Vliv reminiscenční terapie na zdravotní stav a kvalitu života seniorů v dlouhodobé nemocniční péči – předběžné výsledky

Súhrn

Dlouhodobá péče o geriatrické pacienty v nemocnicích je spojena s rizikem psychické deprivace a snížení jejich soběstačnosti nejen v důsledku zdravotního problému, ale i v důsledku opomíjení a podceňování aktivizace a nefarmakologické terapie. Reminiscence nabízí řadu metod, které aktivizují vnitřní zdroje seniorů a zahrnují významný salutogenní potenciál. Cílem pilotní studie bylo zhodnotit efekt nefarmakologické intervence formou reminiscenční terapie na vybrané ukazatele zdravotního stavu a kvality života seniorů hospitalizovaných na oddělení geriatrie a následné péče v Thomayerově nemocnici v Praze a porovnat je s výsledky kontrolní skupiny seniorů, kteří neprošli intervencí. Výzkumný soubor tvořilo 104 hospitalizovaných pacientů. Vedle hodnocení subjektivního zdravotního stavu byly použity testy pro měření soběstačnosti (ADL), deprese (GDS), kognitivních funkcí (MoCA) a kvality života (WHOQOL-BREF). Předběžné výsledky ukazují na pozitivní vliv reminiscenční terapie na všechny oblasti kvality života a na ukazatele zdravotního stavu seniorů z intervenované skupiny. U těchto proměnných ukazuje analýza rozptylu s opakováním a faktorem skupiny na statisticky významné rozdíly mezi intervenovanou a kontrolní skupinou v naměřených hodnotách před a po intervenci (p < 0,001). V hodnotách GDS došlo ke zlepšení v obou skupinách a rozdíl mezi skupinami zůstal nevýznamný. Reminiscenční terapie je nefarmakologická intervence, která významně přispívá ke zlepšení soběstačnosti, kognitivních funkcí, deprese i subjektivního zdraví. Její uplatnění v nemocniční péči o seniory by mohlo přispět k větší efektivitě léčebného procesu.

Klíčová slova:

nefarmakologická intervence – reminiscenční terapie – zdravotní stav – kvalita života – hospitalizovaní senioři

Úvod

Pobyt starého člověka v nemocnici představuje většinou vysokou míru zátěže spojené nejen se samotným zdravotním problémem, který byl příčinou jeho hospitalizace, ale také s přechodnou – někdy dokonce trvalou – změnou prostředí, na které byl zvyklý, a celkovou změnou kvality života. Zejména dlouhodobá hospitalizace způsobená nutností následné ošetřovatelské a rehabilitační péče je spojena s redukcí sociálních kontaktů, snížením příležitostí ke komunikaci a aktivitám, které jsou součástí života člověka v jeho přirozeném prostředí. Nejistota spojená s prognózou léčby a délkou pobytu v nemocnici, starost o domácnost a rodinu, nedostatek příležitostí i motivace k navazování nových kontaktů a nenasycenost vztahů s blízkými lidmi přispívají ke vzniku hospitalismu a celkové psychická deprivace, spojené se vznikem či prohloubením reaktivní deprese, snížením soběstačnosti a rozvinutí imobilizačního syndromu. Dlouhodobá péče o geriatrické pacienty v nemocnicích je tak spojena s rizikem negativních dopadů na různé ukazatele zdravotního stavu včetně subjektivního zdraví a kvality života nejen v důsledku nemoci samotné, ale i v důsledku opomíjení a podceňování psychosociálních faktorů, efektivní komunikace, aktivizace a uplatňování nefarmakologických terapeutických postupů. Uvádí se, že až u 1/3 pacientů dojde během hospitalizace k poklesu funkčních schopností. Ve vyšších věkových kategoriích je tento pokles ještě vyšší, u 90letých je to až 60 % (1).

Autorky článku Potřeby starších lidí v nemocniční péči upozorňují, že téma potřeb hospitalizovaných seniorů je u nás popsáno spíše teoreticky a problematika kvality života je v empirických šetřeních zachycena jen okrajově. Podobně téma důstojnosti a autonomie seniorů v průběhu jejich hospitalizace zůstává podle těchto autorek opomíjeno. Chybí literatura, která by podala informace o kvalitě péče o seniory ve zdravotnických zařízeních, o způsobech zajištění jejich potřeb, jejich právech a možnostech seberealizace (2).

