Příčiny stresu seniorů žijících v domácím prostředí

Súhrn

Článek se zabývá aktuální problematikou seniorů a přináší základní výsledky výzkumného kvantitativního šetření, které je součástí projektu Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Výzkum byl zaměřen na méně často uváděný problém, a to stresu v souvislosti se seniory. Moderní péče ve zdravotně sociální péči je orientovaná na osobu seniora. Proto jsme sledovali názory seniorů a nejčastější stresující faktory ve vztahu s tím, jak se celkově senioři cítí, zda trpí dlouhodobou nemocí, jak jsou omezeni v aktivitách denního života a přítomností bolestí. Hlavním cílem kvantitativního šetření bylo zmapovat souvislosti mezi subjektivním hodnocením zdraví seniorů a vybranými sociálními determinantami zdraví v okrese České Budějovice. Pro účel tohoto článku byla vybrána determinanta stresu. S účastí na výzkumu souhlasilo 320 respondentů, žen a mužů, ve věku od 75 let. Bylo zjištěno, že více než 50 % všech dotazovaných seniorských věkových skupin svoje celkové zdraví hodnotí neutrálně, resp. „ani dobře, ani špatně“. Dále bylo zjištěno, že mezi významné stresující prvky patří nedostatek finančních zdrojů, které neumožňují zajistit porušenou soběstačnost a aktivity denního života. Také ztráta soběstačnosti, která znemožňuje zajištění aktivit denního života, se jeví jako velmi významný problém stáří a je často spojená s osamělostí, jejímž důsledkem může být až sociální izolace. Konstatujeme, že ke snížení stresu seniorů je nutné zaměřit se na posílení soběstačnosti, zlepšení zdravotního stavu a finančních podmínek. Tak je možné do určité míry snížit či odstranit bezmoc, beznaděj, kterou výsledky naznačují, stejně jako depresi. Je však třeba vzít v úvahu multifaktoriální vlivy a etiologii změn zdravotního stavu seniorů a individuální přístup v péči.

Klíčová slova:
stáří – senior – stres – pocit zdraví – aktivita – bezmoc – beznaděj

Problematika stárnutí populace je všeobecně známá a zasahuje do všech oborů a disciplín života společnosti. Zcela jistě nejvíce v oblasti celospolečenské zneklidňuje ekonomiku, ale z pohledu člověka, resp. jedince se jedná i o problém etický. Kompetence zdravotně sociálních pracovníků v současném systému této péče umožňují zasahovat ke zlepšení stavu převážně na úrovni individuální, tedy při práci s jednotlivci či s menší komunitou seniorů. Aby činnost zdravotně sociálních pracovníků byla účinná, a to především ve fázi preventivních zásahů, zajímal nás osobní názor samotných seniorů. Kvantitativní šetření vycházelo z dlouhodobějšího zkoumání, kdy nejprve byla vypracována přehledová studie, na jejímž základě proběhlo kvalitativní šetření. Výsledky následně přispěly ke konstrukci dotazníku. Přehledová studie se zabývala problematikou psychosociálních faktorů stresu seniorů a tím, jak senioři stresující situace prožívají a zvládají. Kladli jsme si otázku, co převážně způsobuje stres seniorů a jak stres senioři prožívají, pokud žijí v domácím prostředí. Zjistili jsme, že pro prevenci stresu seniorů i pro jejich podporu a vedení ve stresových situacích je možné intervenovat mnohými způsoby. Pro sociální pracovníky a pracovníky v pomáhajících profesích je nezbytné – pro proces navázání vztahu, vytvoření důvěry, zahájení a podpory změn u seniora k udržení a navrácení psychické pohody, rovnováhy – mít nejen osvojené komunikační dovednosti, ale také dostatek času pro jejich aplikaci. Jde o jeden z hlavních problémů žádoucí změny v problematice preventivní péče o seniory prožívající stres, z důvodu, aby nedocházelo s prohlubujícím se stresem k tak často zmiňovaným depresivním stavům^{(1, 2)}.

