zmínit, že u některých neadekvátně léčených pacientů může mít onemocnění velmi mutilující a debilitující dopad na pacienta. V těchto situacích může onemocnění vést ke zhoršení kvality erekce, nutnosti založení perineální stomie a v nejzazším případě až ke ztrátě penisu.

BXO je relativně časté onemocnění kůže zevního genitálu s nejasnou etiologií, jehož skutečnou incidenci je velmi obtížné stanovit, a to zejména s ohledem na fakt, že více jak 50 % všech případů je vyléčeno circumcizí, kdy většina urologů neposílá resekovanou tkáň na histologické vyšetření. Tato stávající praxe je ze současného medicínsko-právního pohledu zcela neobhajitelná. Chybějící histologický průkaz BXO po provedené circimcizi s následnou recidivou, či jinou komplikací či symptomy, které mohou být klinickými projevy progredující BXO mohou být považovány za chirurgické selhání se všemi svými právními důsledky.

Svojí klinickou prezentací (fimóza, stenóza zevního meatu uretry) vybízí k těm nejjednodušším chirurgickým korekcím, které jsou často prováděny mladšími členy urologického týmu. Toto v mnoha případech může vést k nerozpoznání základní diagnózy, případně k neadekvátnímu způsobu léčby. To ve svých důsledcích může vést k poškození pacienta, které je následně velmi obtížné uspokojujícím způsobem řešit.

Nevyvratitelným faktem zůstává, že u obřezaných mužů se daná diagnóza nevyskytuje a u více jak 50 % je circumcise kurabilním zákrokem. V okamžiku, kdy je gland „vysušen“ odstraněním prepucia, které zajišťuje teplé a vlhké prostředí, může dojít k regresi základního onemocnění. Velkou pozornost je nutné věnovat pacientům s obezitou, kdy redundantní kůže podbřišku, může vytvářet jakousi „pseudopředkožku“ zajišťující vhodné podmínky pro další progresi onemocnění (obr. 2).

V těchto případech radikální redukce nadváhy či liposukce může představovat základní terapeutický krok. Stejně tak nelze podceňovat jakoukoliv recidivu jizevnaté fimózy. Pokud histologické vyšetření nebylo provedeno při prvním chirurgickém zákroku, je nyní již absolutní nezbytností, a to nejen z důvodu potvrzení našeho podezření na LS, ale i k vyloučení možné přítomnosti SCC. Opakovaná circumcize pouze zcela ojediněle vede k zabránění progrese onemocnění a naopak jejím důsledkem bývá mutilace zevního genitálu.

Přítomnost stenózy zevního meatu uretry při potvrzené základní diagnóze je vždy indikací k provedení uretroskopie a uretro-grafie k posouzení rozsahu postižení penilní uretry. S ohledem na publikovaná data (2) pouze u 4 % pacientů s BXO meatoplastika představuje definitivní řešení problému a celých 20 % pacientů vyžaduje komplexní řešení striktury penilní uretry. V těchto případech, kompletní excize fibrotické tkáně a volný štěp bukální sliznice představuje metodu volby, a to nejlépe v podobě dvojdobé uretroplastiky. Opakované meatotomie či uretrotomie vedou v těchto případech pouze k progresi spongiofibrózy, vzniku iatrogenní hypospadie a zhoršení příznaků i prognózy pacienta.

Základem péče o postižené LS zůstává histologický průkaz diagnózy a vědomí lékaře o možné přítomnosti tohoto onemocnění. Vyloučení jiných patologických stavů – jako např. SCC – je zcela zásadní a z medicinsko-právního hlediska nezbytností. Při průkazu BXO je možné v prvních fázích onemocnění léčit lokálními kortikoidními preparáty, druhý krok v terapii představuje totální circumcize. Opakované circumcize, či opakované meatotomie či uretrotomie nemají v léčbě rekurentní BXO svoje uplatnění. V případě progrese onemocnění či u agresivních forem je jistě na místě, s ohledem na nutnou komplexnost řešení, konzultace s urologem erudovaným v dané problematice.

Závěr

BXO je relativně časté chronické onemocnění, které je v mnoha případech spojeno s postižením močové trubice. Včasné histologické potvrzení diagnózy a vyloučení případného konkomitantního výskytu SCC by mělo představovat zlatý standard v diagnostickém algoritmu. S ohledem na neznámou etiologii onemocnění kauzální terapie není možná. Lokální aplikace steroidů může v některých případech zabránit progresi. Circumcize představuje základní diagnostický a terapeutický zákrok přibližně u poloviny pacientů. U nemocných s postižením močové trubice je vždy potřeba uvažovat o rekonstrukčním zákroku s použitím extragenitálního kožního štěpu případně bukání sliznice. Všichni pacienti by měli být dlouhodobě sledování s ohledem na refrakternost ke stávající dostupné terapii a chronicitu onemocnění.

Došlo: 20. 1. 2010.

Přijato: 12. 3. 2011.

Kontaktní adresa:

MUDr. Viktor Vik

Urologické oddělení FTNsP

Vídeňská 800,

140 58 Praha 4 e-mail: viktor.vik@ftn.cz