Reminiscence staví důsledně na přístupu orientovaném na člověka. Nabízí řadu poměrně jednoduchých a dostupných metod i technik a podporuje dovednosti personálu, které aktivizují vnitřní zdroje seniorů a zahrnují významný salutogenní potenciál. Otvírá možnosti, jak při využití zejména přirozených zdrojů, komunikačních dovedností a kreativity přispět k lepší kvalitě života hospitalizovaných seniorů, posílit jejich důstojnost, projevit respekt, nabídnout aktivitu a reagovat tak na významný okruh jejich potřeb (sociálního začlenění, seberealizace, smyslu života, aktivity, vztahu). V reminiscenci se používají jednoduché techniky, které vycházejí z životního příběhu (life story) jednotlivého člověka stejně jako z historického i lokálního kontextu. V nemocnici lze reminiscenci uplatňovat průběžně, při každém kontaktu zdravotnického pracovníka s pacientem – stačí znát místo bydliště, jméno pacienta, jeho oblíbené jídlo nebo pozorovat, co pacient dělá, o čem rád mluví a reagovat na tyto podněty, využít jich v komunikaci dle časových možností personálu a v závislosti na organizaci práce. V případě zapojení aktivizačních pracovníků, eventuálně ergoterapeutů v multidisciplinárním geriatrickém týmu lze reminiscenci různými způsoby dále rozvíjet a využívat štědré nabídky reminiscenčních technik individuálních i skupinových (3–6). Reminiscence orientovaná na člověka a uplatňující narativní přístup s důrazem na životní příběhy účastníků je doporučována jako vhodná a žádoucí ošetřovatelská intervence (7).

Cíl

Cílem pilotní studie, která se uskutečnila v Thomayerově nemocnici v Praze v období červenec – říjen 2018, bylo popsat a zhodnotit efekt nefarmakologické intervence formou reminiscenční terapie na vybrané ukazatele zdravotního stavu a kvalitu života seniorů hospitalizovaných na oddělení geriatrie a následné péče (GaNP) a porovnat je s výsledky kontrolní skupiny seniorů, kteří neprošli intervencí.

Intervence

Skupinová reminiscence probíhala 2x týdně po dobu 6 týdnů formou cca 45minutových skupinových rozhovorů vycházejících z životních příběhů pacientů a s nimi spojených aktivit. Skupina čítala 6–8 seniorů, kteří se scházeli v samostatné, speciálně upravené místnosti vybavené reminiscenčními pomůckami (fotografie, staré užitné předměty, školní pomůcky, hudební nahrávky, filmy, knihy). K dispozici byl i notebook a připojení na internet umožňující vyhledání ukázek ze starých filmů a písní. Reminiscenční skupina byla otevřená a hospitalizovaní senioři zařazení do intervenované skupiny do ní průběžně vstupovali a po 6 týdnech se s ní rozloučili. Rituál vítání nově příchozích a loučení s odcházejícími členy skupiny byl tak součástí každého setkání. Témata skupinových rozhovorů, jejichž cílem bylo především vyvolat, uvolnit a rozvíjet vzpomínky seniorů, vycházela z životních příběhů účastníků a pokrývala známé, pozitivně vnímané položky. Vzpomínky se týkaly životních událostí (moje jméno, dětství, místo odkud pocházím, škola, první lásky, svatba, příchod dětí, výběr profese), kultury (hudba, divadlo, kino, oblíbení herci, zpěváci), ročního koloběhu (Vánoce, Velikonoce, narozeniny, státní svátky), pracovního uplanění a volného času (hry a koníčky, hra na hudební nástroje, sport, ruční práce). Skupinovou reminiscenci vedla vedoucí aktivizačního týmu oddělení GaNP a certifikovaná reminiscenční asistentka, absolventka mezinárodního výcviku garantovaného Evropskou reminiscenční sítí.

