Sociální zázemí seniorů s duševní poruchou – srovnání let 2003 a 2013

Súhrn

Sociální problematika doprovází stárnutí populace. Senioři s duševní poruchou jsou ve srovnání se seniory bez anamnézy duševní poruchy ve větším riziku ztráty autonomie, sociálního vyloučení a opuštění, nižší kvality života.

Soubor a metody:
Observační studie sledující sociální zázemí seniorek přijatých k hospitalizaci na ženský gerontopsychiatrický primariát Psychiatrické nemocnice v Kroměříži a propuštěných z gerontopsychiatrického lůžka mezi srovnávanými obdobími let 2003 a 2013. Použitá výzkumná metoda: studium elektronické formy zdravotnické dokumentace.

Výsledky:
Nejčastějším sociálním zázemím seniorek s duševní poruchou při přijetí na gerontopsychiatrické lůžko je jak v roce 2003, tak i v roce 2013 vlastní dům nebo byt, následovaný domovem pro seniory a domem s pečovatelskou službou. Při propuštění se situace v obou sledovaných obdobích let 2003 a 2013 dále mění – klesá nesignifikantně počet seniorek vracejících se do domácího prostředí a nesignifikantně roste počet umístění v zařízeních sociální péče. V roce 2013 se nově objevuje fenomén ubytoven a azylového domu jako místa pobytu seniorů před přijetím na gerontopsychiatrické lůžko.

Závěr:
S odstupem deseti let lze pozorovat změny v zastoupení a formách sociálního zázemí seniorů s duševní poruchou, nutné je však ověření této skutečnosti na větším souboru pacientů, nejlépe na národní úrovni.

Klíčová slova:
senioři - stárnutí – funkční heterogenita – senioři s duševní poruchou – sociální problematika ve stáří

Úvod

Stáří s sebou přináší nejen zdravotní, ale i právní a sociální problémy. Spolu s rostoucím biologickým věkem roste nemocnost populace, ubývá přirozených sil a často i schopnosti sebeobsluhy v základních i instrumentálních aktivitách běžného života. Vyvstává otázka rostoucí závislosti na dopomoci okolí, vlivem možného progredujícího kognitivního deficitu u seniorů s demencí je potřeba řešit i otázku způsobilosti k právním úkonům^(1–3). V rámci funkční heterogenity, kterou v populaci seniorů typicky nacházíme, jsou tyto problémy zastoupeny u každého jednotlivého seniora v rozdílné míře^(4–5). Na jedné straně se setkáváme se zcela soběstačnými seniory s obdivuhodnou mírou vitality i ve vysokém věku, na druhé straně funkčního kontinua se pak nacházejí senioři s výraznou geriatrickou křehkostí nebo naprostou funkční závislostí na okolí⁽⁶⁾. Senioři trpící duševní poruchou (zvláště pak demencí) ve srovnání se seniory bez známek duševní poruchy patří mezi rizikovou skupinu seniorů, ohroženou ve větší míře ztrátou autonomie, sociálním vyloučením, větším rizikem života v chudobě a osamocení a celkově pak i nižší kvalitou života⁽⁷⁾. Důvodů je několik. Jedním z nich je, že děti těchto seniorů často nejsou schopny se o své stárnoucí rodiče postarat z důvodů pracovních nebo rodinných, a tak jsou senioři odkázáni na nejrůznější zařízení zdravotnická nebo sociální, často s velmi rozdílnou strategií péče i kvalitou poskytované péče (interní a geriatrická oddělení nemocnic, oddělení dlouhodobě nemocných, odborné léčebné ústavy, hospice, domy s pečovatelskou službou, domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem, ubytovny, azylové domy, stacionáře, ústavy sociální péče atd.)^(8-10). Nikoli výjimečně jsme svědky postupně mizející mezigenerační solidarity, kdy stáří není atraktivní, evokuje v dospělých pocit budoucí vlastní nemohoucnosti a existenciální konečnosti⁽⁷⁾. Přitom je třeba mít na zvláštním zřeteli, jaký je cíl moderní zdravotní i sociální péče o seniory: poskytování komplexních, kvalitních, dostupných a návazných služeb zdravotních i sociálních, celospolečenská podpora zdravého a aktivního stárnutí, podpora komunitního života seniorů i programů komunitní péče, zajištění optimálních příležitostí pro plnohodnotnou účast seniorů na společenském životě^{(4, 11)}.

