Endokrinologie dětského věku očima prof. Čížkové-Písařovicové v roce 1946

Listování prvním ročníkem Pediatrických listů z roku 1946 nabízí texty od plejády osobností, které formovaly českou pediatrii na prahu druhé poloviny 20. století. Mezi nimi paní profesorka Jiřina Čížková-Písařovicová (1908–1994) zaujímá místo vpravdě výjimečné [1]:

• První žena, která dosáhla profesury na Univerzitě Karlově (1955);
• Uznávaná zakladatelka oboru dětská endokrinologie v Československu (zakladatelské dílo „Klinická endokrinologie dětského věku“, Státní zdravotnické nakladatelství, 1954 [2]), po níž je pojmenována pravidelná slavnostní přednáška pro ženy v endokrinologii na celostátních Endokrinologických dnech;
• Zakladatelka Kliniky dětí a dorostu Lékařské fakulty hygienické, současné 3. lékařské fakulty UK (1952);
• Spolu s doc. Bohunkou Blehovou iniciátorka a hybatelka prvního konceptu novorozeneckého screeningu v Československu [1].

Reminiscence k sedmdesátinám Pediatrických listů se tak stává i mimořádnou příležitostí ke vzpomínce a k rekapitulaci jejího přínosu pro vývoj pediatrie a dětské endokrinologie.

První hormony byly objeveny v první dekádě 20. století (jako první identifikován sekretin v roce 1902; v roce 1905 pro něj bylo poprvé použito označení „hormon“). Endokrinologie jako obor byla ustavena v jeho druhé dekádě (vznik americké Endocrine Society v roce 1916). Třetí dekádu 20. století provázely úžasné terapeutické úspěchy, zejména objev inzulinu v roce 1921 a jeho rychlé zavedení do klinické praxe, které fatální nemoc proměnilo v onemocnění chronické, dlouhodobě léčitelné [3]. Na prahu čtvrté dekády, po roce 1930, se větší pozornost věnuje dětským endokrinním pacientům, zejména dětem s diabetem. V té době vznikají i u nás první dětské dia-tábory, určené mimo jiné ke vzdělávání diabetických dětí a k jejich vedení k sebeobsluze při řízení a provádění léčby inzulinem. Text paní profesorky Jiřiny Čížkové-Písařovicové popisuje období bezprostředně následující, které navazovalo na určité nevyhnutelné přerušení kontaktů se světovým vývojem během druhé světové války.

Paní profesorka ve svém textu, který je přetištěnou její habilitační přednáškou, vychází z deseti tezí, kterými se pokouší definovat specifika dětské endokrinologie. Dnes se ztotožníme především s úvodní tezí:

„Hlavní rozdíl mezi dětským a dospělým organismem spočívá v tom, že u dítěte jde o rostoucí, budoucí organismus. To lze se všemi důsledky přenésti i na naše thema“ [4].

Další text habilitační přednášky dnešnímu čtenáři zřetelně naznačí dobové limity poznání. Paní profesorka v dalším textu představuje svůj vývojový koncept endokrinního systému dítěte, se kterým se dnes neztotožníme:

1. „Do prvního roku obraz endokrinního onemocnění až na ojedinělé projevy štítné žlázy a brzlíku nebývá vyhraněn“ [4]. Nejen že brzlík jsme z endokrinologie dávno vypustili, ale současně víme, že nejzávažnější klinické formy vrozených, geneticky podmíněných endokrinních poruch jsou příznačné právě pro první rok života, někdy již pro první dny – např. vrozený hyperinzulinismus. V době vzniku textu tyto stavy unikaly správné diagnostice a ve svých těžkých formách byly nevyhnutelně fatální.
2. „Od prvého do šestého roku stojí v popředí svojí funkcí thymus a thyreoidea“ [4]. Dobově poplatná umanutost thymem zřetelně ukazuje, že tehdejší koncepty měly především morfologické (anatomické a radiologické) kořeny. Není divu – první laboratorní eseje k exaktnímu vyšetření hormonálních hladin na principu radioimunoanalýzy (RIA) vznikly až v 60. letech. Náš obdiv zaslouží tehdejší nepřímá empirická endokrinní diagnostika, která naopak dnes při abundantním užívání laboratorních metod upadá v zapomenutí.
3. „Od šestého do desátého roku zaniká thymus, převahu má thyreoidea a hypofysa“ [4]. I když v té době byl znám růstový hormon a byla identifikována hypofýza jako místo jeho vzniku, byl nesprávně opominut vliv hypofýzy na růst a metabolismus před šestým rokem.
4. „Od desátého do čtrnáctého roku jsou v popředí hypofysa a gonády“ [4]. S touto částí vývojového konceptu se rádi ztotožníme s vědomím aktivace osy hypotalamus-hypofýza-gonády a paralelních celoživotních maxim v produkci růstového hormonu a IGF-I.

V terapeutické oblasti byly možnosti naznačené v textu paní profesorky ještě vážněji omezené. S výjimkou léčby inzulinem u diabetických dětí a střídavými úspěchy při léčbě hypotyreózy extrakty sušené štítné žlázy byly možnosti terapie nulové. Značnou frustraci vyjadřuje text zejména v případě deficitu růstového hormonu, zvaného „hypofyzární nanismus“: „Jinak hypofysární onemocnění ve věku dětském, zvláště nanismus, jsou značně bezútěšné, poněvadž nemáme dostatečně isolované jednotlivé hormony, což platí zejména o hormonu růstovém“ [4]. Ostatně – celá následující generace dětských endokrinologů intenzivně prožívala jednotlivé etapy vývoje léčby růstovým hormonem, zahájené průkopnickou Rabenovou prací z roku 1958 [5].

S odstupem 70 let můžeme naštěstí konstatovat, že první závěrečná teze z habilitační přednášky paní profesorky dnes neplatí: „V určité skupině nemocných jest prozatím naprostá bezútěšnost a beznadějnost terapeutická“ [4].

S jistými rozpaky, ale současně s nadějí do budoucna čteme její druhou závěrečnou tezi: „V jiné skupině nemocných jest v našich možnostech podchytiti třeba i skryté endokrinní poruchy a zabrániti jejich rozvinutí jak u nemocných, tak event. i u potomstva“ [4].

A konečně, ve své třetí závěrečné tezi paní profesorka vyjádřila věčné krédo, pod které se rád podepíše každý dnešní dětský endokrinolog: „Studiem a therapií těchto chorob lékař neobohacuje pouze zvídavost nutnou ku každému pokroku, ale bojuje také v možnostech daných dobou proti osudu postižených a naplňuje tak smysl svého povolání“ [4].

Čest památce paní profesorky Čížkové-Písařovicové a všech našich profesních předků, jejichž „zvídavost nutná ku každému pokroku“ přivedla medicínu až do dnešní fáze úžasného poznání, diagnostických i terapeutických možností.