Souběžně se uskutečňovaly individuální reminiscenční aktivity. Probíhaly 3x týdně po dobu 6 týdnů, buďto na pokoji pacienta, nebo při některé z individuálních léčebných či ošetřovatelských procedur (při rehabilitaci, podávání jídla, v rámci aktivizačního programu). Rozhovor navazoval na témata skupinových setkání nebo byl inspirován drobnými reminiscenčními podněty (staré pohlednice, mušle, kamínky, korále, klubko vlny, ořezávátko, kružítko, květina či chmelová šiška apod.) a vycházel z prvků životního příběhu, zachyceného v anamnéze pacienta (místo narození, místo bydliště, zaměstnání, příbuzní) od návštěvníků nebo z vyprávění pacienta (povzbuzeného otevřenými otázkami typu „Na co jste ve svém životě pyšný/á?“, „O čem rád/a hovoříte s vnoučaty? Co jste rád/a dělal/a?“). Podnětem byly i předměty na stolcích pacientů, fotografie, časopisy, kresby od vnoučat („Také jste rád/a kreslil/a?“).

Verbální projev mohl být nahrazen reminiscenční aktivitou, např. háčkováním, kresbou vzpomínek, pantomimou či nenáročnou dramatizací vzpomínek (hraním rolí). Pro tento účel probíhala jedenkrát za 3 týdny na oddělení GaNP velká výtvarná dílna, která trvala hodinu. Výroba organzových květin probudila vzpomínky pacientů na plesy a taneční, tvorba koláží byla spojena s tématem vaření a jídla, kolorování černobílých fotografií z módních časopisů podpořilo vzpomínky na téma oblékání. Vytvořené objekty staří lidé rádi darovali svým blízkým. Výtvarné dílny se zúčastnil každý člen intervenované skupiny celkem 2x.

Individuální reminiscenci vedly aktivizační sestry proškolené v práci s reminiscencí, které pracují na oddělení GaNP. Měly bohaté zkušenosti v navazování kontaktů se staršími pacienty, vytváření bezpečného prostředí, navození důvěry a podpory, praxi v aktivním empatickém naslouchání a motivování pacientů k zájmu a aktivitě. V průběhu projektu procházely reminiscenční asistentky pravidelnou supervizí, při které docházelo též k výměně zkušenosti, vzájemné inspiraci a sjednocování postupu. Samotný průběh reminiscenčních setkání odrážel celoživotní zkušenost každého člověka s využíváním vzpomínek. Asistentky využívaly biografických údajů zachycených v anamnéze, během jednotlivých intervencí postupovaly přirozeně, individuálně a kreativně.

Soubor respondentů a jejich sociodemografické charakteristiky

Výzkumný soubor tvořilo 104 pacientů hospitalizovaných na oddělení geriatrie a následné péče (GaNP), kteří splňovali kritéria výběru daná věkem (> 65) a zdravotním stavem (schopnost navázat kontakt s okolím, schopnost pohybu alespoň na mobilním křesle, nepřítomnost terminálního stadia nemoci). Průměrný věk činil 84 let a pohyboval se v rozpětí 65 až 95 let. V souboru bylo 23 % žen a 77 % mužů, 72 % z nich mělo střední a těžší stupeň demence (hodnoty v MoCA testu ≤ 19). Základní vzdělání bylo zjištěno u 19 % respondentů, středoškolské vzdělání u 64 % a vysokoškolské vzdělání mělo 16 % respondentů. Těch, kteří žili sami, ať už z důvodu, že se jednalo o ovdovělé nebo rozvedené osoby, bylo v souboru 75 %. V manželském svazku nebo v páru jako druh a družka žilo 25 % respondentů. V 68 % se jednalo o respondenty, kteří bydleli ve vlastním bytě. V domácnosti někoho, kdo se o ně stará, žilo 7 % a v instituci pro seniory 25 % respondentů. Téměř tři čtvrtiny souboru byly poslední dobou opakovaně hospitalizovány. V kontrolním souboru bylo pacientů, kteří pobývali poslední dobou v nemocnici už po několikáté, více, nejde však o rozdíl statisticky významný. Své zdraví hodnotilo téměř 70 % respondentů jako špatné až velmi špatné. Podrobné údaje přináší tabulka 1.

Soubor byl rozdělen do dvou skupin, intervenované (n = 60) a kontrolní (n = 44). Kontrolní skupina nebyla o reminiscenční intervenci informována, pacienti v této skupině procházeli standardními terapeutickými a rehabilitačními programy a dali souhlas se sledováním vlivu hospitalizace na ukazatele kvality jejich života a jejich zdravotního stavu. Členové intervenované skupiny obdrželi informační list a dali k využití reminiscenční terapie souhlas. Oba podsoubory byly srovnatelné ve všech vstupních demografických parametrech (tab. 1).

