Editorial

Vážené kolegyně a kolegové,

je mi ctí, že jsem byl šéfredaktorem našeho časopisu vyzván k napsání úvodníku, a mohu tak prezentovat úhel pohledu urologa z terénní praxe. Pro mě jsou alfou a omegou poznatky vědy, které nacházejí praktické využití v každodenní praxi. Bohužel, jako většina neuniverzitních pracovišť nemáme díky ekonomizaci naší práce až takový prostor k publikování výsledků, jak by odpovídalo velikosti našich souborů. O to větší úsilí nás stojí udržení příslušných akreditací našich pracovišť. Stejně tak můžeme jen s obdivem hledět na akademické projekty na hluboké vědecké bázi, jako je například tkáňová banka Motolské urologické kliniky apod.

V letošním roce již dvacátým rokem využíváme PSA i v diagnostice karcinomu prostaty, protože FDA ho schválil k použití jako diagnostický marker karcinomu prostaty již v roce 1994. Do té doby byl pouze certifikován k monitoraci efektu léčby karcinomu prostaty (od roku 1986). Kam jsme se ve využívání PSA ve své každodenní praxi posunuli?

Ve sledování efektu léčby a odhalování časných rekurencí onemocnění karcinomu prostaty nemá PSA konkurenci a ani neexistuje srovnatelně efektivní jiný marker u dalších onkologických onemocnění. V počátečních dobách hodnocení úspěchu radikální prostatektomie byl PSA nula roven 0,0, avšak dalším vývojem a zpřesněním biochemických posunů došlo k posunu přes 0,04 až na nynější 0,001. Díky využití ultrasenzitivního PSA se dále posunuje otázka hranice biochemické recidivy a časování její eventuální léčby.

V případě diagnostického využití PSA se nám očekávání až tak nevyplnilo. Dnes je již jasné, že ani nízká hladina PSA nevylučuje karcinom prostaty, který může být i pokročilý. Proto se pohybuje pouze v oblasti statistiky, s jakou přesností chceme vyloučit či eventuálně potvrdit možnost karcinomu prostaty. Incidence tohoto onemocnění narůstá, mortalita klesá, přestože nadále nemáme v České republice žádný oficiální plošný screeningový program.

Karcinom prostaty je jedno z mála onkologických onemocnění, kde je jednou z možností i aktivní sledování, a takto eventuální definitivní léčbu odložit.

Všechna tato úskalí diagnostiky a léčby díky mnohaleté zkušenosti poskytují nám urologům nejlepší rozhled v možnostech dalšího postupu a naše role bude vždy zásadní a léčbu bychom měli i nadále řídit tak, jak píší autoři Hora M., Babjuk M., Kočvara R. v článku „Role urologa u kastračně rezistentního karcinomu prostaty v České republice“ v prvním čísle roku 2013 našeho časopisu. Osobně si myslím, že tato naše role je nezastupitelná i u dalších onkologických onemocnění. Jsme jeden z mála oborů, který provádí komplexní péči, tzn. diagnostiku, léčbu (ať konzervativní či operační), tak i následnou dispenzarizaci atd. Tak, jak se to i doposud děje u většiny uro-onkologických onemocněních i v ambulantních praxí, a nevidím potřebu všechny onkologické pacienty centralizovat.

Na druhou stranu musím konstatovat, že jsem rád za centralizaci určitých urologických onemocnění s malou incidencí. Jako příklad vnímám dětskou urologii, která v devadesátých letech 20. století v našem kraji postupně zanikla. Pominu-li konglutinace a obřízky, které dělá většina okresních chirurgických pracovišť, tak i my nyní vykonáváme pouze akutní péči v rámci dětského traumatologického a perinatologického centra. Vše ostatní odesíláme do specializovaných center. Díky snižující se incidenci těchto onemocnění v důsledku perinatální diagnostiky je těchto onemocnění tak málo, že by se centrum s odpovídajícím počtem pacientů ani v našem regionu neuživilo.

Celkově objem požadované urologické péče neustále narůstá, o specializovanosti této péče ani nemluvě. Proto je třeba vedle zajištění ambulantních a nemocničních pracovišť odpovídajícím personálem nutná i dostupnost této péče během ÚPS apod. Že „neslouží“ urolog a péči o urologické operanty (i po velkých výkonech) vykonává např. ortoped apod., není aktuálně problém jen našeho regionu. Jako úsměvné pak působí, když se tento lékař postaví do role dispečera a přeposílá pacienty na pracoviště, kde je ÚPS urologicky zajištěna erudovaným lékařem. Svým způsobem je to určitá degradace naší odborné práce, když je možné ji zastat jiným specialistou.

A proto bych si dovolil na tomto místě apelovat na náš výbor, zda by nebylo vhodné aktualizovat koncepci našeho oboru ve všech aktuálních souvislostech, protože předchozí koncepce je ze září roku 2007.

Přeji nám všem co nejvíce spokojených a úspěšně léčených pacientů s minimem obtíží ze strany administrativně ekonomických a exekutivních komponent v naší zemi...

MUDr. Jan Schraml