Mentální zdraví lékařů. Vědí, jak o sebe pečovat?

Súhrn

Snaha zvládat stresovou zátěž sám je nadlidský úkol. Zvláště u zdravotníků, kteří se setkávají s velkou mírou stresu skoro každý den, je potřeba brát ohled na jejich duševní zdraví. Běžně se říká, že zdraví je jen jedno a zároveň je to tím nejcennějším, co máme. Na zdraví lékařů a dalších zdravotních pracovníků se příliš nepamatuje. Bez systémové a individualizované či skupinové pomoci se může zdravotnictví dostat do dalších problémů, navíc v situaci, kdy se potýká s dozvuky náročného covidového období, mohou být následky o to větší. Péče o duševní zdraví neboli mentální pohodu zdravotnického personálu je v článku demonstrována jako něco, co by mělo být běžnou součástí pracovního života každého zaměstnance ve zdravotnictví. Přehršel stresu a nadmíra pracovních povinností vedou k syndromu vyhoření, který se negativně projevuje na kvalitě odvedené práce i na duševním zdraví. Pokud se nebude pečovat o mentální zdraví, mohou být prohloubeny personální problémy ve zdravotnictví.

Klíčová slova:

duševní zdraví – duševní pohoda zdravotního personálu – syndrom vyhoření ve zdravotnictví – předcházení syndromu vyhoření

Úvod

Článek se zabývá mentálním zdravím a s ním spojeným syndromem vyhoření u zdravotnického personálu. Diskutuje o tom, jak předcházet negativním stresovým vlivům z pracovního prostředí. Představuje též strategie, jak by se mohl současný systém změnit, aby pomohl zdravotnímu personálu zvládat náročnou každodenní práci.

Vyhoření je u zdravotníků běžným jevem, udává se, že kolem jedné třetiny zdravotnického personálu si prošlo syndromem vyhoření.(1) Nevídaně potřebnou se péče o mentální zdraví pracovníků stala během prvních vln covidové pandemie, kdy práce zdravotníků byla vystavena nenadálým zkouškám.(2) Péče o mentální pohodu zaměstnanců ve zdravotnictví musí být součástí běžné praxe. V každém oboru se personál setkává s náročnými situacemi, ať již při obtíži se správnou diagnostikou, náročnou péčí o pacienta, komplikovanou rodinou pacienta, nebo s kolegy, kteří nemusí vždy reagovat podle našich představ. Veškeré stresové situace vedou k duševní nepohodě. Pokud je negativních stimulů příliš, a navíc množství povinností a zodpovědnosti je nad míru daného jedince, může vyústit v syndrom vyhoření, anglicky burnout syndrom. Ten je prediktorem klinické deprese a zhoršené pracovní výkonnosti.

V článku je vyzdvižena důležitost rozpoznání syndromu vyhoření u zdravotnických pracovníků a zabývá se vyhořením z hlediska rozpoznání, prevence a léčby.

Článek popisuje stav duševního zdraví zdravotnických pracovníků. Problémy s duševním zdravím se často projevují příznaky, které jsou pro ostatní neviditelné a bez zásahu mohou vést k vážným následkům.

Syndrom vyhoření a k čemu vede

Napříč veškerými lékařskými profesemi se můžeme setkat se syndromem vyhoření. Ten, kromě již zmíněné deprese a zhoršené pracovní výkonnosti, povede i k zhoršenému přístupu k pacientům. Snížení kvality péče o nemocné osoby v kombinaci s nedostatkem lékařů v některých regionech či ve specializačním zaměření(3) povede i ke zhoršené kvalitě života společnosti. Přímo v geriatrickém oboru, kde na jednoho geriatra připadá na 100 000 českých geriatrických pacientů,( 4) je doslova nezbytné takto zaměřené lékaře specialisty chránit před důsledky syndromu vyhoření či dalších problémů způsobených mentální nepohodou. Pokud nenastane v péči o geriatry systémová změna, klesne kvalita poskytovaných lékařských služeb pro značnou část naší společnosti, která se navíc demograficky zvětšuje.(5)

Syndrom vyhoření je stav úplného psychického vyčerpání. Jedná se o psychické onemocnění projevující se řadou příznaků ve všech složkách člověka – psychické, tělesné i emocionální. Zpravidla vychází z dlouhodobého stresu.(6) Dlouhodobý stres značí problém, který nebyl během značného období řešen.