V kvantitativním šetření jsme sledovali vztahy mezi stresujícími faktory a tím, jak se celkově senioři cítí, zda trpí dlouhodobou nemocí, jak jsou omezeni v aktivitách denního života a přítomností bolestí. Většinou se uvádí, že nejlepší pro seniora je, aby zůstal co nejdéle v domácím prostředí (pokud to umožňuje jeho zdravotní stav a sociální status). Ve studiích Oswald et al. a Halvorsrud et al.^{(3, 4)} bylo prokázané, že senioři žijící v domácím prostředí (pokud jsou soběstační) mají méně příznaků depresivního syndromu a udávají celkově lepší wellbeing. Z řady stresujících (zatěžujících) faktorů, uváděných různými autory, jsme vybrali následující:

Fyziologické změny a akutní diskomfort (nepohodlí) včetně bolesti – to, že bolest člověka omezuje nejen při aktivitách fyzických, ale i při účasti na společenských aktivitách, je všeobecně známé. Především chronická bolest seniorů je potencována osamělostí, konflikty, ovdověním – ztrátou a emočními stavy⁽⁵⁾. Diskomfort se týká také poruchy smyslových schopností a dalších problémů, např. používání kompenzačních pomůcek, zubní protézy apod. Inkontinence – nekontrolovatelný únik moči či stolice je závažným stresujícím faktorem, tedy změnou zdravotního stavu. Kromě finančních nákladů, které jsou třeba pro nákup těchto pomůcek či léků, jsou tyto stresující – zátěžové situace provázeny pocitem obavy, strachu, nejistoty, selhání, závislosti^{(1, 6, 7, 8)}.

Vztahy charakterizované rozpory členy domácnosti např. z důvodu nemožnosti rozhodovat o věcech – porušení autonomie⁽⁹⁾ nezřídka provázenými zanedbáváním či týráním⁽⁵⁾. Další příčinou rozporu ve vztazích může být i způsob výchovy vnoučete jeho rodiči^{(5, 1)}. Stresující ve vztazích může být i nemožnost pomoci dětem a vnoučatům, nemoc, bezmocnost partnera.

Ztráta blízké osoby očekávaná i náhlá, která vyvolá pocit prázdnoty, samoty, v jiných případech úlevu nebo výčitky a také ztrátu smyslu života – „nemám pro co či koho žít“⁽¹⁰⁾. Ztráta jakéhokoli druhu ať soběstačnosti, sluchu, vizu či jejich zhoršení vede k úzkostným stavům. Příčiny sekundární úzkosti seniorů tkví ve stárnoucím mozku, v němž dochází ke změnám a dysbalanci neurotransmiterů⁽¹¹⁾.

Metodika

Hlavním cílem výzkumného šetření bylo zmapovat souvislosti mezi subjektivním hodnocením zdraví seniorů a vybranými sociálními determinantami zdraví v okrese České Budějovice. Výzkum byl zaměřen na identifikaci rizikových faktorů v životě seniorů žijících v domácím prostředí, a to na: riziko malnutrice, schopnost sebepéče, riziko stresu, sociální oporu, sociální vyloučení a zdraví. Pro účel tohoto článku byl vybrán faktor stresu seniorů.

Výzkum byl realizován v průběhu roku 2013. Terénní šetření bylo provedeno technikou standardizovaného řízeného rozhovoru tazatele s respondentem (face-to-face). Statistické zpracování dat bylo provedeno programem SASD 1. 4. 10. Zpracován byl 1. stupeň třídění a kontingenční tabulky vybraných ukazatelů 2. stupně třídění.

Cílovou skupinou byli senioři – občané okresu České Budějovice ve věku 75 a více let, kteří žijí v domácím prostředí. Výběrový soubor byl konstruován náhodným výběrem pomocí kvót (kvótní výběr) pro zajištění reprezentativnosti. V rámci terénního šetření bylo tazateli osloveno celkem 396 náhodně vybraných občanů s žádostí o rozhovor ke zkoumané problematice. S rozhovorem souhlasilo 320 respondentů, tj. 80,8 % oslovených. Z hlediska pohlaví tvoří soubor 115 (35,9 %) mužů a 205 (64,1 %) žen, což odpovídá analogické skladbě populace okresu České Budějovice ve věku od 75 let více. Příčinou odmítnutí účasti ve výzkumu byla celková neochota a nezájem o výzkum (uvedlo 25,0 % respondentů). Druhou nejčastější příčinou byl nedostatek času (22,5 %), 17,5 % respondentů uvedlo jako příčinu odmítnutí zdravotní problémy (špatný sluch, demence, špatné zdraví celkově), 12,5 % oslovených se výzkumu neúčastní, neboť k němu nemá důvěru, 10,0 % respondentů považovalo dotazník za příliš dlouhý a složitý, dalších 10,0 % odmítlo účast pro příliš osobní a intimní otázky a ve zbývajících 2,5 % odmítli účast příbuzní respondenta.

