Komunikace s pacientem jako jedna z klíčových rolí compliance

Nedodržování lékařských pokynů a doporučení se označuje jako non-compliance. Znamená takové chování rodiče/pacienta, které znehodnocuje léčebný proces. Nezávisí na věku, pohlaví, úrovni vzdělání a sociální úrovni. Již Hippokrates upozorňoval, že: “Je třeba myslet i na chyby pacientů, které je nutí lhát o tom, jak dodržují to, co jim předepíšeme“. Pacient nebo jeho zákonný zástupce by neměl v léčebném procesu zastávat pouze pasivní roli, ale měl by se na léčbě spolupodílet. „Věřit je pohodlnost, zatímco přemýšlet znamená namáhat se“ (Marcus). Uvědomíme-li si závažné zjištění, že asi 50 % nemocných nedodržuje plně nebo vůbec pokyny lékařů/zdravotníků, týkající se proskripce léků, diety nebo předepsaných rehabilitačních cvičení, vyplývají z toho obtížně vyčíslitelné ztráty zdravotní, etické, ale i ekonomické. Compliance se tedy týká všech terapeutických a režimových procedur, smluvených návštěv u lékaře i úpravy životního stylu. Nápadná shoda mezi počtem jedinců nerespektujících lékařská nařízení a počtem řidičů  motorových vozidel nepoužívajících bezpečnostní pásy svádí k velmi zjednodušené domněnce, že v běžné populaci existuje až polovina jedinců, kteří mají sklon jednat nezodpovědně a lehkomyslně.

V pediatrii nikdy nesmíme opomenout zvláštnosti tělesného a duševního vývoje v různých věkových etapách. Obzvlášť rizikové je období puberty. Při analýze příčin, které mohou vést k non-compliance v dětském věku, je nutné určit míru komunikace s rodičů a jejich dětmi ve třech vývojových etapách (se zdravotníkem komunikuje pouze rodič (0–12 let), se zdravotníkem komunikuje rodič i dětský pacient (12–16 let), se zdravotníkem komunikuje zejména adolescent (16–19 let)). Značné rozdíly byly rovněž pozorovány ve vztahu k prostředí, kde léčba probíhá. V nemocničním prostředí je respektování léčby podstatně vyšší než v ambulantní praxi.

Kvalita komunikace mezi zdravotníkem a pacientem/rodičem může zásadně ovlivnit respektování doporučeného postupu. Informovanosti pacienta přísluší klíčová role.  Dobrá informovanost pacienta je patrně Achillovou patou našeho současného transformujícího se zdravotnictví. Pokyny jsou rodiči mnohdy sděleny tak, že si je nedokáže zapamatovat (příliš mnoho informací), nebo je nepochopí (přílišná odbornost výrazů, laikovi nesrozumitelná), případně zvolíme komplikované dávkování (čtvrcení tablet) nebo polypragmázii. Přístup k lékařským informacím diagnostického a léčebného charakteru se stává významným předpokladem efektivního vztahu mezi lékařem, dětským pacientem a jeho rodinou. Vhodným prostředkem pro tento typ informací je medicínská literatura, která musí být vhodným způsobem upravena tak, aby byla pochopitelná a prospěšná pro laickou veřejnost a zohledňovala  charakteristické vývojové stupně dítěte. Dalším nezbytným krokem je výběr vhodného komunikačního média, např. neformální výměna informací, klinické konzultace, tištěné materiály a multimediální produkty, včetně interaktivních webových aplikací. Dobrá informovanost podporuje edukaci rodičů i dětských pacientů. Úkolem zdravotnických profesionálů je dbát  na vhodné načasování poskytovaných informací, sociodemografické faktory a respektovat rozhodnutí pacienta a jeho rodiny, zda chtějí nebo nechtějí být informováni. Novou dimenzí pro knihovnicko-informační služby se stává mapování vhodných informačních zdrojů pro zpracování pacientských informací, zjišťování        informačních potřeb, budování elektronických informačních portálů a pacientských digitálních knihoven s otevřeným přístupem. Zahraniční zkušenosti dokládají terapeutický, ale i preventivní význam tohoto typu informací a od 90. let minulého století se zavádí praxe „informačního receptu“, který garantuje přístup k aktuálním pacientským informacím založeným na důkazu, recenzovaným a vhodně modifikovaným odborníky, se srozumitelným obsahem a v atraktivní formě, kteří stojí mimo komerční zájmy. Nejdůležitější interaktivní charakteristikou ovlivňující compliance je spokojenost pacienta s jeho lékařem. Z klíčového významu spokojenosti byla vyvozena kognitivní hypotéza compliance (Leye). Když pacient pochopí informaci a dokáže si ji dostatečně uchovat v paměti, upevňuje se jeho důvěra v lékaře a současně posiluje i compliance.

S fenoménem non-compliance se můžeme v pediatrické praxi setkat ve všech věkových kategoriích. S nerespektováním (nedodržováním) léčebného programu se setkáváme daleko více u adolescentů s chronickým dlouhodobým onemocněním. Edukační programy mají kromě výchovy pacienta přispět k jeho větší informovanosti, zodpovědnosti a samostatnosti. Na edukaci by se měli podílet všichni, kdo s pacientem nebo jeho rodičem spolupracují. U chronicky nemocných dětí se kromě nemocničního lůžka, návštěvy v odborných ordinacích  pro edukaci osvědčily i rekondiční pobyty, organizované vesměs rodičovskými sdruženími. Probíhají neformálním způsobem v osobním kontaktu a přátelském ovzduší, které je nesrovnatelné i s tím nejhumánnějším prostředím v nemocnici. Často se až zde dozvídáme, kolik nevyřešených otázek a starostí nemocné dítě „nosí“ ve svém nitru (duši) a jak často na ně nemá odpověď…

Prof. MUDr. Vladimír Mihál, CSc.

Dětská klinika Lékařské fakulty

Univerzity Palackého

Fakultní nemocnice Olomouc