Psycholog Herbert Freudenberger vyhoření popisuje jako stav duševního vyčerpání způsobeného profesním životem. Vyhoření je složeno ze tří částí, jeho hlavní rysy jsou: emocionální vyčerpání, depersonalizace a snížený pocit úspěchu.(7) Freudenberger přidává kromě emočního/psychického vypětí a snížení pracovní účinnosti i depersonalizaci, která znamená oddělení svého já od práce. K pacientům tak v přeneseném slova smyslu nepřistupuje člověk lékař, ale jen lékař bez soucitu.

Syndromu vyhoření je možné předcházet, případně je jej možné efektivně se správnými nástroji a postupy překonat. Prvky pomoci začínají prevencí, aby se předešlo rozvinutí samotného syndromu vyhoření. Prvně je nezbytné začít u organizační struktury a kultury. Lékař či jiný zdravotnický pracovník musí pracovat v prostředí, kde jsou požadavky na plnění povinností zvládatelné a únosné. Hned první poučka se však těžko naplňuje, když je personálu nedostatek. U organizační kultury je třeba, aby lékař vnímal, že není jen číslem v evidenci a někým, kdo vykonává zadané pokyny, ale že je někým, kdo je dobře ohodnocen, jeho práce je vnímána s respektem a dostatečnou vážností za to, jakým přínosem je pro společnost. Stejně tak musí být kultura pracovního prostředí přizpůsobená tak, aby se pracovní kolektiv cítil spokojeně. Ke spokojenému kolektivu a celkové pohodě v pracovním prostředí patří právě i péče o duševní zdraví, ať již individuální, či skupinová.

Pokud se nepodaří syndromu vyhoření předejít, nastává proces hašení problémů, který je náročnější než samotná prevence. Pokud však proces zlepšení duševního zdraví u lékařského pracovníka neprobíhá nebo je nedostatečný, může vyústit v psychické problémy jedince a případnou dočasnou či trvalou neschopnost vykonávat své povolání. Zvyšuje se tak fluktuace zaměstnanců a na zaměstnavatele padají další nároky na hledání nových kolegů.

Neviditelný problém?

Syndrom vyhoření se odehrává v různě dlouhých fázích. Prvotní nadšení spojené s vysokými ideály a angažovaností přechází do fáze stagnace, kdy se nedaří uskutečňovat ideály a požadavky pacienta, jeho rodiny či zaměstnavatele se stávají obtěžujícími. Může následně přecházet do fáze frustrace a zklamání a dále se vyvíjet až do apatie, kdy se osoba vyhýbá jakýmkoliv aktivitám. Konečnou fázi označujeme jako plně rozvinutý syndrom vyhoření, dochází k úplnému vyčerpání, ztrátě smyslu, depersonalizaci. V tomto stadiu jsou již vratné mechanismy velmi omezené.(8)

Stres vedoucí k syndromu vyhoření ne vždy vidíme, vnímá ho jen jedinec, který stresem prochází. Navíc si jej však nemusí ani plně uvědomovat. Stres může být manifestován krátkodobě i dlouhodobě, jak fyzicky, tak psychicky. Krátkodobé projevy se mohou překlopit do dlouhodobých a přejít do chronických psychických i fyzických obtíží.(9)

Vlivem dlouhodobé expozice stresu dochází ke snížení imunitní obranyschopnosti, četné klinické studie prokázaly, že při chronickém stresu se zvyšuje výskyt infekcí, malignit a autoimunitních onemocnění.( 10)

Ne vždy mohou být projevy stresového diskomfortu či samotného vyhoření na jedinci pozorovány, proto je nutná osvěta, která detabuizuje syndrom vyhoření a mentální nepohodu na pracovišti, aby ohrožení pracovníci měli dostatek času rozpoznat prvotní příznaky a situaci řešit, než se rozvine.