Pro kvantitativní šetření byl vytvořen dotazník vlastní konstrukce na základě teoretických poznatků o problematice stárnutí a stáří s využitím hodnoticí škály rizika deprese podle Yesavage a testu soběstačnosti IADL. Dále byl dotazník zaměřen na zjištění výskytu možných stresujících události – změn v životě respondentů v posledním roce, jako je úmrtí, odchod do důchodu, diagnostika vážného onemocnění, výskyt dlouhodobého onemocnění, vážná změna (zhoršení) zdravotního stavu respondenta a člena rodiny, nedostatek finančních prostředků, změna frekvence společenského kontaktu a vnímání kvality zdravotního stavu, přítomnost bolesti, která omezuje respondenta.

Výsledky a diskuse

Senior, tedy člověk ve věku od 60–65 let výše, prožívá řadu životních krizí, ačkoli všeobecný pohled – mýtus na toto životní období (především z pohledu mladší generace) je obdobím klidu, dostatku času na každodenní činnosti i koníčky, „starý člověk nic nemusí“. To potvrzuje i Jones, když popisuje tuto krizi jako „maturační“⁽¹²⁾ a charakterizuje ji především odchodem do důchodu, tedy ukončením pravidelného režimu, který je spojen se socio-kulturními i společenskými rituály, pravidly, povinnostmi. Pro seniora to vždy nemusí být změna přinášející očekávanou pohodu. Podle Vymětala a Špatenkové⁽¹³⁾ se jedná o krizi vývojovou. Přerušení tohoto režimu přináší také často pocit nenaplněné potřebnosti, důležitosti, respektu, úspěchu i seberealizace. To jsou hodnoty či potřeby, které jsou součástí kvalitního života. Význam naplňování těchto potřeb uvádějí autoři Křivohlavý^{(12, 14)}, Topinková⁽¹⁵⁾, Jones et. al.⁽¹²⁾, Touhy, Jett⁽¹⁾ a popisují je jako stav naplněných potřeb a pozitivních pocitů – wellness, wellbeing, pohody, rovnováhy. Dalším mýtem také je, že „stáří rovná se nemoc“ či „stáří rovná se bezmoc“ a „stáří je bolavé – bolestné“⁽³⁾. Co k tomu mohou říci senioři z vlastní zkušenosti?

Výsledky našeho šetření jsou zajímavé v tom směru, že většinou nepotvrzují všeobecný názor, jak se senioři cítí a jak vnímají svoji situaci – tedy mýty o stáří. Vzájemný vztah mezi sledovanými proměnnými však nelze v mnoha případech statisticky potvrdit (z důvodu rozptylu odpovědí). Ve výsledcích popisné statistiky je pak možné shledat drobné či jen jednotlivé rozdíly např. při sledování vztahu vzdělání a bolesti, která respondenty omezuje v aktivitách denního života. Avšak jen respondenti se základním vzděláním, vyučení a se středoškolským vzděláním s maturitou (2,8 %, a 2,2 %) uvedli, že je bolest omezuje maximálně.