SOUBOR A METODY

Cíl práce: Zjistit, z jakého prostředí přicházejí seniorky s diagnostikovanou duševní poruchou jakéhokoli typu k hospitalizaci na gerontopsychiatrické oddělení Psychiatrické nemocnice v Kroměříži a do jakého prostředí se vracejí. Srovnávali jsme vzájemně tuto situaci v letech 2003 a 2013, sledované období od 1. 1. do 30. 6. příslušného roku, s cílem zjistit, jak se v desetiletém časovém odstupu mění sociální zázemí seniorek hospitalizovaných pro duševní poruchu na ženském gerontopsychiatrickém primariátu Psychiatrické nemocnice v Kroměříži.

Metodika: Observační neintervenční studie.

Soubor: Oba sledované soubory (rok 2003, rok 2013) byly tvořeny pacientkami staršími 65 let přijatými na ženský gerontopsychiatrický primariát k ústavní léčbě pro jakoukoli duševní poruchu.

Metody: Ke studiu bylo využito elektronické formy zdravotnické dokumentace, sledovány byly údaje o místě pobytu seniorek v době přijetí k hospitalizaci na ženský gerontopsychiatrický primariát Psychiatrické nemocnice v Kroměříži (adresa bydliště). Sledován z elektronické formy zdravotnické dokumentace byl rovněž údaj, na jakou adresu byly seniorky z Psychiatrické nemocnice v Kroměříži propuštěny.

Statistické zpracování dat: Ke statistickému zpracování byl použit program MS Excel 2007 a program Stata v. 10. Pro statistické testování rozdílů mezi sledovanými kategoriemi sociálního zázemí (podle přijetí/propuštění, rokem 2003/2013) byl použit statistický test chí-kvadrát pro dva výběry, srovnání průměrného věku pacientek ve sledovaných obdobích bylo provedeno pomocí t-testu pro dva výběry. Výsledky statistických testů byly hodnoceny na hladině významnosti 5 %.

VÝSLEDKY

Místa bydliště při přijetí k hospitalizaci na ženský gerontopsychiatrický primariát Psychiatrické nemocnice v Kroměříži a při propuštění u souboru seniorek hospitalizovaných pro jakoukoli duševní poruchu v roce 2003 (soubor 1, N = 228; věk 74,5 ± 6,2 let) ukazuje tabulka 1.

Místa bydliště při přijetí k hospitalizaci na ženský gerontopsychiatrický primariát Psychiatrické nemocnice v Kroměříži a při propuštění u souboru seniorek hospitalizovaných pro jakoukoli duševní poruchu v roce 2013 (soubor 2, N = 177; věk 78,9 ± 7,1 let) ukazuje tabulka 2.

Srovnání, jak se mezi sledovaným obdobím (1. leden až 30. červen) v letech 2003 a 2013 změnilo místo pobytu seniorek při propuštění (adresa, kam byly seniorky propuštěny), ukazuje tabulka 3.

DISKUSE

V naší studii jsme sledovali měnící se sociální zázemí seniorek hospitalizovaných pro duševní poruchu na ženském gerontopsychiatrickém primariátu Psychiatrické nemocnice v Kroměříži s desetiletým časovým odstupem (rok 2003 a rok 2013). Uspořádali jsme observační studii s jednoduchým designem a s využitím moderních a nám snadno dostupných dat (elektronická forma zdravotnické dokumentace). Podobně koncipovanou studii jsme v domácí ani zahraniční literatuře nenalezli. Dostupné práce domácích i zahraničních autorů se zaměřují na popis a fungování aktuálního systému zdravotní a sociální péče o seniory^{(3, 6)}, případně o seniory s duševní poruchou^{(9, 10)} , nebo na srovnání fungování systému zdravotní a sociální péče o seniory se zahraničím, spolu se studiem příkladů dobré praxe^{(1, 5, 11, 12)}.