Jak syndromu vyhoření předcházet

V knize Duševní hygiena zdravotní sestry pojednává Jaro Křivohlavý o péči o tělo a duši. V rámci péče o tělo zdůrazňuje potřebu pohybu a tělesného cvičení, zvláště při sedavém zaměstnání. Při procházkách si srovnáváme vlastní myšlenky, úkoly a problémy. Při péči o psychiku vyzdvihuje věnovat více času relaxaci, reflexi a radostem. Stejně tak uvádí další důležité oblasti péče, jako je spánek a odpočinek.(11) Spánek je velice důležitý, jelikož pravidelný režim pomůže posílit cirkadiánní rytmus. Při kvalitním spánku tělo načerpá energii, regeneruje a napomáhá k psychické vyrovnanosti. Při nedostatku spánku klesá i míra frustrační tolerance.(13)

Psychohygiena napomáhá k vytváření realistického sebevědomí a nachází rovnováhu mezi osobním a pracovním životem. V situacích, kdy pociťujeme napětí a hledáme uklidnění, je nutné vědomě navozovat stav klidu a harmonie. Mezi techniky psychohygieny od autorky Lochmanové patří celá škála metod. V tomto článku bych chtěla zmínit některé vybrané techniky.

Být vděčný. Vděčnost lze pěstovat jako životní postoj, můžeme se ji naučit. Je důležité si připomínat zvláště ty krásné okamžiky z každodennosti. Bez pocitů vděčnosti a zamýšlení se nad tím, co nám činí radost a díky čemu jsme šťastní, se můžeme nechat snadno pohltit pracovní rutinou, a nabýt tak nesprávného dojmu, že jsme opravdu šťastní jen v těch ojedinělých okamžicích, například při dovolené několikrát v roce. Vděčnost a radost ze života se musíme naučit vnímat v každém dni, vždy musíme hledat něco pozitivního, něco, za co můžeme být vděční. Lze si například vést deník vděčnosti, kde si budeme nejlépe před ulehnutím ke spánku zapisovat konkrétní prožitky, za které jsme byli v tomto dni vděční. Nebo založit sklenici vděčnosti, do které v průběhu roku na lístcích zaznamenáváme vděčné okamžiky a na konci roku či průběžně si je můžeme připomínat. Dalším praktickým způsobem je i meditace o vděčnosti.

Vychutnat si svoji kávu či čaj za pomoci vnímání všech smyslů. Přístup je založen na principu všímavosti. Užít si plnohodnotně chvíle, které prožíváme: vychutnání dobrého jídla a pití, obdivování krásna, neutíkat myšlenkami do minulosti ani do budoucnosti. I pouhých pár minut může přispět k vyšší koncentraci a k redukci stresu. Pravidelnost všímavého prožívání okamžiků pomůže ke klidnějšímu zvládání stresových situací a větší koncentraci i v náročných a stresových situacích.

Zajít si na všímavou procházku. Nechat myšlenky na chvíli stranou, vnímat všemi smysly aspoň část procházky, pojmenovat prožívané emoce, volně dýchat. Lidé, kteří se více aktivně hýbají, méně často trpí depresemi nebo úzkostnými poruchami. K pohybu patří i dech, ten je dobré mít vědomý a naučit se praktikovat různé techniky dýchání.

Prožít všímavý rozhovor. Metoda je založena na principu aktivního naslouchání a skutečné koncentrace na sdělované slovo. Omezíme své následné hodnocení. Řečené je potřeba nejen slyšet, ale také vnímat tóny, rychlost či hlasitost projevu, nepřehrávat si dopředu naše odpovědi, uvolnit se a otevřít.

Být offline. Zvolit si činnost, kterou ohraničíme a ukončíme jí svůj pracovní den (přezutí obuvi, vítání s dětmi…), poté se již k práci nevracíme. Pokud situace dovolí, je prospěšné vzít si čas volna či být odstřižen od práce po nejdéle možnou dobu, pokud pracovních povinností bylo mnoho nebo když vznikla vztahová krize na pracovišti. Po návratu do pracovního procesu nám to umožní řešit problémy s nadhledem.

Mít emoce na prvním místě. Při péči o vlastní pohodu je dobré se naučit emoce rozpoznávat a pracovat s nimi. Důležité je identifikovat tzv. emoční spouštěče a kdy hrozí emoční únos, tj. situace, kdy emoce převezmou vládu nad situací a přestáváme uvažovat racionálně.

