XVII. Nádory skeletu a sarkomy

XVII/ 213. SARKOMOVÉ PROGRESIVNÍ SÉRIE JAKOŽTO NÁSTROJ K POCHOPENÍ KOMPLEXNÍ BIOLOGIE SARKOMŮ

HATINA J.¹, KRIPNEROVÁ M.¹, HOUFKOVÁ K.¹, BIERNACKI K.², HOUDEK Z.¹, PEŠTA M.¹, KUNCOVÁ J.³, TICHÁNEK F.⁴, ŠÁNA J.⁵, SLABÝ O.⁵

¹Ústav biologie, LF UK v Plzni, ²Faculty of Medical Sciences in Zabrze, Medical University of Silesia in Katowice, Poland, ³Ústav fyziologie, LF UK v Plzni, ⁴Ústav patologické fyziologie, LF UK v Plzni, ⁵CEITEC, MOÚ Brno

 Sarkomy jsou charakterizovány rozsáhlou heterogenitou, jak co se týče rozsahu diagnostické klasifikace, tak pokud jde o klinické chování sahající od převážně indolentních lézí až po rychle metastazující nádory. Geny zodpovědné za tuto rychlou progresi sarkomů nejsou zatím dostatečně charakterizovány. Vedle této interindividulání variability se ně kte ré typy sarkomů vyznačují rovněž rozsáhlou intratumorální heterogenitou v podobě komplexní klonální a subklonální struktury, přičemž rovněž buněčné a molekulární principy klonální kompetice a kooperace zůstávají z větší části neobjasněny. Analýza progresivních sérií fibrosarkomových [1] a liposarkomových [2] buněčných linií nám umožnila dosáhnout pokroku v obou těchto aspektech nádorové biologie. U obou progresivních sérií jsme získali specifický transkriptomický profil agresivních sarkomových linií, jejichž překryv nám poskytl základní soubor kandidátních genů potenciálně zodpovědných za progresi. Ten byl následně konfrontován se dvěma obsáhlými soubory transkriptomických profilů klinických sarkomů a s daty přístupnými na TCGA (The Cancer Genome Atlas). Ně kte ré z těchto takto validovaných genů již byly popsány v souvislosti s prognózou relativně úzkých skupin sarkomů měkkých tkání nebo osteosarkomu (c-jun, Tbx3, Tgfbi, Rab3ip, Alcam, Crabp1, Ecm1, periostin), přičemž naše analýza naznačuje širší klinický dopad, ně kte ré byly charakterizovány v souvislosti s progresí různých karcinomů (Snx6, urea transporter Slc14A1, Dpysl3, Ulk2, Trpc1, Steap3, Morc4, Crp2 a Coronin 1C), přičemž naše data ukazují na možnou úlohu rovněž v sarkomagenezi. Výše uvedená fibrosarkomová progresivní série nám rovněž umožnila adresovat otázku klonální interakce. Tato série zahrnuje sarkomové buněčné linie velmi rozdílní proliferační rychlosti. Kokultivace intenzivně proliferující sarkomové linie JUN-3 a pomalu proliferující linie JUN-2 nevede k rychlé eliminaci JUN-2 buněk, nýbrž k ustavení stabilního rovnovážného stavu, přičemž majoritní populace JUN-3 buněk krátkodobě tlumí proliferaci, ale dlouhodobě stimuluje kmenovost JUN-2 buněk. Transkriptom JUN-3 – stimulovaných JUN-2 buněk tak představuje potenciálně velmi přímou cestu k novým markerům sarkomových kmenových buněk; prominentními aktivovanými geny jsou Crabp1, Gremlin-1, Sox-2, Semaforin 3A a Rarres-2.

Podpořeno projektem Grantové agentury ČR 17-17636S.

Literatura: [1] Kripnerová M, Parmar HS, Šána J et al. Complex interplay of genes underlies invasiveness in fi brosarcoma progression model. J Clin Med 2021; 10(11): 2297. doi: 10.3390/ jcm10112297. [2] Mariani O, Bennetot C, Coindre JM et al. Cell 2007; 11(4): 361–374. doi: 10.1016/ j.ccr.2007.02.007.

XVII/ 226. MOŽNOSTI LÉČBY AGRESIVNÍ FIBROMATÓZY – SORAFENIB V KLINICKÉ PRAXI – KAZUISTIKA

HOLUBEC L., ŠAFANDA M., LISNEROVÁ L.