Věk a vybrané ukazatele zdraví

Více než 50 % všech dotazovaných seniorských věkových skupin svoje celkové zdraví hodnotí „ani dobře, ani špatně“ (tab. 1). Naše teze, že čím starší člověk, tím hůře se cítí zdravotně, nebyla potvrzena. Statisticky významně hůře hodnotili své zdraví senioři ve věkové kategorii 75–79 let než ve věkové kategorii 85–89 let (chí kvadrát = 23,379 a df = 12,p < 0,025). Nicméně senioři ve věku 85–89 častěji uvádějí přítomnost dlouhodobé nemoci než respondenti ve věkové skupině 75–79 let. Vztah srovnávaných proměnných v tomto případě je statisticky signifikantní (chí kvadrát = 8,491 a df = 3,p < 0,037). Výsledku můžeme rozumět tak, že vnímání, prožívání, coping a resilience^{(15, 14)} dlouhodobé nemoci jsou velmi individuální. Tento stav je také ovlivněn druhem onemocnění, délkou trvání, způsobem léčby apod.⁽¹⁵⁾. I předpoklad, že čím vyšší věk, tím častěji budou respondenti omezeni v denních činnostech ze zdravotních důvodů, se nepotvrdil. Více než 4 % respondentů ve věkové kategorii 75–79 let uvedlo, že jsou vážně omezeni v denních činnostech. Naopak pouze 22 % respondentů ve věkové kategorii 90 let a více uvedlo, že je vážně omezeno v denních činnostech (tab. 2) (chí kvadrát = 25,912 a df = 6,p < 0,000). Do určité míry je překvapující, že ani lineární vztah mezi výskytem bolesti, věkem respondentů a omezením denních činností se nepotvrdil. Respondenti ve věkových skupinách 80–84 a 85–89 let jsou omezeni pro bolest „maximálně“ ve 2,8 % a 5,7 %. Ale senioři ve věkové skupině 90 let a více paradoxně vůbec neuvedli v nabídce dotazníku míru „maximálně“ pro bolest, která by je omezovala v denních činnostech (chí kvadrát 31,159 a df = 12, p < 0,002). Topinková a Neuwirth uvádějí, že „s přibývajícím věkem tolerance bolesti stoupá⁽¹¹⁾“. I zde tedy platí, že bolest je vnímána individuálně a závisí na mnoha okolnostech. Charakteristika bolesti respondentů nebyla v zájmu šetření. Sledována byla jen její přítomnost a intenzita.

Pohlaví respondentů a zdravotní stav

Pohlaví hraje roli ze sledovaných proměnných jen v omezení v denních činnostech ze zdravotních důvodů, kdy ženy jsou častěji omezeny „velmi vážně“ (13,4 %) na rozdíl od mužů (5,8 %) (chí kvadrát = 4,005 a df = 2, p < 0,132). Pohlaví tedy není prokazatelné ve vztahu s pocitem celkového zdravotního stavu, bolestí, která by byla překážkou v denních činnostech, či přítomností dlouhodobé nemoci. Výsledek se zdá být přirozený, protože ženy v domácnosti zastávají více denních činností v souvislosti s jejím udržováním i péčí o partnera. Tyto proměnné však nebyly sledovány (tab. 3).

Soužití a zdraví

S kým respondenti bydlí (doma – sami, doma – v manželství, partnerství, doma – v širší rodině), nesouvisí s pocitem celkového zdravotního stavu, bolestí, která by byla překážkou v denních činnostech, ani přítomností dlouhodobé nemoci, protože statisticky tento vztah nebylo možno prokázat. K zamyšlení je otázka, proč se více než polovina respondentů celkově zdravotně necítí „ani dobře, ano špatně“ (stejně jako ve vztahu s věkem) bez ohledu na to, s kým bydlí, a také to, že 21,9 % respondentů se cítí „špatně nebo velmi špatně“ doma – v širší rodině. Podobně je tomu i u respondentů žijících v manželství nebo partnerství, kdy se 23,1 % z nich zdravotně cítí „velmi špatně nebo špatně“. Soužití je úzce spojeno a může být ovlivněno i frekvencí společenského kontaktu – dostatkem informací a nových stimulů, diagnostikou vážného onemocnění a úmrtím partnera nebo člena rodiny. Emočně podbarvené vztahy (vytvářené způsobem vzájemné komunikace, zanedbáváním, týráním) v rámci soužití mohou ovlivnit prožívání respondentů a jejich vnímání celkového zdraví i míru bolesti^{(5, 17, 18)}.

