Vzpomínky kardiologa, který zůstal Čechem i v exilu

V nakladatelství Akademia vyšla v edici „Paměť“ kniha MUDr. Pavla Jerieho „Pro koho je medicína? Světem za lepšími léky“.

Když dr. Pavel Jerie dovršil roku 2007 80 let, říkal, že navždy skončil s publikační činností.

Nevěřil jsem mu a skutečně: již tehdy měl „v rukávu“ připravený koncept uvedené knihy, která je celoživotním vyznáním autora.

V úvodu knihy autor vzpomíná na své dětství a mládí. Otec Pavla Jerieho, Bedřich, byl evangelický farář, pocházející z Vysočiny, který později působil na pražských Vinohradech. Byl vynikající kazatel, což Pavel zdědil. Jeho strýc Josef Jerie byl profesorem a přednostou pražské gynekologické kliniky a měl vliv na výběr Pavlova zaměstnání. Jeho vztah k medicíně byl později ovlivněn též světoznámým profesorem biologie Janem Bělehrádkem, s kterým udržoval kontakt až do konce Bělehrádkova života.

Prvním působištěm dr. Jerieho byla nemocnice v Mostě. Bylo to specifické prostředí uprostřed zdevastované krajiny, na které však autor rád vzpomíná, neboť zde našel řadu přátel a později významných lékařů (dr. Oldřich Horák, dr. Jiří Jirka). Denní praxe na interním oddělení byla dobrým základem pro začínajícího lékaře, stejně jako mostecká kardiologická škola, kterou založil primář Symon a v níž pokračoval primář Ulrich.

V srpnu roku 1956 přešel dr. Jerie do Ústí nad Labem. Zastával zde funkci krajského kardiologa a spolu s krajským gastroenterologem dr. Jaroslavem Bittrem vytvořil vynikající tandem krajských ordinářů. Mnohdy humorné jsou vzpomínky na zvláštního primáře tehdejší ústecké interny doc. Duba. Atestace z kardiologie u prof. Broda, jejíž splnění bylo předpokladem k zastávání funkce krajského ordináře, byla vylíčena dr. Jeriem již dříve, přesto je její popis stále obrazem náročnosti této zkoušky.

V letech 1964 a 1967 vyšla koncizní a přitom velmi úspěšná „Kardiologie praktického lékaře“, k níž prof. Brod napsal předmluvu k 2. vydání. S prof. Brodem se dr. Jerie po odchodu do exilu setkával velmi často a Brodovo pojetí kardiologie (a nefrologie), které vycházelo z Woodovy školy, ho provázelo po celou dobu lékařské praxe u nás i v zahraničí.

Během působení na interním oddělení v Ústí n. Labem zorganizoval tehdy originální péči o pacienty se srdeční zástavou spolu s dr. Josefem Novotným. Zachránili tehdy přes 20% osob stižených zástavou. První operace mitrální stenózy v ČR byla provedena prof. Bedrnou ve FN v Hradci Králové ve spolupráci z dojíždějícím do. Mládkem. Pacientka pocházela ze Severočeského kraje a léčena byla dr. Jeriem a doc. Mládkem. Příkladná byla spolupráce (spolu s prim. Jaroslavem Ulrichem a dr. Viktorem Kašpárkem) v péči o kardiaky s chlopenní vadou s kardiochirurgickým oddělením ÚVN v Praze-Střešovicích.

V září 1969 odešel dr. Jerie s manželkou a dcerou do exilu. Autor líčí strasti, které je čekaly krátce po odchodu do Rakouska. Stav se zlepšil po získání zaměstnání na interně nemocnice v Dornbirnu a posléze na oddělení klinického výzkumu u firmy Wander v Bernu.

Zajímavé jsou autorovy postřehy ze života Švýcarů. Jeho intelektuální rozsah znalostí a zájmů dobře vyniká z pojednání o jazykových problémech Švýcarska – švýcarském nářečí (Schwiizerdütsch). Líčí skutečnost, že ani dva Švýcaři bydlící ve dvou sousedních údolích si nemusejí rozumět (při osobním rozhovoru dr. Jerie umí s vrozeným hereckým nadáním výborně napodobit nesrozumitelnost švýcarského dialektu).

Charakter rodilých Švýcarů je ovlivněn „reformací, především kalvínstvím – přísné odříkání ve všech směrech: žádné utrácení, velká šetrnost“. Aby peníze neunikly z rodiny, existují i rodinné sňatky – s tím ovšem souvisí častější výskyt dědičných nemocí a vrozených poruch. Po dobrých zkušenostech s maďarskými imigranty z let 1956 a 1957 byli vítáni též Čechoslováci po srpnu 1968 – došlo k „osvěžení krve“.

Na počátku 70. let přesídlil dr. Jerie do firmy Sandoz v Basileji. Jako kardiolog této farmaceutické firmy se účastnil mnoha kongresů a konzultací o zkoumaných lécích a poutavě vylíčil zajímavosti z navštívených zemí. Za svého působení u Sandozu uvedl do praxe mj. preparát spirapril (Renpress), registrovaný a užívaný dodnes i u nás, na jehož vývoji se po roce 1989 podílela řada československých pracovišť, kde vedoucím projektu byl prof. Jiří Widimský st.

Vzhledem k osobním zkušenostem autora z lékařské praxe i farmakologického výzkumu jsou zajímavé poznámky o významných lécích v kardiologii i v jiných oborech a o lécích nemocí na ústupu (syfilis, revmatická horečka). Dr. Jerie je při stanovení diagnózy zastáncem důkladné anamnézy a pečlivého fyzikálního vyšetření a teprve poté sofistikovaných moderních metod.

Zdůrazňuje rozdílný účinek léků u různých etnických skupin. Odsuzuje preferenci komerčních zájmů firem i zdravotnických zařízení, které nesmí být a priori ekonomickými jednotkami.

Nesouhlasí s častou fluktuací pracovníků farmakologických firem (kterou pociťujeme i u nás – pozn. autora). Základní postulát, uvedený již v názvu knihy, je skutečnost, že medicína je pro pacienty.

Dr. Jerie zaujímá kritický a objektivní postoj k některým problémům ve světovém měřítku, k čemuž ho opravňuje dlouhodobý pobyt na „východě“ i „západě“. Zdůrazňuje nevýhody technokracie ve zdravotnictví, kde dochází k „odlidštění“ personálu, absenci rodinných lékařů a omezení osobního přístupu. Srovnává ekonomickou situaci lékařů s právníky a zaměstnanci bank. Vypočítává jiné závažné a těžko řešitelné problémy dnešního světa: péči o staré osoby, otázky eutanázie, pochybnost alternativní léčby, obezitu dětí a agresivitu reklam na léky ve všech sdělovacích prostředcích včetně internetu.

Kniha je výpovědí autora z jeho bohatého odborného i osobního života, z nadhledu člověka zralého věku. Je čtivá a poutavá nejen pro zdravotníky.

MUDr. Michal Fejfuša, CSc.

oddělení všeobecné interny a kardiologická klinika,

Masarykova nemocnice Ústí n. L.

michal.fejfusa@seznam.cz