Metody sběru dat

V obou skupinách probíhal sběr dat s využitím několika standardizovaných dotazníků aplikovaných ve dvou fázích – před intervencí a po intervenci (v kontrolní skupině s časovým odstupem, který odpovídá délce intervence v experimentální skupině, tj. cca 6 týdnů). Vedle otázek směřujících k hodnocení subjektivního zdravotního stavu a zjištění základních sociodemografických charakteristik byly použity testy pro měření soběstačnosti, deprese, kognitivních funkcí a kvality života.

Pro hodnocení deprese byla použita zkrácená verze Geriatrické škály deprese podle Yesavage (GDS), kde nižší skóre znamená lepší výsledek (0–5 normální afekt, 6–10 mírná deprese, 11 a víc manifestní deprese).

Pro hodnocení soběstačnosti byl použit test aktivit denního života ADL podle Berthelové, nižší bodové skóre znamená vyšší stupeň závislosti (ADL index s hodnocením 0–40 vysoká závislost, 45–60 středně těžká závislost, 65–95 lehká závislost, 100 – nezávislost).

Kognitivní funkce byly hodnoceny Montrealským kognitivním testem MoCA. Vstupní hodnoty MoCA testu se pohybovaly v rozmezí 6 – 30 bodů dle vstupních kritérií (26–30 norma, 20–25 hraniční nález, 13–19 lehká demence, 6–12 středně těžká demence, 0–5 těžká demence).

Pro hodnocení kvality života byl použit dotazník WHOQOL–BREF, který obsahuje 26 položek pokrývajících 4 oblasti: fyzické zdraví, prožívání, sociální vztahy a prostředí. V doméně prožívání je položka, která se dotazuje na smysl života, dvě položky hodnotí celkovou kvalitu života a celkové zdraví. Dotazovaný respondent má k dispozici 5stupňovou škálu, pomocí níž vyjadřuje své pocity.

Dotazník a testy vyplňovali respondenti s pomocí vyškolených tazatelek – aktivizačních sester GaNP, které zároveň prováděly individuální reminiscenční intervenci. Testy byly aplikovány formou strukturovaného rozhovoru, pečlivě a s kratšími či delšími přestávkami, v závislosti na únavě respondenta a jeho schopnosti se soustředit.

Analýza dat

Všechny naměřené hodnoty byly vloženy do programu MS Excel pro účely elektronického zpracování. Data byla zpracována statistickými metodami pro hodnocení významnosti rozdílů mezi intervenovanou a kontrolní skupinou a stavem před a po intervenci. Pro statistické vyhodnocení byl použit program BMDP a MedCalc. Vlastní statistická analýza spočívala v porovnání hodnot naměřených před intervencí a po intervenci (pre-test vs. post-test) a jejich statistickém srovnání. Významnost zjištěných rozdílů byla testována pomocí dvouvýběrového t-testu, párového t-testu ve skupinách, chí-kvadrát testu a pomocí analýzy rozptylu s opakováním a faktorem skupiny. Hladina významnosti testů p < 0,05 se považovala za statisticky významnou.

Výsledky

Předběžné výsledky ukazují na pozitivní vliv reminiscenční terapie na všechny oblasti kvality života a na ukazatele zdravotního stavu seniorů intervenované skupiny. Analýza rozptylu s opakováním a skupinou ukazuje na statisticky významné rozdíly mezi intervenovanou a kontrolní skupinou v naměřených hodnotách před a po intervenci (p < 0,001).

Subjektivní zdravotní stav byl zjišťován pomocí otázky „Kdybyste měl/a popsat svůj nynější zdravotní stav pomocí školního známkování, jak byste jej hodnotil/a?“ Respondenti měli možnost oznámkovat svůj zdravotní stav 1 – velmi dobrý, zdraví se mi vrací do původního stavu, těším se na propuštění; 2 – celkem dobrý, uspokojující; 3 – nic moc, můj zdravotní stav mě dosti omezuje, dělá mi starosti; 4 necítím se dobře, jsem slabý/á, nechutná mi jíst, mám bolesti, nic mě nebaví; 5 – celkově velmi špatný, vůbec mi není dobře. Průměrné hodnocení subjektivního zdravotního stavu v intervenované a kontrolní skupině ukazuje graf 1.