Spokojenost se životem

Většina respondentů (65,9 %) hodnotila své zdraví neutrálně (ani špatné, ani dobré). Respondenti (oslovení senioři), kteří jsou spokojeni se životem, častěji uváděli, že se zdravotně „necítí ani dobře, ani špatně“. I zde můžeme uvažovat o tom, že někteří jedinci, v tomto případě více než polovina, jsou schopni zvládat svoji nelehkou situaci ve prospěch spokojenosti. Naopak respondenti, kteří nejsou spokojeni se životem, významně častěji hodnotí svoje zdraví jako „špatné a velmi špatné“ (chí kvadrát =71,156, df = 4, p < 0,001). Nicméně nebyl potvrzen opačný předpoklad, že s lepším hodnocením zdraví roste i spokojenost se životem. Statisticky významný vztah je ve spokojenosti respondentů se životem, kteří častěji uváděli, že netrpí dlouhodobou nemocí. Naopak respondenti, kteří nejsou spokojeni se životem, významně častěji trpí dlouhodobou nemocí (chí kvadrát = 9,045 df = 1, p < 0,003). Spokojenost vnímáme jako stav klidu, rovnováhy, vyrovnanosti, saturovaných potřeb. V situaci, kdy se člověk cítí spokojený, nemá deficit v potřebách. Pokud dojde k narušení rovnováhy životních potřeb člověka (být bez bolesti, být samostatný – nezávislý), dochází k nespokojenosti^{(19, 15)}.

Aktivita versus nuda

Mezi další potřeby patří seberealizace, pocit sounáležitosti a být potřebný. Tyto potřeby jsou naplňovány aktivní činností člověka. Bez ní zažívá člověk kromě jiného také pocit nudy (pocit otravy, otrávenosti z nicnedělání, z nedostatku podnětů)⁽⁵⁾. Můžeme konstatovat, že pojem „nudy“ je velmi významným faktorem, protože se potvrdila statistická významnost ve vztazích se všemi sledovanými proměnnými, a to tak, že respondenti, kteří se často nudí, se také celkově velmi špatně zdravotně cítí, trpí dlouhodobou nemocí, jsou omezeni v denních činnostech ze zdravotních důvodů a trpí bolestí, která je překážkou v denních činnostech. Výsledky můžeme rovněž vnímat v opačném směru, a to tak, že uvedené proměnné mohou být příčinou toho, že respondenti nechtějí, nemají chuť nebo nemohou být aktivnější a více se soustředí na vnímání bolesti.

Být raději doma než venku

Zajímavý, resp. neobvyklý je názor respondentů ohledně toho, zda je jim lépe doma, nebo venku mimo domov. Pro zdravé stáří je vhodné být „venku“, být v kontaktu s okolním prostředím a lidmi. Účastnit se společenských, kulturních i sportovních akcí^{(1, 5)}. Je ale pochopitelné, že ten, kdo se necítí dobře, je omezen v činnostech a má bolesti, se bude raději zdržovat doma. To potvrdili i respondenti, kteří jsou raději doma než venku, když se celkově zdravotně cítí špatně a velmi špatně (chí kvadrát = 54,393, df = 4, p < 0,001). Stejně tak je tomu z důvodu dlouhodobé nemoci, i v případě, kdy jsou respondenti omezeni v denních činnostech ze zdravotních důvodů a mají bolest, která jim brání v denních činnostech. Mohou se tito respondenti cítit lépe, aby mohli vycházet ven? Jaké služby nebo intervence je možné k tomu poskytnout?

Nedostatek finančních prostředků

Finanční problémy jsou zásadním faktorem, který snižuje pocit vlastní hodnoty a s tím i přibývá depresivních symptomů u seniorů. Nedostatek finančních prostředků lze sledovat ve vztahu, jak se celkově respondenti zdravotně cítí, s omezením v denních činnostech ze zdravotních důvodů i s bolestí, která je překážkou v denních činnostech. Je možné uvažovat o tom, že nedostatek finančních prostředků zasahuje psychickou stránku zdraví člověka natolik, že ovlivní pocit celkového zdravotního stavu, i míru bolesti. Z důvodu nedostatku financí si pak respondenti nemohou dovolit nákup kompenzačních pomůcek pro zajištění denních aktivit, služby, které by jim toto zajistily, ani úpravu obydlí tak, aby mohli tyto činnosti zvládat sami. Nedostatek financí tímto způsobem ovlivňuje i soběstačnost, bezmoc a beznaděj.

