Dopravní mobilita očima seniorů dříve a dnes

Súhrn

Automobil hraje důležitou roli v každém období lidského života. Provází lidstvo již více než 130 let a jen těžko je možné si dnešní svět bez něj představit. Stal se za svou dlouhou historii pomocníkem i zábavou. Dopravní mobilitu, kterou člověk díky automobilu získává, potřebuje nejen v průběhu aktivního pracovního a společenského života, ale také ve vyšším věku. Ani senioři nechtějí ztratit možnost pohodlného cestování a pomoci při plnění svých povinností, i přesto, že si uvědomují potenciální nebezpečí a nutnost udělat vše proto, aby jejich cesty byly bezpečné a návraty jisté. 

Klíčová slova:

automobilismus – historie automobilu – senior v dopravě – požadavky na řidiče – výhody a nevýhody řízení ve vyšším věku – mobilita

Automobil provází člověka životem již více než 130 let. Vzpomenout můžeme rok 1885, kdy byl v německém Mannheimu sestrojen první automobil dnešní podoby. Na tomto vynálezu se podílel především Karel Benz. Dnešní svět disponuje více než miliardou automobilů a jejich největší počet v přepočtu na jednoho obyvatele je v USA, Itálii a Francii (celkovou situaci znázorňuje obrázek č. 1. Můžeme říci, že „vztah „člověk a automobil“ je důležitou součástí současné civilizace a moderního způsobu života.“ (5).

Potřeba cestování, přemísťování věcí či ochrany existuje od pradávna. A jak uvádí Havlík (2) doprava, zvláště automobilová, ilustruje konflikt mezi technikou a lidskými možnosti. Člověk sám o sobě není schopen vyvinout dlouhodobě takovou rychlost, kterou by potřeboval, a navíc přepravovat náklad na dlouhé tratě. K dopravě a přepravě byly proto už od nepaměti používána domácí zvířata, jejichž význam vzrostl ještě více s vynálezem kola, protože zvířata tak byla využívána efektivněji a přepravila větší objem věcí. Brzy to ale nestačilo a po vynálezu automobilu nastal jeho prudký rozvoj, a to co do kvality stroje, tak i kvantity. Jen málo lidských výtvorů prošlo tak razantními a zásadními změnami a rozvojem jako je tomu u automobilu.

Každá mince má ale dvě strany, a ne jinak je tomu i v případě automobilu. Na straně jedné přináší člověku do života mnoho výhod, například v podobě zvyšování mobility, pohodlného cestování, rychlé přepravy zboží i osob a celkově svobodu vlastního pohybu. Na druhé straně existují i nevýhody, které s sebou používání automobilu přináší, a to jsou rostoucí náklady na dopravu, související se stavbou nových silnic a parkovišť, zvýšená zátěž pro životní prostředí a v neposlední řadě i zdravotní komplikace z důvodu nedostatku pohybu člověka. Můžeme ale jednoznačně říci, a statistiky o počtu provozovaných vozidel ve světě to dokazují, že výhod v používání automobilu je více než nevýhod, a proto se těší stále větší a větší oblibě.

Každé vozidlo, alespoň prozatím, potřebuje svého řidiče. Také požadavky na řidiče se vyvíjejí stejně dlouho jako automobil a prošly za více než 130 let mnoha změnami. Prvenství v držení řidičského průkazu patří rovněž vynálezci automobilu Karlu Benzovi a byl mu udělen v roce 1888. Na českém území byly řidičské průkazy vydávány krátce po roce 1900 ještě dle celorakouského nařízení a poté i v samostatném Československu.

V současné době upravuje podmínky získání a držení řidičského oprávnění zákon 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a další prováděcí vyhlášky. Kromě základních podmínek spočívajících v dosažení konkrétní věkové hranice (u osobního automobilu je to 18 let), způsobilosti k právním úkonům a odborné způsobilosti (prokázané závěrečnou zkouškou na úřadě s rozšířenou působností) je potřeba prokázat zdravotní způsobilost k řízení motorových vozidel podle vyhlášky 277/2004 o stanovení zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel, a navíc v zákonem stanových případech se podrobit dopravně psychologickému vyšetření.