Rozdíl mezi oběma skupinami byl před intervencí statisticky nevýznamný, po intervenci pacienti, kteří prošli reminiscencí, prožívali svůj subjektivní zdravotní stav významně lépe v porovnání se skupinou kontrolní (p < 0,001). Analýza rozptylu ukázala, že v intervenované skupině byl subjektivní zdravotní stav na konci intervence významně lepší než před ní, což se nestalo u skupiny pacientů z kontrolní skupiny, v níž se po 6 týdnech pobytu v nemocnici naopak subjektivní zdravotní stav mírně zhoršil (79 % z nich uvedlo po 6 týdnech pobytu v nemocnici, že jejich zdravotní stav je špatný nebo velmi špatný, zatímco v intervenované skupině uvedlo tento údaj pouze 38 % pacientů – před intervencí byl podíl pacientů s tímto špatným hodnocením svého zdravotního stavu 77 % v kontrolní a 63 % v intervenované skupině.).

Kognitivní funkce byly měřeny pomocí Montrealského kognitivního testu MoCA, kde vyšší naměřené hodnoty na bodové stupnici 0–30 znamenají lepší stav kognice. Při bodovém hodnocení 19 a níže se jedná o demenci, která se vyskytovala u 72 % pacientů hospitalizovaných na oddělení geriatrie a následné péče.

Průměrná hodnota MoCA testu před zavedením reminiscence byla u intervenované skupiny 16,4 a u neintervenované 13,6 bodů. Tento rozdíl byl již na vstupu statisticky významný, ale po intervenci se ještě prohloubil. Zatímco u intervenované skupiny vzrostl průměrný výsledek téměř na úroveň mírné kognitivní poruchy (19,6 bodů), u kontrolní skupiny, která se neúčastnila reminiscenční terapie, došlo po 6týdenní hospitalizaci ke zhoršení v kognitivních funkcích na průměr 11,6 bodů. Zatímco pacienti v intervenované skupině se díky využití reminiscenčních technik statisticky významně v kognitivních schopnostech zlepšili (p < 0,001), pacienti v kontrolní skupině se významně zhoršili (p < 0,01).

Deprese. Před zahájením reminiscenčního programu byly v intervenované skupině o něco vyšší naměřené hodnoty GDS (7,9 bodů) než v kontrolní skupině, rozdíl však nebyl statisticky významný. V průběhu hospitalizace došlo ke snížení průměrného GDS skóre u obou skupin, u intervenované skupiny však bylo toto snížení deprese výraznější. Rozdíl v naměřených hodnotách GDS v obou skupinách zůstal však statisticky nevýznamný i po intervenci, a můžeme jej tedy přisoudit různým vlivům. Zlepšení v obou skupinách mohlo být způsobené postupnou adaptací na nemocniční prostředí, změnou farmakoterapie, v intervenované skupině mohla ovlivnit míru deprese do určité míry též reminiscenční terapie. Zlepšení u obou skupin bylo na konci reminiscenčního programu, tedy po šestitýdenní hospitalizaci, statisticky významné, u intervenované skupiny došlo k poklesu o 3,1 bodu (p<0,001), u kontrolní skupiny o 1,2 body (p < 0,01).

Soběstačnost. Průměrné skóre v testu ADL na začátku bylo u neintervenované skupiny významně horší (26,3 bodů) než u skupiny intervenované (36,7 bodu) a tento rozdíl byl statisticky významný. Rozdíl mezi oběma skupinami se výrazně zvýšil po intervenci, a to zejména díky významnému zlepšení v hodnocení ADL ve skupině s reminiscenčním programem, kde se pacienti posunuli ze zóny vysoké závislosti do zóny středně těžké závislosti (58,8 bodů), zatímco pacienti z kontrolní skupiny po šestitýdenním pobytu v nemocnici hranici těžké závislosti v průměrném hodnocení nepřekročili (tab. 2).

Kvalita života. Dotazník WHOQOL-BREF hodnotí 4 oblasti (domény) kvality života:

• Doména „zdraví“ zahrnuje otázky na bolest, lékařskou péči, energii, pohyb, spánek, schopnost aktivit denního života, spokojenost s pracovním výkonem a smysl života.
• Doména „prožívání“ zahrnuje otázky na potěšení ze života, smysl života, soustředění, akceptaci tělesného vzhledu, spokojenost sama se sebou, prožívání negativních pocitů, jako je rozmrzelost, beznaděj, úzkost nebo deprese.
• Doména „sociální vztahy“ se ptá na spokojenost s osobními vztahy, sexuálním životem a podporou od přátel.
• Doména „prostředí“ se týká pocitu bezpečí, podmínek života a zdravého životního prostředí tam, kde člověk žije, jeho financí, přístupu k potřebným informacím, zálibám, dostupnosti zdravotní péče a spokojenosti s dopravou.

