Rozhovor s novým předsedou výboru naší odborné společnosti

Přestavovat členům naší odborné společnosti Prof. MUDr. Pavla Dundra, Ph.D., jistě není nutné. Od roku 2012 vede v pozici přednosty Ústav patologie 1. LF UK a VFN v Praze. V Hlavově ústavu v roce 2010 habilitoval a v roce 2016 úspěšně prošel jmenovacím řízením profesorem pro obor patologie. V roce 2012 byl zvolen členem výboru Společnosti českých patologů ČLS JEP a po posledních volbách usedl na další volební období do jeho čela. Kromě předsedy naší odborné společnosti se nedávno stal také předsedou akreditační komise MZČR pro náš obor. Jaké výzvy tedy čekají naší odbornou společnost pod jeho vedením v blízké budoucnosti?

Členové naší odborné společnosti často nemají přesnou představu o tom, co vše zahrnuje práce výboru společnosti, jaké má pravomoci a možnosti a naopak, kde jeho kompetence končí. Mohl bys našim čtenářům tuto problematiku nastínit?

Zodpovězení této otázky není tak úplně jednoduché. Je toho hodně, ale pokud bych měl zdůraznit to nejpodstatnější - výbor se zabývá veškerou problematikou týkající se fungování naší odborné společnosti a jeho kompetence zahrnují mimo jiného problematiku nepodkročitelných minim, podmínek pro akreditaci, guidelines, vzdělávacích akcí včetně stipendijních programů, časopisu, kódů pro výkony… Samozřejmě se také účastníme jednání např. s plátci, s ministerstvem zdravotnictví a dalšími – tady je nicméně bohužel nutno zdůraznit, že naše role je v těchto jednáních s ohledem na stávající legislativu formálně velmi omezená a nemáme právní možnosti, jak přímo ovlivnit prosazování našich zájmů. Někdy je to tedy spíše o dohodě a dobré vůli obou stran, jindy se musíme smířit s tím, že náš hlas je pouze poradní a prosazování našich pravidel a zájmů není pouze na nás.

Jaké výzvy čekají náš výbor v dalším období?

Problémů, kterými se v současnosti zabýváme, je opravdu docela hodně, a není prostor je všechny vyjmenovat. Pokud bych měl vybrat to, co nás všechny asi v tuto chvíli „pálí“ nejvíce, pak by to byla problematika diagnostických standardů a doporučených postupů (guidelines) týkající se bioptického vyšetřování všech základních onkologických diagnóz, na kterých intenzivně pracujeme. Dále probíhají jednání s plátci s ohledem např. na testování HER2. Probíhají i jednání týkající se nových metodik jako je tzv. liquid biopsy, NGS (sekvenování nové generace, pozn. red.) – tady máme naštěstí velmi dobrou spolupráci s dalšími odbornými společnostmi, kterých se problematika také týká, zejména se Společností lékařské genetiky a genomiky ČLS JEP a s Českou společností klinické biochemie ČLS JEP. V souvislosti s kultivací sazebníku a našimi novými kódy, které byly projednány komisí pro výkony při MZ už v roce 2012, se zdá, že by konečně tyto kódy měly být uvedeny v novém sazebníku s odloženou platností od roku 2018. Dokud ale nový sazebník neuvidíme, jistotu nemáme… Kromě toho je v prefinální verzi aktualizovaný guideline testování prediktorů u karcinomu prsu, zcela recentně máme nový guideline na molekulární testování u karcinomu plic a chystáme se na další. Problémy k řešení jsou také na úrovni postgraduálního vzdělávání, i když to je formálně v určitých aspektech záležitost akreditační komise a SOR, v jiných zase lékařských fakult. S ohledem na řešení všech možných problémů musím konstatovat, že velmi oceňuji současnou atmosféru v naší odborné společnosti, kdy je v případě potřeby velmi dobrá domluva se všemi, kterých se případný problém týká, bez ohledu na formální zařazení a funkce. Jako zcela zásadní pak vnímám kontinuální dlouhodobý jednotný přístup k udržení integrity našeho oboru, který je podložen morfologickým aspektem specifickým pro naši odbornost a zabránění štěpení odborných aktivit patologie na jednotlivé doplňkové podobory.

