Heřman Šikl (1888–1955)

Zde si sedat zvykl – z Plzně Heřman Šikl (nápis vyrytý do lavice posluchárny medikem H. Š.)

V letošním roce uplynulo 120 let od narození profesora Heřmana Šikla, přednosty Hlavova ústavu (nyní Ústav patologie 1. LF UK) v letech 1937–1955. Málokomu je dnes známé, že tento náš patolog světového formátu dosáhl až k Nobelově ceně. Narodil se 25. 5. 1888 v Plzni v dobře situované rodině s právem várečným. Byl tedy primárně zámožný a mohl se plně věnovat vědě. Obecnou školu i gymnázium vychodil v rodném městě s vynikajícím prospěchem; potíže míval jen se známkou z chování. Medicínu vystudoval na české univerzitě v Praze. Po promoci v roce 1913 a krátkém volontérství se stal asistentem profesora Hlavy. Během první světové války pracoval jako prosektor ve vojenské barákové nemocnici v Pardubicích. Soukromým docentem se stal v roce 1921 jedinečnou prací o epidemické encefalitidě, profesorem byl jmenován v roce 1928. Vedení Hlavova ústavu převzal v roce 1937 brilantní medicínsko-filozofickou přednáškou „O účelnosti v chorobném dění“. V té době se již těšil mezinárodnímu uznání a hlubokému respektu v domácích lékařských kruzích, které ohromoval svou širokou vzdělaností jako glosátor a arbitr nejrůznějších odborných otázek.

Záhy ovšem přišla německá okupace a poté uzavření univerzity. Hlavův ústav sice díky své návaznosti na nemocnici nebyl zrušen, ale po celou dobu okupace musel čelit pokračujícímu zabírání prostor pro německé instituce. Ani v těchto těžkých dobách Šikl neztrácel pracovní elán a odvahu. Později vzpomínal, jak 18. listopadu1939, den po pohřbu studenta Opletala, byl ústav obsazen hlídkami SS. Přesto se spolu s dalšími do ústavu dostal a vykonal jako obvykle pitvy. Po obědě „…se ozvaly na chodbě těžké kroky vojenských bot a vstoupil po zuby ozbrojený velitel SS hlídky, krajně arogantního chování i vzezření, nějak bledý a zřejmě nakvašen. Řekl, že potřebuje nějakou velkou místnost a na mou otázku, k jakému účelu, odmítl odpovědět. Vystavené muzeální preparáty, mrtvoly a podobné věci zřejmě zapůsobily silně na jeho vegetativní nervstvo. Když odmítl místnosti, které jsme mu ukázali, zavedl jsem ho nakonec do skladiště pod posluchárnou, kde bývala ode vždy skládka všelijakého nepotřebného haraburdí a ovšem plno kopuletého prachu. K tomu všemu, když jsme ze skladiště vycházeli do podjezdu, zrovna tudy tlačili dva truhlářští pomocníci vozík vysoko naložený chudinskými rakvemi. To byla pro toho statečného muže poslední kapka do sklenice. Strašně se rozkatil, prohlásil že je to z mé strany urážka Wehrmachtu, když jim nabízím k ubytování takový svinčík a vyhrožoval mně zatčením. Načež jsem mu klidně připomněl, že mně prve odmítl říci, k jakému účelu žádané místnosti mají sloužit. I sebral svoje dva muže, kteří čekali ve vestibulu, a odtáhl. – Toho dne se stala ještě jiná směšná příhoda. Přišel totiž starý, střapatý, bručavý, věčně podnapilý zřízenec nalezince Krammer, který jako každý den ráno nesl do ústavu košík mrtvých dětí. U vchodu ho zastavil SSman. Krammer, neumějící slova německy, se mu marně snažil vyložit účel své cesty. Nakonec se na to dopálil, postavil košík před hlídku na zem, otevřel jej aby nebylo pochyb o jeho obsahu a s konečnou poznámkou: „Tak si to odnes sám!“ se obrátil k odchodu. Náš statečný bojovník zděšeně uskočil a hned začal za Krammerem volat, aby se vrátil, že ho s košíkem pustí dovnitř.“