Výsledky ukazují na pozitivní vliv reminiscenční terapie na všechny oblasti kvality života.

Výsledky zjištěné pro jednotlivé oblasti kvality života před začátkem intervence byly srovnatelné v intervenované i kontrolní skupině, v žádné z oblastí nebyl statisticky významný rozdíl. Na konci období, kdy probíhala reminiscenční terapie v intervenované skupině, byly mezi skupinami zjištěny významné rozdíly (graf 3).

Nejvýraznější (p < 0,001) byl rozdíl v první oblasti (zdraví, snížení bolesti, vyšší schopnost pohybu a aktivity). K významnému zlepšení došlo v obou skupinách, avšak v intervenované skupině bylo toto zlepšení výraznější.

Ve druhé oblasti (prožívání) došlo u intervenované skupiny ke zlepšení výsledků, zatímco u kontrolní skupiny nenastal vůbec žádný posun. Na konci intervence byl rozdíl mezi skupinami statisticky významný (p < 0,01). V této doméně kvality života se mohl projevit nový pohled pacientů z intervenované skupiny na smysl života, na prožívání sebe sama a mohlo se snížit prožívání negativních pocitů díky zapojení do reminiscenční terapie.

Třetí oblast (sociální vztahy) byla reminiscencí nejméně ovlivněna. Zatímco před intervencí nebyl rozdíl mezi skupinami statisticky významný, díky žádné změně v kontrolní skupině a jen malému zlepšení v intervenované skupině nabyl rozdíl po intervenci mezi skupinami statistické významnosti, a to na hladině p < 0,05.

Čtvrtá oblast (prostředí) nabyla v intervenované skupině díky reminiscenčním aktivitám vyšší hodnocení, zatímco v kontrolní skupině nedošlo ani v této oblasti k žádným změnám. Díky tomu je rozdíl mezi skupinami po ukončení intervence statisticky významný na hladině p < 0,05.

Shrnutí

Pacienti zařazení do kontrolní skupiny vykazovali před zahájením intervence na škálách MoCA a ADL významně horší výsledky než intervenovaná skupina. Tento rozdíl lze vysvětlit skutečností, že do intervenované skupiny byli pravděpodobně automaticky (ještě před samotnou aplikací testů) častěji zařazováni pacienti, kteří měli lepší předpoklady pro spolupráci v reminiscenčních aktivitách (lépe navazovali kontakt, byli komunikativnější, cítili se zdravější). Většina pacientů z kontrolní skupiny byla sice rekrutována z těch částí kliniky GaNP, kde reminiscence vůbec neprobíhala, částečně však byla tato skupina doplněna o pacienty z oddělení, kde reminiscenční terapie probíhala. Tito „zbývající“ pacienti nebyli zařazeni do intervenované skupiny, nýbrž do skupiny kontrolní.

Naproti tomu v testech GDS měli respondenti z intervenované skupiny na počátku výsledky o něco horší, statisticky však rozdíl nebyl významný. Došlo k výraznému snížení deprese u intervenované skupiny v porovnání s neintervenovanou skupinou, kde se úroveň deprese též snížila, ale jen mírně. Rozdíl mezi oběma skupinami zůstal v tomto parametru nevýznamný.

Subjektivní zdravotní stav byl na počátku srovnatelný v obou skupinách, na konci reminiscenčního programu byl však v intervenované skupině výrazně lepší a rozdíl mezi oběma skupinami byl signifikantní.

Ve všech testovaných veličinách došlo vlivem reminiscenční terapie, uskutečňované po dobu 6 týdnů v intervenované skupině, k signifikantnímu zlepšení (tab. 3). Za stejné období se zlepšily některé parametry i v kontrolní skupině, ale v daleko menší míře. K mírnému zlepšení došlo v hodnotách deprese, u aktivit denního života a v kvalitě života – doméně zdraví (tab. 3). V jiných oblastech kvality života nedošlo v kontrolní skupině k žádné změně. Pokud jde o subjektivně prožívaný zdravotní stav a kognitivní schopnosti, došlo v kontrolní, tedy neintervenované skupině během šestitýdenního pobytu v nemocnici dokonce k mírnému, přesto statisticky významnému zhoršení.