Náš výbor sice zatím funguje v novém složení krátce… ale, jak bys dosavadní spolupráci hodnotil?

Za sebe velmi pozitivně, mám pocit že „nová krev“ byla zapotřebí, s ohledem na agendu, které je opravdu hodně, a je nutno ji rozložit mezi všechny členy výboru a aktivně se zapojují i členové revizní komise. Zatím se to docela daří a věřím, že bude i nadále.

Zvládáš práci předsedy společnosti, přednosty ústavu, šéfa akreditační komise... Co děláš, když neděláš (pokud takové chvíle jsou)?

Zvládání je jedna věc, zásadní otázka je jak… ale to musí posoudit jiní. Přistupuji k tomu s vědomím toho, že v životě máme nejen práva, ale i povinnosti, a povinnosti jsou od toho, aby se plnily – pokud tedy nějakou ze jmenovaných funkcí akceptuji, stává se z ní pro mě povinnost a snažím se ji plnit co nejlépe. I s vědomím toho, že jak místo přednosty tak předsedy společnosti jsou přechodné a představuji v nich tedy určitého „správce“, který je dříve či později předá někomu jinému. Tady je nutno zdůraznit, že funkce předsedy společnosti je více formální a organizační, pravomoci i kompetence jsou na celém výboru a předseda nemá nic takového jako právo veta. Je to o konsenzu.

Nechci komentovat časovou náročnost či nenáročnost mých aktivit a s tím související údaj o tom, co dělám, když nedělám, myslím, že to není zas tak zajímavé. Dovolím si nicméně závěrečný s tématem práce výboru mírně nesouvisející komentář: pro mě osobně je velká čest pracovat na ústavu s takovou tradicí, jakou má naše pracoviště, ale „genius loci“ nestačí a celý systém stojí (a padá) na lidech, jejich nadšení, nasazení, na ochotě dělat něco navíc i na úkor jiných aktivit. A to nejen u nás, ale na každém jednotlivém pracovišti patologie v celé ČR. Toto však nesmí překročit určitou hranici a nesmí být vynucováno, či pokládáno za automatické. Signály nejen z poslední doby jsou z různých míst stejné (poslední dobou někde až kritické) – práce přibývá, je čím dál více komplikovanější, a není dostatek těch, kdo by ji udělali. Problém by si měli uvědomovat všichni zúčastnění, včetně kolegů z jiných odborností, pro které jsou naše nálezy kriticky důležité, vedení nemocnic, ministerských úředníků. Mám pocit, že to je někdy až na úkor zdraví (nejen duševního) a proto je nutné na situaci upozorňovat zejména managementy nemocnic a nenechávat se manévrovat do postavení nevolníků (zdůrazňuji, že toto naštěstí není případ VFN, komunikace s ředitelstvím je u nás velmi dobrá a problém si uvědomují). Za případná odborná pochybení daná návalem práce nebude zodpovědný nikdo jiný než patolog sám, navíc podle mého názoru už nová generace patologů obecně nebude ochotna takto fungovat (tzv. „work-life balance“ se diskutuje nejen mezi lékaři…). Narážíme tedy na absolutní nedostatek kvalifikovaných patologů - každý s určitou praxí víme, jak vypadal bioptický nález před 10 - 15 lety a jak vypadá dnes. To nehledě na metodický rozvoj, multidisciplinární týmy a další povinnosti, kterých neustále přibývá. Toto se však neodráží v počtu patologů v ČR a dle mého názoru se vytváří velký problém do budoucnosti, která, obávám se, není nijak vzdálená.

-jz-