Podle platných právních předpisů jsou největší nároky kladeny jednak na profesionální řidiče (řidiče z povolání) a řidiče seniory. Řidičům seniorům je v posledních letech věnována velká pozornost. Vyplývá to především z celosvětově nezvratitelného trendu stárnutí populace a nárůstem řidičů seniorů na úkor řidičů v produktivním věku. Skupina řidičů seniorů je v mnoha aspektech specifická, pozornost se zaměřuje zejména na jejich zdravotní stav. Posuzování způsobilosti řidičů seniorů je dle Svátkové (7) potřeba zaměřit na zdravotní oblast (vizus, motorika), které jsou pro řízení důležité. Ale také na kognitivní funkce, protože při řízení vozidla je nutné rychle a efektivně zpracovávat informace. Nevyhovující celkový stav staršího člověka může vést k odebrání řidičského oprávnění.

„Starší řidič v silničním provozu může představovat určité riziko vzhledem ke změnám v jeho duševní výkonnosti, osobnosti, nepružnosti v přizpůsobení se, netolerantnosti. Na druhé straně je tu celková vyzrálost, zkušenost. Doporučení pravidelných lékařských i dopravně psychologických kontrol“ (1).

K rozhodnutí ukončit řidičskou kariéru seniorů by se mělo přistupovat ale jen v nejnutnějších případech, protože do kategorie seniorů se v současné době posouvají generace, které již nejsou od mládí zvyklé chodit pěšky jako jejich prarodiče, a navíc současní senioři jsou ve svém stáří mnohem aktivnější než předchozí generace, a to všechno zvyšuje jejich nároky na mobilitu (4). A když k tomu přidáme ještě nevyvratitelný fakt, že populace na celém světě stárne, a že i v ČR statistiky ukazují, že ze současných necelých dvou miliónů seniorů nad 65 let budou za osmdesát let téměř tři milióny (jak ukazuje graf č. 1), nebude možné stanovit pevnou věkovou hranici pro odevzdání řidičského průkazu. Jednak proto, že projevy stárnutí jsou velmi individuální, ale také proto, že je pro starší osoby těžké hledat alternativy dopravní mobility. A navíc ztráta dopravní mobility s sebou nese mnoho negativních psychických dopadů (závislost na druhých, nesoběstačnost, snížené sebevědomí, pocit nepotřebnosti, nedůležitosti či neschopnosti apod.).

Význam dopravní mobility pro osoby vyššího věku, jejich vnímání situace na pozemních komunikacích a osobní přístup k řízení vozidla ukázal kvalitativní výzkum provedený na přelomu ledna a února 2020 pod názvem Člověk a automobilismus (výzkum provedla Michaela Zuczková). Probíhal formou polostrukturovaných rozhovorů s 16 seniory, vybraných metodou kvótního záměrného výběru, doplněného o metodu sněhové koule, z Třinecka a města Havířova. Účastnit se výzkumu mohli pouze osoby starší 65 let, kteří jsou držiteli platného řidičského oprávnění a jsou aktivními řidiči.

Při analýze situace na pozemních komunikacích, především při srovnání počátků řidičské kariéry dnešních seniorů s dnešní situací, řidiči senioři potvrdili, že v dnešní době se na silnicích pohybuje více vozidel než dříve, objevuje se za volantem více agrese, automobily jsou výkonnější a že je v současnosti více silnic a dálnic, oproti době minulé. Na současné situaci se jim líbí vybavená a moderní vozidla, kvalitní silnice a dálnice a neomezené možnosti cestování automobilem. Jsou si ale vědomi jistých omezení, které jim způsobuje jejich rostoucí věk, spočívající ve zdravotním stavu, zvýšené únavě a potížemi při řešení složitějších dopravních situací.

Za problematické situace v provozu za pozemních komunikacích označili senioři chodce a cyklisty, křižovatky, větší počet jízdních pruhů, silný provoz, ujetí velké vzdálenosti či jízdu za snížené viditelnosti. Tyto problematické situace by jim pomohlo lépe zvládnout, pokud by se mohli seznámit s novinkami v provozu na pozemních komunikacích, měli možnost dotázat se na řešení konkrétní situace na silnicích, zacvičit se v používání nových systému ve vozidle a také praktický nácvik jízdních úkonů. I přes těžkosti, které jim rostoucí věk přináší, usedají starší lidé za volant s nadšením, jsou rádi, že si mohou sami obstarat své povinnosti a jen zřídka se cítí nervózní či rozčílení.