Bezmoc

Bezmoc definuje Herdman jako „vnímání toho, že něčí jednání nemůže významně ovlivnit výsledek; vnímaný nedostatek kontroly nad stávající situací nebo bezprostředním vývojem⁽²⁰⁾“. Bezmoc je možné vnímat jak v rovině fyzické (činnost, dělat věci, výkon), tak i psychické (rozhodování, plánování). Respondenti, kteří se celkově cítí špatně zdravotně, se také častěji cítí bezmocní. Naopak respondenti, kteří se necítí bezmocní, se celkově zdravotně cítí „velmi dobře“ nebo „ani dobře, ani špatně“ (chí kvadrát = 87,755, df = 4,p < 0,001). Respondenti, kteří se často cítí bezmocní, vyjadřují přítomnost dlouhodobé nemoci, jsou omezeni v denních činnostech ze zdravotních důvodů a trpí bolestí, která je překážkou v denních činnostech. Fyzická bezmoc seniorů žijících v domácím prostředí je problematická, neboť pokud by žili sami, většinou přecházejí do nějakého sociálního zařízení. Psychická bezmoc souvisí s tím, s kým člověk žije a jaké jsou vzájemné vztahy v tomto soužití.

Dojem beznadějné situace

Beznaděj je „subjektivní stav, při kterém osoba vidí omezené nebo žádné alternativy nebo osobní výběr a není schopna zmobilizovat energii bez cizí pomoci⁽²⁰⁾“. Respondenti, kteří mají dojem beznadějné situace, se celkově zdravotně cítí špatně a velmi špatně. Stejně tak z důvodu dlouhodobé nemoci jsou omezeni v denních činnostech ze zdravotních důvodů a mají bolest, která je překážkou v denních činnostech. Zde by bylo možné intervenovat jak v oblasti subjektivního stavu respondentů pomocí hledání alternativy řešení situace, tak zkvalitnění zdravotního stavu kompenzačními pomůckami, event. změnou zařízení bytu a nabídkou zdravotně sociálních služeb v rámci komunitní péče.

Úmrtí blízkého a zdraví

Úmrtí partnera, člena rodiny či blízkého přítele je obecně považováno za zátěžovou životní situaci, a to jak v emoční, tak finanční rovině. Pro mnohé tato ztráta má rovinu i fyzickou z toho důvodu, že zesnulá osoba pečovala o zdravotně postiženého. Přesto jsme zjistili, že vztah mezi úmrtím manžela/manželky není statisticky významný ani ve vztahu s tím, jak se celkově zdravotně respondenti cítí (chí kvadrá = 4,375, df = 4, p = 0,358), ani s důvodem dlouhodobé nemoci, omezením v denních činnostech ze zdravotních důvodů a bolestí jako překážkou, která jim brání v denních činnostech. Naopak úmrtí příslušníka rodiny nebo blízkého přítele statisticky významně zhoršilo zdravotní stav oslovených seniorů a omezení v denních činnostech ze zdravotních důvodů (chí kvadrát = 16,389, df =2, p < 0,001).

Změna

Jakákoli změna pro člověka v seniorském věku je situací, kdy se cítí nejistě, ohrožen. Je to pro něho zatěžující, stresující⁽⁵⁾. Proto jsou překvapivá zjištění, že změna bydliště není významnou zátěží pro respondenty ve vztahu se sledovanými proměnnými. Respondenti, kteří změnili bydliště v posledním roce, se „špatně a velmi špatně zdravotně“ cítí ve 25 %. Většina (55,6 %) se necítí „ani dobře, ani špatně“. A 19 % respondentů se cítí „velmi dobře“. Celkem 58 % respondentů, kteří změnili bydliště, trpí dlouhodobým onemocněním; 61,3 % respondentů, kteří změnili bydliště, není omezeno v denních činnostech ze zdravotních důvodů. Podobně je tomu i v případě „většího zadlužení“.