Oddělení klinické onkologie, Nemocnice Na Homolce, Praha

Východiska: Desmoidní fibromatóza je nádor vláknité tkáně pocházející ze svalů, aponeurózy, fascie a kolagenu. Patologie je benigní nebo nízce potencionálně maligní. Patofyziologický problém spočívá ve skutečnosti, že nádor nemá žádné biologické ohraničení, invazivní růst a zjevné maligní biologické chování je v průběhu vývoje zásadním faktorem kvality života nemocných a následné prognózy tohoto potencionálně maligního onemocnění. Léčebné možnosti jsou značně omezené, opírá se o klinické kazuistiky a studie fáze II – stran systémové léčby i invazivních metod (tamoxifen + NSAID, doxorubicin, vinorelbin, HIF, MWA, opakované chirurgické resekce). Jediná klinická studie fáze III, byla zaměřena na přínos sorafenibu u nemocných s desmoidní fibromatózou. Tato léčba je stran plátců léčebné péče majoritně odmítána, klinická kazuistika je zaměřena na přínos léčby sorafenibem u tohoto typu semimaligního onemocnění. Popis případu: Pacientka byla po odstranění agresivního desmoidu levého prsu na rozhraní ZHK a ZDK L prsu (MOÚ) Brno, 1/ 2017. St.p. odstranění implantátu L prsu a IL exstirpace agresivní fibromatózy – neradikální operace 5/ 2017. Následně byla zahájena léčba TMX + NSAID – dosaženo stabilizace onemocnění do 5/ 20. Následně dle MR levé hrudní stěny progrese onemocnění. Pacientka podstoupila chirurgické konzilium se závěrem: exstirpace by byla vysoce riziková, doporučena konzervativní léčba. V 6/ 20 dle zobrazovacích metod byla potvrzena progrese agresivní fibromatózy. Následně byla pojišťovnou dle P16 schválena úhrada zahájení léčby sorafenibem ve fixní dávce 400 mg p.o. na 3 měsíce. Po 3 měsících byla dokumentována parciální regrese s následně dlouhodobou stabilizací onemocnění. Dle posledního MR vyšetření v 6/ 21 došlo k další parciální regresi nádorového onemocnění, které zaručuje možnost dalších invazivních léčebných metod k radikálnímu odstranění původně neléčitelné agresivní fibromatózy hrudní stěny mladé pacientky bez dalších komorbidit. Závěr: Vzácné onemocnění, vč. semimaligní, ale vysoce rizikové agresivní fibromatózy, vyžaduje specifický léčebný přístup, který může, zvláště u mladých nemocných (zde matka od několika nezabezpečených dětí) zajistit potencionálně kvalitní a adekvátní léčbu vzácných onemocnění. Mimořádně schválená léčba na P16 zde má velmi významnou klinickou odpověď, kromě zlepšení kvality života můžeme nyní uvažovat o radikálních léčebných metodách s cílem kompletní regrese nádorového onemocnění u mladé nemocné.

XVII/ 283. VÝZNAM PROTEINU C-MYB V PROGNÓZE OSTEOGENNÍHO A EWINGOVA SARKOMU

ADÁMKOVÁ KRÁKOROVÁ D.¹, ŘÍHOVÁ K.², DRÁPELA S.^2,3,4, SOUČEK K.^2,3,4, KUBELKOVÁ I.⁵, STANICZKOVÁ ZAMBO I.⁶, ZAPLETALOVÁ D.⁷, MÚDRY P.⁷, KNOPFOVÁ L.2,3, BENEŠ P.^2,3

¹Klinika komplexní onkologické péče LF MU a MOÚ Brno, ²Ústav experimentální biologie, PřF MU Brno, ³Mezinárodní centrum klinického výzkumu, FN u sv. Anny v Brně, ⁴Biofyzikální ústav AV ČR, ⁵Ústav patologie, FN Brno, ⁶1. Ústav patologie, FN u sv. Anny v Brně a LF MU Brno, ⁷Klinika dětské onkologie LF MU a FN Brno

Východiska: Aberantní aktivace onkogenu c-Myb podporuje proliferaci a přežívání buněk, a přispívá tak k jejich maligní transformaci. Onkogenní význam tohoto proteinu byl v předchozích studiích potvrzen u různých typů leukémií, karcinomu mléčné žlázy, střeva a adenoidně cystického karcinomu slinných žláz. Jeho prognostický význam u sarkomů kostí však nebyl dosud studován. Cílem této studie bylo posouzení významu proteinu c-Myb v progresi osteogenního a Ewingova sarkomu s využitím nádorových buněčných linií, myších modelů a retrospektivní klinické studie. ^{Soubor pacientů a metody}: Do studie bylo zařazeno celkem 94 pacientů s high grade osteogenním sarkomem a 94 pacientů s Ewingovým sarkomem, kteří byli léčeni v letech 2007– 2021 v rámci Komplexního onkologického centra Brno (na Masarykově onkologickém ústavu nebo Klinice dětské onkologie FN Brno). Exprese c-Myb byla hodnocena pomocí imunohistochemie na archivním materiálu nádorové tkáně. V experimentální části práce byly pomocí metody CRISPR/ Cas9 připraveny osteosarkomové buněčné linie 143B a SAOS-2 LM5 deficientní v produkci proteinu c-Myb, u kterých byla analyzována jejich schopnost proliferace, metastatická aktivita a citlivost k chemoterapii. Výsledky: Exprese c-Myb v archivních vzorcích osteogenního a Ewingova sarkomu byla nižší než v předchozích studiích u karcinomů střeva a mléčné žlázy. Přesto byla pozorována statisticky významná asociace mezi frekvencí c-Myb-pozitivních buněk a celkovým 3letým přežitím u pacientů s osteogenním sarkomem. U dětských pacientů korelovala zvýšená exprese c-Myb rovněž s výskytem metastáz. U pacientů s Ewingovým sarkomem prognostický význam proteinu c-Myb nebyl zjištěn. U osteosarkomových nádorových buněčných linií jsme pozorovali, že deplece exprese c-Myb vede k výraznému snížení tvorby metastáz v imunodeficientních myších a současně k potlačení proliferace buněk a zvýšení jejich citlivosti k metotrexátu a doxorubicinu. Závěr: Naše výsledky ukazují, že protein c-Myb představuje negativní prognostický faktor u pacientů s osteogenním sarkomem, což pravděpodobně souvisí s jeho schopností ovlivňovat proliferaci, chemosenzitivitu a metastatickou aktivitu nádorových buněk.

Podpořeno z programového projektu MZ ČR s reg. č. NV18-07-00073.