Význam dopravní mobility vidí senioři v možnostech jeho použití. Automobil využívají hlavně k nakupování, návštěvě lékaře, navštěvování příbuzných a známých, dojíždění za zájmovými činnostmi, cestování či jen k samotnému projíždění se automobilem a užívání si jeho použití. Jako nejpravděpodobnější alternativy použití automobilu vidí v odvozu příbuznými, ve veřejné dopravě, v chůzi pěšky či jízdě na kole, v použití taxislužby či jiné obdobné služby pro seniory. Ztrátu dopravní mobility by vnímali citelně, spočívala by ve ztrátě sebevědomí, závislosti na ostatních, uzavřenosti doma, snížení počtu zájmových činností a celkovou ztrátou svobody pohybu.

Celkově přinesl výzkum pohled na současné postavení seniorů v dopravě, na jejich vnímání současné situace, zmapování problému, se kterými se při řízení vozidla setkávají a jak by si představovali jejich řešení. A v neposlední řadě se dotkl velmi důležitého tématu poslední doby, a to je významu zachování dopravní mobility u starších osob. Téma pohledu seniorů na dopravní mobilitu či automobilismus obecně, by jistě stál za provedení dalších výzkumů a jejich vzájemné srovnání, například mezi regiony či zeměmi.

I přes veškerá úskalí vyššího věku, popsaná v předchozích odstavcích, spočívající především v nutnosti zdravotních prohlídek, případně i dalších lékařských vyšetření, zhoršování zdraví, kondice i psychiky, je důležité, aby byla mobilita seniorů zachována co možná nejdéle. Je to jedna ze základních podmínek kvality jejich života, která ovlivňuje jejich soběstačnost a osobní spokojenost, a to nejen jich samotných, ale i celých jejich rodin, příbuzných a známých. A proto by témata dopravy a bezpečnosti v seniorském věku měla patřit mezi hlavní. „Mobilita se řídí celou řadou faktorů a samotný věk se na ní podílí poměrně málo. K přelomu dochází kolem 75 let. Do této doby jsou obecně lidé mobilní, i když dopravní chování s se řídí různými vzorci.“ (6). Na druhé straně ale nesmí být zachování mobility seniorů na úkor ohrožení bezpečnosti jich samotných nebo bezpečnosti ostatních účastníků silničního provozu. Je proto nutné zvážit možnost dalšího řízení vozidla z mnoha různých úhlů pohledů.

Společnost by tedy neměla podléhat mýtům, stereotypům a předsudkům o stáří. Nejčastějším mýtem o stáří je již zmíněná homogenita celé skupiny, ale ne všichni staří lidé mají stejné vlastnosti a stejné potřeby. Mezi další příklady mýtů o stáří patří „mýtus falešných představ – jedná se o přímou úměru mezi životní spokojeností seniorů a materiálním komfortem, zjednodušující demografický mýtus – jedná se o spojitost stáří s pensionováním, mýtus, tzv. nicnedělání pensistů, kteří se již nepodílejí na pracovním procesu, mýtus ignorace starých lidí – staří lidé jsou vnímáni společností jako nepotřební, a proto patří na okraj společnosti.“ (3). Většinou se s těmito předsudky o starších řidičích setkáváme u mladých řidičů, kteří mají zcela jiných pohled na situaci na silnicích.

Závěrem lze tedy říci, že i přes měnící se podmínky na pozemních komunikacích i v životě starších lidí, je stále automobil důležitým praktickým pomocníkem a členem rodiny. Zároveň si ale senioři uvědomují potenciální nebezpečí a nutnost udělat vše proto, aby jejich cesty byly bezpečné a návraty jisté. A to i z toho důvodu, aby dopravní mobilitu neztratili a nemuseli řešit těžkosti z toho vzniklé. Senioři byli, jsou a v následujících letech budou významnou složkou provozu na pozemních komunikacích. Záleží jednak na nich samotných, jakou pozici si v provozu vozidel vybudují, ale také na ostatních řidičích, jak je na silnicích přijmou, zda budou podléhat mýtům o stáří nebo zda je budou považovat za běžnou součást při řízení vozidla.

Ing. Michaela Zuczková 

katedra psychologie, FF UP