Po skončení války a obnově poškozeného ústavu se Šiklova aktivita opět naplno rozvíjí. Jeho oslnivá vědecká a pedagogická dráha kulminuje několika monografiemi (Vrozené malformace srdce, 1948), učebními texty patologické anatomie obecné, speciální a onkologie (staly se základem pro kolektivní třísvazkovou učebnici, 1963) a příručkou Patologicko-anatomická pitevní technika a základy diagnostiky (1953). Při své povaze a přímosti ovšem záhy pocítil nepřízeň mocipánů tehdejšího režimu, ačkoliv se neodvažovali proti němu vystupovat otevřeně. V září 1954 utrpěl prof. Šikl iktus s následným ochrnutím poloviny těla. Měl při tom nozagnozii – „nepoznával“, že je ochrnutý. Poslední měsíce jeho života byly trpké. Dostával pouze 1200 korun nemocenského měsíčně. Aby netrpěl hladem, přátelé se na něj tajně skládali. Poněvadž doma by se o něho neměl kdo starat, bydlel v ústavu, kde o něho obětavě pečovala dr. Benešová. Po nadějném přechodném zlepšení chorobě podlehl 16. ledna 1955. Pitva potvrdila opakující se encefalomalacii na arteriosklerotickém podkladě. Poslední rozloučení ve dvoraně ústavu bylo velmi dojemné, všichni plakali. Osvícený kříž nad rakví mluvil srozumitelnou řečí. Odešel patolog světového formátu, statečný muž, nekompromisní bojovník proti mlhavostem v medicíně. Člověk tak vynikající, že ani komunisti si netroufli ho odstavit, ačkoliv dobře věděli, jak o nich smýšlí, a tak mu alespoň ztrpčovali život. Mezi jmény v bohaté kondolenční korespondenci z ciziny nacházíme řadu prominentů: Stout, Penfield, Willis, Potterová, Allen, Masson, aj.

Šiklovo vědecké dílo vycházelo z široké znalosti literatury a obrovských zkušeností. Zpočátku se věnoval chorobám infekčním a CNS, později patologii ledvin, srdce, dětského věku a onkologii. Jako první ve světovém písemnictví upozornil na vznik plicního karcinomu zářením u jáchymovských horníků. Napsal 90 původních prací, 3 monografie, 3 učebnice a řadu příležitostných statí. Podnikl mnoho studijních a přednáškových cest do ciziny, především do Německa, Francie, Belgie, Nizozemí, Itálie, Anglie, Polska, Kanady, USA. Byl členem řady domácích i zahraničních odborných společností. Vyjadřoval se slovem i písmem stejně dokonale německy a anglicky, jako česky. Jako učitel patřil Šikl k největším na lékařské fakultě. Jeho přednášky byly dokonale připravené a srozumitelné, občas zpestřované řízným vtipem. Doplňováním učebních pomůcek strávil denně 2 hodiny. Ačkoliv byl přísným examinátorem, byl spravedlivý a studenti jej milovali. Ve své práci byl neobyčejně důkladný a přesný, zároveň ale kritický. Byl bystrý pozorovatel, dovedl mistrně vyhmátnout problém a následně jeho řešení. Patologii považoval za základ medicíny a udržoval úzké vztahy s kliniky, přestože pro své neúprosné kritiky, suverénní postoje a ironické poznámky nebyl vždycky oblíbený. Prosadil zlepšení dokumentace, zavedl epikritické sestavování pitevních diagnóz. Denně přejímal pitvy, osobně korigoval protokoly. Prohloubil pitevní techniku. Uvedl v život pravidelné pracovní semináře a klinicko-patologické konference, zavedl mikrofotografii, zdokonalil mikroskopickou techniku. V roce 1921 založil sbírku histopatologických preparátů, v roce 1925 první bioptickou stanici u nás.

Heřman Šikl byl v mnoha ohledech výjimečný člověk, velká osobnost, „ostře řezaného obličeje i ostře řezané psychiky, který dovedl do všeho ostře řezat.“ Poctivý, nebojácný, čestný. Dokázal být velmi sarkastický, neměl respekt k žádné autoritě. Jeho diagnózy a posudky soudního znalce byly neotřesitelné. Byl středně vyšší postavy, silný kuřák, nosil brýle, měl typický úšklebek. Měl rád hudbu a literaturu, kočky, pěstoval turistiku, horolezectví, lyžoval a jezdil na kanoi. Znal spoustu anekdot a byl pohotovým vypravěčem. V posledních letech života rád pracoval na své zeleninové zahrádce za ústavem, někdy jej tam bylo možné zahlédnout s mladým kosem na hlavě. Ačkoliv byl navenek stoický, velmi jej skličovala duševní choroba manželky (parafrenie). Přes opakované navrhování se nestal akademikem. Těžké rány osudu na sklonku života „přiměly srdce zatvrzelé vůči křivdám k častým slzám a hledání mladých přátel.“ Neobyčejná životní dráha „papeže české patologie“, jak býval prof. Šikl také nazýván, doznívá krátce po jeho pohřbu, kdy do ústavu došla důvěrná výzva pana Liljestranda ze Stockholmu, aby se ucházel o Nobelovu cenu za průkopnickou práci o plicních karcinomech jáchymovských horníků.

Jan Betlach

oddělení patologie

580 22 Nemocnice Havlíčkův Brod