Diskuse

Vliv reminiscence na zdravotní stav a kvalitu života seniorů je zkoumán od 80. let minulého století. Podle starších přehledových studií nebyl tento efekt jednoznačně prokázán a závisí na celé řadě faktorů, mj. na použité reminiscenční metodě, na osobnosti starého člověka i na designu studie (8). Terapeutické dopady reminiscenční intervence na geriatrické pacienty byly přičítány spíše pozitivním vztahům a sociálním kontaktům než intervenci samotné a byly rozpoznatelné spíše při použití kvalitativních metod. Ty ukázaly, že v průběhu reminiscence mají lidé možnost sebevyjádření a komunikace s vysokým emočním nábojem, že oceňují uvolněnou atmosféru a bezpečné prostředí, možnost vyprávět příběhy ze života. Setkávají se s vřelostí, nasloucháním a empatií reminiscenčních terapeutů, kteří tak přispívají k uvolnění emocí a zábran (11). Také dřívější výzkum Janečkové a kol. (8) dospěl ve své kvalitativní části ke shodným výsledkům, účastníci reminiscenčního programu vyjadřovali svoji spokojenost s reminiscenčním programem (líbil se jim kontakt s novými lidmi, zajímavá témata, pestrost programu, šikovné asistentky, přátelské povídání, vyprávění příběhů, vzpomínky na staré časy).

Pinquart a Forstmeier na základě své meta-analýzy 128 kontrolovaných studií realizované v r. 2011 uzavírají, že reminiscenční intervence ovlivňují více či méně příznivě celou řadu proměnných, jako je deprese, integrita ego, smysl života, životní pohoda, sociální integrace, kontrola i kognitivní výkon. Z meta-analýzy vyplývá, že ovlivnění depresivních symptomů bylo výraznější u lidí s depresí a s chronickým onemocněním (9). To potvrzují i výsledky našeho pilotního výzkumu, kdy se po intervenci statisticky významně snížila deprese v obou skupinách, nicméně u intervenované skupiny, která měla před intervencí vyšší průměrné skóre deprese než skupina kontrolní, byl pokles výraznější (tab. 2 a 3). Podobně došlo ke zlepšení ve všech oblastech kvality života, v kognitivních funkcích a aktivitách denního života, zlepšilo se subjektivní zdraví (tab. 3). I naše studie tak potvrzuje teorii Roberta Butlera, že reminiscence je užitečným nástrojem pro přijetí vlastního života. Rozhodně jde o „cennou intervenci, která by měla být nabízena starým lidem i jiným osobám, které se o vzpomínání na minulost a o životní příběhy zajímají“ (9).

Náš výzkumný projekt navazuje na rozsáhlé šetření realizované Gerontologickým centrem Praha v letech 2005–2007, které se věnovalo vlivu reminiscenční terapie na kvalitu života a zdravotní stav seniorů žijících v institucích. Na vzorku 203 respondentů rozděleném na intervenovanou a kontrolní skupinu byly měřeny ukazatele zdravotního stavu a kvality života před a po intervenci. Bylo prokázáno, že z reminiscence těží nejvíce lidé s demencí (8). Náš současný výzkum na oddělení GaNP Thomayerovy nemocnice tento trend ve své pilotní části naznačuje – v souboru 104 respondentů, ve kterém je 72 % osob s demencí, došlo k významnému navýšení skóre MoCA v intervenované skupině a naopak ke snížení tohoto skóre v kontrolní skupině (tab. 3). Předpoklad, že reminiscence více prospívá osobám s hlubším kognitivním postižením, bude potvrzen nebo vyvrácen po dokončení sběru dat, kdy celý soubor dosáhne 200 respondentů a kdy budou všechna data týkající se vlivu reminiscence na demenci detailně statisticky vyhodnocena. Kvalita života v oblasti prostředí se u intervenované skupiny v našem souboru zvýšila (tab. 3), na rozdíl od tohoto parametru v souboru Gerontologického centra, kde došlo naopak ke zhoršení (8). Zde může být zachycen rozdílný stav prostředí v tehdejších domovech pro seniory a v dnešní nemocnici, která dokáže kombinovat vysoký standard zdravotní péče s využíváním reminiscenční terapie a aktivizace seniorů.