Naučit se hospodařit s časem. Nezbytnost alespoň esenciálního plánování činností včetně odpočinku, času pro sebe, času pro uzavření dne a času pro své blízké. Efektivní řízení času je důležitým předpokladem, který naše duševní zdraví v rovině prevence ovlivňuje.(13)

Dopřát si každý den čas pro sebe. Autoři Hennig a Keller v knize Antistresový program pro učitele doporučují do každodenního režimu zařadit tzv. tichou hodinku,( 12) tedy čas, kdy člověk se věnuje jen sobě a dočerpává potřebnou energii. Tichou hodinku nemusíte ohraničit časovým úsekem či tichostí, důležité je, že se během vámi zvolené doby věnujete aktivitám, které jsou prospěšné přímo pro vás, viz výše zmíněné body a další podněty. Do tichého prostoru, pokud se uskuteční na konci dne, je možné zařadit i zpětné bilancování nad uplynulým dnem. Podívat se na konkrétní situace s odstupem, uvědomit si prožívané emoce a pojmenovat je, nehodnotit.

Supervize

Napříč obory roste obliba supervizních setkání pro zaměstnance, u zdravotnických profesí však není příliš využívána. Není pro ni systémová podpora, a zdravotníkům tak není nabízena. Množství lékařských a administrativních úkonů je tak vysoké, že se navíc pro supervizi hledá čas velice stěží. Týká se to nejen zdravotníků v intenzivní péči, ale i na lůžkách následné péče. Občas je ve spolupráci s psychology realizován projekt skupinové supervize sester, pro lékaře se s těmito možnostmi zatím nesetkáváme.(14) Kromě běžných supervizí existují i tzv. balintovské skupiny, které ve svém metodologickém přístupu zohledňují lékaře. Pomáhají porozumět situacím, kdy se lékař zabývá náročnými pacienty a situacemi. Skupiny se snaží zvýšit porozumění mezi lékařem a pacientem, berou v potaz i efektivitu práce zdravotníka, aby se zbytečně nevysiloval. Mají sloužit jako prevence syndromu vyhoření.(15)

Diskuse

Péče o duševní zdraví je ve společnosti častějším tématem, za poslední dekádu se zájem o psychickou pohodu napříč společností zvětšuje.(16) Individuální snaha o psychické zdraví však není dostatečně reflektována na systémové úrovni, zvláště u kriticky důležitých pracovníků, jako je zdravotnický personál. Ve společnosti se pravidelně o zdravotnictví nastolují témata o kvalitě poskytované péče a nedostatku lékařů či sester. O duševním zdraví, které má přímý vliv na předchozí dva zmíněné aspekty, se však nehovoří, a pokud ano, tak jen sporadicky.

Pro zkvalitnění duševního zdraví lékařů a tím zlepšení kvality poskytované péče i snížení fluktuace zdravotníků v profesi, kterou vystudovali, je potřeba přichystat systémovou a nepřehlíženou péči o jejich psychické zdraví. K tomu mohou sloužit jak individuální přístupy pomoci, jako je psychoterapie či psychohygiena, tak i skupinové supervize nebo specificky zaměřené balintovské supervize.

Kvalitní péče o duševní zdraví pomůže nejen samotným zdravotníkům, ale i pacientům a jejich rodinám, stejně tak i zaměstnavateli. Benefitovat tak bude celý zdravotní systém.

Závěr

Duševní zdraví u zdravotnického personálu je tématem, které u odborné ani široké veřejnosti není příliš častým předmětem k diskusi. Opomíjení tak podstatné záležitosti však s sebou nese negativní důsledky nejen na rovině individuální, ale i společenské. V článku jsou poskytnuty návrhy, jak rozpoznat počátky duševní nepohody, jak se starat o své psychické zdraví, ať již preventivním přístupem, nebo v situacích, kdy se začne rozvíjet syndrom vyhoření. V textu není opomenuta nezbytnost a významnost systémového řešení péče o duševní zdraví, protože pouhé snahy o zvládnutí dlouhodobých náročných stresových situací nejsou v silách jedince, ale musí být podpořeny i jinými způsoby, jako jsou psychoterapie či supervize, která je například u sociálních pracovníků povinná. 

Korespondenční adresa:

MUDr. Barbora Čapková

Hospic na Svatém Kopečku

nám. Sadové 4/24

779 00 Olomouc

e-mail: barbora.capkova@hospickopecek.charita.cz