Zhoršení soběstačnosti a zdraví

Soběstačnost souvisí s nezávislostí a je významným prvkem osobní identity, sebepojetí, sebedůvěry i seberealizace. Požádat někoho o pomoc může být nepříjemnou záležitostí, ke které se člověk dlouho odhodlává. O to tíživější je žádat o pomoc opakovaně nebo dlouhodobě a pravidelně. Rozhodnutí je provázené pocity spojenými s otázkami jako: „Mám ještě požádat? Mohu ještě požádat? Nebudu na obtíž? Bude mít na mne čas? Jaká bude jeho reakce? Bude mi to moci splnit hned, když potřebuji, nebo budu muset dlouho čekat?“ Tyto otázky přirozeně přinášejí pocit napětí, nervozity – stresu. Proto je potřebné při práci se seniory nečekat na jejich prosby, ale aktivně pomoci, nabídnout službu^{(5, 21)}. Tím je také dán prostor pro rozhodování, tedy větší autonomii seniora, a v podstatě zasahujeme i do saturace dalších potřeb týkajících se bezmoci, beznaděje i samotného pocitu spokojenosti. Statisticky významný je vztah zhoršené soběstačnosti a jak se celkově respondenti zdravotně cítí (45 % velmi špatně nebo špatně), s přítomností dlouhodobé nemoci (42 % má přítomnu dlouhodobou nemoc) i s omezením v denních činnostech ze zdravotních důvodů (32 %) a bolestí, která je překážkou v denních činnostech (33 % středně, 4 % maximálně omezena).

Snížená frekvence společenského kontaktu

Společenský kontakt je důležitý pro prevenci osamocení a je nezbytný k saturaci potřeby sounáležitosti – být milován, a milovat, s pocitem náklonnosti, být sociálně integrován, „někam patřit“^{(19, 5)}. Celkem 37 % respondentů má sníženou frekvenci společenského života z důvodu zhoršeného zdraví, 67 % z důvodu dlouhodobé nemoci, 66,7 % z důvodu snížené soběstačnosti a 65,4 % z důvodu bolesti. Snížená frekvence společenského kontaktu může vést k pocitu osamělosti. Zjistili jsme statisticky významný vztah pocitu osamělosti a jak se celkově respondenti zdravotně cítí a s bolestí, která je překážkou v denních činnostech (chí kvadrát = 31,912, df = 4, p < 0,001), dlouhodobým onemocněním (chí kvadrát = 8,237, df = 1, p < 0,004) a vážným omezením v denních činnostech ze zdravotních důvodů (chí kvadrát = 15,726, df = 2, p < 0,001). V tomto případě je vhodné, aby člověk sdílel své pocity, prožitky s někým, komu důvěřuje. Ne vždy to musí být někdo z rodiny. Měla by to být osoba, která projeví zájem, naslouchá, je přítomná. Jedním z významných společenských i rodinných kontaktů jsou svátky, které jsou opředeny řadou tradic. Mezi nejvýznamnější patří Vánoce. Statisticky významný je vztah důležitosti Vánoc a jak se celkově respondenti zdravotně cítí a s bolestí, která je překážkou v denních činnostech. Ten, pro koho je období Vánoc obdobím psychické nepohody a smutku, trpí bolestí, která je překážkou v denních činnostech, je vážně omezen v denních činnostech ze zdravotních důvodů a celkově se zdravotně cítí „velmi špatně a špatně“ (chí kvadrát = 37,883, df =4, p < 0,001). Především ženám může tato situace přinášet nepříjemné pocity, protože se nemohou, tak jak by chtěly, ze zdravotních důvodů, podílet na přípravě vánočních tradičních zvyků a pokrmů. Pokud je rodiny zvou o svátcích k sobě, mohou mít pocit, že zkazí sváteční atmosféru svou nemocí, svým zdravotním stavem. Nebo když přijíždí naopak rodina k nim, mají obavy, že nebudou moci přichystat vše tak, jako to připravovali pro své děti dříve.