Souborná studie autorek Siverové a Bužgové (2016) konstatuje, že v českém zdravotnictví prozatím reminiscence uplatňována není. Ve své poslední práci (10) však obě autorky přinášejí výsledky svého výzkumu, v němž zjišťovaly efekt skupinové narativní reminiscence na kognici, kvalitu života, postoje ke stáří a depresi u lidí s demencí v institucionální péči. Výsledky tohoto výzkumu podporují námi zjištěné závěry o pozitivním vlivu reminiscenční terapie na kvalitu života a snížení symptomů deprese. Nicméně neshoda se týká dopadu reminiscence na kognitivní funkce. Jejich závěry o nedostatečně patrném efektu reminiscence v oblasti kognice je v rozporu s výsledky, které naznačuje naše pilotní studie a které byly zjištěny i v předchozím výzkumu Gerontologického centra (8). Bude proto nutné věnovat vztahu mezi reminiscencí a demencí další pozornost.

I když zahraniční práce dle Siverové a Bužgové (2016) nepřinášejí přesvědčivé důkazy o celkovém pozitivním vlivu reminiscence na kvalitu života seniorů s demencí, přesto tyto autorky zdůrazňují její příznivý dopad na posílení komunikace, zlepšení vztahů a posílení mentální kondice seniorů při poskytování zdravotní péče.

Závěr

Reminiscenční terapii a s ní spojené aktivity jsou významnou psychosociální nefarmakologickou intervencí, která může výrazně přispět ke zlepšení kvality života seniorů především tím, že oslabuje sociální důsledky nemoci, zejména syndrom demence, a navrací lidem jejich ztracenou lidskou důstojnost a místo ve společnosti (3).

Dlouhodobý pobyt v nemocnici představuje pro starého člověka velké riziko zhoršení jeho celkového zdravotního stavu, a to navzdory přítomnosti zdravotnického personálu a dostupnosti nejrůznějších diagnostických a terapeutických procedur. To, co velmi rychle hospitalizovaní senioři začnou postrádat, je smysl života, spokojenost se sebou samým, energii, subjektivní pocit zdraví.

Výzkum realizovaný v Thomayerově nemocnici patří v našich podmínkách k průkopnickým.

Jednoznačně prokázal, že reminiscenční terapie jako snadno dostupná nefarmakologická intervence má pozitivní vliv na zdravotní stav a kvalitu života dlouhodobě hospitalizovaných seniorů. Přispívá statisticky významně ke zlepšení soběstačnosti, kognitivních funkcí, kvality života, deprese i subjektivního zdraví. Její uplatnění v nemocniční péči o seniory by mohlo přispět k větší efektivitě léčebného procesu.

Začlenění seniorů do reminiscenční skupiny během jejich dlouhodobého pobytu v nemocnici jim přináší prožitek životní spokojenosti, mírní jejich osamělost, beznaděj, deprese i bolest. Všem účastníkům reminiscenčních setkání přináší příležitost komunikovat s ostatními, společně sdílet generačně blízké životní zážitky a témata, bavit se i tvořit. Navazující individuální práce se vzpomínkami umožní seniorům, aby dovyprávěli své příběhy, svěřili se, pochlubili tím, co v životě dokázali. Tvořivý rozměr reminiscence oceňují i rodiny hospitalizovaných seniorů a snaží se pak lépe spolupracovat s personálem nemocnice. Odměnou pro pracovníky oddělení GaNP Thomayerovy nemocnice bývají pak slova propouštěných pacientů: „Budu mít na nemocnici hezké vzpomínky.“ Komplexnějšímu porozumění vlivu reminiscence uplatňované v průběhu dlouhodobé hospitalizace seniorů na jejich fyzické i duševní zdraví, adaptaci a kondici při propouštění z nemocnice přispěje zejména kvalitativní výzkum této problematiky.

Výzkumný projekt byl podpořen MZ ČR–RVO „Thomayerova nemocnice – TN, 00064190“.

Mgr. Kvetoslava Hošková

E-mail: kvetoslava.hoskova@ftn.cz

Absolvovala VŠZaSP v Bratislavě a v současné době studuje doktorský studijní program Ošetřovatelství na Lékařské fakultě OU v Ostravě. Tématem její disertační práce jsou benefity kognitivní rehabilitace u seniorů s demencí. Pracuje jako mentorka kognitivních funkcí v Thomayerově nemocnici Praha.