Očekávali jsme, že nejčastějším sociálním zázemím seniorek sledovaného souboru bude vlastní dům nebo byt, spolu s domem s pečovatelskou službou a domovem pro seniory (v tomto četnostním pořadí), a to jak v roce 2003, tak i v roce 2013. Statistické vyhodnocení dat tento předpoklad potvrdilo, jen pokud šlo o pobyt ve vlastním domě nebo bytě – druhým nejčastějším místem pobytu seniorek se totiž nestal domov s pečovatelskou službou, ale přímo domov pro seniory. Je to zajímavé zjištění, neboť domov s pečovatelskou službou lze vnímat jako mezistupeň mezi komunitní a institucionální péčí s poněkud větším akcentem k zachování autonomie jeho obyvatel, přesto, podle našeho zjištění, se zde seniorky s duševní poruchou ocitají méně než v zařízení typu domova důchodců. Tento výsledek jsme pozorovali jak v roce 2003, tak i v roce 2013.

Další zajímavostí je, že v roce 2013 byly dvě seniorky přijaty na gerontopsychiatrický primariát z ubytovny a jedna seniorka dokonce z azylového domu. Srovnáním let 2013 a 2003 lze konstatovat, že v roce 2003 nebyly zaznamenány žádné případy seniorek přicházejících z těchto pobytových sociálních zařízení. Otázkou je, nakolik se na tomto novém fenoménu může podílet ekonomická situace seniorů s duševní poruchou v roce 2013, neboť ubytovny i azylové domy jsou finančně dostupnějšími sociálními zařízeními oproti například domovům pro seniory. V této souvislosti je potěšujícím faktem, že se těmto třem seniorkám podařilo ve spolupráci se sociálními pracovníky během pobytu na gerontopsychiatrickém oddělení zajistit dostatečné finanční zdroje i vhodnější sociální prostředí při jejich propuštění z našeho zdravotnického zařízení.

Naším dalším předpokladem bylo, že se statisticky významně změní místo sociálního pobytu seniorek po propuštění z gerontopsychiatrického lůžka v neprospěch návratu do domácího prostředí. Tento trend byl sice zaznamenán jak v roce 2003, tak i v roce 2013, nebyl však ani v jednom ze sledovaných období statisticky významný. K potvrzení nebo vyvrácení tohoto předpokladu by bylo zapotřebí uspořádání větší, kohortové longitudinální studie, nejlépe na národní úrovni. Právě relativně krátké období sledování obou souborů (leden až červen 2003 vs. leden až červen 2013) je možné považovat za limit předkládané studie, stejně jako i upuštění od sledování dalších proměnných potenciálně ovlivňujících oficiální zázemí seniorů s duševní poruchou – vliv pohlaví, vzdělání, ekonomického zajištění, vliv konkrétního typu demence a její tíže.

ZÁVĚR

S odstupem deseti let lze pozorovat změny v zastoupení a formách sociálního zázemí seniorů s duševní poruchou. Vzhledem k současným společenským trendům (demografické stárnutí populace, rostoucí počet seniorů s demencí, otázky plánování zdravotních a sociálních služeb pro seniory, spolu s jejich financováním, otázky měnícího se sociokulturálního vnímání stárnutí i rodiny) lze předpokládat stále stoupající význam sociální problematiky osob vyššího věku včetně otázky zajištění vhodného a důstojného sociálního zázemí. Ochota a citlivost společnosti včetně naší politické reprezentace k vnímání těchto problémů seniorů, společně s každodenním nasazením zdravotníků i sociálních pracovníků se v tomto ohledu jeví být klíčová.

MUDr. Mgr. Jan Lužný, Ph.D.^{1, 2},

Ing. Hana Tomášková, Ph.D.²

¹Psychiatrická nemocnice v Kroměříži, Kroměříž

²Ústav epidemiologie a ochrany veřejného zdraví LF OU Ostrava

MUDr. Mgr. Jan Lužný, Ph.D.

e-mail: luznyj@plkm.cz

Pracuje jako vedoucí lékař ženského gerontopsychiatrického oddělení Psychiatrické nemocnice v Kroměříži a jako odborný asistent na Lékařské fakultě Ostravské univerzity v Ostravě. Po promoci na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně (2005) pracoval krátce jako internista v Nemocnici Přerov, poté se plně začal věnovat psychiatrii. Složil atestaci vyššího stupně z psychiatrie (2010) a nástavbovou atestaci z gerontopsychiatrie (2011). Předmětem jeho výzkumného zájmu je kvalita života u seniorů s duševní poruchou (Ph.D., 2010), paliativní péče, management zdravotnictví (Mgr., 2009).