Závěr

Senioři žijící v domácím prostředí hodnotí svůj zdravotní stav ambivalentně, tzn. „ani dobře, ani špatně“. Ve věku 85–89 častěji uvádějí přítomnost dlouhodobé nemoci. Je otázka, zda by při špatném zdravotním stavu mohli nadále pobývat v domácím prostředí bez sociální opory svých nejbližších nebo podpory sociální péče. Shledáváme převahu stresujících faktorů, které ovlivňují spokojenost sledovaných seniorů respondentů. Významným stresujícím prvkem je nedostatek finančních zdrojů, které neumožňují zajistit porušenou soběstačnost a aktivity denního života. Krizové životní situace, mezi něž patří ztráta manžela či manželky, se v tomto případě nejeví jako významné ve vztahu s proměnnými: jak se celkově zdravotně respondenti cítí, ve vztahu s omezením v denních činnostech ze zdravotních důvodů i s bolestí, která je překážkou v denních činnostech, a ve vztahu s přítomností dlouhodobé nemoci. Ztráta soběstačnosti, která znemožňuje zajištění aktivit denního života, se jeví jako velmi významným problémem stáří a je často spojená s osamělostí, jejímž důsledkem může být až sociální izolace. Je třeba brát v úvahu, že senioři žijící v domácím prostředí mají určitou výhodu oproti seniorům žijícím v sociálních zařízeních, avšak jejich život může být významně ovlivněn právě nedostatkem sociálního kontaktu. Sledované pocity bezmoci respondentů a jejich dojmu beznadějné situace jsou velmi podstatné, protože jsou v úzkém vztahu se zdravotním stavem a bolestí, které ovlivňují samostatnost v zajišťování denních aktivit. Při sledování aktivity a nudy, spokojenosti se životem, bezmoci, beznaděje a toho, zda respondenti chtějí být raději doma, nebo venku, zjišťujeme, že trpí určitým stupněm deprese. Konstatujeme, že ke snížení stresu je nutné zaměřit se na posílení soběstačnosti,zlepšení zdravotního stavu a finančních podmínek. Tak je možné do určité míry snížit či odstranit bezmoc, beznaděj i depresi. Je však třeba vzít v úvahu multifaktoriální vlivy a etiologii změn zdravotního stavu seniorů, stejně jako individuální přístup. Cílem péče o seniory je vytváření podmínek pro komplexní a multidisciplinární péči s přihlédnutím na prostředí, ve kterém se senior nachází, a umožnit mu zdravé stárnutí, vést aktivní a smysluplný život i v období stáří. Jak toho dosáhnout, není úkol jednoho oboru ani jedné profese. Jednoznačné doporučení nelze podat, neboť jde o problematiku celospolečenskou a není možné počítat se změnou a zlepšením péče bez legislativní a ekonomické změny zaměřené na seniorskou populaci. Významnou roli hraje i zintenzivnění vzdělávání poskytovatelů péče včetně pedagogů a zdravotně sociálních pracovníků tak, aby efektivně fungovali v komunitní péči a působili v oblasti prevence na přípravě ke stáří a pomohli připravit osoby ke zvládání přicházejících změn. Systém komunitní péče by rovněž mohl aktivněji zasahovat do programu aktivního stáří i saturací potřeb, které byly výzkumným šetřením zjištěny jako porušené nebo nedostatečné.

Tento výzkum je podpořen účelově vázanými prostředky Zdravotně sociální fakulty, Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích pro rozvoj vědy a výzkumu, číslo: SDZ2012_002.

Čestné prohlášení

Autorky prohlašují, že v souvislosti s tématem a publikací tohoto článku nebyly v uplynulých 24 měsících smluvně vázány s žádnou farmaceutickou společností.

PhDr. Marie Trešlová, Ph.D., doc. PhDr.

Sylva Bártlová, Ph.D.

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích,

Zdravotně sociální fakulta, katedra ošetřovatelství a porodní asistence

PhDr. Marie Trešlová, Ph.D.

e-mail: treslova@zsf.jcu.cz

Ošetřovatelskou praxi zahájila v roce 1977 jako ošetřovatelka. Po získání kvalifikace zdravotní sestry pracovala na oddělení kardiovaskulární chirurgie IKEM. Další ošetřovatelskou praxi získala na oddělení ambulantní gastroenterologie. Dvacet tři let působí jako pedagožka ošetřovatelských předmětů na SZŠ v Táboře a do současnosti jako odborná asistentka katedry ošetřovatelství a porodní asistence Zdravotně sociální fakulty JU v Českých Budějovicích. Pedagogickou, publikační a výzkumnou činnost zaměřuje na komunikaci, edukaci a péči o seniory. Je členkou mezinárodních skupin OCIN (Older Care International Network) a EViPRG (European Violence in psychiatry Research Group). Jejím zájmem je zvyšovat kvalitu ošetřovatelské péče jako součást samostatné ošetřovatelské profese v péči o zdravou i nemocnou populaci.